Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Brázda (* 1926  †︎ 2017)

• narozen 21. srpna 1926 v Brně

• vyrůstal v zámožné rodině advokáta Osvalda Brázdy, babička Helena Čapková

• za 2. světové války nuceně nasazen jako lesní dělník

• zapojen do obnovy města jako dobrovolný zaměstnanec Krajského sekretariátu v Brně

• nedokončené studium dějin umění a filozofie na Masarykově univerzitě v roce 1945

• od roku 1946 do roku 1947 studoval na VŠUP v Praze, studium nedokončil

• studium na AVU, v roce 1949 z politických důvodů vyloučen

• vyučil se malířem pokojů

• završení studií v roce 1952 na Vyšší škole uměleckého průmyslu

• ilustroval přírodovědecké a lékařské publikace

• Cena Revolver Revue za rok 1991

• roku 2008 převzal od prezidenta republiky Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy

• roku 2013 státní vyznamenání Za zásluhy vrátil jako nesouhlas s veřejnými postoji Václava Klause

• zemřel 17. prosince 2017

Pavel Brázda shrnuje své studium na pražské Akademii výtvarných umění, které bylo ukončeno jeho nedobrovolným odchodem v lednu roku 1949. V tomto roce žil u své babičky Heleny Palivcové v její vile v Praze. Krátce poté, co odešel z AVU, rodiče jeho tehdejší přítelkyně a pozdější manželky Věry Novákové zřídili pro svou dceru ateliér. Byt v Braníku však jako ateliér sloužil i Pavlovi: „Nastěhoval jsem si tak druhé štafle. Každý den jsem k Věře jezdil už ráno a večer jezdil domů.“

Téměř rok žili milenci svým svobodným způsobem života za zdmi branického ateliéru. Vznikla tam jejich první vyspělá výtvarná díla. V roce 1950 přišla Pavlu Brázdovi oficiální výzva k nástupu na učňovské studium. V této době již ženatý Pavel měl být ubytován v internátu a studovat s náctiletými učni. To byla pro všechny nepředstavitelná situace, avšak nevyučenému Pavlovi se špatným kádrovým posudkem nezbývala jiná možnost. S téměř neřešitelnou situací nakonec pomohla babička Helena Palivcová, které se podařilo zajistit skrze své známé pro Pavla i Věru studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu. Ředitel školy zatajil jejich kádrové posudky a i přes různé komplikace se podařilo oběma školu v roce 1952 úspěšně dokončit. Poté Pavel Brázda mohl požádat o zařazení mezi výtvarníky na volné noze. Živobytí bylo značně složité, ale nakonec se podařilo navázat spolupráci s několika subjekty – především s Učitelskými novinami. Později dodávali kresby do odborné lékařské literatury a také pro Archiv v Průhonicích, pro který kreslili květiny.

Na většině těchto zakázek pracovali oba manželé společně. Práci si byli schopni rozdělit tak, aby působila ve finálním tvaru jednolitě, ale zároveň si vůči sobě udrželi určitou uměleckou nezávislost. „Věra na rozdíl od jiných si vždycky udržela osobitost, i když jsme pracovali spolu. Zpracovávala svoje témata, úžasně si vypracovala svoji techniku.“

Finanční situace rodiny nebyla nijak příznivá, do roku 1968 však byla do určité míry udržitelná. Po srpnu 1968 a příchodu sovětských vojsk následovala normalizace. Pozdější čistky a prověrky postupně přerušily veškeré kontakty na vydavatele. Práce s každým rokem ubývalo. Poslední oficiální výtvarnou práci představovala spolupráce s Archeologickým ústavem. V roce 1978 Pavlovi jeho známý Karel Palek nabídl místo topiče v kotelně. Předchozí topič podepsal Chartu 77, a byl proto z místa odvolán. Karel Palek (Petr Fidelius) v 70. a 80. letech pracoval na jazykovědném samizdatovém časopise, Kritickém sborníku, a potřeboval k sobě do kotelny spolupracovníka. „Topič, to bylo postavení, které mně společensky naprosto vyhovovalo. Rád na to vzpomínám, bylo to příjemné po té době plné nejistoty a klopotné existence na volné noze.“

V rámci spolupráce se dohodli, že nebude ani jeden z nich vstupovat do Charty 77, aby neohrozili chod časopisu. Zájmu ze strany StB se však Pavel Brázda zcela nevyhnul. Nejvíce se to projevilo v roce 1989. V této době byl již jako důchodce osloven, aby se zúčastnil výstavy ve Vinohradské tržnici. Zde se skupinou mladých výtvarníků – Martinem Singerem, Viktorem Karlíkem vystavili svá díla. Na základě této výstavy byl pak Pavel Brázda pozván na Kongres české kultury do polské Wroclawi. Na cestě však celníci Pavla Brázdu i jeho výtvarná díla zadrželi. Konec komunistického režimu již však byl zřejmý. „Chodil jsem na všechny demonstrace, jen toho 17. listopadu jsem nebyl, protože, jsem řešil korespondenci s úřady kvůli zabaveným obrazům. Ty demonstrace byly něco tak osvěžujícího, víc než co jiného, to byla prvotřídní společenská zábava.“

Jak se po celou dobu komunistického režimu Pavel Brázda stranil jakýchkoliv aktivit pro oficiální struktury, tak ihned 18. listopadu 1989 navštívil výstavní síň v Mánesu a nabídl své služby. „Nakonec jsem zorganizoval Středisko pro výrobu a distribuci propagačních materiálů Občanského fóra.“

Nová doba

Po revoluci se život Pavla Brázdy v mnoha ohledech změnil, mohl se svobodně stýkat se svou rodinou žijící v Americe, získal zpět část majetku po rodičích, což mu umožnilo, aby svůj důchod prožíval s pocitem zajištění. Mohl cestovat a také svobodně informovat o své tvorbě. Veřejnosti se Pavel Brázda představil i díky Viktoru Karlíkovi, vydavateli (kdysi samizdatové) Revolver Revue. V roce 1991 se stal dokonce laureátem Ceny Revolver Revue. Oficiální výstavní činnost na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1992 byla uspořádána první velká výstava Pavla Brázdy a Věry Novákové v Ženských domovech na Smíchově, později následovaly další. V roce 2008 získal Pavel Brázda státní vyznamenání Za zásluhy. V roce 2013 však toto ocenění vrátil jako reakci na veřejné projevy tehdejšího prezidenta Václava Klause a jeho manželky Livie.