Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doris Broulová (* 1929)

• narodila se 16. září 1929 v Praze, kde prožila i své dětství

• kvůli židovskému původu musela nosit židovskou hvězdu

• roku 1942 podstoupila s matkou a bratrem transport do Terezína

• v roce 1944 odjela s transportem Eb, č. 1179 do koncentračního tábora Auschwitz

• ke konci války odklízela trosky v rozbombardovaném Hamburku

• osvobození se dočkala coby vězeňkyně tábora Bergen-Belsen

• po válce vystudovala obchodní a textilní školu

• provdala se v roce 1954 a s rodinou se usadila v Nové Pace

• roku 2024 v době natáčení žila stále v Nové Pace

Ostrý zlom v dětství Doris Broulové přinesl srpen 1942, kdy byla se svou rodinou povolána do transportu. „Směli jsme si vzít jen 20 kilo zavazadel, nevěděli jsme, proč a kam jedeme.“ První šok malá Doris prodělala již při výstupu z vlaku poblíž nacisty zřízeného terezínského ghetta. „Když jsme měli něco zlatého nebo náušnice, esesáci nám to strhli a ukradli. Měla jsem natržené ucho a od té doby náušnice nenosím. Ať jsme byli staří, nebo mladí, křičeli na nás: ,Honem, honem!‘ Každý musel honem vystoupit a šli jsme s balíky na zádech.“

V Terezíně byla rodina rozdělena a Doris se shodou okolností dostala na stejnou ubikaci jako Helga Hošková (tehdy Weissová), která se později proslavila jako malířka. „Na pokoji nás bylo asi třicet, po dvou jsme spaly na třípatrových kavalcích. Nesměly jsme do školy, nesměly jsme se učit. Ale byly mezi námi kantorky, takže nás třeba večer přišly trochu učit. Neměly jsme knihy, jen nějaký papír a tužku, dělaly jsme si poznámky, takže jsme snad úplně nezblbly.“

Na práci Doris přidělili do skupiny zahradnic, kterou při zaměstnání v okolí tábora hlídali čeští četníci. Doris vzpomíná, že k snídani vězeňkyně dostávaly chleba a náhražkovou kávu z kaštanů nebo tuřínu. Hygiena v táboře byla nedostatečná, šířily se zde nemoci a Doris se během návštěvy Červeného kříže v Terezíně musela na infekčním oddělení léčit z břišního tyfu.

Kouř z krematoria byl cítit široko daleko

O dva roky později Doris zařadili do jednoho z transportů směřujících z Terezína do Osvětimi. Dodnes si jasně vybavuje strastiplnou cestu na východ v přeplněném vlaku: „Stáli jsme, v rohu byl jeden kyblík na potřebu, nevěděli jsme, kam jedeme, nikde se nestavělo, akorát jsme viděli, že jména stanic jsou psaná polsky.“ První, co Doris z nástupiště spatřila, bylo osvětimské krematorium. „Vylezli jsme z vlaku a kolem byl takový zvláštní těžký vzduch. Viděli jsme komíny a nad nimi plameny. Teprve tam někdo – už asi starší – vyslovil, že to jsou ty známé pece. Ten kouř byl cítit široko daleko.“

Krátce poté Doris prošla selekcí. „Koho Mengele nevybral, ten šel do plynu. Říkal, že jdeme na práci.“ Aby se tehdy patnáctiletá Doris nedostala do skupiny slabých a nemocných, řekla, že jí je dvacet devět let – doklady žádné nebyly, její pravý věk tak nikdo neověřoval a tato drobná lež jí možná zachránila život.

V Osvětimi vězni spali na třípatrových kavalcích, na šířku manželské postele se jich muselo vměstnat dvanáct, a tak se v noci nemohli otočit jinak než hromadně, na povel. Místo bot se nosily dřeváky. Polévky i náhražková káva se vařily z tuřínu a o chleba byla taková nouze, že si ho vězni museli hlídat. Vězně navíc trápily příšerné hygienické podmínky, nemožnost jakékoli činnosti i šikana a týrání ze strany dozorců. „Bylo to tam hrozné, protože jsme neměli co dělat, vždycky nás počítali a nechali nás stát venku za každého počasí. Byla to jen záminka – nikdo z nás neutekl.“ Součástí ponižování bylo i to, že vězni museli nosit haleny s velkými číslicemi na zádech. „Neměli jsme jména, byli jsme čísla,“ dosvědčuje Doris Broulová.

Z Osvětimi Doris povolali spolu s dalšími vězni na odklízení trosek do Hamburku, tou dobou těžce zkoušeného nálety. Odtud je na konci zimy komando SS odvedlo na pochod smrti do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde Doris na jaře roku 1945 osvobodila britská armáda. Vězně z protektorátu převezli spojenečtí vojáci v červenci 1945 přes Berlín do Prahy.

Ze své rodiny se Doris vrátila téměř jako jediná – konce války se kromě ní dočkal pouze její strýc, který se jako voják z povolání přidal ke Svobodově armádě. Krátce po porážce nacistického Německa však zemřel.

Šestnáctiletou Doris si k sobě v létě 1945 vzali rodinní známí, na podzim 1945 začala znovu chodit do školy. V jednoročním kurzu dohnala alespoň to nejdůležitější, co potřebovala znát do života, pak vystudovala obchodní školu v Praze a textilní průmyslovou školu ve Vrchlabí. První zaměstnání Doris získala v bratislavské továrně na výrobu koberců, později pracovala v Liberci, tam se také seznámila se svým budoucím mužem. Po svatbě se Doris přestěhovala do Nové Paky. Novopacko si oblíbila a žila zde i v době natáčení rozhovoru novopackými gymnazisty v roce 2015.