Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Broj (* 1932  †︎ 2015)

• narozen 25. května 1932 v Plzni

• syn komunisty popraveného Stanislava Broje

• o borské vzpouře a následných procesech

• vojenská služba v Pomocných technických praporech

• přímý svědek plzeňského povstání v roce 1953

• soukromý zemědělec v Březové u Zdic

• politická angažovanost po roce 1989

• zemřel 15. října 2015

„My jsme jako rodina dostali telegram 22. května večer asi v sedm hodin, že otec měl poslední přání rozloučit se s rodinou. Vzhledem k tomu, že v padesátém roce ve vsi žádné auto nebylo, bylo to brzy po válce, muselo se rychle do Rokycan a tam shánět taxíka, který by nás dovezl do Prahy. Jely jsme tam děti a maminka a stavěly jsme se pro strýce – faráře, který sloužil na Žižkově u svaté Anny, a jeli jsme všichni společně na Pankrác. Dostali jsme se tam kolem druhé v noci. Nebylo to příjemné a měli jsme povoleno dvacet minut na rozloučení. Otec byl v malé kobce, ve dveřích dvoumetrový stůl. takže jsme se nemohli ani políbit, ani podat ruku, nic.“

Jan Broj je nejstarším synem Stanislava Broje, bývalého poslance Národního shromáždění za Československou stranu lidovou z let 1946-1948, sedláka z Rokycanska, popraveného v roce 1950 za údajné organizování vzpoury ve věznici Plzeň-Bory.

Statek Stanislava Broje měl 17 hektarů, Jan Broj vyrůstal spolu se svojí starší sestrou Bohumilou a mladším bratrem Jiřím. Rodina statkáře Broje byla silně ovlivněna vírou, byli praktikujícími katolíky. Stanislav Broj však v meziválečném období nebyl lidovec, byl členem agrární strany. Za války se Stanislav Broj účastnil odboje, na statku schovával některé věci patřící českým parašutistům, podle Jana Broje nedošlo k jeho zatčení jedině proto, že jeden odbojář na Rokycansku stačil před svým zatčením spálit seznam spolupracovníků odboje. „Otec jako zemědělec silně podporoval rodiny, které měly někoho z rodiny zatčeného. Zásobování obyvatelstva neslo s sebou určitá rizika. Tato rizika otec podstoupil, neboť byl té křesťanské zásady, že nesmí národ trpět, strádat nedostatkem potravin.“

Za situace, kdy byly povoleny jen čtyři strany sdružené v Národní frontě, Stanislav Broj vstoupil do Československé strany lidové. V roce 1946 kandidoval za tuto stranu v Plzeňském kraji a byl zvolen poslancem.

Zatčení Stanislava Broje

Jan Broj v této době dokončil základní školu v Rokycanech a začal chodit do Vyšší rolnické školy v Plzni. Krátce po volbách v roce 1948 byl Stanislav Broj, již bez poslanecké imunity, zatčen. Jeho syn byl ještě do začátku školního roku 1948/1949 vyloučen ze školy. Spolu se svým bratrem se ujal hospodářství na rodném statku ve Volduchách. Polovina nemovitého majetku byla rodině Brojů po zatčení konfiskována. Rodina však naštěstí nebyla ze statku vystěhována, jak se stávalo v jiných případech odsouzených sedláků, Jan Broj mohl na statku hospodařit do roku 1952, kdy byl odveden na vojnu k Pomocným technickým praporům. V době jeho vojenské služby převzal starost o hospodářství jeho o tři roky mladší bratr Jiří. Bratři Brojové mohli na statku ve Volduchách samostatně hospodařit do roku 1957, kdy již finančně nevydrželi tlak nesmyslně vysoce nastavených dodávek a vstoupili do místního Jednotného zemědělského družstva.

