Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Brom (* 1937)

• narozen 21. září 1937 v Licoměřicích

• na sklonku roku 1944 zažil německou razii v Licoměřicích a okolních vsích

• po razii bylo více než 100 mužů a několik žen odvlečeno do Malé pevnosti Terezín

• 25 vězněných podlehlo tyfu a několik dalších zemřelo po svém návratu

• zažil odchod německých vojsk

• v padesátých letech rodina přišla o své pole

• matka musela nastoupit do JZD

• pamětník se vyučil strojním zámečníkem

• celý život pracoval v dole v Prachovicích

• věnuje se připomínce válečných událostí v Licoměřicích a okolí

Zdeňku Bromovi bylo sedm let, když zažil razie gestapa proti partyzánům a odbojářům v Licoměřicích a Lipovci. V obou vesnicích, položených v Železných horách, nezůstali v zimě 1945 skoro žádní muži. Nacisté poslali 140 zatčených do terezínské Malé pevnosti. „Dvacet pět se jich už nevrátilo, v Terezíně podlehli epidemii tyfu,“ říká pamětník. „Dalších sedm mužů zemřelo v čáslavské nemocnici několik dní po osvobození. Kvůli pomoci partyzánům zůstalo v obou vesnicích třicet šest sirotků.“

Oslavy konce války proto nebyly v obou vesnicích příliš veselé. „Na návsi se sice vystrojila slavobrána, přijeli i někteří partyzáni a přichystala se veselka, pivo teklo proudem, ale vlastně ho neměl skoro kdo pít,“ vzpomíná Zdeněk Brom. „Téměř každá rodina totiž přišla o některého ze svých bližních v Terezíně a lidé byli vyčerpaní z událostí posledních měsíců.“

Podle pamětníka po sobě válka zanechala rozbombardovaná pole pod Lipovcem a vyrabované domy. Zdeněk Brom na otřesné události z konce války v jeho rodišti nikdy nezapomněl. Přeje si však, aby k nim nebyli neteční ani ostatní lidé. Píše si vlastní kroniku a přispěl do několika historických publikací. Snažil se a stále se snaží doplňovat tragický válečný příběh Licoměřic a Lipovce o nové informace.

Výsadek Mistr Jan Hus

Zdeněk se narodil 21. září 1937 v Licoměřicích jako druhý syn do rodiny tesaře. O šest let později, v létě roku 1943, přišli do lesů v okolí Licoměřic a nedalekého Lipovce tři sovětští váleční zajatci, kteří utekli ze sklárny v Bavorsku, kam je nacisté nasadili na otrockou práci. Rodiny Ouřeckých, Laňků a Bromů (pamětníkovi vzdálení příbuzní) nabídly uprchlíkům útočiště a zásobovaly je potravinami a samozřejmě i informacemi o aktuálním dění. Pobyt u rodin byl však velmi riskantní, a proto si zajatci vybudovali v okolích lesích i malý bunkr, zemljanku, kam se uchylovali v případě hrozícího nebezpečí.  

Dne 26. října 1944 proběhl nedaleko Licoměřic, u Podhořan, partyzánský výsadek jednotky s názvem Mistr Jan Hus, která měla dvanáct členů – deset mužů a dvě ženy, radistku a lékařku, kterou však při seskoku vítr odnesl dále od skupiny a s ostatními se již nespojila. Jedenáct výsadkářů pocházelo ze Sovětského svazu a doprovázel je jediný Čech, Miroslav Pich-Tůma, uprchlík do Sovětského svazu, kde absolvoval výcvik. U skupiny měl působit jako politický komisař, který měl dohlížet především na zakládání ilegálních národních výborů v obcích.

Skupiny sovětských partyzánů se spojily

Ihned po seskoku se parašutisté ukryli v místních lesích, kam i schovali veškerou výzbroj. Následující den, 27. října, vyslal pan Ouřecký válečného zajatce do lesa na houby a vyzbrojil ho pro jistotu i malorážkou. „Když ho tam zastavili ruští partyzáni, kteří seskočili, tak měl přes rameno malorážku, tu flintu, a v ruce zajíce. A tak se seznámil s těmi ‚originál‘ partyzány,“ popisuje pamětník okamžik, kdy se příslušníci obou sovětských skupin poprvé setkali. Partyzáni ihned přivedli krajana ke svému veliteli, majoru Fominovi, a ten se od něj až den po seskoku dozvěděl, kde se vlastně nachází.

