Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radovan Brož (* 1936)

• narodil se 29. září 1936 v Pardubicích

• v roce 1944 zažil tři nálety na Pardubice

• od dětství sportoval

• vystudoval fakultu tělesné výchovy

• stal se profesionálním trenérem atletiky

• dvakrát ho kontaktovala StB

• v roce 1972 mu byl na čtrnáct let odebrán cestovní pas

• v 80. letech čelil nátlaku, aby podával sportovcům anabolika

• věnoval se historii pardubického sportu

Nálety na Pardubice

Radovan Brož se narodil 29. září 1936 v Sakařově ulici v Pardubicích. Jeho tatínek pracoval jako poštovní úředník a maminka byla v té době v domácnosti. O dva roky později se narodil, už v porodnici, jeho bratr Jaroslav. Oba rodiče sportovali, hráli tenis a byli členy klubu AFK Pardubice, tatínek se věnoval také fotbalu. Psal fejetony o pardubickém sportu do časopisu Star a po roce 1946 se stal sportovním redaktorem. Synové díky tomu mohli sledovat fotbalové zápasy nebo dostihy z novinářské tribuny. V roce 1946 vzal tatínek Radovana na první poválečnou Velkou pardubickou a on od té doby vynechal jen jednou.

Do školy začal chodit ke Kostelíčku [Kostel Bolestné Panny Marie], kterou potom zabral wehrmacht pro svou Luftschutzschule, a žáci byli přemístěni do školy do Pardubiček. Pamětník tam zažil vyhlašování náletů. „Poslali nás domů. Ale museli jsme sledovat rozhlas, a když vyhlásili konec poplachu, tak jsme zase mazali do školy.“ Když byli v době náletu doma, běželi se schovat do sklepa. „V každém sklepě musel být krumpáč, lopata, písek, voda a samozřejmě nekazící se potraviny.“ Radovan s bratrem pokaždé na mamince vyloudili kousek trvanlivého salámu, kterému říkali „náleťáček“.

Nálety na Pardubice proběhly během roku 1944 tři. Radovanovi bylo necelých osm let a zážitky z nich se mu vryly hluboko do paměti. První nálet byl ohlášen jedné červencové noci. Babička, která spávala v obývacím pokoji, přišla vzbudit tatínka se slovy: „Jarko, vstávejte, něco se děje, venku je světlo jako ve dne!“ Celá rodina seběhla dolů do sklepa. „Byla to hrůza, jakou jsem už potom v životě nepoznal.“ Nejhorší pro něho bylo slyšet hvízdání bomb. Věděl, že padají, ale netušil, kam dopadnou. „Nejsme žádná bigotní katolická rodina, ale modlili jsme se jako vzteklí.“ Zůstali ve sklepě až do svítání, přestože konec náletu byl ohlášen už dříve. Doma pak v kuchyni našli střepinu dlouhou asi čtyřicet centimetrů. „Přerazila nám v kuchyni okenní rám.“ Kvůli chybně označenému cíli byla místo Fantovy rafinerie zasažena část města. Nejbližší bomba dopadla přibližně sto metrů od jejich domu na zahradu továrníka Udržala. Radovan měl následující noc hrůzostrašné sny, které se mu v pozdějších letech několikrát vracely, především když měl vysokou horečku.

Den po náletu odjel s rodiči a bratrem za strýcem do Lukavice, kde pomáhali při žních. Po třech týdnech se vrátili domů a zažili denní nálet, který zasáhl rafinerii, oblast Svítkova, starého nádraží a předměstí Skřivánek. Pamětník si vybavil, jak po náletu s bratrem procházeli kolem míst s nevybuchlými bombami, která byla označena páskou a hlídána českými četníky. Třetí prosincový nálet byl předem ohlášený. „My jsme se dokonce na ty svazy letadel dívali z balkonu, dívali jsme se na strašný kouř a čmoud, který šel z hořící Fantovky.“

 

Tajná zabijačka a osvobození

S obdobím války měl Radovan spjaté ještě dvě rodinné vzpomínky. Maminka chovala na balkoně husu, což se nesmělo. „Byl tam zavěšený starý koberec, aby husa nebyla vidět z ulice.“ S tatínkem zase jednou jel vlakem k příbuzným na vesnici pro zásoby jídla. „Nafasovali jsme maso ze zabijačky a tak dále. Vím, že to byl papírový kufr, pro jistotu převázaný provazem.“ Až později pochopil, že ho tatínek vzal s sebou, aby odpoutal pozornost a nebyl nápadný. Byl svědkem situace, kdy statečný průvodčí ve vlaku z Hradce Králové před Rosicemi upozornil cestující vezoucí tajné zásoby, že mohou použít branku v plotě asi sto metrů od nádraží a vyhnout se tak hospodářské kontrole. „Samozřejmě, kdyby průvodčího někdo udal, tak to byl veliký malér.“

Rudá armáda do Pardubic dorazila 10. května. „Jako kluci jsme byli nesmírně zklamaní, že tam nebyly žádné tanky, ale jen povozy tažené koňmi.“ Sledoval, jak odváděli německé zajatce a bylo mu hanba. „Kolem průvodu pobíhali někteří zakomplexovaní pardubičtí lidé a mlátili ty Němce.“ Vzpomínal také, jak je ruští vojáci povozili na koni nedaleko Zámečku v Pardubičkách (Larischova vila).

