Richard Brhlík

„Druhý nebo třetí den po jeho návratu zpět do Bratislavy přišli ti černokožení kabátníci ve vysokých černých čižmách, s velkými černými klobouky. Pravděpodobně to byly Hlinkovy gardy a ty ho jednoduše zatkly. Dlouho ho vyšetřovali, měsíce a měsíce ho vyšetřovali, zřejmě působili i na psychiku, aby řekl to, co si přáli, co chtěli. Dost na tom, že soud byl až po půl roce. Na tom soudě, k mému velkému překvapení, ze třech obvinění ho odsoudili jenom za jedno. Druhé dvě mu nedokázali. A to jedno stačilo na to, to bylo zběhnutí v míru, stačilo na to, aby byl odsouzen na pět měsíců, okamžité vzatí hodnosti, zabavení všeho majetku ve prospěch slovenského státu, a ta vazba měla být zostřená, já nevím, co to tenkrát znamenalo, ale je tam, že zostřená.“

„Jeho hlavním cílem a argumentem při všech vyjednáváních bylo dostat se do Anglie. Jenomže přímá cesta do Anglie byla nemožná už v třicátém devátém roce. Proto tedy cesta do Palestiny. Ta cesta se uskutečnila kombinovaným způsobem lodí a vozidly přes Řecko, přes Istanbul. V Istanbulu, tam byla zřejmě nějaká ústředna československé zahraniční (služby – pozn. aut.), to já přesně nevím, dost na tom, že tam mu vrátili uniformu a výložky. Tam ho znovu akceptovali za československého vojáka, důstojníka, s hodností poručík dělostřelectva, a když přišel do Haify, už ho tam čekala uniforma.“

„Zemřel tak, že on aj s kolegy se stal členem velitelského štábu té oblasti, zřejmě dukelské oblasti. Jako takoví měli jedno ráno vyjít na rozhlednu, na pozorovatelnu, poněvadž dostali informace, že na druhé straně doliny, na svahu naproti, tam ustoupili Němci. Lezli na tu pozorovatelnu s dalekohledy, s mapami, víte, jak ti důstojníci, štáb a všechno. Němci, byli zakopáni v tom protilehlém svahu, začali minometnou palbu. Takovou bubnovou, obrovskou, širokou minometnou palbu, která nebyla mířena jen na tu pozorovatelnu, ale na celý protilehlý svah. Všude létaly střepiny. Mnoho vojáků i důstojníků bylo poseto střepinami. Můj otec měl tu smůlu, že jednu z těch střepin chytil přesně do prsou a na tom místě do srdce. Padl a při tom stačil jenom zvolat: ,Oldo, pomoz!‘ na vedle stojícího štábního kapitána Oldřicha Ševčíka, ,Oldo, pomoz,‘ a skonal.“