Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Otakar (Otto) Braun (* 1920  †︎ 2008)

• narozen 20. ledna 1920 v rodině živnostníka v Napajedlech, židovského původu

• na podzim 1940 odjel s bratrem jedním z posledních židovských transportů na Střední Východ

• byl očitým svědkem potopení lodi Patria – listopad 1940

• vojínem 2. roty pěchoty při obraně u Tobruku

• tankistou u Dunkerque

• po válce účetní v ČKD

• zemřel v roce 2008

„Nalodili jsme se, krátce na to loď vybouchla a otočila se na bok. Ti, co byli v kajutách na té špatné straně, to nepřežili. Zahynulo okolo dvou set osmdesáti lidí. Já i můj bratr jsme měli štěstí, on byl zrovna přímo na palubě, já jsem byl v té době na zádi lodi. Zpočátku jsem tomu výbuchu nevěnoval velkou pozornost, až když nám začaly padat věci z polic, jsem si uvědomil, že není něco v pořádku. Nakonec jsem skočil do moře a připlaval jsem k bratrovi, který na mne již čekal na břehu.“

Otakar Braun (na mnoha dokumentech uvedený též jako Otto Braun) se vyučil v roce 1938 v obchodě se střižním zbožím a měl se připravovat na převzetí živnosti svého otce. Ovšem do jeho osudu podobně jako u mnoha obyvatel židovského původu zasáhla nacistická okupace Československa. Po vyučení se musel vrátit do rodných Napajedel.

Rasová perzekuce

 „V Napajedlech, když jsme vyšli po osmé hodině na korzo, zastavil nás policista a slušně nám řekl, že tam již nemůžeme chodit. Byl to totiž český protektorátní policista. To se ještě nemusely nosit hvězdy, toto nařízení přišlo později, až když jsme s bratrem odešli.“

S židovským transportem do Palestiny

„S bratrem jsme se rozhodli odejít za hranice. Chystali jsme se k odchodu, ve stejné době přišel dopis z Prahy, že se máme dostavit do Brna k odjezdu židovského transportu do Palestiny. Jeli jsme tam prvního září roku 1940, dostali jsme se na brněnské nádraží, bylo tam asi tři sta padesát lidí. Nejen mužů, ale i ženy a děti. Nastoupili jsme do rychlíku směr Vídeň. Vagony se zamknuly a otevřely se až v přístavišti. Tam jsme se nalodili na loď Melk. Bylo nás asi tři sta padesát, čekali jsme na příjezd dalších lidí z Prahy a z Čech. Přijelo jich asi také tři sta padesát, takže nás bylo asi sedm set. Lodí Melk jsme se vydali na cestu po Dunaji. Německé gestapo nás uvolnilo. Dostali jsme se legálně na loď. Chystali jsme se utéct. Snad náš otec nás tehdy přihlásil na židovské obci, sám se nepřihlásil. Rodiče zůstali tady. Byl to snad poslední transport, který se dostal přes hranice tímto způsobem.“

Byl to skutečně jeden z posledních legálních transportů, organizovalo ho gestapo. „V Rumunsku transport nabral besarabské Němce zpět do říše,“ dodává pan Braun.

„Přestoupili jsme na řeckou loď Milos plující pod panamskou vlajkou. Byla to bárka v hrozném stavu. (…) Chvilku jsme stáli na Krétě, pak na Kypru. Pak už nám došlo uhlí. Topilo se dřevem, aby nás mohla loď vézt dál, museli jsme udělat sbírku, abychom nakoupili uhlí. Kdo vezl nějaké zlato, tak se složili, bylo toho málo, protože Němci nám nepovolili nic, žádné zlato. Oni nám to potom vrátili, byli moc slušní na tom Kypru. Dali nám i to uhlí, tak jsme se ,doplácali‘ až k břehům Palestiny. Tam nás čekalo překvapení.“

Ztroskotání Patrie

Loď totiž nezakotvila přímo v přístavu Haifa, britské úřady jí nedovolily přistát, snažily se omezovat židovskou imigraci do Palestiny. „Čekali jsme, že nás Britové uvítají. Opak byl pravdou. Bylo nás přes stovku, kteří jsme se hlásili do armády. Britové nás však nepustili ani na břeh a přeložili nás na loď Patria, která měla plout prý na ostrov Mauritius.“

