Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Brod (* 1951)

• narozen 25. listopadu 1951 v Praze

• v červenci 1969 se rodina legálně odstěhovala do Bavorska, SRN

• po maturitě na gymnáziu v Mnichově vystudoval politologii, východoevropskou historii a žurnalistiku na univerzitě v Mnichově, London School of Economics a Harvardu

• v letech 1980 – 1987 byl redaktorem BBC v Londýně

• v letech 1987 – 1993 pracoval v redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově

• prvním stálým zpravodajem Svobodné Evropy v Praze

• v letech 1993 – 2000 pracoval v Süddeutsche Zeitung v Mnichově a v Praze

• v letech 2000 – 2006 vedl českou redakci BBC v Praze

• od roku 2006 pracuje jako novinář na volné noze

Komplikované kořeny

Židé byli po staletí součástí dějin a kultury střední Evropy, tuto zemi nevyjímaje. Lze také říct, že byli mostem mezi Čechy a Němci, v každém případě nepatřili úplně ani k jedněm ani k druhým, ačkoli byli často okolnostmi nuceni mezi nimi volit. Je tudíž pochopitelné, že u příběhů pamětníků s židovskými kořeny se vyskytují některá specifika, která u nežidovské populace u nás nenajdeme. Dlouhá a složitá cesta k lepšímu a důstojnějšímu životu je jen jedna z nich. Možnost žít jako jejich křesťanští sousedé jim byla umožněna až od roku 1867 a směli ji využívat pouhých 71 let. Pocit ohrožení a nerovnoprávnost vycházející z dávné i méně dávné historie jsou některé z aspektů, které utvářely charakter, volbu jazyka a způsob života. Co je židovství? Etnicita nebo náboženství? To je nekonečně diskutovaná otázka. Komplikovanost rodinných kořenů židovských pamětníků je ještě umocněna jejich existencí uvnitř Rakouska-Uherska, uprostřed německého jazykového prostoru a českých snah o emancipaci. Z tohoto propletence vyplývá složitá situace týkající se vzdělání, jazyka, kulturní ukotvenosti a národnostní příslušnosti, o kterých hovoří i následující příběh.

 

Otec Lev Brod a jeho kořeny

Dohledaný rodokmen předků z otcovy strany sahá až do roku 1672, k Adamu Brodovi z Nové Cerekve na Vysočině a jeho ženě Evě z blízké Brtnice. Dědeček pamětníka, Josef Brod, pocházel z nedalekého Lukavce u Pelhřimova, mluvil česky jako všichni tzv. venkovští Židé a základy svojí školní němčiny získal až na obecné škole. V Táboře se vyučil obchodním příručím a později si v Poděbradech na hlavním náměstí otevřel obchod. To už byl ženatý s Mathildou, rozenou Zeckendorfovou, pocházející z Prahy, „z pražského německy mluvícího měšťanstva“. Během více než dvaceti let v Poděbradech a od roku 1903 v Praze se jim narodilo pět dětí. Jen nejstarší Karel byl Čechem jazykem i smýšlením, „byl tzv. Čechožid, někdo, kdo se jazykově považoval za Čecha, ale nábožensky za žida. Byl tedy asimilant, požadoval asimilaci všech Židů žijících v českých zemích k českému národu. Byl svým způsobem český nacionalista.“ Za Protektorátu prohlašoval, že „je třeba zůstat v době nebezpečí se svým národem.“ Zahynul s celou rodinou, až na syna Ivana, v Osvětimi. Další děti, Fritta a Anna, které se narodily v Poděbradech a chodily tam do českých škol, po přestěhování do Prahy pokračovaly ve studiu na školách německých. Irmě byl jeden rok, když se rodiče rozhodli přestěhovat do velkého města. Důvodem stěhování byl sílící antisemitismus na malém městě vyvolaný roku 1899 hilsneriádou a naděje, že ve velkém městě budou anonymní a tím pádem i svobodnější. Už v Praze se Brodovým narodil v roce 1905 nejmladší syn Lev, Petrův otec. Bydleli v Petrské čtvrti v sousedství Karlína, Irma chodila do stejné obecné školy jako Franz Kafka, v Masné ulici, Lev do školy piaristické, v ulici Panské. „Školu vedli piarističtí mniši, většina žáků byla z majetných židovských rodin. Piaristé byli tolerantní, ve škole měli i židovskou náboženskou výuku, na kterou docházel rabín. Lev pak pokračoval ve studiu na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici a na tehdejší Německé univerzitě v Praze vystudoval práva. Byl ve své generaci v rodině jediný, kdo dosáhl univerzitního vzdělání.“ Lev, ačkoli veškeré studium absolvoval v němčině a byl kulturní orientací Němec, mluvil perfektně česky, měl rád Voskovce a Wericha, chodil do českých divadel a spojoval ve své osobě všechny tři pražské kultury: českou, německou a židovskou. 

