Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Brocko ()

• narodil se 5. srpna 1946

• jeho otec JUDr. Karol Brocko a širší rodina se účastnili SNP

• otec pomáhal po válce Židům vystěhovat majetek ze země

• Karel Brocko byl obviněn z vlastizrady, ale procesu se nedožil

• rodina byla pronásledována, vystěhována z Bratislavy do Piešťan v rámci akce B

• Miroslav nesměl studovat humanitní obor, dostal se na VŠ dopravní

• v roce 1968 psal články kritizující komunisty, za což byl později vyloučen ze školy

• jako novinář působil pod pseudonymy a zajímala se o něj StB

• nechal se zaměstnat v JRD (Jednotné rolnické družstvo)

• působení v družstvu považuje za kolaborantství s režimem

• v roce 1981 po osmi letech změnil dráhu a začal pracovat v divadelním Štúdiu S

• začátkem 90. let se přesunul do Prahy a začal zde podnikat

Miroslav Brocko se narodil 5. srpna 1946 v Bratislavě do rodiny právníka JUDr. Karola Brocka a profesorky slovenštiny a němčiny Anny Brockové. Měl bratra Dušana. Za války se Karol Brocko zúčastnil SNP, za což dostal vyznamenání. Rok po válce, v době narození syna Miroslava, zaujímal post vysokého státního úředníka na pověřenectví financí v Bratislavě. Protože se jeho smýšlení radikálně rozcházelo s idejemi nastupující komunistické garnitury, byl nakonec obviněn z vlastizrady a buržoazního nacionalismu a rodina nesla následky ještě dlouhé roky poté.

Jeho razítka zachraňovala židovským rodinám majetek

V letech 1945 až 1948 měl pamětníkův otec jako prezidiální šéf pověřenectví financí Slovenska mimo jiné na starosti žadatele o vystěhování z Československa, mezi něž po válce patřili většinou židovské rodiny, které pochopily, že v zemi, kde potenciál komunistů sílí, jim lépe nebude, a směřovaly do tehdejší Palestiny. „Můj otec byl jedním z posledních úředníků, který rozhodoval, zda vystěhovalci dostanou razítko nebo ne. Začátkem roku 1947 razítkoval o sto šest,“ říká Miroslav Brocko, který zná tento starý příběh otce už jen z vyprávění jeho příbuzných. Ještě v únoru 1948 jeho razítka povolovala židovským rodinám naložit svůj majetek do lodních boxů a posílat je z bratislavského přístavu do Palestiny. Později byl kvůli tomu obviněn z vlastizrady.

Obviněn z vlastizrady

„Vystěhovalectví židovského obyvatelstva do Palestiny jsme jako stát oficiálně uznávali, ve skutečnosti ale komunisté neradi viděli, když spolu s nimi odcházel majetek. A v tom měl prsty můj otec.“ Po vítězství komunistů v únoru 1948 Karola Brocka jeho nadřízení degradovali a z pověřenectví financí Slovenska odešel do Piešťan na místo finančního ředitele okresního úřadu. Záhy byl ovšem zatčen a obviněn z vlastizrady a buržoazního nacionalismu. Byl vazebně stíhán v Hradci Králové a za napomáhání židovským rodinám mu hrozil proces.

Miroslav byl tenkrát příliš malý na to, aby si mohl pamatovat otcovo zatčení. Později mu ale v paměti utkvěla jeho fotografie z vazby, tak jak tátu nikdy neviděl. „Seděl na židli, se svěšenými kšandami, zarostlý zpustlý, sešlý a smutný.“

Vystěhováni

Následně zbytek rodiny postihla akce B, jejímž cílem bylo ponížit, vytrestat a zlomit režimu nepohodlné rodiny tím, že je vystrnadí z bytu tam, kam komunisté sami určí. Do té doby žili Brockovi jako rodina vysokého státního úředníka prozatímně ve vile v Bratislavě, která zůstala po židovské rodině a kterou Karol Brocko odmítl koupit. „Chtěl postavit vlastní dům. Bylo podle něj nekorektní bydlet v domě po lidech, které někdo utrápil v koncentráku. Byl to jeho životní postoj.“

Zatímco manžel seděl ve vazbě, Anna Brocková s dvouletým Mirkem a sedmiletým Dušanem byli v průběhu pár dní s několika kilogramy majetku vystěhováni z bratislavské vily do Piešťan. Přidělili jim pokoj v suterénním bytě s malým okénkem, původně určeným pro služku.

