Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Rudolf Brázdil (* 1940)

• narozen 10. listopadu 1940 v Prostějově

• v roce 1961 během vojenské služby zažil bojovou pohotovost v době berlínské krize

• studoval pedagogický institut v tehdejším Gottwaldově

• roku 1964 nastoupil na učiliště v Mělníku

• roku 1968 vstoupil do komunistické strany

• v srpnu 1968 hlasoval pro protiokupační rezoluci

• souhlas s rezolucí odmítl odvolat a v rámci normalizačních prověrek byl vyloučen z KSČ

• v roce 1970 musel opustit mělnické učiliště

• od roku 1974 nesměl působit ve školství

• po roce 1989 rehabilitován a vrátil se na mělnické učiliště

• celoživotně se věnuje amatérskému divadlu

Táta nalepil na černou roletu měsíček a hvězdičky

Dne 10. listopadu 1940 se v Prostějově narodil manželům Rudolfovi a Štěpánce Brázdilovým syn Rudolf. Rodina žila v Kroměříži, kde také Rudolf vyrůstal. V tu dobu probíhala v Evropě válka a z Čech se stal nacistický protektorát. Z války si Rudolf příliš nepamatuje, protože byl ještě velmi malý. Vzpomíná si však na povinné zatemňování oken kvůli náletům na města. „Táta udělal takovou velikánskou černou roletu, kterou zatahoval, a na tu nalepil měsíček a hvězdičky.“

Další, co malému Rudolfovi utkvělo v paměti, byli příslušníci gestapa, kteří chodili po ulicích a představovali nebezpečí téměř pro každého. „Vzpomínám si na zvuk těch okovaných bot. To vždycky celá rodina ztuhla, jestli náhodou nejdou pro někoho z rodiny.“ V květnu 1945 v Evropě po téměř šesti letech skončila válka. „Když mi bylo čtyři a půl roku, tak Kroměříž osvobodili Rumuni. Všichni obyvatelé vždycky vyběhli z toho baráku a dávali vojákům slivovici a špek.“

 

Za dvacet minut za vás máme náhradu

V roce 1946 nastoupil Rudolf v Kroměříži do první třídy obecné školy. Po dvou letech a nástupu komunistů k moci však přišla reorganizace školství a škola byla změněna na tzv. národní. Po další reorganizaci byla zavedena jedenáctiletá škola, na kterou Rudolf po osmé třídě nastoupil. Po studiu se přihlásil na katedru loutkářství, ale nebyl přijat. Musel tedy v roce 1959 nastoupit na vojenskou službu do Rokycan.

Z tohoto západočeského města pamětníkovu jednotku převeleli do Borů u Tachova, kde sloužil u minometné čety. Na vojně byl Rudolf i v kritickém roce 1961, kdy se začala stavět tzv. berlínská zeď. Rudolf vzpomíná na tehdejší bojovou pohotovost. „My jsme měli bojový poplach. Nastoupili jsme a fasovali jsme ostré náboje. Velitel pluku si nás nechal nastoupit a říkal: ,Soudruzi, jedeme naostro, jakmile něco začne a vy vydržíte dvacet minut, tak jste splnili vlasteneckou povinnost.‘ A někdo tam zařval: ,A to jako za dvacet minut bude po tom?‘ A velitel na to: ,Ne, za dvacet minut za vás máme náhradu.‘ Takže my jsme byli, jak se říká, kanónenfutr, potrava pro děla.“

Kvůli událostem roku 1961 pamětníkovi o tři roky prodloužili vojenskou službu. Poté se Rudolfovi podařilo složit zkoušky na pedagogický institut do tehdejšího Gottwaldova (dnešní Zlín). Po dvou letech studium přerušil a šel si vydělávat jako řidič pro ČSAD ve Zlíně. Mezitím dostal v roce 1964 umístěnku na učiliště v Mělníku. Odstěhoval se tedy do Mělníka a vysokou školu si dostudoval dálkově na Univerzitě Karlově v Praze. „Přišel jsem tam a ubytovali mě prakticky ve škole.“ Ve škole se Rudolf seznámil s mladou kolegyní, kterou si již za čtyři měsíce vzal za ženu. V současnosti spolu žijí již 55 let.