 

Matka Alžběta Herrmannová a její kořeny

Rodinná historie Petrovy matky Alžběty byla neméně komplikovaná. Její otec Kamil Herrmann pocházel z židovské rodiny z Libočan u Žatce. Ještě jako voják základní služby konvertoval dlouho před první světovou válkou ve Vídni ke katolicismu (jako jediný v rodině), později vystudoval strojní inženýrství, roku 1907 se oženil s rakouskou katoličkou Bedřiškou Lahrovou a přestěhovali se do Rotavy u Kraslic na Karlovarsku, kde dostal inženýrské místo, později místo technického ředitele ve válcovně. Rotava byla výrazně německá, ovšem mluvilo se tam místním chebským nářečím, téměř nesrozumitelným Němcům z jiných regionů. Alžběta přišla s češtinou do styku až na německém gymnáziu v Kraslicích, byl to povinný předmět. Kromě dcery (narozené roku 1923) měli Herrmannovi ještě dva syny – Norberta a Jindřicha. Po anexi Sudet Třetí říší se Herrmannovi rozhodli v Rotavě zůstat. Ovšem situace se pro ně postupem doby stala neúnosnou, a tak v roce 1940, podobně jako počátkem století rodina Lva Broda, i Herrmannovi doufali, že se v anonymitě velkého města budou cítit bezpečněji a přestěhovali se do Prahy. Alžběta zde absolvovala dva ročníky na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici a v roce 1942 odmaturovala. Podle norimberských zákonů byla Němkou položidovského původu. Díky manželství s nežidovkou nemusel její otec, i když měl povinnost hlásit se na Židovské obci, nosit žlutou hvězdu a nebyl deportován do Terezína. Rodiče a Alžběta mohli po zbytek války zůstat ve svém bytě v Karlíně a až v úplném závěru byl Alžbětin otec internován v židovské nemocnici ve vinohradském areálu Hagibor. Bedřiška se s ním odmítla dát rozvést a tak ho v době nacistické okupace chránila.

 

Předválečná a válečná léta

Přáním Lva Broda bylo stát se novinářem. Ovšem nemělo se tak stát, protože jeho otec Josef zemřel, aniž by zanechal po sobě penzi. Po získání doktorátu na právech musel Lev nastoupit do svého prvního zaměstnání, do velké mezinárodní pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta. Jeho profesní specializací byla pozemková a nemovitostní agenda. V březnu 1939 bylo jasné, jaké nebezpečí Židům hrozí. Lev byl svobodný a rozhodl se uprchnout. Odjel do Anglie spolu se švagrem, mužem své sestry Anny. „Oni jediní z otcovy strany emigrovali.“ Lev měl štěstí. Poměrně komplikovaně a riskantně se mu podařilo získat do pasu výjezdní povolení. Z Prahy do Holandska jeli vlakem, pak přejeli lodí do Harwiche. Lev potom žil převážně ve středoanglickém Leicesteru, pracoval v muniční továrně a později jako inspektor u soukromé železnice Midlands Railroad. Hlásil se do československé armády v Británii, ale nebyl ze zdravotních důvodů odveden. Byl přesvědčeným pražským patriotem a v březnu 1946 byl repatriován. Jeho maminka Mathilda se z Terezína nevrátila, zemřela tam roku 1942, stejně jako v následujícím roce jeho sestra Anna. Frittě se podařilo emigrovat do Anglie, Irma prošla několika koncentračními tábory, ale přežila.

