Karel Brhel

„Když jsem přišel do Jáchymova, tak mě vzali k doktorovi. To byl bývalý esesák, ten se na mě podíval, se jenom díval a já jsem vážil 55 kilo. Tak povídá tomu svému pomocníkovi: ,Je špatně živený, nemůže jít do šachty.‘ Tak jsem byl měsíc nechaný na povrchu a dělal jsem tam takové pomocné práce a po měsíci jsem šel dolů…“

„To bylo, bych řekl, prakticky, i když se zrovna nestřílelo každý den, pořád jsme byli v pohotovosti, protože ty Němci a ty fašisti nás honili po těch kopcích, že. To bylo pořád ,Tedeski, tedeski, alarmi.‘ ,Útok, útok.‘ Bydleli jsme v takových salaších, jídlo bylo velice chatrné, oblečení, co jsme měli, to jsme zničili, sem tam nám někdo něco daroval, takže jsme byli, bych řekl, jako šupáci. Ale výzbroje jsme měli hodně, protože po kapitulaci té italské armády hodně těch Italů zdrhlo domů i s výstrojí a výzbrojí. Potom Angloameričani shazovali nám zbraně, shazovali nám konzervy taky, samopaly a kulomety, takže všechno jsme měli, jen jídla bylo málo a nebylo se kde schovávat.“

„Oni byli na to připraveni, protože takových enkláv u toho Atlantského oceánu (vlastně to už bylo u Severního moře) bylo několik. To byl Dunkerque, Pleubian, St. Nazaire a já nevím, který ještě, asi čtyři nebo pět těch velikých přístavů, a zůstaly takové kapsy až do konce, až do kapitulace. Prostě oni to vydrželi. Jim tam prostě ponorky přivážely jídlo nebo konzervy a tak dále. Z letadla jim shazovali munici. Teďka celý ten prostor zapustili vodou, roztrhali všechny ty hráze ochranné, bylo to zaplavené vodou, zaminované. Tam byly tisíce min, takže k nim se nedalo ani přijít. A mimo tohle dělali takové výpady, že v noci sedli na rychlé čluny, zajeli za naše postavení, vylodili třeba ve skupinách 50–100 Němců a zaútočili na nás zezadu. Tak každu chvíli byly v noci poplachy. Ti Němci se objevili leckde. Dělali tam takové peklo. Tak zase byli zahnáni zpátky. Některé chytli a ti to odskákali škaredě.“