Uprchlík složil partyzánskou přísahu a dalšího dne přivedl výsadkáře k Ouřeckým domů. Zde byl ustanoven ilegální národní výbor a k partyzánům se připojilo i několik místních, včetně rodin, které ukrývaly další válečné zajatce. V následujících dnech se výsadkáři přesunuli směrem na jih k městečku Krucemburk a v licoměřických a lipoveckých lesích už zůstala pouze nově vytvořená jednotka, složená ze tří válečných zajatců, tří Čechů, kteří uprchli z nucených prací v Německu, a dále z několika civilních obyvatel Licoměřic a okolních obcí.

Jednotce velel jeden ze sovětských zajatců, Konstantin Korovin, a s výsadkáři komunikoval prostřednictvím civilních spojek. Na pomezí několika lesních revírů, v oblasti, kam lesníci téměř nechodili, si pak oddíl vybudoval bunkr, odkud partyzáni vyráželi k diverzním akcím. 

Sólo pro partyzány

V listopadu roku 1944 byl jeden z členů krucemburské jednotky, Oldřich Pokorný, vyslán majorem Fominem do Licoměřic, aby doručil dopis tamnímu veliteli partyzánů Konstantinu Korovinovi. Po cestě se zastavil za svým děvčetem v Čáslavi, kde se ubytoval v hotelu.

K jeho smůle však byla přes noc vykradena nedaleká trafika, a další den tak provedli četníci zátah a vyšetřovali i všechny ubytované z hotelu, včetně Pokorného. U něj však našli sovětskou zbraň a okamžitě ho předvedli k výslechu na gestapo (Geheime Staatspolizei, německá tajná státní policie), němečtí vyšetřovatelé ho přinutili ke spolupráci a vyslali ho již jako svého zvěda zpět k partyzánům. Ti však past odhalili a Oldřicha Pokorného bez váhání zastřelili.

Několik dní poté se konala v nedaleké Bukovině taneční zábava, kde si jeden ze stoupenců partyzánů, jakýsi Novotný, nechal zahrát sólo pro partyzány. „Tím to všechno prasklo. Druhý den všechny posbírali. Většinu jich pustili, ale jeho ne, jeho si nechali. Přesvědčili ho ke spolupráci, dali mu fotoaparát, potřebovali ještě něco zjistit, dali mu peníze a dali mu číslo na Mayera, vedoucího gestapa v Kolíně. On přijel zpátky a šel k partyzánům, ti ho prověřili, našli u něj číslo gestapa, odsoudili ho podle partyzánské přísahy a zastřelili ho. Takže to byl už druhý zastřelený,“ líčí Zdeněk Brom osudové okamžiky, při kterých přišli o život dva muži, kteří zradili odbojovou jednotku a přidali se, byť zřejmě pod tvrdým nátlakem, na stranu tajné policie.

Muž z německého auta

Partyzáni stihli oba muže zastřelit dříve, než vyzradili příliš mnoho informací, což se pochopitelně nezamlouvalo příslušníkům gestapa. Proto na Licoměřicko vyslali svého profesionálního agenta Bombase, který měl zjistit, kde přesně se nachází úkryt partyzánů a kdo s nimi spolupracuje. Nasazený zvěd však měl problémy s nohou, a proto ho až téměř k Lipovci dovezlo německé auto, což neuniklo pozornosti pana Ouřeckého, který zrovna hnojil nedaleké pole.

Agent došel do vesnice, kde se vydával za dávného přítele pekaře Kurky z Lipovce, a doptával se jej na detaily pobytu partyzánské jednotky. Ten však moc informací neměl, a tak jej důvěřivě zavedl k panu Ouřeckému, který v něm však okamžitě poznal muže z německého auta.

Bombasovi pochopitelně nevěřil, že je dávným pekařovým přítelem, a nic mu samozřejmě nevyzradil. Neprozřetelně jej však nechal odejít a agent se mohl vrátit na gestapo, kam sice nepřinesl mnoho nových zpráv, ale z výpovědi pekaře Kurky mohl pobyt partyzánské jednotky potvrdit. 

Následující dny byly velmi napjaté. Lipovecký starosta měl s místními četníky domluvu, že okamžitě nahlásí případný policejní zátah, ale ani oni o ničem nevěděli a v obou vesnicích, Lipovci i Licoměřicích, panoval vzhledem k předchozím událostem podivný klid. Až 19. prosince 1944 v noci obě obce obklíčila armáda a začala razie.

Z vesnice nebylo úniku

„Ten den místní lidé měli vyjednané mletí mouky načerno v Ronově na Korečníkách u mlynáře. A tak několik vozů s koňmi jelo do Ronova s obilím. Lidé ho vyměnili za mouku a jeli domů. Tam projeli dobře, a když se vraceli domů, tak je hlídka zajistila. Každý si myslel, že je to kvůli tomu mletí, protože bylo dělané načerno. Jenomže to bylo kvůli jiné akci, kvůli partyzánům,“ uvádí pamětník své vyprávění o razii, která hluboce poznamenala obě obce.