 

Po válce

V roce 1946 dostala rodina Herrmannových zpátky československé občanství, ale Alžbětě, jako jakési někdejší Němce, nebylo dovoleno studovat. Lev po návratu z Anglie začal pracovat pro tzv. Národní správu židovské rady starších, která spravovala veřejný majetek židovských obcí. Na základě zkušeností ze zaměstnání v pojišťovně po dva roky zařizoval prodej majetku židovských obcí, který Němci zabavili během okupace českých zemí a teď jej sice měly židovské instituce opět k dispozici, ale v důsledku genocidy Židů už většinou neexistovaly obce, které by se o něj mohly starat. V Únoru 1948 odmítl vstoupit do KSČ. „Akční výbor Národní fronty existoval i na židovské obci...“ Začaly čistky. Lev měl ještě v zimě 1949 možnost emigrovat, lyžoval tehdy na Šumavě a zřejmě by se mu byl podařil přejezd do Bavorska, ale „nechtěl během deseti let podruhé do emigrace a zřejmě měl i jisté iluze o budoucím systému.“ Zůstal. Za rok nato potkal o 18 let mladší Alžbětu, počátkem roku 1951 se vzali a v listopadu se jim narodil syn Petr. O měsíc dříve zemřel dědeček Kamil. „Takříkajíc sklapla klec na delší dobu.“

 

50. léta

Otec měl na Petrův intelektuální vývoj velký vliv. Neuhnul ze svých zásad, nebál se jít svojí cestou. I v krutých 50. letech se hlásil k židovství a nepřestal být anglofilem. Znal osobně dva obviněné z procesu se Slánským, Evžena Löbla a Rudolfa Margolia, pamatoval si moskevské procesy. Režim ho degradoval z právníka na dělníka – mimo jiné byl soustružníkem a jeřábníkem, občas nakupoval kotle, musel se naučit obrábět. „Takže otec se z kádrového hlediska komunistického režimu ocitl ve velmi nevýhodné pozici coby osoba židovského původu, která měla německé vzdělání, za války byla - viděno z komunistického hlediska - na nesprávné straně, protože byl na Západě, měl tam příbuzné, byl předválečný, tedy buržoazní právník a tak dále a tak dále. Prostě vše negativní z hlediska komunistů, s jedinou výjimkou - paradoxně - že nebyl členem Strany, takže nemohl být podezříván, že se vloudil do Strany jako agent imperialismu nebo nepřátelský živel. On prostě byl z jejich pohledu otevřeně nepřátelský, ale zase na druhé straně ne tak důležitý, aby se jím nějak moc zabývali. Oni ho prostě jen ponížili profesně a společensky a dávali mu neustále najevo, že je osoba druhé kategorie, a to jim poměrně stačilo. Takže v mém rodném listě je v rubrice ‚otec‘ poznámka: JUDr. Lev Brod, povoláním pomocný dělník,“ vypráví Petr Brod.

Po deseti letech v továrnách se Lvu Brodovi podařilo uniknout do Pražské informační služby (PIS). Díky své němčině, angličtině a obsáhlým znalostem o životě a kultuře židovské komunity směl provádět cizince ve Státním židovském muzeu. V roce 1960 byl přijat do stavu zaměstnanců, ale jakkoli by si to byl přál, nesměl, jako nestraník, pracovat ve vyšších odborných funkcích. „Otec stále něco psal. Pořád seděl u psacího stroje. Psal např. pro Věstník Židovské náboženské obce (ŽNO), do Židovské ročenky, do Světa v obrazech, pro německé časopisy v nakladatelství Orbis, v 60. letech pro německé a rakouské noviny. Po vystěhování do západního Německa psal a přednášel o pražské německé literatuře a kulturních dějinách Prahy,“ říká pamětník.

