Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Brixová (* 1928  †︎ 2018)

• narozena 12. února 1928 v Tomíkovicích (německy Domsdorf)

• skoro celý život prožila v Kobylé nad Vidnavkou (dříve Kobylá, německy Jungferndorf)

• německá národnost

• bratr Edwin padl ve wehrmachtu

• bratr Alfred bojoval ve wehrmachtu

• jako služebná pracovala u barona Ferdinanda II. von Skal

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• v roce 2017 žila v Kobylé nad Vidnavkou

• v prosinci 2018 zemřela

Skoro celý život prožila Hedvika Brixová v Kobylé nad Vidnavkou (dříve Kobylá, německy Jungferndorf) na Jesenicku. Zažila tak útoky ozbrojených ordnerů na místní české státní zaměstnance v září 1938 a sovětské, francouzské a anglické zajatce pracující na místním velkostatku za druhé světové války. Za války v řadách wehrmachtu padl její nejstarší bratr Edwin a bojoval také bratr Alfred, který v Německu zůstal a domů se již nevrátil. Po válce se stala svědkem odsunu původních německých obyvatel, do nějž zařadili i jejího zaměstnavatele a majitele místního zámku a velkostatku barona Ferdinanda II. von Skal. Na rozdíl od většiny Němců s rodinou v obci zůstala, a tak mohla sledovat i její poválečný vývoj, kdy se skladba obyvatelstva zcela změnila.

Neměli ani vlastní dům

Hedvika Brixová, za svobodna Wagnerová, se narodila 12. února 1928 v Tomíkovicích (německy Domsdorf). Na svět přišla jako nejmladší z pěti dětí rodičů Josefa a Anny Wagnerových, kteří byli stejně jako naprostá většina obyvatel obce i v okolí německé národnosti. Rodina bydlela v malém pronajatém domku. Otec pracoval jako dělník v kamenolomu ve Skorošicích a matka pomáhala při zemědělských pracích u sedláka Alfreda Pelce ve vedlejší Kobylé. Právě k němu se rodina někdy krátce po narození pamětnice přestěhovala do podnájmu.

Hedvika Brixová vzpomíná, že žili velmi chudě. Všichni sourozenci spávali v jedné místnosti a od dětství museli vypomáhat na hospodářství. „Žili jsme špatně. Otec málo vydělával. Když neměl v zimě práci, dostal jen padesát korun na týden. Co to bylo za peníze pro sedm lidí,“ říká pamětnice. Pro lepší orientaci dodejme, že se za tyto peníze tehdy dalo pořídit například dvacet bochníků chleba nebo osm čtvrtek másla. Celé dětství chodily děti v létě naboso. „Kolikrát jsem měla palce do krve rozbité. První polobotky jsem dostala na první přijímání od školy zadarmo,“ dodává Hedvika Brixová.

Bratr padl ve válce

Do školy Hedvika chodila přímo v Kobylé. Vzpomíná hlavně na řídícího učitele Tauce, který před ubitím ordnery zachránil místního českého poštmistra Karla Mročka a přednostu stanice Františka Vaculíka. Kobylá ležela v Javornickém výběžku nedaleko hranic s nacistickým Německem. Od nástupu Adolfa Hitlera k moci panovala mezi Německem a Československem velmi napjatá atmosféra. V roce 1938 se vztahy mezi těmito zeměmi prudce zhoršily. Největší napětí vládlo právě v pohraničních oblastech Československa, kde žili převážně Němci. Hitlerův nenávistný projev z 12. září 1938 se stal signálem k puči henleinovců. Po jeho potlačení a zákazu Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei – SdP) se jeho účastníci přemístili do Německa, kde vznikla teroristická organizace Sudetoněmecký sbor dobrovolníků (Sudetendeutsches Freikorps – SdFK). Jeho členové, nazývaní též ordneři, byli pronacisticky smýšlející muži od osmnácti do padesáti let. Ve dnech 19.–22. září 1938 napadl jejich oddíl několik finančních (pohraničních) oddělení na Javornicku. O život tehdy přišlo několik příslušníků finanční stráže. Dne 22. září 1938 obklíčili ordneři i nádraží v Kobylé, z něhož násilím vytáhli Františka Vaculíka a následně ho málem ubili k smrti a pak v poutech odvedli k poště, kde se ukrýval Karel Mroček a dva českoslovenští vojáci. V přestřelce padl jeden z Němců, ale rána nejspíš vyšla z řad ordnerů. Českoslovenští vojáci stačili uprchnout a ordneři se pak chtěli pomstít na Karlu Mročkovi a Františku Vaculíkovi. Jejich řádění na poslední chvíli zastavil právě učitel Tauc, který jim tak zachránil život. „Tehdy jsme se s matkou schovávaly u sedláka,“ vzpomíná pamětnice, že většina místních se do těchto nenávistných projevů nezapojovala.

