Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Brož (* 1931)

• narodil se 27. ledna 1931 ve Slaném

• v roce 1937 se účastnil v Praze pohřbu T. G. Masaryka

• za protektorátu s otcem jezdili varovat hospodáře před kontrolami revizorů

• během holocaustu přišel o svého blízkého kamaráda

• otce dva měsíce věznilo gestapo

• po válce rodina odešla do pohraničí, usadili se v Chodově u Karlových Varů

• vyučil se kotlářem a pracoval v těžebním průmyslu

• po sloučení sociální demokracie s KSČ odmítl otec členství ve straně

• kvůli řečem o Antonínu Zápotockém musel otec nuceně pracovat v chemičce

• pamětník se celoživotně věnoval chovu drobné zvěře, pořádal chovatelské výstavy, za svou činnost získal ocenění Senátu ČR

• v roce 2024 žil v Chodově

Zdeněk Brož se svým otcem riskovali zatčení a zřejmě i život, když za německé okupace objížděli zemědělce v okolí Slaného a upozorňovali je na přijíždějící protektorátní revizory. Výměnou za tento risk dostávali vděk a sem tam i pytle mouky k dobru. Pamětník sám chtěl žít na venkově a chovat zvířata. Po válce se mu díky odchodu do pohraničí tento sen splnil. 

Revizoři se ohlašovali předem

Zdeněk Brož se narodil 27. ledna 1931 ve Slaném. Hodně vzpomínek si uchoval z předválečného a válečného období. Například na to, jak se s maminkou vypravili v roce 1937 na pohřeb T. G. Masaryka a v Praze vystáli tříhodinovou frontu, aby prvního československého prezidenta mohli v rakvi ještě naposledy spatřit.

Nedlouho poté už malý Zdeněk Brož přihlížel, jak české území obsazují vojska wehrmachtu. „Když přijeli 15. března 1939, padal sníh, přijížděli na motorkách, nebyli připraveni na zimu. Ve Slaném se krátce předtím postavila nová kasárna, takže během války tu mohlo být až 30 000 německých vojáků. Každý den chodili přes celé město na druhý konec, kde bylo cvičiště,“ vzpomíná.

Pamětníkův otec byl kotlářem a za války pracoval v kladenských železárnách. Jeho strýc zase provozoval na náměstí restauraci U Zeleného stromu, kde se pravidelně ubytovávali revizoři, kteří za protektorátu dohlíželi na dodržování přísných pravidel ohledně potravinových přídělů a domácího hospodaření. Strýc si s nimi vybudoval důvěrný vztah, a tak vždy, když měli přijet na kontroly, ohlásili se v dostatečném předstihu.

„Do telefonu mi řekli: ‚Víte, co máte udělat.‘ To znamenalo, že jsme vyrazili s tatínkem do okolních vesnic a hospodáře uvědomili, že přijede revize. Jezdil jsem s kolem a taškou přes rameno, věděl jsem, že kdyby mě chytli, bylo by zle. Jednou jsem měl namále, když jsem se vracel, stála na okraji města kontrola. Vzal jsem to doleva a hned za mnou vyjeli s motocyklem, ale kolem potoka vedla jen úzká cestička, kterou jsem přijel do Slaného kolem nemocnice a dopadlo to dobře,“ líčí Zdeněk Brož.

Se smutkem naopak vzpomíná na to, jak během války přišel o svého židovského kamaráda. „Jednoho dne jsem k němu přišel na návštěvu a jeho matka říkala: ‚Zdeňku, nezlobte se, k nám už teď nebudete moct chodit.‘ Tehdy už museli nosit hvězdu a bylo zle. Seděli jsme s kluky na ulici, přišli dva četníci a odvedli ho. Musel jsem sklopit oči, viděl jsem ho naposledy.“

Do továrny přišel dopis

Pamětníkův otec se za války dostal do potíží. Když se ohnal po jednom muži za to, že všem Čechům hrozil šibenicí, skončil kvůli tomu na kladenském gestapu. Strávil tam naštěstí jen dva měsíce. Gestapo využilo jeho kotlářské zručnosti a nechalo si spravovat topení v celé budově. Poté jej i na naléhání zaměstnavatele propustili. „Bylo to naštěstí ještě v roce 1941,“ doplňuje pamětník.

