Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Toman Brod (* 1929)

• narodil se 18. ledna 1929 v Praze v židovské rodině

• v červenci 1942 byl s bratrem a maminkou deportován do Terezína

• v prosinci 1943 byl transportován do Osvětimi do tzv. dětského tábora, kde v bloku B2b přežil až do června 1944, kdy prošel Mengeleho selekcí a byl přemístěn do mužské části tábora

• v říjnu 1944 prošel další selekcí a dostal se na práci do Říše do pracovního tábora Gross-Rosen, kde byly ještě strašnější podmínky než v mužském táboře v Osvětimi

• po osvobození prodělal tyfus a po návratu do Prahy tuberkulózu

• po válce vstoupil do KSČ, je registrován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti v letech 1959-1965

• koncem 60. let našel sílu vzepřít se totalitnímu režimu a byl vyhozen ze zaměstnání i z KSČ, živil se jako čerpač vody a taxikář, podepsal Chartu 77

• patří k významným českým historikům, vydal knihu vzpomínek pod názvem „Ještě že člověk neví, co ho čeká“

Zásadní zlom nastal v životě Tomana Broda ve chvíli, kdy si musel jako dospívající dvanáctiletý pražský chlapec v září 1941 na oblečení připnout žlutou hvězdu. Toman Brod totiž patřil i se svým starším bratrem a maminkou k asimilovaným českým Židům, takže byl teprve nyní zcela nedobrovolně konfrontován se svým původem, přestože se o něj dosud nezajímal: „Poprvé jsem si naplno uvědomil, že teď jsem vydělen ze společnosti, teď jsem deklasován, jsem tvor druhého řádu. Pořád jsem se totiž cítil Čechem. Byli jsme vychováváni jako čeští vlastenci. Bylo to pro mě ponížení, že najednou nesmím být Čechem, že musím být Židem. Pan rabín by to asi neslyšel rád, ale tehdy to tak bylo.“

Křesťané se nyní s Židy báli stýkat. Zůstalo jen pár nejvěrnějších přátel. Brodovi, tehdy již bez zemřelého otce, museli opustit byt, který si vyhlédli Němci z Říše: „Naštěstí jsme měli křesťanskou kuchařku, která už sice nebyla naší zaměstnankyní, ale stále žila s námi v domácnosti. Na své jméno si najala dvoupokojový byt v Masné ulici. S matkou si říkaly, že těch pár měsíců, co bude trvat válka, to vydržíme. Provizorium ale trvalo padesát let.“

Naivní představy, že válka nemůže trvat dlouho, brzy ukončila tvrdá realita. Židé byli v běžném životě stále více omezováni, děti byly v roce 1940 vyloučeny ze všech státních škol. Posléze přišly transporty: „Naši příbuzní, matčini bratři, odešli už v roce 1941 do Lodže. To už byla druhá fáze konečného řešení. Už nešlo jen o psychologické, sociologické a ekonomické pronásledování. Už šlo o život. To jsme ale nevěděli. Mysleli jsme si: jedou do Lodže, tak co. Nikdo si nepředstavoval, že jde na smrt. Nikdo tomu nevěřil. Zprávy, které přicházely, všichni považovali za tzv. ‚propagandu hrůz‘. Kdo by si představoval, že lidé budou hubeni plynem jako hmyz?“

Na rok a půl do Terezína

Do vražedného soukolí se brzy dostali i samotní Brodovi: „Povolávací rozkaz jsme dostali v červenci 1942: jedem do Terezína. Já jako dítě jsem to spíš považoval za dobrodružství. Praha už je otrava, třeba to bude v Terezíně zajímavější. Děti jsou naivní, žijí přítomností. Rozloučení nebylo ani příliš tklivé. Sebrali jsme pár zavazadel, co nám povolili. Stejně nám je pak všechny ukradli, takže v Terezíně jsme měli jen to, co jsme si nesli v rukou.“ Ztráta věcí představovala poměrně velkou újmu, protože Brodovi tím pádem měli jen letní šatstvo, které si vzali na cestu.