Jakmile se k obyvatelům doneslo, že jsou obklíčeni, pokusili se někteří z nich o útěk. Zejména ti, kteří byli s partyzány v kontaktu. Manželé Bromovi, kteří tu noc také ukrývali uprchlíky, se nejdříve pokusili uniknout z vesnice, ale po cestě už narazili na německé vojáky, a tak se vrátili a prosili občany ve vsi, aby je schovali, ale všude už zavládl takový strach, že našli útočiště až u rodičů, odkud nakonec přelezli plot na zahradu souseda Zumra, kde se skryli ve stodole.

Dva partyzáni pobývali tou dobou i u Ouřeckých a jejich soused Polívka je ihned zalarmoval, aby stihli všichni utéci. Partyzánům se úprk podařil, stejně jako panu Ouřeckému, který se schoval ve studni u sousedů Novotných.

Krutě vyslýchaný hajný promluvil o úkrytu partyzánů

„A Polívku chytili a začali ho vyslýchat. Začali ho tlouct, aby něco prozradil. Ale on nic neřekl, a tak ho ztloukli tak, že Polívka vypadal jako mrtvý. A když se jim zdálo, že už je mrtvý, tak ho vzali a hodili ho do hnoje,“ popisuje Zdeněk Brom brutální postup německých hlídek, které ve vesnicích hledaly partyzány. Polívka však navzdory svým zraněním nezemřel a mrazivou lednovou noc přečkal v hnoji, kde jej dalšího dne našly sousedky. Díky jejich péči se dožil konce války, zemřel však nedlouho poté.

Samotní partyzáni se nejdříve ukryli v lese, kde přečkali do večera, a za tmy se vydali směrem na Holice, kde vytvořili novou odbojovou jednotku. Gestapo však zatklo i hajného Šustra, který po krutém výslechu vyzradil lokalitu, kde se nachází bunkr. Vojáci však k místu došli až poté, co jej partyzáni opustili. Druhý, větší bunkr, který se stavěl až po příchodu výsadkářů, byl odhalen až na konci roku 1944 po udání dalšího hajného, Brkoslava.

Chlapi stáli na návsi pod namířenými kulomety

Po zatarasení všech cest z obou vesnic přijeli vojáci na návsi v Lipovci i v Licoměřicích a tlampačem nechali svolat všechny občany. „Já jsem tam byl s babičkou, děda byl na návsi… Všichni jsme nejdřív byli na návsi, nás ale potom s babičkou nahnali do sálu do hospody a chlapi zůstali všichni na návsi. Tam měli rozestavěné kulomety a mířili na ně kulomety, takže nikdo nemohl odtamtud zdrhnout,“ vzpomíná Zdeněk Brom na nucené rozdělení rodin.

Pamětníkův otec jezdil vždy na celý týden do Prahy za prací, takže o událostech nevěděl, a rodina byla ráda, že je v relativním bezpečí. V době nástupu ale byla matka ve vedlejším, rovněž obklíčeném Lipovci a prarodiče i Zdeněk Brom se velmi strachovali, aby jí vojáci neublížili. 

Němci stále hledali manžele Bromovy, které zřejmě považovali za jedny z hlavních aktérů odboje. Dostali tip, že běželi směrem k domu starosty Šmída, kterého četníci s gestapem ihned zajali, svázali a odvlekli do stodoly k Zumrovým k výslechu. Zde jej pověsili na trám a surově zbili, aby z něj dostali informace o Bromových. Paradoxem bylo, že v té samé stodole se Bromovi opravdu po celou dobu výslechu starosty ukrývali ve slámě. Stodolu Šmídových mezitím Němci podpálili v domnění, že Bromovi se ukrývají tam, a tímto činem v obyvatelích zažehli obrovský strach, že dojde k vypálení celé vesnice, jako tomu bylo v případě Lidic a Ležáků.

