Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Brouček (* 1923  †︎ 2015)

• narozen 23. 5. 1923 v Radhošti na Vysokomýtsku

• vystudoval obchodní akademii v Chocni

• v únoru 1943 poslán na nucené práce na vojenské letiště v bavorském Erdingu

• v březnu 1948 poprvé zatčen a odsouzen ke třem měsícům vězení za komentář ke jmenování Zdeňka Nejedlého ministrem školství

• v roce 1949 zavřen na rok za pokus o útěk do NSR a držení a půjčování letáku s projevem Edvarda Beneše

• většinu trestu odpykal na Pankráci v době častých poprav

• v roce 1952 zatčen potřetí za plánování dalšího útěku a neoznámení držení zbraně

• dva roky strávil v jáchymovských dolech, třetího byl díky amnestii v roce 1954 ušetřen

Divoké výlety pana Broučka

„Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu presidentu Osvoboditeli: Věrni zůstaneme. Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu.“ 1)

Toto jsou slova, která řekl prezident Beneš Klementu Gottwaldovi v únoru 1948. Za to, že mu přišel jeden leták s tímto textem a že jej půjčil k přečtení své kolegyni, dostal Vladimír Brouček deset měsíců „za šíření nepravdivých zpráv“.

Hokej, fotbal, Masaryk

Vladimír Brouček se narodil 23. 5. 1923 v Radhošti na Vysokomýtsku. Otec pracoval jako výhybkář na dráze a záhy dostal byt na nádraží v Zámrsku u Chocně, kam se tedy rodina odstěhovala a kde Vladimír spolu s dvěma bratry prožil dětství. Lze říci, že vcelku šťastné dětství plné klukovských radostí jako jsou hokej nebo fotbal. Rodina žila velmi skromně, nicméně úroda z jejich zahrady je nenechala napospas vyložené bídě, která ovšem v kraji nebyla nijak vzácným jevem.

V roce 1933 zažilo nádraží velké vzrušení, když zde „přistál“ salonní vlak prezidenta T. G. Masaryka. Vladimír Brouček vzpomíná na bezprostřední atmosféru této události, prostou nabubřelosti nebo policejního doprovodu.

Pochmurný vstup do dospělosti

Po choceňské měšťance Vladimír vystudoval i tamní obchodní akademii. Tím ovšem čas relativní pohody skončil a vstup do dospělosti měl krajně nepřívětivou tvář. V únoru 1943 byl totiž, stejně jako mnoho dalších mladých lidí, poslán do Německa na nucenou práci. Po krátké zastávce v Mnichově putoval do nedalekého Erdingu na tamní letiště, které sloužilo jako shromažďovací, servisní a redistribuční uzel použitelných dílů a součástek z poškozené bojové techniky, například sestřelených letadel.

Němčina, nebo angličtina?

Jako jediný z Čechů zde pracoval v kanceláři, v administrativě. Předurčovalo ho k tomu jednak jeho vzdělání, jednak slušná znalost němčiny, která zde ovšem opravdu prošla křtem ohněm, neboť místní dialekt byl na hony vzdálen školní němčině, kterou Vladimír ovládal. V začátcích prý někdy ani nevěděl, zda to, co slyší, je němčina, nebo angličtina. Praxe ho však postupně naučila, a nakonec docházelo i ke kuriózním situacím, kdy musel tlumočit při návštěvách Němců ze severu, kteří přijížděli pro díly, které potřebovali. S místními starousedlíky se totiž nedomluvili vůbec. A ti se snad ani domluvit nechtěli.

„S Bavorákama to bylo v pohodě. Bavorák nenáviděl jedině Prusa. Těm taky jinak neřekli než der Saupreuße. Sau je svině.“

Do Vánoc budete doma!

Stejně tak si nedělali iluze o Hitlerově vojenském tažení, ačkoli jejich představy se nakonec ukázaly jako příliš optimistické. Zajímavý byl už první pohovor Vladimíra Broučka u jeho představeného, pana Ostnera.

„Tak jsem mu řekl, jak se jmenuju, odkud jsem, proč tam jsem… To předvolání jsem měl s sebou, tak jsem mu ho ukázal. A on povídá: ,Herr Bruček, z toho si nic nedělejte. Vždyť do Vánoc budete doma. My tuhle válku přeci nemůžeme vyhrát.‘ Tak jsem si říkal: ,Hergot, že by mě provokoval?‘ Ale on neprovokoval!“

„A když jsem se tam rozkoukal, tak jsem viděl, že ti dědové měli v Packraumu mapu Evropy a na ní měli barevnými špendlíky označenou frontu. Ale podle hlášení Londýna, ne podle hlášení wehrmachtu!“

Selanku rušily jen štěnice a sníh

Vladimír Brouček nakonec v Erdingu zůstal až do dubna 1945. Vzhledem k době a situaci lze říci, že si nežil špatně. V kanceláři se často klábosilo, práce se většinou spíš předstírala a on se tedy mohl často věnovat studiu angličtiny.