 

Pamětník Petr jako dítě

Babička Bedřiška několik let bydlela v Praze u své dcery Alžběty. Malého Petra naučila zpívat německé lidové písničky a on vzpomíná, že když jednu z nich začal v hlubokých 50. letech zpívat na celou tramvaj, dostal od maminky facku, aby ji a sebe neuvedl v nebezpečí. Odmalička rád četl knihy z otcovy obsáhlé knihovny i z té městské, od dvanácti - třinácti let už měl hluboký zájem o politiku a dějiny. Někdy za otce ve Státním židovském muzeu neformálně zaskakoval a prováděl domácí návštěvníky. Jinak byl normální kluk z Karlína, až na to, že otec měl přítele v Americe a Petr jako první ve svém okolí nosil džíny zděděné po jeho synovi. Věděl, že o jistých věcech, které se doma probírají, se nemá mimo rodinu mluvit. Od podzimu 1966, kdy bylo povoleno, aby se na židovské obci scházela židovská mládež (později se pro toto společenství ujal název Děti Maiselovky), se jako patnáctiletý těchto aktivit zúčastňoval. Na SVVŠ Nad štolou začal studovat o rok později. V tehdejším poněkud uvolněnějším ovzduší tam tehdy odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže a v rozvrhu měl víc hodin angličtiny než ruštiny. 

 

Vystěhování

Rodiče se dlouho rozhodovali, co dál. Už od 50. let se několikrát marně pokoušeli o vystěhování – do Ekvádoru, Izraele nebo Spolkové republiky Německo. Po vpádu vojsk sovětského bloku do Československa v srpnu 1968 se rozhodli k vystěhování do Bavorska, ale nechali Petra dokončit druhý ročník gymnázia, i když to představovalo určité riziko, že ze země neodjedou. Od nástupu Husáka k moci v dubnu 1969 do července téhož roku, kdy se konečně vystěhovali, viděli, jakým tempem normalizace postupuje. Současně si nechtěli uzavřít cestu zpátky, a proto už v září 1968 požádali o vystěhovalecké pasy, aby měli možnost se vracet. Povolení k vystěhování dostali Brodovi na jaře 1969 a po skončení školního roku přejeli hranice s veškerým majetkem i s otcovou obrovskou knihovnou. Ukázalo se, že zvolili to nejlepší z možných řešení: po následujících deset let směli do Prahy jezdit.

Petr maturoval v Mnichově a začal studovat politické vědy, východoevropská studia a žurnalistiku na tamní univerzitě. Rodiče byli úřady považováni za etnické Němce, takže se rodině po příjezdu dostalo mnoha výhod: mj. dotovaný byt, průkaz vyhnance a státní občanství. Otec pobíral penzi, dál psal do různých periodik, matka pracovala, hodně spolu cestovali. Petr bezprostředně zažil atmosféru v Mnichově po masakru izraelských sportovců na olympijských hrách v roce 1972. Jeho rodiče bydleli ve městě Fürstenfeldbruck poblíž letiště, kde se odehrála finální přestřelka mezi palestinskými teroristy a německou policií a kde všichni rukojmí zahynuli.

 

Normalizační Praha

Poprvé po vystěhování přijel Petr do Prahy v roce 1971. Jako západoněmecký státní příslušník musel předtím požádat o vstupní vízum. Bydlel u tety Irmy v Soukenické ulici. Obdivuhodně se vyrovnala s vězněním v několika koncentračních táborech. Petr se musel ihned po příjezdu hlásit v Bartolomějské na policii, kromě toho ho režim nijak neobtěžoval. Měl možnost pozorovat, jak normalizace postupuje. „A když jsem přijel do Prahy, tak jsem viděl v podstatě takový ten návrat do doby řekněme okolo roku třiašedesát: šedé ulice, vyzdobené hloupými transparenty o tom, že ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘. Dřív to bylo jenom ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, teď se ještě dodávalo ‚a nikdy jinak‘. Všude, i ve výkladech, trosky té ideologie a opatrnost přátel při styku se mnou, ale ne přehnaná, to bych neřekl.“ Do Prahy směl jezdit do roku 1979, potom se ho režim pokusil donutit, aby se vykoupil z československého občanství, i když ve vystěhovaleckých pasech, s nimiž jeho rodina opustila vlast, bylo uvedeno, že jejich nositelé jsou „nezjištěné státní příslušnosti“, vysvětluje Petr Brod. V reakci na tento pokus o vydírání ze strany komunistických úřadů přestali Petr i jeho rodiče do Československa jezdit.