Stanislav Broj byl zatčen v létě 1948. V prosinci 1948 byl odsouzen na pět let za pomoc dvěma kolegům – bývalým poslancům – při útěku přes státní hranice. Byl vězněn na pražském Pankráci a plzeňských Borech. O necelé dva roky později byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti a popraven spolu s borským bachařem Čeňkem Petelíkem a válečným veteránem západní armády majorem René Černým. Komunistické orgány se vůbec neobtěžovaly informovat rodinu o vývoji procesu, který se odehrával v Plzni, byl neveřejný a přístupný pouze pro příslušníky vězeňské stráže. Pro ně byl ostatně určen, aby si napříště rozmysleli jakékoliv přátelské kontakty s politickými vězni.

Janu Brojovi v době zatčení otce bylo 16 let, o dva roky později byl jeho otec popraven. Zpočátku mohli svého otce navštěvovat relativně často, později již méně. Nejvíce kontaktů s vězněným otcem měla jeho nejstarší dcera Bohumila a bratr Eduard, který byl vysvěcen na kněze a byl děkanem u sv. Anny na pražském Žižkově.

Návštěvy na Borech

„My jsme se vůbec neměli dozvědět, že otec bude popraven. Vzhledem k tomu, že strýc – farář žil v Praze, nějak mu přišlo, aby jel na Pankrác zjistit, co je s bratrem. Tam mu řekli, že je odsouzený k trestu smrti, že je to hotová věc. Nebýt tohoto okamžiku, tak jsme to nevěděli. Zkraje května jsme z Borů dostali korespondenční lístek, že jsou dočasně zastaveny pro vězně Stanislava Broje dopisy a návštěvy.“

Jak často jste ho mohli vídat, když byl vězněný na Borech?

„Jak často? Každý tam měl nějakou práci. Podle toho, jak plnil normu, tak za odměnu mohla být návštěva. Také jsme tam jednou přijeli do Plzně a otec povídá, že ho přeřadili na jinou práci, ale že ta doba byla delší, protože dral peří. ,Kdyby mi dali vidle, lopatu nebo krumpáč, tak bych tu normu plnil. Ale já a drát peří…‘ To by se nedalo říci, že by se navštěvoval třeba dvakrát za měsíc, nebo tak. Povedlo se třeba, když byl na Pankráci, tak jsem jel do Prahy, říkal jsem, že bych tam třeba vzal nějaký balíček, když bych se tam dostal, že by se to nějak ,propašovalo‘. Přijel jsem a ptal jsem se takového sympaťáka, co tam byl jako bachař, jestli bych mohl s otcem mluvit. Koukl se do nějakého sešitu: ,No, můžete.‘ Neplánovaně jsme se setkali, na to byla vyhrazená cimra, tam stál u toho jeden bachař, nesmělo se říct jediné slovíčko, co by oni neslyšeli. Určili i jakou dobu tam můžeme být na té návštěvě.“

Vám ještě nebylo osmnáct let, mohl jste k němu jít sám?

„Ano, na občanku nekoukali, kolik je mi let. Když jsme se tam byli rozloučit, tak kolik bylo bráchovi? Třináct, čtrnáct let.“

Poslední rozloučení

„My jsme jako rodina dostali telegram 22. (května) večer asi v sedm hodin, že otec měl poslední přání rozloučit se s rodinou. Vzhledem k tomu, že v padesátém roce ve vsi žádné auto nebylo, bylo to brzy po válce, muselo se rychle do Rokycan a tam shánět taxíka, který by nás dovezl do Prahy. Jely jsme tam děti a maminka a stavěly jsme se pro strýce – faráře, který sloužil na Žižkově u svaté Anny, a jeli jsme všichni společně na Pankrác. Dostali jsme se tam kolem druhé v noci. Nebylo to příjemné a měli jsme povoleno dvacet minut na rozloučení. Otec byl v malé kobce, ve dveřích dvoumetrový stůl, takže jsme se nemohli ani políbit, ani podat ruku, nic. Tu statečnost jeho, to bych si přál, aby všichni lidé věděli, že se nechá v takovémto klidu umírat pro svobodu, pro národ. To naše loučení, to bylo už symbolické, za ty dva roky odloučení jsme si museli zvykat na různé řehole, že jsme museli přečkat i tyto okamžiky.“