Ještě lepší to bylo, když byl přidělen jako závozník při rozvozech dílů do menších pobočných skladů v okolí.

„Ráno se to naložilo, odvezlo se to třeba padesát kilometrů a domů se vracelo až večír. Ten Němec, ten tam měl tolik svých zálib, všelijakých kšeftů a tak… No a my jsme si tedy dělali, co jsme chtěli. To si nás nikdo nevšim. Museli jsme se s ním ale vrátit domů. Na každý štaci jsme měli nějakou holku, no.“

Po banálním konfliktu s jedním z nemnoha tamních nacistů mu hrozilo umístění do Packraumu, tj. do balírny náhradních dílů pro další použití, kde pracovali vesměs starci a váleční invalidé nebo cizinci. Zásahem pana Ostnera byl ovšem vrácen zpět k rozvozům.

Ovšem úplná idyla to také nebyla. Palandami na ubikacích hýbaly štěnice, a když sněžilo, sníh proletoval škvírami mezi prkny a měli ho i na dekách. Naštěstí prý byl dostatek topiva z nejrůznějšího dřevěného odpadu z dílen a skladů na celém letišti.

Potom ale přišel nálet

V Erdingu vládl většinou celkem klid. Až na jaře 1944 se letiště stalo terčem menšího náletu. Zasaženy byly především kryty, ve kterých se museli povinně ukrýt němečtí zaměstnanci letiště.

Řada jich tam tedy paradoxně zahynula.

Domů

V dubnu 1945 se pamětník se skupinou druhů mohl konečně vydat domů. Vlakem, do kterého nastoupili, však dojeli pouze do první přestupní stanice v Mühldorf am Inn. Do navazujícího spoje je již nepustili, brzy se nicméně ukázalo, že to bylo jejich veliké štěstí. Tento vlak byl totiž nedlouho po odjezdu ze stanice napaden hloubkovými letci RAF a důkladně pokropen jejich palbou.

Dál tedy cestovali pěšky, až se ve vesničce nedaleko hranic setkali se skupinou vězňů z Dachau, kteří autem jeli do Prahy organizovat pomoc pro tento koncentrační tábor, a s těmi se svezli až do Prahy. Tam pamětník pobyl několik dní u jednoho z kamarádů a potom už se vydal domů.

Z louže do bláta

Po válce v rychlém sledu vystřídal několik zaměstnání, absolvoval vojnu, ovšem potom přišel únor 1948 a s ním další nepříjemnosti. Pětadvacátého února poslouchali s kolegy rozhlasové zpravodajství o pražských událostech a projev Klementa Gottwalda. Vladimír Brouček to okomentoval slovy, že neměli udělat Zdeňka Nejedlého ministrem školství, že bude do dětí lít špinavou politiku a že není demokracie tam, kde člověk nesmí říci svůj názor. A to, s čím se nesetkal za války v Bavorsku, tj. s udavačstvím, přestože tamní obyvatelé se relativně otevřeně stavěli proti nacismu, poznal nyní doma na vlastní kůži. Byl některým dobrým Čechem udán a putoval na čtvrt roku do vězení.

Anežka Hodinová-Spurná se po něm pídila!

Po propuštění nastoupil do dalšího zaměstnání, ale brzy bylo opět zle. Na besedu s pracujícími sice nepřijel očekávaný soudruh Antonín Zápotocký, nýbrž Anežka Hodinová-Spurná, ovšem dusno bylo stejně. Na výzvu k diskusi nikdo nereagoval, až se přihlásil pan Brouček… Dnes si prý už nevzpomíná, co soudružce řekl, nicméně po besedě se po něm prý „pídila“. Byl na to upozorněn a dal se tedy rychle na ústup. K mámě do Radhoště. Pracoval na ražení choceňského tunelu, což prý byla nejpříjemnější kapitola tehdejšího období. Na dobrý plat se nenadřel a pravidelně si prý třeba zaplaval v Orlici.