U pamětníka v domě byly ubytovány dvě ruské poddůstojnice. Tatínek je jednou vyfotil pod rozkvetlou třešní v zahradě a brzy chodili další Rusové s žádostí o fotografii. „Nosili nám za to tu máslo, tu dokonce trofejní dalekohled s jedním poškozeným okulárem.“ Když do Pardubic dorazila Svobodova armáda, byl u nich ubytován volyňský Čech, nadporučík Mikuláš Končický, pozdější nositel spousty vyznamenání včetně Řádu bílého lva.

 

Od obecné školy profesionálním trenérem

Z páté třídy obecné školy pokračoval pamětník do primy klasického gymnázia, ale po reformách školského systému se musel vrátit na tři roky do měšťanské školy. Potom dělal zkoušky na jedenáctiletou střední školu, kam se na první pokus nedostal. Důvodem podle něho byly špionky, kterým se říkalo buď desítkářky, nebo dvacítkářky, které měly na starosti deset nebo dvacet rodin. „Jednu takovou dvacítkářku k nám soudruzi vyslali. Moje maminka ji uvedla do parádního pokoje, kde měla velký obraz Masaryka.“ Maminka si to ale nenechala líbit, zašla za ředitelem a Radovan se nakonec na školu dostal. A po třech letech odmaturoval.

Na fakultu tělesné výchovy nebyl napoprvé přijat a šel do zaměstnání. Další rok přijímací zkoušky úspěšně absolvoval a studoval tělesnou výchovu a ruský jazyk. Atletice, především běhu na střední tratě, se věnoval už od čtrnácti let a na vysoké škole si vyzkoušel spoustu dalších disciplín. Povinnou, ale jeho nejméně oblíbenou disciplínou, byla gymnastika. V roce 1962 složil státní zkoušky, ale už o dva roky dříve se přihlásil do konkurzu na profesionálního trenéra atletiky v Pardubicích. Místo dostal a vydržel na něm až do roku 1992.

 

Střety s komunistickou mocí

Vzpomínal, že si ho v roce 1961 pozvali příslušníci StB a přemlouvali ho, aby donášel na spolupracovníky. On odpověděl: „Samozřejmě, když bude někdo krást, tak vám to oznámím, ale víc ode mě nechtějte.“ Kontaktovali ho pak ještě jednou v roce 1972, když v Pardubicích vznikalo Středisko vrcholového sportu a mládeže a on měl dělat šéftrenéra. K výslechu si před ním pozvali i jeho svěřence a kolegy. Sám Radovan strávil na policejní služebně v Polabinách asi šest a půl hodiny. „Po třech hodinách mě pozvali na kafe do vedlejší místnosti. To jsem teprve pochopil. Oni měli v šuplíku magnetofon, kde to celé nahrávali, a už jim došla páska.“ Na konci výslechu musel podepsat protokol.

Šéftrenérem se stal, musel se ale dostavit na pasové oddělení, kde mu sdělili, že není v souladu se zájmy socialistické republiky, aby byl držitelem cestovního pasu. Čtrnáct let pak nemohl vycestovat do zahraničí, a to ani se svými svěřenci na různá sportovní klání. Nejel ani na olympiádu do Mnichova v roce 1972 se skokanem do dálky Jaroslavem Brožem (shoda jmen), kterého trénoval.

Radovan vzpomínal i na prověrky v zaměstnání po okupaci v roce 1968, které na tělovýchovné půdě v Pardubicích probíhaly až v roce 1972. Vyčetli mu během nich kritiku ministra školství Jaromíra Hrbka. „Když na vás něco měli, tak mi neříkali ‚soudruhu‘, říkali mně ‚pane Brož‘.“ Jeho dalším prohřeškem byla rezoluce za Emila Zátopka na valné hromadě Dynama Pardubice v listopadu 1968. Emila Zátopka v té době přeřadili a musel jezdit s geodety po celém Československu. „Všichni jsme jednomyslně odhlasovali, že žádáme, aby byl vrácen do armády.“ Radovana Brože na trenérské pozici potřebovali, a tak dostal důvěru.

Samotný rok 1968 a okupaci Československa prožil na horském soustředění se svými svěřenci na chatě Weisovce. „Pustil jsem si ráno v půl sedmé rozhlas a teď slyším ty hrůzné zprávy.“ Okupaci všichni odsoudili, a když se po týdnu vraceli domů, měli na batozích nápisy: „Běž domů, Ivane!“ Krátce poté chtěl jet do Itálie jako trenér i běžec, ale na pasovém oddělení mu to nedovolili, přestože pas ještě měl.