Ještě ten den henleinovci převzali kontrolu nad celým Javornickem, kterou si udrželi až do podepsání mnichovské dohody a obsazení pohraničních území nacistickým Německem. To proběhlo o týden později. Necelý rok poté vyvolal útok nacistického Německa na Polsko druhou světovou válku. Pro Hedviku se toho ale moc nezměnilo. Dál navštěvovala místní školu a pomáhala na hospodářství. V roce 1941 však do wehrmachtu narukoval její nejstarší bratr, devatenáctiletý Edwin. Podlehl všeobecnému nadšení mladých mužů z budoucího dobrodružství a vůbec si tehdy asi neuvědomoval, co ho čeká. Do armády ho totiž ze zdravotních důvodů nepřijali, a tak se přihlásil jako dobrovolník. „Byla válka, tak ho vzali a bylo to,“ dodává pamětnice. Jako voják se účastnil útoku na Sovětský svaz a domů už se nikdy nevrátil. „Rukoval v srpnu a příští rok krátce po dvacátých narozeninách padl,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že když se to matka dověděla, zhroutila se.

O dva roky později musel do wehrmachtu i bratr Alfred. Při ústupových bojích na konci války se dostal až na území Německa, kde již zůstal a domů se už nevrátil.

Hedvika po škole ve čtrnácti letech nastoupila do služby v místním zámku. Vzpomíná, že tam dělala vše, co bylo potřeba a také hlídala tři děti majitele zámku barona Ferdinanda II. von Skal. K zámku patřil rovněž velkostatek, v němž pracovali sovětští, francouzští a angličtí váleční zajatci. Hedvika Brixová vzpomíná hlavně na Francouze. „Chodili vždycky kolem našeho baráku. Byli šikovní, čistě oblečení. Měli jsme malého psa, a jak je uviděl, tak lítal z místa na místo a oni z toho měli radost.“

Zatímco francouzští a angličtí zajatci mohli spoléhat na pomoc Mezinárodního červeného kříže a většinou dobré zacházení, Sověti žili v mnohem horších podmínkách. Jednomu ze sovětských zajatců Ivanu Alexandrovovi se ke konci války v březnu 1945 podařilo zneškodnit hlídače a pomoct ostatním k útěku. Němci s vycvičenými psi uprchlé zajatce pochytali a zlikvidovali. Ivan Alexandrov ale díky pomoci německého železničního zaměstnance Nitscheho přežil v úkrytu v nádražním kanále. O tom však Hedvika Brixová nic neví.

Všichni museli pryč

Dne 8. května 1945 do Kobylé přišli sovětští vojáci. Žádné boje se sice v obci neodehrály, ale Hedvika Brixová vzpomíná, že všichni tehdy žili v obrovské strachu z příchozí armády. „My jsme se schovávali a nevycházeli ven,“ dodává.

Následně prý všichni zaměstnanci zámek opustili, a tak zůstala na všechnu práci sama. V roce 1946 pak v Kobylé probíhal odsun Němců. Brixovi do něj nemuseli, protože je prý nový správní komisař potřeboval na práce nutné pro chod obce. Do sběrného tábora v Muně Mikulovice, odkud odjížděly transporty do Německa, nicméně nastoupili prakticky všichni místní obyvatelé. S nimi i sedlák Alfred Pelc a baron Ferdinand II. von Skal se svou rodinou.

Brixovi však zůstat nechtěli a několikrát na úřadech marně žádali o dodatečný odchod do Německa. Pracovali tehdy všichni na místním státním statku, jehož správce vždy poslal zamítavé stanovisko, že má málo pracovních sil. V roce 1953 udělili (navrátili) státní občanství všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa. „My jsme ho napřed nechtěli, protože jsme chtěli odejít do Německa. Přišli a honem jsme museli podepsat a bylo to,“ dodává pamětnice. Sestra Elfrida tak nakonec s manželem do západního Německa emigrovala.

Stejně jako ostatní členové rodiny i Hedvika pracovala ve státním statku, kde zůstala až do penze. Trvalo několik let, než se naučila česky, což se jejím rodičům až do smrti nepodařilo. „Rukama nohama nám ukazovali, jakou máme dělat práci. A šlo to. Co se dalo dělat?“ Právě na státním statku se Hedvika seznámila s Rudolfem Brixem, jehož si v roce 1954 vzala a s nímž měla dceru Editu a syna Wernera a Herberta. Jeho rodina byla rovněž německého původu. Pocházeli z Bílého Potoka (německy Weißbach) a také je nezařadili do odsunu Němců. Manželé Brixovi se mezi sebou bavili svou rodnou řečí, a tak měly jejich děti později při nástupu do školy potíže se zvládnutím českého jazyka.

V Kobylé nad Vidnavkou Hedvika Brixová již zůstala. Dnes žije v domově pro seniory, v budově, kam kdysi chodila do školy. V prosinci 2018 zemřela. 

http://www.koncentracni-tabory.estranky.cz/clanky/zajatecke-tabory-na-jesenicku/vzpominky.html