 

Podal jsem přihlášku na podporu Dubčeka

Rudolf vzpomíná na rok 1968: „Celá škola jsme se hodně angažovali v pražském jaru. První, co jsme udělali, bylo, že jsme podepsali Dva tisíce slov.“ V srpnu byly rázně ukončeny veškeré snahy o reformu komunistického systému a do země přijely tanky vojsk Varšavské smlouvy. „Na protest proti vstupu vojsk a na podporu Dubčeka a tehdejšího vedení, když jsme nastoupili na přípravný týden ve škole, jsme hned v srpnu 1968 s manželkou podali přihlášku do KSČ.“

Rudolf a jeho žena poslechli výzvu Alexandra Dubčeka, že je potřeba posílit československou komunistickou stranu. Spolu se vstupem do strany podepsal Rudolf i rezoluci proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. V dubnu roku 1969 svolalo vedení školy všechny učitele. „Bylo nám oznámeno, že z okresního výboru KSČ přišel pokyn, že tuto rezoluci musíme odvolat.“

Rudolf odmítl odvolat svůj podpis, i když ho k tomu ředitel školy přemlouval. V následujícím roce byly i na škole v Mělníku zahájeny stranické prověrky. „Po necelých dvou letech v KSČ jsem byl pochopitelně vyloučen. Protože jsem podepsal Dva tisíce slov, neodvolal jsem rezoluci proti vstupu, vstoupil jsem do KSČ na Dubčekovu výzvu a hrál jsem v divadelní hře Caesar.“ O divadelním angažmá pamětníka bude ještě řeč.

 

Z okupace se stala přátelská pomoc

Rudolf byl nejen vyloučen ze strany, ale musel opustit i své povolání učitele, které měl moc rád. Celá situace pro něj byla velmi nepříjemná i z toho důvodu, že se na jeho vyloučení podílel jeho dřívější blízký přítel. Ten ještě na jaře 1968 hájil stejný reformní kurz jako Rudolf. „Najednou otočil a začal velice aktivně propagovat, že to není okupace, že to je přátelská pomoc, že nás přišli zachránit a tak dále. Stal se předsedou prověrkové komise.“

Rudolfův bývalý kamarád se brzy stal ředitelem školy a pamětník se s ním při jedné schůzi dostal do sporu a ze školy ho vyloučili. Několika jeho kolegům úplně zakázali působit ve školství. „Měl jsem tu kliku, že jsem byl podmínečně přeložený na Střední odborné učiliště Spolana Neratovice. S tím, že při sebemenším prohřešku ze školství letím.“

 

Na podzim jsem byl mezi nimi

Až do roku 1974 učil Rudolf na odborném učilišti v Neratovicích. Pak dostal předvolání na krajský národní výbor, kde mu soudruzi oznámili, že musí odejít ze školství sám, nebo bude do tří měsíců propuštěn. Rudolf nějakou dobu sháněl nové zaměstnání a nakonec ho přijali jako provozního chemika v kaučukové továrně. „Ještě v červnu jsem zkoušel studenty na učilišti a na podzim už jsem pracoval mezi nimi jako dělník.“

Po půl roce práce se Rudolf v továrně vážně zranil. Během povolování ventilu mu praskla plíce a byl převezen do nemocnice. Následně musel několik týdnů strávit v sanatoriu Na Pleši a hrozil mu trvalý invalidní důchod. Nakonec se jeho stav naštěstí zlepšil, ale v továrním provozu už pracovat nemohl. Nastoupil tedy na práci do laboratoře v rafinerii, kde zůstal až do roku 1990.

V roce 1989 padl v Československu komunistický režim a Rudolf Brázdil byl na krajském národním výboru okamžitě rehabilitován a nabídli mu zpět jeho místo na učňovské škole v Mělníku, odkud byl na začátku normalizace propuštěn. Vrátil se tam opět i s manželkou a ještě dalších dvanáct let tam oba učili. Po nástupu do penze učil Rudolf na škole alespoň na částečný úvazek. Od roku 2004 jsou manželé Brázdilovi již plně v penzi.