Gestapák kopal do uvězněných dřevěnou nohou

Navečer mohli lidé uzavření v sále hospody konečně odejít. Na návsi potkal pamětník svého dědečka, který tam musel i s ostatními muži strávit celý den, ale jelikož byl starší než sedmdesát let, nezajali ho a pamětníkovi se také po dlouhých hodinách mohla z Lipovce vrátit maminka. Ve všech domech však drželi vojáci hlídky, u rodiny Bromových jich bylo celkem devět: „Spal jsem sám na posteli a vedle byla lavice, za stolem, a na ní spal německý voják a u mě měl hlavu na polštáři.“

Mezitím do sálu hospody nahnali vojáci všechny muže ve věku od 16 do 70 let a zavřeli je zde, byla jich více než stovka. Posléze k nim přivedli i několik žen, které dělaly převážně civilní spojky partyzánům. „Tam byl nějaký člověk z kolínského gestapa, Otradovec. Oni jak usínali a padali... museli stát rozkročení a on je kopal. On měl dřevěnou nohu, měl nějakou protézu, a tou dřevěnou nohou je kopal,“ vzpomíná Zdeněk Brom na vyprávění sousedů, kteří byli v sále zavření.

Po probděné noci museli všichni muži ze sálu nastoupit do nákladních aut a vojáci je odvezli do kasáren v Čáslavi, kde pokračovaly výslechy, které Němci zahájili již v průběhu nástupů v obou vesnicích. Z Čáslavi pak vězněné osoby odvezli do Kolína na gestapo, do Prahy na Pankrác, ale převážně pak do Terezína. Na základě zjištěných informací proběhl v Licoměřicích a Lipovci 23. ledna 1945 další zátah, kdy již gestapo šlo najisto po konkrétních osobách nejen z obou klíčových obcí, ale i z širšího okolí.

Pamětníkův otec se z Prahy vracel vždy v sobotu, když ale zjistil, že ve vesnici probíhá razie a gestapo hledá jeho jmenovce Bohumila Broma, okamžitě se ve strachu o život svůj i svojí rodiny vrátil do Prahy a do Licoměřic se dostal až o několik týdnů později.

Trenýrky z německého praporu

Licoměřická jednotka pod vedením Konstantina Korovina se dočkala konce války v okolí Holic. Po razii na Licoměřicku se k ní připojili také manželé Bromovi, kterým se podařilo ze stodoly uniknout a vyhnout se zatčení. Původní sovětští výsadkáři, kteří se ukrývali v lesích u Leškovic, byli 26. března 1945 odhaleni a při přestřelce zabiti. Stejný osud potkal nakonec i Konstantina Korovina, který byl zastřelen neznámým pachatelem v Holicích až ve dnech po skončení války.

Panu Ouřeckému se rovněž podařilo utéct a ukryl se v Praze u své neteře Věry Pilařové, kterou si Miroslav Pich-Tůma vybral jako partyzánskou spojku. Zde jej však 22. ledna 1945 gestapo zatklo a byl vězněn v Terezíně spolu s dalšími občany Licoměřic a Lipovce. Před jeho převozem do Terezína byl ale donucen vypovědět, kde všude se partyzáni vyskytovali a kdo jim pomáhal, za což byl po skončení války často vyslýchán kvůli podezření z pomoci nacistům.

S koncem války se ze stavení odstěhovali všichni Němci, kteří sem byli dosazeni na pomoc v zemědělství, a spolu s nimi i místní německá hlídka. Krajem projížděli i prchající vojáci. Jedna skupina vojáků však zvolila pro únik špatnou cestu a skončila pod lesem, odkud už se auto nemohlo dostat dál. Z vozu si tedy vzali všechno potřebné, auto zapálili, převrhli do potoka a dál se vydali pěšky. K místu se hned seběhli místní, včetně pamětníkova otce: „Přinesl odtamtud německý prapor. Děda byl krejčí a babička odpárala ten hákový kříž a děda nám z toho ušil troje trenýrky.“

Na válečné události nelze zapomenout

Po válce se situace v Licoměřicích a v Lipovci jen velmi pozvolna vracela do starých kolejí. Obyvatelé v létě roku 1946 vybudovali ve stráni nad vesnicemi památník, aby uctili všechny své sousedy, kteří nepřežili válečné události. Zdeněk Brom si nepamatuje, že by popisované události zneužili komunisté k propagandě, jak tomu mnohdy bývalo.

Rodina Bromova měla malé hospodářství, asi dva hektary, o které však v padesátých letech v rámci kolektivizace přišla a zůstal jí pouze malý záhumenek. Maminka musela nastoupit jako pracovní síla do JZD, ale Zdeňku Bromovi se tato povinnost vyhnula a hned po vojně začal pracovat v lomu v Prachovicích.

Zde zažil i okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy s kolegy ze směny záměrně špatně navigovali polské vojáky a poslali je do vedlejšího lomu. V roce 1989 se pak s ostatními spolupracovníky připojili k dění sametové revoluce. V lomu pamětník pracoval až do svého odchodu do důchodu.