Židovští uprchlíci se museli nalodit na další loď, krátce na to se na lodi Patria ozval výbuch a otočila se na bok. „Dvacátého pátého listopadu 1940 se to stalo. Najednou ta Patrie bouchla. Jak byla přivázaná k molu, tak se otočila na bok. Ti, co byli v kajutách na té špatné straně, ti tam zůstali, nepřežili to. Zahynulo okolo dvou set osmdesáti lidí. Já i můj bratr jsme měli štěstí, on byl zrovna přímo na palubě, čistil palubu, byl v trenýrkách, pětadvacátýho listopadu bylo ještě horko. Spadl do moře a pak čekal na mě. Já jsem byl  v té době dole na zádi lodi. Slyšel jsem tlumený výbuch, zpočátku jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, až když nám začaly padat věci z polic, jsem si uvědomil, že není něco v pořádku. Tak jsem se oblékl, ještě jsem vzal nějaké věci i bráchovi na sebe. Šel jsem se podívat do mezipalubí, tam už běhala ta mezinárodní posádka. Bylo zle. Dostal jsem se k nějakému otvoru a spadl jsem do moře. Připlaval jsem k molu, přímo k mému bratrovi, který mě již vyhlížel na břehu. Mysleli jsme si, že už jsme volní.“

Tehdy již Britové z humanitárních důvodů nemohli odmítnout židovské běžence. Otakar Braun i jeho bratr byli krátce po vstupu na půdu země jim zaslíbené internováni v táboře Atlit nedaleko Haify. „To nebylo tak špatné, mohli jsme tam hrát i volejbal. Celkem fešácký kriminál. Teprve po devíti měsících nás Britové pustili do československých jednotek.“

Donucení britských úřadů k přijetí nově příchozích Židů, to byl také ten pravý důvod výbuchu lodi Patria. Nálož byla totiž nastražena židovskou podzemní armádou Hagana, ovšem výsledek výbuchu nedopadl podle představ sionistů. Loď se měla podle tohoto plánu jen poškodit a v mělkých vodách přístavu se pomalu potopit. Dnes můžeme jen spekulovat, zda příčinou tragédie bylo větší množství použité trhaviny, než bylo pro tento účel nutné, či špatný technický stav parníku Patria. Ten sice byl nově natřen, ale pod vrstvou nového laku se skrýval prorezlý trup lodi. Tak vysoký počet obětí byl zřejmě společný důsledek obou důvodů, přispěl k tomu i fakt, že loď byla přeplněna uprchlíky.

Boje u Tobruku

„Když ta naše jednotka jela do Tobruku, tak se tam dalo jet jedině torpédoborcem. Naložili nás celou jednotku na dva torpédoborce, bylo nás asi sedm set lidí. A bránili jsme Tobruk. To byl náš začátek. Vydrželi jsme tam asi půl roku, pak přišla protiofenziva ze strany Angličanů a osvobodili nás. Naše druhá rota s nimi pak šla ještě až do Benghází jako pěší obrana britského generálního štábu, velitelem byl kapitán Svoboda. Po šesti měsících služby v Tobruku nás odveleli celou jednotku zpět do Palestiny.“

Na co Otakar Braun nejčastěji vzpomíná? „My jsme chodili na noční hlídky, když byl Tobruk obležený. Velitelem čety byl nadporučík Jandl, on byl dřív v cizinecké legii. Tak jsme chodili na hlídky. Nejhezčí bylo, když nás osvobodili z obležení. Jak to probíhalo? Původně měla naše rota dobývat takový kopec, z kterého na nás stříleli Němci a Taliáni. Tedy většinou Taliáni. Měli jsme dobýt ten kopec, Medaur nebo Meduár, já už nevím. Byli jsme připraveni, že půjdeme nahoru, bylo to velmi nebezpečné, to by byl masakr. Pak přišel od Angličanů rozkaz: Nikam nepůjdete, teď začíná naše ofenziva. My jdeme dopředu. To byla naše největší radost.“

Po příjezdu jednotky z Tobruku byli vojáci přeškoleni k obsluze protiletadlových kanonů Bofors. Čechoslováci pak bránili Bejrút, byli posláni podruhé do Tobruku. Tentokrát tam byly podmínky lepší, Spojenci měli navrch. „Když jsme byli podruhé v Tobruku, tak to nebylo tak hrozné. Zato poprvé v Tobruku, to byly těžké boje, všude to bylo zaminované. Můj dobrý kamarád, stejně starý jako já, zahynul hned v prvních dnech.“

Otakar Braun byl po příjezdu pluku ze Středního východu do Británie přeškolen na tankistu. V této funkci se také zúčastnil obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque. „Naštěstí se mi nic vážnějšího nestalo ani v Tobruku, ani u Dunkerque. Pouze u Dunkerque náš tank najel na minu, jeden z nás zahynul, já jsem stačil vylézt, naštěstí se mi nic dohromady nestalo.“

Co dělali vojáci ve volném čase? Nejvíc vzpomíná na návštěvu Paříže při dovolené na závěr války. „Za svého volného času v Anglii jsme chodili hlavně do kina a tancovat. Byli jsme mladí, tak jsme si užívali.“

Po válce Otakar Braun nastoupil do pražského podniku ČKD jako účetní a pracoval tam až do odchodu do důchodu. Přímou perzekuci ze strany komunistického režimu ani antisemitismus v padesátých letech nepociťoval, pouze jako západní voják měl omezený kariérní postup.

Pan Braun zemřel 26. února 2008.