 

Studium

Během studia dostal Petr stipendium na jednoroční pobyt na London School of Economics v Londýně (1974-1975) a později stipendium na Harvardovu univerzitu v USA (akademický rok 1978-1979). Oba pobyty využil nejen ke studiu, ale i k získání kontaktů hlavně mezi českými emigranty a k cestování a poznávání země a kultury. „Byla to úžasná léta.“ Anglicky už uměl velmi dobře před pobyty v anglosaských zemích. Po návratu do Mnichova krátce uvažoval o doktorátu, ale včas si uvědomil, že dává přednost praktické novinařině před akademickou dráhou. Cítil silnější afinitu k anglosaské kultuře než k německé a pracovat v Radio Free Europe se tehdy ještě zdráhal, protože věděl, že by pak nemohl navštěvovat Československo. Dalším faktorem, který ovlivnil jeho rozhodnutí o dalších krocích, bylo to, že neměl vystudovanou Mnichovskou novinářskou školu, což byl nutný předpoklad, aby adept žurnalistiky získal počáteční místo u některého z německých médií, sídlících v Mnichově. Podstupovat několikaletou praxi u venkovských novin se Petrovi nechtělo, a tak uvítal, když se roku 1980 objevila možnost pracovat v londýnské BBC v československé redakci.

 

BBC

V létě 1980 začal pracovat v Bush House, v zahraničním oddělení, ze kterého se vysílalo v přibližně 40 jazycích světa. Nejprve působil v československé redakci, později i německy a anglicky v jiných odděleních rozhlasu a televize BBC. Věnoval se i vlastním projektům. Když např. na podzim 1982 uplynulo 30 let od procesů se Slánským a spol., usoudil Petr, že by bylo záhodno toto výročí připomenout. Natočil rozhovory s dvěma přeživšími, Evženem Löblem a Arturem Londonem, ale i s jinými osobnostmi, které o procesech hodně věděly – Karlem Kaplanem a Jiřím Pelikánem. Angažoval se taky při pomoci tzv. refusnikům – obyvatelům SSSR židovského původu, kteří se marně pokoušeli získat povolení k vystěhování do Izraele. Protože BBC musela být politicky neutrální, nemohl se Petr na takové pomoci podílet přímo a jezdit třeba do Sovětského svazu za disidenty s devízami nebo modlitebními knížkami v hebrejštině, jako to dělali jeho známí ze skupiny Conscience. Překládal pro ně tedy alespoň materiály z ruštiny, poskytoval upozornění a rady.

 

Rádio Svobodná Evropa

Petr si uvědomoval, že „BBC je v mnoha ohledech opatrná ve vysílání do východního bloku, nechtěla se dostat do potíží, na rozdíl od Svobodné Evropy, která se nebála a poskytovala redaktorům více prostoru a možností jít do hloubky a citovat z materiálů opozice.“ Taky věděl, že se už stejně legálně do Československa nedostane, a tudíž se rozhodl, že se bude pokoušet získat místo ve Svobodné Evropě. Otci už bylo víc než 80 let, tetě Frittě, která se po odchodu z Anglie v padesátých letech usadila v Mnichově, téměř 90 a Petr jim chtěl být nablízku. Získat zaměstnání ve „Svobodce“ trvalo několik let – v redakci totiž existovaly frakce, jejichž členové drželi spolu a na uvolněná místa doporučovali svoje lidi. Byli tam například: „Emigranti ze 48. roku, z 68. roku, bývalí komunisti, čeští i slovenští nacionalisti, lidovci, katolíci,“ dodává pamětník.