 

Tím ta vojna krásně utíkala

Celoživotním zájmem Rudolfa Brázdila je divadlo, kterému se věnuje už přes 70 let. Během studia v Kroměříži jezdil na recitační soutěže, kde dvakrát vyhrál okresní kolo. Jeho první role byla role malého Ondry v hanácké pohádce Švec a čert, která se hrála v roce 1948 ke stoletému výročí Kroměřížského sněmu. Od roku 1953 se Rudolf věnoval loutkovému divadlu v sokolské scéně Říše loutek Kroměříž, kde působil až do odchodu na vojnu v roce 1959.

Rudolf měl to štěstí, že se k divadlu dostal dokonce i na vojně. Hrál v souboru na výcviku v Rokycanech a později i v Boru u Tachova, kde se věnoval tzv. divadlu poezie, se kterým chystali kabarety. „Měli jsme velikou výhodu, že tam byla plukovní hudba přímo v kasárnách.“ S představením jezdil Rudolf po okolních tancovačkách. „Tím ta vojna krásně utíkala.“ Soubor vyhrával armádní soutěže a v roce 1961 jeli dokonce na soutěž Wolkerův Prostějov, kde v soutěži skončili třetí.

 

Byli to taky divadelníci

Na soutěži v Prostějově se Rudolf seznámil s herci ze Zlína (tehdejší Gottwaldov). Domluvili se, že pokud udělá přijímačky na pedagogický institut ve Zlíně, bude s nimi hrát. Ještě v roce 1961 Rudolfa do Zlína přijali a on začal okamžitě hrát v představení Zpěvy sladké Francie. Časem ho pozvali ke spolupráci herci z divadla Problema, kde hrál následně mnoho let a s kamarády odtud je dodnes v kontaktu.

Po odchodu na školu v Mělníku se Rudolf divadla nevzdal. Hrál v klubu Scéna v Kralupech nad Vltavou. Po svatbě se Rudolf s manželkou přestěhovali k jejím rodičům. „Měl jsem kliku, protože to byli divadelníci. Tchyně a manželka hrály divadlo a tchán dělal osvětlovače.“ Od svatby hrál tedy Rudolf divadlo i se svou manželkou.

 

Obecenstvo řvalo smíchy, ale soudruhům se to nelíbilo

V roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa nastudovali se souborem hru Caesar od Voskovce a Wericha. „Ta hra už původně byla docela ostrá a my jsme si to ještě upravili, aby to intenzivněji reagovalo na rok 1968.“ Premiéru měla hra v roce 1969 a sklízela velký úspěch. „Obecenstvo řvalo smíchy, ale soudruhům se to nelíbilo.“ Soubor stihl odehrát pouze tři představení. „Po tom třetím představení přišel definitivní zákaz.“ Režisér Stanislav Tatar byl okamžitě vyhozen a Rudolfovi zakázali věnovat se divadlu. K hraní se mohl vrátit až v sedmdesátých letech poté, co utrpěl úraz plíce. Po čase sám i některé hry režíroval.

 

Já už ho nedám

Po jedenácti letech bezdětného manželství se Brázdilovi rozhodli pro adopci miminka. Zrovna se přestěhovali z mělnické garsonky do domku po babičce, když jim zavolali z kojeneckého ústavu v Kolíně, že by pro ně měli děťátko. „Manželka ho vzala do náruče a říkala: ,Já už ho nedám.‘“ Rudolf vzpomíná, jak museli hned z kojeneckého ústavu jet nakoupit výbavu pro miminko.

Samotná adopce musela být zakončena soudem. Pro manžele pak bylo strašné, když hrozilo, že jim jejich vytoužené dítě zase vezmou. „Přišla ta sociální pracovnice s tím, že zjistili, jak jsme na tom politicky, a že nám ho možná vůbec nesvěří, anebo jenom do pěstounské péče.“ Naštěstí to dopadlo dobře a chlapeček už u Brázdilových zůstal. Dnes Rudolfův syn působí na Policejním prezidiu ČR v Praze.

V době natáčení (2020) žil pamětník se svou manželkou v Kralupech nad Vltavou. Mladé generaci by rád vzkázal toto: „Važte si toho, co máte. Nechtějte prožít to, co musela prožívat moje generace.“ Rudolfa Brázdila znepokojuje současná politická situace a doufá, že se vrátí časy podobné těm po převratu v roce 1989. „Hrozně bych si přál, aby se k moci dostali takoví lidé, jako byl pan prezident Havel. Už je to mírně nakročené k tomu, kde jsme to měli my.“