Jan Broj s pohnutím vzpomíná i na otcova poslední slova, která pronesl pod šibenicí. „Člověk, i kdyby byl ze železa, tak nemůže pochopit, že zdravý člověk ve věku 49 let, který se snažil pro lidi dělat jenom dobro, musel takovýmto způsobem odejít ze světa.“

V posledních slovech Stanislava Broje se odrážela i jeho křesťanská víra. „Jeho poslední slova pod šibenicí byla, že odevzdává děti a ženu Panně Marii, že nikomu neublížil a že umírá jen proto, že chtěl mít svobodného sedláka na svobodné půdě a že on taky bude. To byla jeho poslední slova. I po těch dlouhých padesáti letech jsou to nepříjemné vzpomínky.“

Když se Stanislav Broj loučil s bratrem Eduardem, tak jeho bratr zkolaboval. „Byl tam dvoumetrový stůl, takže se nemohlo podat si ruce, políbit se. Jenom otec koukal a pozoroval. Prakticky to bylo ke konci návštěvy, já sám jsem strýce vzal na záda a odnesl ho z té chodby ven na nádvoří. Na nádvoří jsme ho trošku dali dohromady. Prostě to nervově neunesl. To se stalo při poslední návštěvě o půl druhé v noci z 22. na 23. května.“

Zazvonil mu hranu

Strýc Eduard Broj, který byl děkanem na Žižkově u svaté Anny, v den popravy rozezněl zvony na svém kostele. „On ráno v pět hodin, protože bylo řečeno, že v pět hodin bude poprava, šel do kostela a jak se říká, zvonil ,hranu‘. Tím zvoněním si vyřknul ortel sám nad sebou.“

Během několika dnů musel opustit Prahu. O státní souhlas s výkonem kněžského povolání nepřišel, souzen také nebyl, po zbytek života pak Eduard Broj sloužil jako kněz ve východních Čechách.

Po popravě v pankrácké věznici nebyly pozůstalým tělo ani urna vydány. Oproti většinovému názoru Jan Broj tvrdí, že jeho otec nebyl zpopelněn, ale pohřben v rakvi. Díky svému strýci Eduardu Brojovi rodina věděla, kde byl Stanislav Broj pohřben.

„Správce ďáblického hřbitova se znal se strýcem. Přišel za strýcem a říká: ,Pane děkane, dostal jsem seznam lidí, které tady budeme pochovávat, a je tam jméno Stanislav Broj. Není to váš příbuzný?‘ Tak jsme jediní věděli, kde je pochovaný. V těch Ďáblicích se to praktikovalo tak, že se vyhloubila šachta, dalo se deset rakví, vrstva vápna a fošny. Dalších deset rakví… - Urny? – Ne, rakve. – Nebyl zpopelněn? – Ne, pohřben. – Takže ty šachty obsahovaly třicet rakví. Identifikace byla taková, že když se ta šachta zakryla, dal se tam klacek a tabulka s číslem. Otec tam měl sedmnáct. Byla to sedmnáctá šachta, bylo jich tam asi jedna třicet. Každý rok jsme tam na ten hrob chodili, dávali jsme tam kytičky, svíčky atd… Nechalo se to tam napospas jak v pralese, museli jsme si prořezat cestičku, abychom se na to místo dostali.“

Bůh vám dopřej, abyste se dožíli toho, za co umírá váš táta.

Stanislav Broj měl v oblibě historickou postavu sedláka Jana Sladkého Kozinu, též západočeského rodáka. Jan Broj se v mnoha ohledech cítí povinován pokračovat v otcově odkazu. V této souvislosti mluví i o svém vztahu ke Kozinovi, kterého poznával též skrze svého oblíbeného básníka Josefa Václava Sládka, rodáka z nedalekého Zbirohu. Staví tak paralely mezi sedláka Kozinu, svého otce, potažmo sama sebe. Více než tři sta let po Kozinovi je jeho odkaz stále aktuální.

