Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Breník (* 1945)

• narozen 31. prosince 1945 v Praze

• vyučil se v ostravské Nové Huti

• roku 1990 působil jako kooptovaný místostarosta ONV v Ostravě 1 za KDU-ČSL

• absolvent Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, roku 2006 vysvěcen na jáhna

Složité dětství

Jan Breník se narodil 31. prosince 1945. Dětství prožil v Roztokách u Prahy. Bylo silně poznamenané špatným zdravotním stavem tatínka, který prodělal tuberkulózu a několik infarktů. „Od té doby, co jsem začal chodit do školy, byl prakticky invalidní důchodce.“ Tento fakt se promítl i do špatné ekonomické situace rodiny. Jan byl předposledním ze sedmi dětí, pouze čtyři ale přežily dětská léta. Bratři Jaromír a Václav a sestra Milena. Matka, třebaže velmi unavená sedmi porody i starostí o domácnost, musela jít do práce, šla učit na první stupeň Základní školy v Kralupech nad Vltavou.

Řadu domácích prací pak musel zastávat Jan spolu se svým bratrem. „Ale nevzpomínám na to ve zlém. Bylo to k užitku pro můj další život.“ Rodina měla vilku a dost velkou zahradu s ovocnými stromy. „Tatínek se o ně velmi pečlivě staral a nás k tomu vedl taky. [...] Byl zručný. Jeho ruce dovedly udělat spoustu dobrých, užitečných a krásných věcí.“

Hrozné město

Po dokončení základní školy bylo třeba rozhodnout, kam dál. Chtěl jít na stavební průmyslovku, ale ani tam a ani na průmyslovku strojní přijat nebyl. Neměl dostatečně vyhovující původ, otec byl považován za reakcionáře. Na školu se nedostal ani starší bratr Václav, který vystudoval až později. „Sešla se tedy rodinná rada a byla tu nabídka, abych šel buď k mému nejstaršímu bratru do Otrokovic, anebo k mému švagrovi, manželu mé sestry Mileny, do Ostravy, do Nové Huti.“ Rozhodly ekonomické důvody, protože za učiliště a internát v Nové Huti Ostrava se nic neplatilo. Tak se Jan ocitl ve svých 14 letech v Ostravě. „Bylo to pro mě hrozné město. Špinavé, nesympatické…“ Jako Pražák to neměl snadné ani mezi svými soukmenovci. „Nicméně postupně jsem se s tím vyrovnal a vyučil jsem se a manuálně jsem pracoval.“ Jan postupně vykonával několik profesí ve všeobecné válcovně na kontidrátové trati.

Srpen 1968

Na rok 1968 Jan vzpomíná jako na krásný, krásné jaro. O to větší šok nastal 21.srpna.  Pracoval zrovna na noční směně a kolem půlnoci dostali z traťového rozhlasu zprávu, že naši zemi obsadila okupační vojska. „Okamžitě jsme zareagovali a zastavili výrobu. Na protest.“ Vyšli ven a zjistili, že jejich hala i ostatní jsou obestavěné houfnicemi, tanky a obrněnými transportéry. Nechtěli pokračovat v práci, jenomže všichni mistři a vedoucí byli v KSČ, takže museli. „Ale práce to byla naprosto bez chuti a bez chuti byly i další dny a měsíce. Bylo velmi těžké se s tím smířit.“  Janův bratr Václav emigroval do Německa, kde se postupně vypracoval až na pozici obchodního ředitele firmy zabývající se výrobou plastů. Jan o ničem takovém neuvažoval. „Já jsem si říkal, že je to takové jednoduché řešení, které této zemi nijak nepomůže.“

Rodina

Na jiné myšlenky přišel Jan zejména díky rodině. Před koncem roku 1969 byl v nemocnici se zánětem ledvin a seznámil se tam se svou budoucí ženou Lídou. Po deseti měsících známosti se vzali a během následujících pěti let se jim narodilo pět dcer. Janův tchán se nedlouho předtím vrátil z kriminálu, kde strávil coby politický vězeň celkem 12,5 roku a věznění se silně podepsalo na jeho fyzické i psychické stránce. Poznamenalo i zbytek rodiny, která se ocitla zcela bez prostředků, byla odkázána na milodary ostatních a žila v atmosféře sprostých posměšků.  Janem příběh rodiny jeho manželky hluboce otřásl. „I proto jsem nikdy nemohl přijít na jméno komunistům. V práci mě samozřejmě lákali do strany, ale díky těm zkušenostem, byť zprostředkovaným, jsem dokázal vždycky odmítnout a jsem na to hrdý.“

Jan zvládl při práci vystudovat večerní průmyslovku a v roce 1979 odmaturoval. Posléze se dostal na tehdy nově budovanou středojemnou válcovnu.

Listopad 1989

Sametová revoluce zastihla Jana v pozici předsedy místní organizace Československé strany lidové v Ostravě-Mariánských Horách.  „Byla to organizace velmi aktivní a úspěšná. Jezdili jsme po kulturních památkách, měli jsme během sezóny dva až tři zájezdy.“  Jako vlastivědné zájezdy klasifikovali i tehdy nežádoucí cesty na poutě. „Každý rok jsme pořádali plesy, brigády…“ O schopném organizátorovi se vědělo a týden po listopadu Jana pověřil okresní výbor zastupováním strany v koordinačním centru Občanského fóra. Zde pracoval dlouhé hodiny až do konce roku. Dostal na starost pokladnu a zakládal i malá centra OF na Nové Huti. Svou účastí na jednáních přispěl i k odstoupení tehdejšího generálního ředitele podniku. V lednu 1990 se stal kooptovaným místopředsedou ONV Ostrava 1, kde měl na starosti školství a sociální politiku.  V roce 1991 se stal poradcem předsedy zemské organizace KDU-ČSL a o rok později založil oblastní kancelář KDU-ČSL pro severní Moravu a Slezsko.

Jáhnem

Jana Breníka přivedla k víře manželka. V podobném duchu vedl i svou rodinu, angažoval se v životě náboženské obce a prosazoval křesťanské myšlenky v rámci komunální i celostátní politiky. Tím ale jeho zájem o duchovní otázky nekončil. Ve svých 55 letech začal studovat teologickou fakultu v Olomouci a v roce 2006 byl vysvěcen na jáhna. Od té doby slouží na farnosti v Mariánských Horách.

„Vám mladým bych chtěl vzkázat, abyste byli trpěliví. Abyste nad touto společností nelámali hůl. Abyste nad námi nebědovali, že jsme to či ono pokazili a vy teď budete mít práci to napravovat. Buďte trpěliví a budujte si svoji budoucnost, nejenom ve svých rodinách, ale budoucnost aktivního, ohleduplného a láskyplného společenství.“