Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Brožová (* 1930)

• narozena 5. července 1930 v Cholticích u Pardubic

• po vyhlášení mobilizace 1938 musel její tatínek narukovat

• znala se s hrabětem Leopoldem Thunem z barokního zámku v Cholticích

• po roce 1948 musela rodina vstoupit do JZD

• vystudovala dívčí školu v Chrudimi

• tři roky pracovala v Tesle v Přelouči, poté deset let v lékárně

„Z Choltic jsem se celý život nehnula,“ říká Bohuslava Brožová, narozená 5. července roku 1930. Z Choltic, které leží asi patnáct kilometrů od Pardubic, se odstěhovala pouze na dva roky, po které byl její manžel na vojně a ona přesídlila do blízké obce Jedousov ke své rodině. 

Na své rodné město nedá Bohuslava dopustit a o dětství, které tady strávila, mluví jako o nádheře. Sousedé se například večer po práci scházeli a povídali si. Zkrátka kdo šel okolo, mohl se připojit. Podobně se lidé ze vsi scházeli například i na Vánoce, na půlnoční mši v kostele, když společně zpívali koledy.

Podobně radostné chvíle ale přerušila blížící se válka. Když bylo Bohuslavě osm let, musel její tatínek kvůli vyhlášené mobilizaci rodinu opustit. Později, v době zuřícího válečného konfliktu, se pak podle Bohuslavy objevily v Cholticích hitlerovské jednotky Sturmabteilung, které byly součástí nacistické strany NSDAP. 

„Když odsud ti esámani utíkali, tak se pan Kubelka s panem Nohejlem, pan Kubelka byl tatínek mojí spolužačky Heleny, jako partyzáni ujali ochrany Choltic. Vzali si pušky na rameno, stoupli si tam do toho kopečka a hoši pěkně jeli, tyhlety podpory esámanů, bylo jich plné nákladní auto, naprali to do nich, zastřelili je a hotovo. Dodnes tam mají pomníček,“ popisuje Bohuslava moment z konce války.

Zlatá kulička hraběte Thuna

Příslušníci této jednotky se také na nějaký čas usídlili na tamním zámku. Dvoukřídlá barokní stavba s kaplí svatého Romedia patřila místní hraběcí rodině. Rod Thun-Hohensteinů začal s výstavbou roku 1683. Bohuslava se znala s posledním majitelem tohoto zámku, knížetem Leopoldem (1888–1944) a jeho rodinou. Právě on vlastnil zámek, než byl za minulého režimu v roce 1945 komunisty zkonfiskován, chvíli v něm sídlilo muzeum, chvíli zase ozdravovna či tělovýchovné organizace. Dnes zámek patří městysu Choltice.

„Pan hrabě Thun byl lidumil. Strašně rád se s chlapy scházel v hospodě. Byl to v podstatě podivín,“ popisuje dnes Bohuslava a přidává historku, podle které se tradovalo, že hrabě Thun se řídil tím, co mu poradila jeho zlatá kulička. Když mu například kulička ukázala, že by měl pole pohnojit drtí z blízkého kamenolomu, nechal tam drť zkrátka navézt. „Prostě mu to kulička ukázala,“ říká Bohuslava.

Na knížete Leopolda vzpomíná s láskou i úsměvem, popisuje ho jako hodného a přátelského. To už ale neplatí o jeho ženě Kristýně. Hraběnka byla podle Bohuslavy zlá a nepříjemná, přičemž tento pocit umocňovaly čtyři zámecké dogy, které ji při vycházkách po Cholticích pravidelně doprovázely.

Poté, co hrabě Leopold Thun v roce 1944 zemřel, zamilovala se hraběnka podle Bohuslavy do německého důstojníka, který spolu s vojáky na zámku v době války bydlel. Dodnes se traduje, že šlo o vášnivou lásku. „Ráno ji jezdil zdravit. Přijel na koni, na hřebci, paní hraběnka byla v prvním patře v okně, hřebec se vzepjal na zadních a zaržál,“ vzpomíná Bohuslava.

Atmosféra totalitního režimu

To už ale Bohuslava ve vzpomínkách přechází k poválečnému období a následnému nástupu komunistů k moci. Její tatínek, který vlastnil pole, jehož obhospodařovávání dávalo práci také dalším lidem v obci, musel po komunistickém převratu vstoupit do JZD. Tam se uchytil u práce s koňmi, maminka zase pracovala ve chlévě pro dobytek.

Za hrůzu pak označuje Bohuslava dobu po roce 1950. Kvůli tatínkově nesouhlasu pracovala Bohuslava nějakou dobu se svou babičkou na poli, kde sklízely řepu, později nastoupila do dívčí školy v Chrudimi. Studium s maturitou, na které si přála jít, bylo podle jejího tatínka příliš dlouhé. Její vyučující jim v hodinách často vyprávěla, že studovala s dcerou T. G. Masaryka a právě o rodině Masarykových se ve výuce často zmiňovala.

Pohovor v kádrovém oddělení

O několik let později, v roce 1968 poznamenaném vpádem okupačních vojsk Varšavské smlouvy, už měla Bohuslava s manželem Lubomírem tři děti. Dvojčata Pavel a Ivana se narodila 11. dubna 1962, nejstarší dcera Helena 15. března 1955.

Režim se pak Bohuslavy dotkl po nástupu do firmy Tesla v Přelouči. „Muselo se jít do kádrové kanceláře. Tam mě ze všeho vyzpovídali a dali do navijárny. Nikam jinam jsem nechtěla, měla jsem tam totiž kamarádku,“ popisuje Bohuslava, která v Tesle absolvovala i závodní školu práce.

O něco později pracovala Bohuslava v kanceláři, práce ji bavila, strávila tam celkem tři roky. Když se její muž vrátil z povinné vojenské služby, začala pracovat v lékárně jako sanitářka. A aby si doplnila vzdělání, jezdila k tomu ještě do nemocnice na přednášky. Ostatně stejné zaměření měl její manžel, který vystudoval farmacii na Přírodovědecké fakultě v Praze, neboť tehdy ještě medicína dle vyprávění nebyla samostatnou fakultou.