Na německo-německé hranici

Ovšem na obzoru už byl další malér. Kamarád Karel Korda se chystal k tichému odchodu na západ a Vladimír se k němu přidal. Vzali to přes Ašsko do NDR a odtud do NSR. Respektive chtěli vzít. Na německo-německých hranicích totiž nešťastnou náhodou právě probíhal zátah na jakési prchající sovětské důstojníky - a ani naši dva cestovatelé tedy neměli šanci.

Půjčil dceru kamarádům – estébákům

Putovali do vězení v Plaunu a poté na Pankrác, kde Vladimír strávil bezmála rok. K odsouzení za „šíření nepravdivých informací“ posloužil jeden jediný leták, který mu přišel poštou a který půjčil - na její vlastní žádost - jedné kolegyni. Tu ovšem zase půjčil její papalášský tatínek, který jej u ní našel, svým kamarádům z StB, kterým řekla, od koho leták má.

Hrůzná Pankrác

Na Pankráci se dostal do zajímavé společnosti. Na popravu tam tehdy čekali Slavoj Šádek2) s Miloslavem Chocem3) obvinění z účasti na vraždě agenta NKVD majora Augustina Schramma4), někdejší generální referent protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě František Teuner5) a další zajímaví lidé. První dva se jí brzy dočkali.

„Na Pankráci jsem seděl na oddělení A1. Nalevo ode mne byl Sláva Šádek a napravo přes dvě cely Milan Choc. A to byli, myslím, první, které u nás komunisti pověsili. To byla hrůza, když gongaři přinesli tu zprávu, že Šádek i Choc byli popraveni. Se Slávou Šádkem, protože jsme seděli vedle sebe, jsme chodili na vycházky. Vždycky jsme vycházeli, já první z devadesát jedničky a za mnou on z devadesát dvojky. Tak jsme spolu mohli tajně mluvit. Kdežto Choce, toho vodili i třeba do koupelny extra, na procházky taky chodil sám.“

Místo do truhlárny do cely smrti

„Šádkovi advokáti slibovali, že mu vymohou milost a že půjde dělat na Pankráci do truhlárny. Ale Choc měl být pověšený stejně. Později jsem se ještě dověděl, že bachař přišel pro Šádka, ať si sbalí věci, že jde do té truhlárny. Ale on šel na provaz, do cely smrti. Takhle si s nimi hráli.“

Velezrádce

Nakonec přišlo to „nejlepší“. Semlelo se to jedné noci u kamaráda Josefa Stejskala na dvoře.

Vladimír v té době plánoval další pokus o přestěhování o něco západněji od Aše, neboť po předchozích peripetiích s režimem marně hledal alespoň trochu odpovídající pracovní uplatnění. V inkriminovaný večer si tedy o tom popovídal s agentem Eliášem6), který slíbil, že „ho vezme s sebou do Německa“. Potom už si pro něho přišli až domů. Stručně, jasně, výstižně: Úmysl „stěhovat se na západ“ = velezrada a špionáž = tři roky v Jáchymově.

„Za jediný den bylo všechno odbyto. U soudu nás bylo třicet. Já dostal tři roky, jeden z nás dva, jedna holka osm měsíců a všichni ostatní přes deset. Já, že jsem chtěl opustit republiku, jak v tom bylo opuštění republiky nebo zbraně, tak žaloba zněla na velezradu a špionáž. Navíc jsem byl obviněn z neoznámení trestného činu, protože Pepíkův otec měl někde ukryté zbraně.“

V „bahně zločinnosti“

„K tomu našemu procesu bych vám řekl takové perličky od soudu.“

Perlička 1 – „Ty činy“

„Tam byl hoch, který se jmenoval František Král, z Chrudimi. Tomu, myslím, ještě nebylo ani dvacet. Dostal dvanáct let. Když se ho soudce ptal, proč se dopustil ,těch činů‘, to se nemluvilo konkrétně, mluvilo se o ,těch činech‘, tak on říká: ,No, pane soudce, já jsem chtěl přispět k tomu, aby se zase zřídila republika jako byla republika Beneše a Masaryka.‘ Ten soudce vyskočil a vyprsk’: ,Taková republika, kde se střílelo do dělníků!‘“

Perlička 2 – Neoblomný nepřítel lidově-demokratického zřízení

„Potom tam byl nějaký Zdeněk Dušek, který byl souzen s tím Eliášem. Když přišel k tomu pultu, tak prokurátor mu povídá: ,O vás je známo, že jste byl nepřítelem lidově-demokratického zřízení.‘ Tak on, jak v ruce držel čepici, tak si s ní takhle hodil, takhle se otočil a povídá: ,To je omyl, pane předsedo. Není to pravda. Já JSEM nepřítelem lidově-demokratického zřízení!‘ Dostal za to měsíc korekce.“

„A když ten žalobce uváděl mne, tak řekl: ,A dalším obviněným v tomto bahnu zločinnosti je Vladimír Brouček.‘“

Bratrství, Mariánská a Eva7)

V Jáchymově byl nejdříve „odbíhačem“ na dole Bratrství. Vyvážel z „díla“ plné vozíky a opět je vracel. Tam pobyl bez několika týdnů rok.