V přeplněném Terezíně tehdy žilo téměř 60 tisíc lidí: „Rozdělili nás. Matka putovala do kasáren, bratr byl v domově pro starší a já v domově mládeže. Lidé byli napěchovaní v rozpadajících se domech od sklepa až na půdu, žili ve špíně, zamoření hmyzem, bez hygienických zařízení. Staří lidé se nemohli adaptovat. Byl pochopitelně hlad. Ráno jsme dostávali trochu černé vody, v poledne pár brambor politých nějakou tekutinou, trochu vodové polívky a večer kousek chleba s margarínem. Nestačilo to k životu ani k smrti.“

Každodenní chod Terezína měla na starosti židovská rada starších. Všem pomoci nemohla, a tak se zaměřila především na mladé a na děti, kteří měli představovat příští generaci: „Původně Němci slíbili, že Terezín bude konečné deportační místo. Brzy se ale ukázalo, že lidé jsou posíláni dál na východ. To byla ta největší hrůza i pro mladé a zdravé. (...) Každý se tomu snažil vyhnout. Němci řekli: ‚Teď pojede transport tisíc lidí, my tam dáme ty, na kterých máme zájem, a ostatní ať rozhodne židovská rada.‘Byla postavena do role osudu, božího úradku. Když někoho zachránili, museli poslat jiného. Dovedete si představit, co se dělo před dveřmi židovské rady? Ledaskdo zařazený do transportu říkal: ‚Já jsem nepostradatelný, mám známosti!‘Korupce samozřejmě fungovala i zde.“

Stůj! Vysoké napětí!

Tomanu Brodovi však bylo teprve dvanáct let, takže si existenci jiných horších táborů, než bylo terezínské ghetto, příliš neuvědomoval. Když ale jednoho dne z okna uviděl vězně z Malé terezínské pevnosti, začal i on chápat, že může být ještě něco mnohem horšího: „Jelo nákladní auto a tam byli lidé v pruhovaných šatech – poprvé jsem viděl vězně. Co to je? Tehdy jsem poprvé zjistil, že existuje nějaká Malá pevnost. Hrůza z onoho dojmu mě držela několik dní.“ Dojmy se měly brzy stát skutečností.

V polovině prosince 1943 dostal Toman Brod i se svým bratrem a maminkou výzvu do transportu, kterým mělo odjet 5 tisíc lidí na východ: „Tentokrát už to nebyly osobní vozy, ale přijely dobytčí vagony. Naložili nás, muže a ženy zvlášť, do vagonu tak 50-60 lidí a doprostřed postavili kontejner s čajem a kontejner na potřebu. Dali nám kus chleba s náhražkou salámu a zavřeli dveře. Za chvíli jsme začali pociťovat nedostatek vzduchu, kontejner s čajem se vyprázdnil, zato začal přetékat kontejner s exkrementy.“ Jestli jeli den, nebo dva dny, si Brod nedokáže vybavit.

Konečně vlak zastavil: „Samozřejmě jsme nevěděli, kam jsme přijeli – byla zima, mrazivá noc, jakési nádraží. Zaveleli: ‚Všichni raus!‘Kolem dokola stáli esesmani se štěkajícími psi, okolo vězni v pruhovaných šatech, křik, řev, bití, nadávky. Byli jsme omámeni hrůzou, do jaké apokalypsy jsme přijeli. Pak nám řekli, že jsme v Birkenau. Nikdo nevěděl, co to znamená. Naložili nás na nákladní vozy a rychle s námi odjížděli pryč. Už z dálky jsme z nádraží viděli, že se tam rýsují jakési ulice, osvětlené třídy. Když jsme přijeli blíž, samozřejmě jsme zjistili, že jsou to osvětlené ploty s ostnatými dráty nabitými elektřinou. Už v Terezíně mi kdosi řekl, že když přijedu někam, kde uvidím ploty s výstražnými tabulemi: ‚Halt! Lebensgefährlich Hochspannung!‘(Stůj! Životu nebezpečné vysoké napětí!), tak jsem přijel do koncentračního tábora. Věděli jsme, že jsme v koncentráku.“

B2b – rodinný tábor v Osvětimi

V Birkenau, satelitní části osvětimského vyhlazovacího tábora, byli všichni umístěni v bývalých koňských stájích: „Nacpali tak 600-700 lidí do jednoho baráku. Byly tam jen pryčny, ani okna, jen jakési podstřešní otvory.“ Z hlediska Osvětimi bylo přijetí terezínského transportu naprosto neobvyklé. Normálně totiž nově příchozí procházeli okamžitou selekcí, kdy na živu zůstali jen práceschopní, kdežto ostatní, hlavně matky s dětmi a staří, šli rovnou do plynu: „Tentokrát se žádná selekce nekonala a všichni byli umístěni do úseku B2b - tzv. rodinného tábora. Staří vězňové, kteří měli přístup do kartotéky a pro něž to bylo velké překvapení, zjistili, že všichni nově příchozí mají záznam: šest měsíců karanténa a pak SB (zvláštní zacházení), což znamenalo smrt v plynových komorách.“ Proč těch šest měsíců odkladu si Toman Brod nedokáže dodnes uspokojivě vysvětlit.