… a vaše děti zavřeme do polepšovny

Brzy po přesídlení do sklepního bytu začal Annu Brockovou se syny navštěvovat nezvaný host jménem Fulaitar. Miroslav Brocko si ho pro sebe ironicky nazval „náš osobní komunista“. Chodíval do rodiny bez pozvání, zpravidla si vyložil nohy na stůl a říkal: „Soudružko Brocková, tak kde máte schovaný ten vagon perských koberců? Když nepovíte, my vás zavřeme a vaše děti půjdou do polepšovny.“ Pamětník na to vzpomíná: „My když jsme to slyšeli, tak jsme plakali, že nechceme do polepšovny, ale do polepšovny jsme nikdy nešli, tak jsme pochopili, že je to takový folklor, a už jsme neplakali.“ 

Fulaitar měl takovou drzost, že například vzal košile, které po tatínkovi zůstaly ve skříni. „Maminka byla vtipná, ironická žena a ptala se ho: ‚A nebude vám, soudruhu, vadit, že je na nich monogram mého manžela?‘“ Zjevně mu to nevadilo, ale zhruba po roce nastal den, kdy přišel naposledy a rodina si oddechla.

Smrt otce

Karol Brocko vyšetřovaný ve vazbě v Hradci Králové odsouzen nebyl, mimo jiné i proto, že měl těžký zápal ledvin a byl propuštěn do péče lékařů v piešťanské nemocnici. „Táta patřil mezi vzdělanostní a společenskou elitu. Chodíval v obleku s motýlkem a pamatuji i na jeho vůni, používal dodnes známý francouzský parfém 4711. Měl služební tatraplán a šoféra Rafailise, který zůstal naším rodinným přítelem ještě po otcově smrti.“ Když pětiletý Mirek viděl v nemocnici svého tátu naposledy, už skoro nevnímal. Zemřel v červenci 1951.

Bydlení s marxistou i pronásledovanými

Začátkem roku 1951 – v době nemoci a pronásledování – Karol Brocko ještě stihl zařídit, aby jeho žena s dětmi dostala o něco lepší bydlení. Přestěhovali je tedy do prvního patra piešťanského domu „velkostatkářů“ Škubličových, kteří měli šestipokojový dům původně jako zimní bydlení. Brockovi zde dostali k dispozici dvě místnosti a kuchyni. S další rodinou Junekových se museli dělit o záchod a koupelnu, do kterých byl vstup přes jejich prostory.

Složení nájemníků domu bylo velice pestré. Vycházeli spolu dobře, protože na tom byli stejně. Kromě pronásledovaných tam bydlel například soudruh Jozef Arbet s manželkou. „Byl šiřitel marxistického tisku, konfident a udavač a svými aktivitami se nám netajil.“ S Brockovými však nakonec našel společnou řeč. „Byl původně kolář a výborně rozuměl dřevu. Od něj jsem se naučil všechno o dřevu, a tak jsem měl doma na starost dřevo na zátop. Díky němu jsem znal celý proces skladování a sušení dřeva a máma říkala: ‚Nic mu neříkej a dávej si na něj pozor, ale tohle ať tě klidně naučí.‘ Měl mě rád.“

Další nájemnicí byla paní Fillová, též nespolehlivá, jejíž syn emigroval do Švýcarska. V letech 1959–1963 měli tedy Brockovi přísun žvýkaček, sýrů, kávy, módních časopisů a čokolády z balíčků ze západní ciziny, o které se paní Fillová ochotně podělila. „Mí rodiče za první republiky běžně cestovali po západní Evropě. Já jsem se mohl už jen dívat z bratislavského hradu k rakouským hranicím na svět, který jsem znal jenom z vůně těch balíčků a vídeňské televize, kterou jsme chytali. Že to fakt existuje, mi připadalo jako něco neskutečného.“

V přízemí domu Škubličů bydlel také příslušník Bezpečnosti soudruh Galbička s rodinou, který po čase přiznal, že má Brockovy na starosti. „Choval se ale slušně, neřekl mojí mamince jinak než paní Brocková. Dávala jeho dětem kondice z němčiny. Ony později emigrovaly…“

Maximálně týden a komunisti padnou

Anna Brocková byla velmi vtipná žena se smyslem pro sebeironii, která se nikdy nedala pokořit. Když její manžel v létě roku 1951 zemřel, musela nastoupit do zaměstnání. Své povolání středoškolské profesorky však nesměla vykonávat. Místní komunisté rozhodli, že půjde do školní jídelny umývat nádobí. „Přesto stále chodila v kostýmech a háčkovaných rukavičkách jako dřív. V práci se oblékla do příšerného šedomodrého pláště a decentně myla nádobí. Byla oblíbená pro svůj nezdolný optimismus a vtip. Učila mě dvě věci: být stále v dobré náladě a pomáhat druhým. Dvakrát týdně chodívala hrát karty do piešťanského hotelu Thermia Palace s přáteli, kteří také skončili ve vyhnanství. Poslouchali jsme Hlas Ameriky a Londýn. Za domácí učení němčiny měla své dodavatele pomerančů i šunky. Dělala všechno proto, abychom se měli jako dřív, takže i když nebyly peníze a plátek šunky se měl tedy rozdělit pro každého na tři díly, tak šunka prostě byla.“