„Víte, sedlačina je krásná věc, ale je to tvrdá dřina. Devětadevadesátkrát se musí proklít, aby se jednou mohla pochválit, ale ta pochvala musí vynahradit všechny věci, které předtím byly. Říkal jsem, že je třeba, abychom si z historie vzali ponaučení. Že třebas sám Kozina, když se loučil v Plzni se svou rodinou, s celým Chodskem a západočeským krajem. Když byl pod šibenicí, tak se neloučil jen se svou Hančí a svými dětmi. Když říká: ,Pojďte sem, robátka moje malá. Bůh vám dopřej, abyste se dožíli toho, za co umírá váš táta.‘On se neloučil jenom s tou rodinou i s tím lidem. On jim dokázal vmést do tváře: ,Lide můj, toť smutná je pro tě věc, avšak dobře, proč byl si hnůj a skláněl svoji plec.‘To je ono, všichni koukali přes hradbu, ale nikdo nepřiložil ani prst k tomu, aby nějakým způsobem pomohl. To je ten lidský hnůj, to je třeba, aby ten jsme si vykydali sami mezi sebou.“

To byly snad nejlepší zážitky z celých 27 měsíců

Od roku 1952 sloužil Jan Broj u Pomocných technických praporů jako tzv. černý baron, prošel posádkami na Klatovsku, sloužil i na Slovensku. Měnovou reformu v roce 1953 pan Broj prožil jako voják v Plzni.

„Byl jsem u autodopravy, jezdil jsem přes tři čtvrtě Plzně tramvají do garáží. Přijeli jsme ráno k plzeňskému náměstí, dál tramvaje nejely. Bylo plné náměstí škodováků. Škodovka vyrazila na město a už to začalo. To byly snad nejlepší zážitky z celých 27 měsíců, které jsem si odsloužil u černých baronů. To byla měna. Večer prezident Zápotocký řekl, že naše měna je pevná, a ráno koruna byla v čudu. Byly různé projevy a mohutná demonstrace. Pozvali si tam hasiče. To ještě neměli vodní děla jako dnes. Přijeli tam s cisternou, natáhli hadice. Než tam napustili vodu, tak měli nožem rozřezané hadice a hasiči tam byli málo platní. Začalo se to rozšiřovat do postranních ulic. U krajského soudu, mohutné dubové dveře. Bralo se za kliku, šťouchalo se do toho a nic. Kde se vzala, tu se vzala parta chlapů a vzala dřevěné švale, co jsou pod kolejnicemi na dráze, na ramena. Nevím, kolik se jich tam vešlo. Rozběhli se proti dveřím, to má nějakou váhu. Rozbili tím dveře, vešli dovnitř, vyhazovaly se papíry ven z okna, otvíraly se šuplíky, Gottwaldové a Stalinové lítali ven na ulici, sošky a bysty se házely ven. Nějaký ,indián‘ si ani neuvědomil, co dělá, tak to škrtnul. Ohnivý jazyk letěl tou ulicí, říkali jsme si, tam mohl být taky někdo pěkně popálený. Trvalo to celý den, než se to uklidnilo. Pochopitelně někoho policajti odvezli.“

Jan Broj vyšel z těchto událostí bez postihu, v té chvíli si nikdo vojáka s černými výložkami nevšímal. Zato o několik měsíců dříve v době smrti Gottwalda a Stalina, byla kasárna černých baronů hlídána vojenskou hlídkou a všichni měli zaražené vycházky.

V roce 1958 se Jan Broj přiženil do Březové na Hořovicko, kde žije a hospodaří dodnes. Do roku 1968 pracoval jako zootechnik v místním družstvu. Při prověrkách v roce 1969, které se týkaly i techniků, se netajil se svými názory.