Oproti Terezínu představovaly poměry v Birkenau šok. Společně se zářijovým transportem, který měl rovněž záhadnou šestiměsíční karanténu, bylo v táboře B2b celkem 10 tisíc lidí: „Tábor představoval tak 150 x 600 metrů oploceného blátivého prostoru. Suroví esesmani a kápové, netopilo se, hygienické zařízení jen společné latríny a umývárny, kde trochu tekla ledová voda, a samozřejmě hrozný hlad. Ráno nějaká černá voda, v poledne tři čtvrtě litru vodové polévky s červenou řepou nebo několika bramborami a večer kousek chleba s kolečkem salámu nebo margarínem. Za několik dní jsem pochopil, jak trpěli staří lidé v Terezíně, když se shromažďovali kolem odpadků. Hlad nebylo možno utišit.

K tomu ještě přistupovala hrůza stavení, která jsme viděli ve vzdálenosti několika set metrů, ze kterých se kouřilo a občas z nich šlehal plamen. Byly to takové široké vysoké komíny. Staří vězňové nám říkali: ‚To jsou pekárny, tam pečou chleba.‘ Postupně jsme se dozvídali, že jsou to krematoria, ale zpočátku jsme nevěřili, že je to možné.“

I přes strašlivé podmínky měl Brod relativní štěstí, protože se po několika týdnech dostal do dětského bloku, který na vedení tábora dokázal vydobýt Fredy Hirsch: „Člověk tam den netrávil v mrazu a vystaven násilí esesmanů a kápů. Jídla víc nebylo, ale prostředí bylo přeci jen snesitelnější. Děti ani nechodily na apely ven, ale byly sčítány na bloku.“

6. července byl čtvrtek

Počátkem března 1944 vypršela lhůta zářijového transportu. Zhruba 3800 lidí, kteří z něj dokázali půl roku v rodinném táboře přežít, bylo přemístěno do vedlejšího karanténního tábora: „Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku, tak jim řekli, že pojedou do jiného tábora na práci, a že dokonce mohou napsat lístky známým a příbuzným. Musejí ale napsat datum 25. března, protože poštu nelze rychle doručit. To byla ovšem velká lest. Dali jim i balíčky s potravinami, kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta, a dokonce vrátili zpět nemocné, kteří pochopitelně neměli v pracovním táboře co dělat.“

I když se zcela utajit záměry Němců nepodařilo, neboť obsluhy krematorií a plynových komor dostaly příkaz, aby byli z 8. na 9. květen v pohotovosti, a tato zpráva se dostala i do karanténního tábora, k žádné vzpouře vězňů nedošlo: „Naložili je na nákladní auta a odváželi je směrem na nádraží do Osvětimi, takže si mysleli, že opravdu odjíždějí. Pak se ale zadem vrátili zpátky do plynových komor. Během té jedné noci je všechny zavraždili. Byla to jedna z největších vražd československých občanů během druhé světové války.“ Brod sám byl tehdy ještě jako dítě přesvědčen, že transport skutečně odjel pryč.

I Brodovu prosincovému transportu pomalu dobíhal čas půlroční karantény. V červnu 1944 už ale nacistický režim potřeboval každého práceschopného člověka pro válečný průmysl: „Začátkem července proběhly selekce a mladí zdraví lidé byli odesláni do pracovních táborů. Byl mezi nimi i můj starší bratr Hanuš. Válku ovšem nepřežil. Maminka zůstala. V Terezíně navíc přišla o ňadro a byla zbídačená. Projít selekci neměla šanci. Zůstávaly ještě děti a staří nemocní lidé.“

Děti a mládež do 16 let v principu neměly naději zavraždění uniknout. Brod, kterému tehdy bylo 15 let, ji však řízením osudu přeci jen dostal: „Nastal 6. červenec, a to byl čtvrtek. Byl hezký slunečný den a do tábora přišel dr. Josef Mengele. Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah, choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se, jestli mají dost jídla... Je možné, že si ještě přišel pro nějaká dvojčata.“

Proč následovalo to, co následovalo, je dodnes spíše záhadou, ale legenda říká, že jeden chlapec sebral odvahu a přistoupil k Mengelemu: „‚Jsme tady skupina chlapců, kterým ještě není šestnáct, ale jsme silní a zdraví a jsme ochotni pracovat. Dejte nám šanci.‘ Táborový doktor Mengele ho nezastřelil, ale opravdu uspořádal jakousi poslední selekci. Zda to bylo takto, nevím, každopádně se konalo poslední divadelní představení. Dětský blok byl prázdný. Na pravé straně stál Mengele s dalšími esesmany a táborovým písařem. Věděli jsme, co znamená, když řekne: ‚Pryč.‘a písař si zapíše naše číslo, co znamená doprava/doleva.“