Po několika letech se mamince podařilo přes svého známého získat lepší práci vychovatelky na internátě v piešťanské hotelové škole. Dávala studentům kondice z němčiny a pracovala tam do úctyhodných sedmdesáti let. „Celý život měla nezapomenutelnou hlášku: ‚Maximálně týden a komunisti padnou.‘ Chudák se toho ale nedočkala, zemřela v roce 1979 v třiasedmdesáti letech.“

Dostal se na vysokou školu

Miroslav Brocko se navzdory nepříznivému kádrovému posudku dostal na vysokou školu. Chtěl být právníkem, ale nárok měl jen na technická povolání. Díky známostem sester Karola Brocka se dostal do Žiliny na Vysokou školu dopravní, kterou studoval mezi lety 1963–1968. Jako vzorného studenta ho soudruzi navrhli na členství ve straně, avšak nikdy do ní nevstoupil. Vyloučili ho v roce 1969 nejen z kandidatury do KSČ, ale i ze školy. V krátkém období svobody pražského jara 1968 chtěl totiž napravit křivdy, jež byly napáchány na jeho otci.

Jako student se v roce 1968 začal angažovat v okresních novinách a rozhlase. Psal kousavé fejetony, které kritizovaly konkrétní komunisty okresního formátu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy došlo na zúčtování s těmi, kdo „šli proti nám“, po něm představitelé okresní KSS chtěli, aby řekl, že ho ke kritickým textům zlanařil jakýsi tajemník strany, kterého by rádi perzekvovali. Miroslav odmítl. Žilinští soudruzi pokývali hlavou: „Však neboj se, my nezapomínáme.“

Vyhazov z VŠ

Nezapomněli. V létě 1969 místo na zkoušku odjel pamětník do západního Německa jako fotograf na vystoupení s folklorním souborem. Dostal dokonce i nabídku pracovat jako fotograf v Hannoveru. Emigrace ho ale nezlákala s ohledem na stárnoucí maminku. Po návratu z Německa zažádal o děkanský zkouškový termín. Nedostal ho.

Bohém

Nedostudovaný Miroslav Brocko zůstal u psaní, pouze se již nepodepisoval svým jménem, nýbrž pseudonymy. Překládal z ruštiny a němčiny například pro časopis Expres výběr ze zahraničního tisku a jednou až dvakrát denně odevzdával do Československého rozhlasu komentáře na zadané téma. Nějaký čas byl oficiálně zaměstnán jako technický redaktor v týdeníku Bojovník, patřícímu Svazu protifašistických bojovníků, ale o práci kvůli přičinění některých soudruhů přišel. Zůstal bez zaměstnání, ale průměrně za publikování na cizí jména vydělával velmi slušné peníze, asi trojnásobek tehdejšího průměrného platu. Jak přiznává, žil si nad poměry a holdoval bohémskému životnímu stylu. V roce 1972 se o něj začala zajímat StB.

Z příživníka družstevníkem

V Piešťanech se StB zajímala, zda „nezaměstnaného“ Miroslava Brocka finančně podporuje matka. Ta jim bezelstně řekla, že ho podporovat nemusí, vydělává si sám. Například že jí koupil nový televizor, aby mohla sledovat program vídeňské televize Zeit im Bild v dobré kvalitě.

Nezbylo mu než se v roce 1973 nechat zaměstnat jako skladový dělník na stavební správě, kde měl problém s včasnou docházkou na sedmou ranní. Po půl roce se rozhodl k jinému životnímu kroku: oženit se a postavit dům. Díky šťastnému sledu náhod a dobré pověsti jeho otce Karola Brocka získal pozemek v Bratislavě v Rusovcích, půjčku ve Slovenské spořitelně od bývalých otcových zaměstnanců a nakonec mu v Rusovcích nabídli i místo kulturně společenského referenta v jednotném rolnickém družstvu (JRD).