Petr stál mimo tyto frakce, a tak jeho přijetí zevnitř nikdo nepodporoval. Nakonec zasáhla náhoda. Do mnichovského sídla RFE odcházel z Washingtonu nový ředitel stanice, Petr mu byl doporučen, a tak od podzimu 1987 začal pracovat nikoli v československé redakci, ale jako zvláštní asistent amerického šéfa. Jeho úkolem (ještě s dalším kolegou) bylo sledovat proud zpráv, vytvářet podle nich tématické bloky a doporučovat je spolu s vhodnými podklady jednotlivým jazykovým sekcím ke zpracování. Oba asistenti se také starali o to, aby se do vysílání nedostávaly neověřené zprávy. S ohledem na příbuzné a přátele v cílové oblasti vysílání doma používal občas Petr pseudonym a hlásil se jako Petr Lukavec, podle rodiště svého dědečka Josefa. V roce 1989 pak přešel z amerického vedení do čs. redakce a pracoval jako jeden z vedoucích mezinárodně politické rubriky. Petrův otec, Lev Brod, zemřel v Bad Ischlu v Rakousku roku 1988.

Jak přispělo vysílání Svobodné Evropy k urychlení cesty k převratu roku 1989? „Václav Havel mnohokrát zdůraznil, že Svobodná Evropa a s ní také samozřejmě jiné západní rozhlasové stanice, které vysílaly v češtině a slovenštině, byly velmi významným přispěvatelem k tomu společenskému pohybu, který nastal zvláště v souvislosti s nástupem Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu, ale že už předtím byly důležitými zdroji znalostí nejenom o okolním světě, ale také o situaci v Československu, že bez nich by například jistě neměla takový dopad Charta 77, že to, že tyto rozhlasové stanice pravidelně vysílaly o osudu disidentů, mělo dlouhodobě vliv na to, že tito disidenti většinou mohli v té společnosti pod komunistickou knutou přežít, a že tedy jejich význam pro návrat demokracie do Československa a jiných zemí sovětského bloku byl skutečně velmi velký,“ říká pamětník. Jak významná a jak často poslouchaná byla Svobodná Evropa v Československu, dokumentují i slova druhého nejmocnějšího muže v zemi, Vasila Bil‘aka. Když se ho někdo po sametové revoluci ptal, jak se dozvěděl o tom, co se děje po 17. listopadu, odpověděl: „No, vstal som a počúval som Slobodnú Európu, ako každý.“   

 

Převrat: listopad 1989

Celý rok 1989 byl velmi napínavý, jak byla dramatická situace ve střední a východní Evropě. Jeden komunistický režim za druhým se hroutily, jen v Československu se zdálo, že k ničemu nedojde. Konečně se události daly do pohybu. Nastala obrovská euforie, „všichni v redakci chtěli co nejrychleji do Prahy, vždyť někteří byli v exilu 41 let!“ Bylo ovšem třeba udržet chod vysílání v Mnichově. Rozhodlo se, že jako první pojede do Prahy Karel Kryl. Tomu nedávno zemřela maminka a nebylo mu dovoleno ani přijet na pohřeb. Petr se v redakci soustřeďoval především na mezinárodní politiku, a rozhodlo se, že pojede před Vánocemi – lákalo ho přijet na mimořádný sjezd KSČ. „Bylo to poučení i zábava pozorovat delegáty jak sedí v širokých křeslech a sypou si popel na hlavu. Vylučovalo se už dřív, 25. listopadu. Etabloval jsem se v hotelu Jalta. Byl jsem odposloucháván, zařízení ještě nebyla odstraněna. Už to bylo jedno,“ říká Petr Brod. Po návratu se Pavel Pecháček, vedoucí československého vysílání, zeptal, jestli by Petr nešel do Prahy jako první stálý zpravodaj Rádia Svobodná Evropa. A Petr souhlasil.