I když už se pobyt v táborech na Brodově zdraví začínal podepisovat, ještě stále byl relativně v pořádku: „Nazí chlapci, v jedné ruce boty, v druhé šaty, pochodovali po levé straně před Mengelem a on ukazoval tam nebo onam. Mně skutečně tento milý pan doktor Mengele zachránil život, protože řekl, že jsem práceschopný. Asi devadesát chlapců vybral. Netrvalo ani hodinu – neměl jsem vůbec čas rozloučit se s matkou – a odvedli nás do sousedního mužského tábora.“

Mužský tábor

Za několik dní byli povražděni všichni zbývající obyvatelé rodinného tábora, mezi nimi i Brodova maminka. V mužském táboře byl Brod umístěn na blok č. 13 k tzv. Strafkommandu, kam se vězni dostávali za všelijaká provinění: „Dostali jsme možnost pracovat s vozíkem, který táhlo asi 6-8 lidí. Jezdili jsme hlavně pro dřevo do kuchyně. Jezdili jsme pro něj do krematoria, kde byla na dvoře naskládaná kulatina. V létě 1944 ještě přijížděly poslední transporty maďarských Židů. Krematorium bylo u rampy. Když jsme se vraceli s nákladem dřeva, zůstala tam spousta věcí po vyklizených transportech – jídlo, šatstvo. Pro nás to byla obrovská příležitost. Když se nikdo nedíval, skočili jsem na rampu, naházeli jsme na vozík nějaké šaty, boty, košile, dokonce i salámy, zavařeniny nebo bochníky chleba. Nebyli jsme už tak odkázáni jen na hladovou stravu v táboře. Když jsme přijeli zrovna v době, kdy transport přijel, lidé kolem nás šli do dvora. Viděli jsme ženy a děti, jak je vede esesák a jak mizí v budovách krematorií. To byly strašné chvíle, kdy jsme na vlastní oči viděli lidi, kteří za chvíli zahynou. Oni nic netušili. Šli jako na procházku.“

Na dvoře trestního bloku byl Brod občas svědkem otřesných scén, když se někdo z vězňů neúspěšně pokusil o útěk: „Pokud ho hned nezastřelili, přivlekli ho zpátky. Udělali takovou odpornou komedii, že ho vezli na káře, dali mu do ruky transparent s nápisem: ‚Sláva! Už jsem zase zpátky!‘Táborová kapela mu zahrála nějaké veselé pochody. Pak ho přivlekli k nám na blok a tam strašlivým způsobem ztloukli. Dali si ovšem pozor, aby ho nezabili. Po několika dnech, když se zase vzpamatoval, tak ho na táborovém popravišti pověsili.“ Brod měl z hlediska násilí relativní štěstí, protože nebyl systematicky tlučen, i když občas nějakou tu ránu schytal. Celkově na tom byl nyní lépe než v rodinném táboře.

Občas se dostal i do kuchyně na loupání brambor, kdy mohl nějaké brambory propašovat ven a poté sníst na bloku: „Jednoho dne, někdy v polovině října 1944, jsem byl poslán zase do kuchyně, abych loupal brambory. Najednou se objevil nějaký chlapec a začal křičet, že se koná selekce a řada lidí má odjet z tábora pryč. Intuitivně jsem se rozhodl, vyběhl z kuchyně a viděl zástup asi 20 chlapců, a že už je esesman třídí nalevo/napravo. Honem jsem se zařadil, ale on mě kupodivu nevybral. Za jeho zády jsem ale přeběhl na opačnou stranu.“ Vybraná skupina byla okamžitě odeslána pryč. Brod tedy téměř po roce unikl z továrny na smrt.

Kdyby ovšem tušil, co jej čeká, možná by se do selekce tak zbrkle nehrnul. Z hlediska táborových podmínek jej totiž čekalo ještě něco horšího než Osvětim. Putoval totiž do tábora Gross-Rosen v Kladsku, kde z asi dvaceti transportovaných zbyli na konci války na živu jen dva. V Osvětimi se oproti tomu konce války dožila celá polovina z asi devadesáti chlapců původně vybraných do mužského tábora.

Agent i chartista

Po válce Toman Brod vstoupil do KSČ. Vedla jej k tomu obava z recidivy nacismu. K jeho složitému osudu patří i skutečnost, že je registrován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti v letech 1959-1965. Na rozdíl od jiných Brod svou minulost nezlehčuje ani nezapírá. Říká, že nebyl udavač, jen neměl dlouho sílu se tajné policii a totalitnímu aparátu vzepřít. Nakonec ji v sobě našel koncem 60. let. Byl vyhozen ze zaměstnání i ze strany, živil se jako čerpač vody a taxikář, podepsal Chartu 77. Patří k významným českým historikům, vydal řadu odborných prací a také knihu vzpomínek nazvanou „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“