Michal Brummel

„No a pak už se vejde do těch pokojů, který patřily paní Hedvice Liebsteinový. Ten takzvanej žlutej pokoj je velice barevnej. Je takovej expresivní. Ona milovala van Gogha, což v tehdejší době nebylo zrovna obvyklý. Takže Loos jí to udělal opravdu velice barevný. V takový... žlutá, modrá. Ono vůbec je zajímavý, že ta stará dáma byla daleko progresivnější, řekněme vkusem i – myslím – životním stylem, než ti mladí. Že zatímco oni maj takovej konzervativní obejvák v tom anglickým stylu devatenáctýho století, i ta ložnice je taková konzervativní, tak ona naopak to měla udělaný v takových těch… velice barevně.“

„Paní Běhalová byla kunsthistorička. Nevím, jestli teda původním vzděláním, nebo jestli měla filozofii. Byla to ale žena, která po únoru v osmačtyřicátém roce byla dlouho zavřená, protože, myslím, že byla nějaká katolická aktivistka. No a pak když ji propustili, tak přišla… myslím, že pocházela odněkud z Ostravska. Pak když ji propustili, tak přišla do Plzně, kde ji zaměstnali na památkovým úřadu. A ona se zasloužila o to, že zaregistrovala a zdokumentovala všechny ty plzeňský interiéry Adolfa Loose. Seznámila se dobře při té příležitosti jak s Janou, tak s maminkou – s Valerií – a chodila k nám hodně často. Pak v osmašedesátým roce odešla do Rakouska.“

„On Loos podle mého laického názoru byl geniální v tom, že dovedl přetvořit všechno hezký – nebo co se mu líbilo – ve světě. Počínaje Krétou, tou mínojskou civilizací na Krétě, která – když navštívíte Krétu a ten palác v Knóssu – tak okamžitě vidíte Loose a Raumplan. To je hrozně zajímavý. Já ani nevím, jestli tím Loos by mohl… totiž ty vykopávky tam byly udělaný někdy ve třicátých letech nebo koncem dvacátých let, nevím, jestli ten Loos to ještě zaregistroval, ale to je přesně Loos. To, co vidíte tam. Takže nevím, jestli tam se Loos nechal inspirovat, ale třeba všechno, co on dělal, má vždycky nějaký základ. Buď jsou to americký křesla z americkýho západu, nebo je to egyptská trojnožka z britskýho muzea, nebo jsou to biedermeierovský křesla z Vídně z devatenáctýho století. Třeba ten náš byt, tak tam je ten obývací pokoj, to je anglickej pokoj z konce devatenáctýho století.“

„Na Chodským náměstí, což bylo kousek od nás, tak tam byly německý kasárny, teda tam byla škola, ve který byli Němci. Když přišli Američani, tak tam pak ubytovali Američany, a to černochy. Oni... tenkrát ještě existovala segregace v americkej armádě. Byla jednotka černošská a jednotka bělošská. Ty černochy jsme měli radši než ty bělochy. Byli nějaký hodnější.“ – „Černochy jste měli radši?“ – „Jo, protože ti byli nějaký hodnější na nás. My jsme vždycky žebrali. První anglický slova, který jsem se naučil, že jsme říkali ‚saramabeč‘, jo, což ve skutečnosti bylo ‚son of a bitch‘. Říkali jsme ‚goddamn – fucking – son of a bitch‘, to byly první anglický slova, který jsme uměli. A ti Američani chodili a měli několik českejch vět napsaných na stroji. A jedna byla: ‚Máš sestru?‘ A kdo měl sestru, tak měl obrovskou výhodu, protože dovedl toho Američana domů. No a to byl velikej přínos pro tu rodinu, protože ti Američani měli zájem nejenom o sestru, ale oni byli rádi, že mohli jít do rodiny, teď tam natahali to jídlo všecko. Takže mít sestru byla výhoda.“

„Maminka když si chtěla vzít tatínka, tak to vzbudilo nevoli na obou stranách. V tom Rakousku, v nějaký vesnici... ona si má vzít Žida – no tak to bylo trošku takový pohoršující. Ale ještě horší to bylo v tý rodině těch Židů – tatínkově. Takže ona přestoupila, než si vzala tatínka, tak přestoupila na židovskou víru. (To je strašně důležitý.) To je důležitý, no ale dneska, jak jsem se doslechl, tak dneska je to hrozně obtížnej obřad. Tenkrát se to asi nějak tak moc zase nebralo. Tenkrát to brali hákem, trošku. Takže ona vlastně byla Židovka, když jsem se narodil. A teprve když babička umřela, tak ona zase přestoupila na katolickou víru a byla silně věřící.“