„Druhá půlka se týkala politického dění, vzhledem k tomu, že to bylo po osmašedesátém roce. Když jsem se měl vyjádřit k tomuto hodnocení, tak jsem tam jasně řekl, že s tím plně souhlasím. Že nebudu tvrdit, že jsem byl pomýlený, ale chtěl bych říct jedno. Vykonávám funkci zootechnika. Když uhyne nějaké zvíře, tak s tím zvířetem se u nás dělá humánněji, nežli v padesátých letech se zacházelo s lidmi. Jsem ochoten na své náklady sjednat auto, odvezu vás do Prahy na hřbitov do Ďáblic. Tam vám ukážu, co se v padesátých letech dělalo s lidmi, kteří to s touto republikou mysleli dobře.“

Politická angažovanost po roce 1989

Za těchto okolností v družstvu nemohl zůstat. Našel si jinou práci jako závozník v podniku Ovoce a zelenina, postupem času se stal vedoucím odbytu. V této funkci pracoval i v listopadu 1989. Za listopadových událostí se angažoval při zakládání Občanského fóra v Berouně. V roce 1990 se stal předsedou okresního výboru Československé strany lidové v Berouně. V parlamentních volbách v témže roce kandidoval na prvním místě na kandidátce KDU-ČSL, do parlamentu nebyl zvolen, protože strana nepřekročila ve Středočeském kraji pětiprocentní hranici.

Jan Broj se angažoval též v zemědělské komisi Konfederace politických vězňů, spoluorganizoval první setkání soukromých zemědělců České republiky v Králově Dvoře u Berouna. Jako takový se stal vedoucím delegace zemědělců, která byla 19. října 1990 přijata prezidentem Václavem Havlem. „Tento okamžik se stal osudným, když prezident Havel s docentem Wagnerem odcházeli z balkonu, pan prezident řekl docentovi Wagnerovi, že poradcem pro zemědělské účely bude pan Broj, ostatní aby zařídil on. Tímto způsobem jsem se dostal na ten dům nejhonosnější, co v Praze máme.“

Stal se tak poradcem prezidenta v Kanceláři prezidenta republiky pro zemědělské záležitosti. U prezidenta Havla pracoval dva roky do roku 1992. Kancelář prezidenta republiky není však místo, kde by se rozhodovalo o zemědělství, pan Broj pociťuje zklamání z toho, že nemohl pomoci k transformaci zemědělství tolik, jak si původně předsevzal. Postupem času došlo mezi KDU-ČSL a Janem Brojem k názorové roztržce, pan Broj říká, že byl ze strany vyloučen. V parlamentních volbách roku 2006 kandidoval jako číslo 2 na středočeské kandidátce politického hnutí Právo a Spravedlnost.

Jan Broj začal také znovu hospodařit na svém, se synem plánovali rozšíření hospodářství a specializaci na mléčnou výrobu, jejich plány ale zhatilo úmrtí syna v roce 1997. V současnosti hospodaří na 20 hektarech. „Tak jsem si nechal 20 hektarů, protože si nedokážu život představit bez této práce na polích. Dokud vylezu na traktor bez cizí pomoci, tak bych tu činnost chtěl provozovat.“ Na otcově statku ve Volduchách hospodaří jeho mladší bratr Jiří Broj, starší sourozenci se svého podílu zřekli.

Jan Broj je nespokojen s nedostatečnou dekomunizací české společnosti. „Komunisté za půl roku od března do září 1948 stihli změnit takřka vše, v roce 1990 se transformace společnosti naopak nepovedla.“

„Kdo je ten rolník, zda-li ho znáš, toť český sedlák živitel náš. Sedlačina nejde naučit. Kdo si myslí, že v pětadvaceti letech, že se dá na sedlačinu, že je fenomén, už to nedokáže. To je jako stromeček. Když budu chtít třicetiletý strom začít formovat, něco z něho udělat, to už jsem zaspal. A že jsme měli bohatýry, tato zem!“