„Přišel leden roku 1953 a začali dělat takzvanou diferenciaci vězňů. Podle soudu státního a kriminálního. A ty ještě každý na odsouzené do deseti let a nad deset. Mne tehdy přestěhovali na Mariánskou a tam jsme chodili na důl Eva.“

Plniči a neplniči

„Když jsem dosud nevěděl, co je hlad, ani v Německu jsem to nepoznal, tak tady byl zoufalý hlad. Vězni se tam dělili na neplniče, plniče a plniče nad sto dvacet procent. Ti, kteří plnili nad sto dvacet procent, dostali k obědu šest knedlíků, ti, kteří plnili, dostali čtyři a neplniči dostali dva knedlíky. A asi čtyřicet deka chleba na tři dny.“

Nakonec Vladimír Brouček putoval do speciálního pavilonu pro neplniče s režimem dodatečných brigád. Respektive, byl to pavilon pro ty, „na kterých se neprojevila převýchova“. To mělo spočívat právě v plnění plánu na šachtě.

Na Mariánské byl pan Brouček svědkem obrovské lidské odvahy, nezlomnosti, ale i krutosti.

„To bylo někdy v březnu v té Mariánské, nám tam přivezli čtyři ty jehovisty. Oni je rozhazovali po lágrech, aby se dali lépe krotit. Na Mariánské, tam byla korekce jen beton kolem dokola, ani se tam nedalo pořádně stát. Nevím, jak dlouho tam ti jehovisté byli, to už si nepamatuji. Oni stále odmítali fárat. Tak jim za trest dali poloviční jídlo neplničů, to znamená jeden knedlík, a museli jít ven a stát od budíčku do večerky u té korekce. A jednoho dne jim někdo hodil kus chleba. Ale ten, co seděl na špačkárně, to viděl. Tak jim řekli: ,Dokud neřeknete, kdo vám to hodil, budete stát.‘ Tak oni stáli tři dny a čtyři noci. V zimě, bez jídla. To byl ještě sníh, z okapu kapala voda, ale přes noc to zmrzlo. Potom jeden po druhém padnul. Odvezli je někam jinam a jejich další osud jsem se nedověděl. Takže takovéhle bestiality tam byli schopni.“

Co tam ty kurvy s těma lidma dělají?!

Nezapomenutelným zážitkem bylo pro pana Broučka i jeho propuštění na amnestii roku 1954.

„Snad největším zážitkem bylo moje propuštění 2. února. V Jáchymově byla kupa sněhu, mráz, fičelo. A tam bylo zvykem, že kdo šel domů, tak co měl na sobě lepšího, nechal některému kamarádovi. Já jsem nakonec jel z Mariánské do ústředního tábora, kde jsme měli uložené civily, v botách, do kterých fičelo, kalhoty krátké, onuce jsem neměl, poněvadž ty jsem daroval, kabát jsem měl malý… A teď jsme čekali na autobus, bachař v kožichu, válendy s kožešinou, já jsem se klepal. Až nakonec přijel autobus. Tam bylo teplíčko, tak to bylo fajn. Jedeme chvilku a jeden ten horník, co s námi jel, povídá: ,Karle, zastav!‘ On povídá: ,Proč?‘ - ,No zastav, vždyť podívej se tady na toho ubožáka, vždyť on má bílej nos! Co tam ty kurvy s těma lidma dělají?!‘ Já měl bílej nos, zmrzel. Tak ti civilisti nabrali sníh a třeli mi nos. Prsty, ty mne pak několik roků svěděly.“

Spravedlnost a úřady

Potom už se usadil, narodil se mu syn a začal žít relativně klidný život. Dnes pan Brouček žije ve Slatiňanech u Chrudimi, těší se z dětí a vnoučat a působí na svůj věk čiperně a spokojeně. O někdy otřesných zážitcích častěji než s hořkostí mluví jako o podivuhodných zvrácenostech a kuriozitách. Více hořkosti paradoxně přichází ve chvíli, kdy vypráví o procesu odškodňování politických vězňů po listopadu 1989. To popisuje jako odporné úřední martyrium… Ani tak ovšem nepůsobí dojmem zatrpklého člověka.