Jeho punc „pronásledovaného“ předsedovi Pavlovi Čechovi nevadil, spíše se zdálo, že je vítán, neboť tam nebyl jediný, kdo byl s režimem na štíru, a tak dobře zapadl. Měl na starosti fond kulturních a sociálních potřeb na družstvu, tedy například organizaci brigád socialistické práce, vybavování pasů na zájezdy do Jugoslávie a s tím spojené rozdávání úplatků – družstevních broskví, meruněk a paprik. „Zapojil jsem se zkrátka do mašinerie socialistického výměnného obchodu a bylo to moje nejhorší kolaborantské období. Žil jsem v relativním materiálním blahobytu. Družstevníci mi například chovali každý rok prasata a já jsem jim vybavoval pasy pro celé rodiny přes nomenklaturní parťáky našeho předsedy. Stal jsem se plnohodnotným družstevníkem a měl jsem nárok na všechny přebytky a požitky.“

Z komunistů jsme měli nejdříve legraci, ale zvrtlo se to

Z blahobytné pasti JRD odešel po osmi letech. Jak otevřeně říká, byl to příliš dlouhý večírek a kocovina ho začala dohánět. Obrazně i doslova. „Vše se tam řešilo chlastem. Pořádaly se opulentní večírky. Poznal jsem tam, jak je režimní systém propletený, jak funguje síť stranických kamarátšoftů, protekcí a úplatků. Měl jsem pocit, že tohle se nemůže zhroutit, neviděl jsem světlo na konci tunelu. Připadal jsem si jako v pasti.“

Říká, že s kamarádem Janem Čabajem (novinář z deníku Práca) „vyhodnotil“ působení v JRD jako recesi. „Byli jsme řemeslně zruční, a tak jsme se uplatnili i jako výrobce transparentů. V rámci takzvané přidružené výroby jsme zřídili dílnu na sítotisk a vyráběli například transparenty s hesly Se Sovětským svazem na věčné časy apod.“ Dveře se u nich netrhly, svátků a výročí bylo od Vítězného února přes slavné májové dni po VŘSR dost. „Měli jsme na to čtyři lidi, vyráběli jsme někdy i přes čtyřicet transparentů týdně a kasírovali 32 tisíc týdně. S kamarády Janem Čabajem, Jankem Jarošem a výtvarníkem Tomášem Píseckým jsme si z okresní a bratislavské městské stranické oligarchie dělali legraci a oni to nepochopili. Ale pak mi došlo, jak mě to morálně devastovalo.“

Koncem roku 1981 se rozhodl svůj život změnit a odešel.

Studio S mělo smysl

Chvíli pracoval jako grafik na volné noze a pak dostal nabídku od ředitele Štúdia S Štefana Ladižinského. Štúdio S bylo nově založené agenturní divadlo Slovkoncertu, nemělo stálý herecký soubor ani režiséra, připravovalo vlastní agentážní inscenace a zvalo na Slovensko malá česká divadla a avantgardní soubory. Miroslav Brocko tam dostal na starost propagaci a časem se vypracoval na vedoucího výroby.

Například na úvod se s ředitelem Ladižinským dohodli, aby se kmenovými účinkujícími ve Štúdiu S stali Milan Lasica a Július Satinský, což se na podzim 1982 stalo.

Nebyli jsme hrdinové

Říká, že nebyli až tak hrdinské divadlo. Byli spíše „dekoratéry režimu“. Na druhé straně byl rád, když se povedlo odehrát představení, které by v Čechách neprošlo, protože tam byl státní dohled mnohem tvrdší. „Například Ypsilonka u nás dělala průšvihy pořád a bylo na mně nějak to ve Slovkoncertu vyžehlit. Součástí toho byl příslib, že Ypsilonku už nepozveme, ale za dva měsíce u nás samozřejmě byli zas. Pak jsem prosil jejich šéfa Jana Schmidta: ‚Prosím vás, říkejte si, co chcete, ale nejmenujte…‘ Stejně se tam ale v jejich improvizaci objevilo v nepříznivém kontextu slovo Husák, někdo to prásknul a byl zase průšvih… Všechna představení jsme natáčeli, ale Ypsilonku z těchto důvodů raději ne.“

Dne 17. listopadu 1989 měli ve Štúdiu S premiéru, když dostali echo od Vladimíra Hrabánka a Jiřího Suchého, že je u nich v Semaforu i v ostatních pražských divadlech stávka. Ptali se, zda se Štúdio S přidá. Miroslav Brocko vzpomíná, že Martin Porubjak napsal prohlášení, které chtěli přečíst na jevišti. Tehdejší umělecký šéf Štúdia S ale řekl, že záleží na tom, co na to generální ředitel Slovkoncertu. Generální ředitel Slovkoncertu zase odpověděl, že záleží na tom, jak se vyjádří umělecký šéf Štúdia. A umělecký šéf nakonec rozhodl že to patří na pódium Slovenského národního divadla. „Vzbouřenectví bylo, ale odtud potud.“

Na začátku 90. let se Miroslav Brocko přestěhoval do Prahy, která ho vždycky přitahovala, protože jeho rodina má kořeny v Čechách. Podílel se na kuponové privatizaci a potom v horkém létě 1992 založil v Praze firmu, která úspěšně funguje dodnes.