 

Dva roky v Praze

Petrův otec byl přesvědčený Čechoslovák a Petr byl vychováván v podobném duchu. „Otec říkal, že malé státy v Evropě neobstojí vůči agresivním choutkám německým a ruským. Když nemáme Rakousko-Uhersko, aspoň společný stát se Slováky máme uchovat.“ Na počátku 90. let byl Petr v Praze svědkem nekonečných sporů o budoucnost státu. Byl frustrovaný. „Není možné jim (Slovákům) upírat vlastní existenci, nemělo smysl vyjednávat o utopických verzích společného státu.“ K frustraci z politické situace doma se přidaly nepříjemnosti praktického rázu a přání pracovat také někdy v mainstreamu německých médií. To se mu nakonec podařilo – získal místo ve významném, kvalitním, liberálním deníku Süddeutsche Zeitung v Mnichově. Ještě se stačil oženit s Češkou Leou Šmídovou, svatba se konala v Praze 28. března 1992, dcera Zuzana se už narodila v Mnichově.

 

Opět v Mnichově a opět v Praze

Na jaře 1993 se konala rozlučková slavnost, Petr a Karel Kühnl se loučili s kolegy a přáteli ze Svobodné Evropy. Zatímco Kühnl, který mu byl za svědka na svatbě, odcházel do české státní služby, neměl Petr nic takového v úmyslu. Dvakrát sice v těchto letech dostal nabídku od Václava Havla, aby se stal vedoucím zahraničního oddělení prezidentské kanceláře, vždy se však rozhodl zůstat u novinařiny a navrhl za sebe náhradu. Po delším údobí v oddělení politického zpravodajství Süddeutsche Zeitung byl v roce 1998 vyslán vedením listu do Prahy jako zpravodaj. Petrova maminka Alžběta zemřela v roce 1997.

 

BBC v Praze

Praha v novém tisíciletí byla pro Brity stále zajímavý post. V roce 2000 se rozhodli posílit pražskou redakci českého vysílání a jejím vedoucím byl jmenován Petr Brod. Mužem číslo jedna zůstal Vít Kolář, který vše řídil z mateřské redakce v Londýně. Pražský tým se rozrostl na 30 až 40 stálých pracovníků, navíc novinkou byla existence webových stránek. „Zpravodajsky to byla na českém trhu nejzajímavější stanice. Vysílání nebylo přerušováno, byla to stanice bez hudby a bez reklam. Pracoval v ní výrazný tým, hlavně mladí novináři. Byl to jakýsi kočkopes – byli jsme součástí BBC, ale v konkurenci s českými médii to byla domácí stanice. Pracovali u nás například Martin Řezníček, Teodor Marjanovič, Václav Moravec, Lenka Kabrhelová, Adam Drda, Mikuláš Kroupa, Martina Mašková. Na místě v Česku a při delších pobytech v Londýně získali praxi v zahraničním rozhlase. Později se výborně uplatnili v českých, převážně veřejnoprávních médiích,“ říká Petr Brod. V roce 2006 BBC práci své české redakce ukončila, což mnozí posluchači nesli skutečně velmi těžce.

 

Dnes

Petr je v současnosti (2020) na tzv. volné noze. Nechtěl pracovat na pozici řadového redaktora nějakého českého média, zvolil svobodu, protože se tak může ve zvýšené míře věnovat tomu, co ho zajímá a těší: dějinám česko-německých vztahů a dějinám židovské komunity v Čechách. Je moderátorem a účastníkem debat, občasným zpravodajem a odborníkem na dané téma, volají mu zahraniční média, někdy píše články.  V roce 2011 byl zaměstnán v organizaci Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem, která připravuje zřízení Muzea dějin Němců v českých zemích. Na podzim 2020 by se mělo konečně po velkých odkladech a potížích otevírat. Němci žili v našich zemích od 13. století do roku 1946, byla to významná součást populace v pohraničních oblastech a muzeum tohoto zaměření si zasloužili už dávno. Petrovým úkolem byla tvorba výukových materiálů pro školy. V roce 2012 obdržel spolu s německým publicistou Jürgenem Serkem od mnichovského Spolku Adalberta Stiftera Uměleckou cenu česko-německého porozumění za dlouholetou snahu o zlepšení vzájemných vztahů mezi ČR a Německem.