 

Závadové fotografie

V roce 1962 se pamětník oženil a postupně se mu narodily dvě dcery. Starší Veronika vystudovala psychologii a mladší Renáta archivnictví a historii. Veronika jela v předposledním semestru se školou na zájezd do Leningradu a Helsinek. Student ze stejné fakulty ji udal, že pořizovala „závadové fotografie“, jako například nepořádek v hotelu nebo vosy slétávající se na kumys čepovaný na ulici z cisterny. „Pozvali ji v Praze Bartolomějské na čtyřku, jeden zlý a jeden hodný.“ Ve škole se měla sejít disciplinární komise a rozhodnout, jestli může studia dokončit. „Čtyři ku třem hlasovali pro vyloučení.“ Jedním z nich byl i tehdejší předseda SSM a pozdější moderátor soukromé televize Karel Voříšek. Po urgencích bylo jeho dceři umožněno dálkové studium.

 

Vrácený pas

V roce 1986 trénoval pamětník úspěšného skokana do dálky, kterého měl jet podpořit na mistrovství světa juniorů do Atén. Pomohla mu Dana Zátopková, která tehdy působila jako ústřední trenérka. Radovan Brož si zažádal o vrácení soukromého pasu. „Mezitím chodil po domě uniformovaný policista a ptal se, s kým se ten Brož stýká, jaká mu chodí pošta z ciziny.“ Cestovní pas mu nakonec vrátili a on se svými svěřenci jako šéf sekce mládeže procestoval zajímavé země.

Dostal se například do Kanady, kde se setkal se svým kamarádem emigrantem, který ho provedl po Torontu. Měl tak možnost navštívit nakladatelství ´68 Publishers. „Za posledních padesát kanadských dolarů jsem si koupil z Hrabalovy trilogie dvě knihy.“ Zdena Salivarová mu ještě nabalila štos časopisů vydávaných organizací českých emigrantů, které v jeho zavazadle v Praze na letišti celníci naštěstí neobjevili. Na cestách do zahraničí ale nikdy nechyběl nasazený člověk, jehož úkolem bylo na ostatní donášet. Tak tomu bylo i při cestě do Kanady. „Vyřadili českého trenéra běžců, který tam měl své vlastní svěřence,“ vzpomíná pamětník, „na poslední chvíli ho nahradili Slovákem, který si dokonce ode mě půjčoval stopky.“ Podíval se i na Kubu do Havany nebo do Severní Koreje, kde viděl, jak lidé zametají ulice palmovými listy a k obědu dostávají hrstku rýže. Po roce 1989 odjel dokonce s nadějným fotbalistou na deset dní do Jihoafrické republiky.

 

Doping

Jako trenér atletiky věděl, že někteří sportovci berou anabolika. Informace měly ale spíše formu domněnek a podezření při náhlém nárůstu výkonnosti. Tehdy se tyto podpůrné prostředky daly koupit třeba v Bulharsku volně v lékárně. V polovině osmdesátých let byl na něho a další kolegy ze střediska mládeže podřízeného středisku při Slávii Praha pro dospělé vyvíjen tlak, aby jejich svěřenci anabolika užívali. „Dokonce vyhrožovali, že ti svěřenci, kteří to nebudou brát, budou vyřazeni z centrální péče.“ Odmítl a vlivem celkového politického uvolňování koncem osmdesátých let tlak přestal.

Smutnou zkušeností byla pro Radovana smrt jeho talentovaného svěřence Jaroslava Brože. V době vojenské služby trénoval v Rudé hvězdě v Praze a tam mu zřejmě byla anabolika podávána. Zemřel velice mladý na rakovinu, kterou onemocněl pravděpodobně následkem těchto nedovolených podpůrných prostředků.

 

Porevoluční léta

Radovan si ještě koncem osmdesátých let dálkově doplnil vzdělání o aprobaci branné výchovy, aby se mohl věnovat pedagogické činnosti. Po sametové revoluci se v oblasti sportu šetřilo a na trenéry nebyly peníze. Začal učit na zdravotní škole a později se stal zástupcem ředitele na sportovním gymnáziu, které v Pardubicích spoluzakládal. Z této pozice odešel do důchodu, ale trenérské činnosti se věnoval dál a prošel řadou funkcí v oblasti pardubické atletiky. Věnoval se historii pardubické atletiky, cyklistiky a tenisu, které vydal knižně. V roce 2020 se zabýval historií fotbalu v Pardubicích. Je velkým znalcem a fanouškem Velké pardubické (jako divák se účastnil 73 ročníků), pamatuje nejen vítězné dostihové jezdce, ale i to, jak se léty měnily a upravovaly překážky dráhy nejslavnějšího dostihového závodu v Česku. V roce 2020 stále jezdil na kole, plaval, hrál tenis a v zimě se vypravil na běžky. Během svého života založil a i v pokročilém věku organizoval mnoho sportovních soutěží pro děti.