O rok později totiž po atentátu na Reinharda Heydricha nastaly mnohem tvrdší represe, během nichž došlo například k vypálení Lidic. Stopy této události vedly i do Slaného. Tehdejšího starostu a významného místního podnikatele Jaroslava Pálu po válce označili za hlavního viníka lidické tragédie a byl odsouzen na doživotí.

Klíčovou roli sehrál dopis, který začátkem června 1942 dorazil jedné zaměstnankyni továrny Palaba a v němž pisatel zmiňoval, že osudné noci přespal na Čabárně poblíž Lidic. Pála dopis považoval za nastrčenou provokaci, proto jej předal českým četníkům. Přesto se dostal do rukou gestapa a to tajemně znějící dopis, který však s odbojovou činností neměl nic společného, využilo jako záminku k vypálení Lidic. Starosta Pála při mimořádném lidovém procesu svoji vinu odmítal a ani závěry historického bádání jej za viníka vypálení Lidic či kolaboranta s nacisty neoznačují.

Obyvatelé Slaného ovšem tehdy svého starostu vnímali jinak, jak dokládá i Zdeněk Brož. „9. června 1945 jsme jeli na tryznu do Lidic, viděl jsem tam prvně naživo prezidenta Beneše. Bylo tam hodně lidí a o vypálení Lidic věděl celý svět. Tenkrát jsme se dozvěděli, co se stalo a co udělal náš starosta.“ 

Otce drželi na nucené práce v chemičce

Po druhé světové válce vedly kroky Zdeňka Brože do pohraničí, kde tou dobou probíhal odsun sudetských Němců. Nejprve tam za prací odešla pamětníkova starší sestra a z jejího popudu poté i zbytek rodiny. Usadili se v Chodově u Karlových Varů, kde otec našel práci v podniku Chodos. Zdeněk Brož si záhy vyhlédl dům jednoho z odsunovaných Němců a domluvil se s ním na převzetí. Dům však nakonec musel přenechat své druhé sestře, když se vdala.

Zdeněk Brož pokračoval ve šlépějích otce, nastoupil do stejného podniku a začal se také učit kotlářem. Ředitel ho s dalšími učni posílal pracovat ven i v těžkých podmínkách, a tak na delší čas onemocněl těžkou angínou. František Brož se svého syna zastal a po konfliktu s ředitelem odešel pracovat do Sokolovských strojíren.

Otec se později dostal do křížku i s komunisty. „On byl sociální demokrat, a když se strana po Vítězném únoru sloučila, odmítl členství v KSČ [Komunistická strana Československa]. Později ho jeden známý udal, protože zpochybňoval, jak může být Zápotocký prezidentem. Pamatoval si ho totiž z kladenských hospod, kam chodil hrát na harmoniku za peníze a nechtělo se mu pracovat. Kvůli těmto řečem o Zápotockém pak tátu půl roku drželi v chemičce a musel pracovat s karbidem, nuceně dělal tu nejhorší práci a podepsalo se to na jeho zdraví. Moc dlouho už pak nevydržel,“ vysvětluje pamětník. Kvůli tomu i on sám poté odmítl vstoupit do strany.

Chovatelská vášeň 

Na vojnu nastoupil Zdeněk Brož do jihočeských Otic, během služby se dostal k opravám vozů Pohraniční stráže, které byly poškozené po přestřelkách s převaděči. Z vojny se vrátil v roce 1954 a dva roky poté se oženil a založil rodinu. V práci opět následoval svého otce do Sokolovských strojíren, z nichž později přešel do palivového kombinátu ve Vřesové.

Celoživotně se pamětník věnoval chovu drobných domácích zvířat. Angažoval se ve Svazu chovatelů, v Chodově pravidelně pořádal výstavy, stal se také posuzovatelem. Za svou chovatelskou činnost získal dokonce ocenění Senátu ČR.

Chovatelská touha byla ostatně tím, co Zdeňka Brože po válce nejvíce táhlo na venkov do pohraničí. „Období po přestěhování sem bylo v mém životě nejšťastnější, to jsem konečně mohl chovat zvířata, to jsem konečně mohl žít,“ přiznává.