Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Milan Brunclík (* 1952  †︎ 2022)

• narodil se 28. ledna 1952 v Turnově

• otec Alois Brunclík odmítl po roce 1948 vstoupit do KSČ a vyhodili ho z práce

• v dětských letech spolupracoval s Československou televizí

• 23. srpna 1968 natočil tajnou dohodu mezi československými a polskými vojáky v Turnově

• během okupace vojsky armád Varšavské smlouvy vysílal v roce 1968 s Václavem Havlem a Janem Třískou z libereckého rozhlasu a v turnovském rozhlase po drátě

• v roce 1969 natáčel s Václavem Havlem pořad Čechy krásné, Čechy mé

• během normalizace byl v roce 1975 vyhozen z Československého rozhlasu

• do roku 1989 pracoval jako podnikový právník v několika státních podnicích

• v listopadu 1989 se stal mluvčím Občanského fóra v Liberci

• v listopadu 1989 byl jmenován ředitelem výrobního podniku AVRO

• od roku 1990 vedl postupně královéhradecké televizní studio Intes a liberecké studio Ještěd

• v devadesátých letech budoval kabelovou televizi v Mladé Boleslavi

• provozoval Regionální televizi Turnov RTT a spolupracoval s Českým rozhlasem

• v roce 2021 žil jako důchodce v Turnově

• zemřel 23. září 2022

Na film a video zachytil přelomové okamžiky naší historie. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 i průběh sametové revoluce v roce 1989 v Turnově. „Jako jediný jsem natočil 23. srpna 1968 příjezd polských okupantů do Turnova. Dva polské pluky dorazily nejprve do Trutnova. Zřejmě si spletly názvy měst. My v Turnově jsme byli nervózní,“ líčí srpnové události Milan Brunclík. 

Lidé si podle něj dokonce mysleli, že bude město exemplárně vybombardováno. Jistoty se dočkali až o dva dny později kolem desáté dopoledne, když k turnovským kasárnám Poláci nakonec dorazili. Velitel kasáren Jareš a jeho zástupce Ištvánek ale nechali otevřít hlavní bránu a ukázali polským okupantům vzorně seřazené řady raketometů. Současně jim oznámili, že pokud do večera neodtáhnou z města ven, rozmlátí je i s půlkou Turnova.

Dokument o tajných domluvách polských a turnovských vojáků v srpnu 1968 mohl Milan Brunclík odvysílat až po smrti velitelů.

„Velitel Jareš za mnou tehdy v srpnu někoho poslal, ať ten film zničím, že by to mohlo být vykládáno jako velezrada. Já jsem ale dokument nezničil. Odvezl jsem ho do Jičína ke své tetě. Tam byl až do listopadu 1989. Chtěl jsem pak film promítnout. A říkám bývalému veliteli Jarešovi a jeho zástupci Ištvánkovi: ‚Kluci, teď z vás udělám hrdiny!‘ A oni na to: ‚Vykašli se na to a počkej, až umřeme, my bychom se mohli ještě teď ocitnout někde na Sibiři,“ vzpomíná Milan Brunclík, podle kterého se báli ještě po roce 1989 například únosu. „Třeba to bylo přehnané, ale když teď vidíme, co dělá Lukašenko... Já jsem to tedy respektoval a uveřejnil jsem dokument před osmi lety, poté, co oba zemřeli. Uctil jsem tak jejich památku.“

 

Brunclíkovi se před totalitou nikdy nesklonili

Rodina Milana Brunclíka ani on sám se nikdy před žádnou totalitní mocí nesklonili. Otec Alois Brunclík byl v roce 1948 vrchním berním radou. Maminka Milada, rozená Sezimová, pracovala během protektorátu na ministerstvu letectví, zachránila se tak před totálním nasazením. Později pracovala rovněž na berním úřadu a po roce 1948 byla dělnicí. „25. února 1948 přišel k otci šéf úřadu, komunista, a předložil mu přihlášku do Komunistické strany Československa. A tatínek ji vyplnil způsobem, že tam napsal velké h... Odevzdal ji a tím pádem skončil,“ konstatuje Milan Brunclík.

Pro rodinu to ale podle něj žádné sociální ohrožení neznamenalo. Otec byl totiž prvotřídní karbaník a v době, kdy byl bez práce, hrál karty a vyhrával. Pomohl mu jeho příbuzný, někdejší válečný šéfredaktor ilegálního Rudého práva Stanislav Brunclík. Díky němu mohl v novinách, i když pod jiným jménem, dělat rozpisy, takzvané trízy, na Sportku a Sazku.

 

Už v dětství se stal reportérem

Malý Milan už ve věku šesti let inklinoval k novinářství. Od rodičů dostal svou první filmovou kameru osmičku Admiru. V roce 1963 slavila Československá televize deset let od svého vzniku a hledala děti schopné natáčet reportáže pro pořad Vlaštovka. Milan Brunclík uspěl, dostal od televize kameru šestnáctku a reportážní mikrofon.

„Měl jsem to samé vybavení jako profesionální televizní kameramani. Ještě předtím jsem svou kamerou osmičkou natočil v Turnově na lehkoatletických závodech jako jediný světový rekord koulaře Ludvíka Daňka. Tím pádem mě turnovský rodák a spolužák mé maminky, šéfredaktor redakce sportu Karel Mikyska, nechal natáčet nejrůznější sporty, například 300 zatáček Gustava Havla čili mezinárodní závod silničních motocyklů v Hořicích, nebo motocyklovou Cenu Prachovských skal,“ vzpomíná Milan Brunclík.

Pro Vlaštovku netočil budovatelská témata jako jiní školáci, ale hlavně přírodu a rodící se Chráněnou krajinnou oblast Český ráj. Například čápy černé na rybníku Žabakor. Vzpomíná i na svou reportáž o reportáži Československé televize, která sledovala výstup horolezců na skalní věž Kapelník na Hruboskalsku. „Kamarádil jsem se s Františkem Pojdlem, televizním režisérem, který byl odborníkem na sportovní přenosy. Po roce 1968 emigroval do Švýcarska a já jsem velmi rád, že jsem ho mohl vidět v roce 1992 na olympijských hrách v Barceloně, kde jsem natáčel reportáž ze zákulisí her.“

Milan Brunclík se zajímal i o rozhlas. V patnácti letech vymyslel takzvanou umělou hlavu, všeprostorový záznam hlasu klasickou stereofonií. „V Československém rozhlase jsem měl kamaráda, režiséra Ladislava Rybišara. Ten vedl na turnovském gymnáziu poměrně známé amatérské divadlo Kompas, já jsem po něm tu režii převzal. Láďa pak zařídil, že Československý rozhlas tu ‚umělou hlavu‘ patentoval.

 

V roce 1968 dokumentoval okupaci

V roce 1968 byl Milan Brunclík studentem gymnázia a pomáhal v turnovském rozhlase po drátě jako zvukař. „O půlnoci z 20. na 21. srpna mělo být vysílání na deset dní přerušeno a zařízení demontováno. Turnovský radiouzel čekala modernizace. A my jsme dostali 20. srpna ve tři čtvrtě na devět večer informaci z pražského ústředí, že se nic nedemontuje a jedeme ve vysílání dál. Že je situace vážná, nám už bylo tak nějak jasno. Leccos stačili už technici odřezat, nakonec se jim rychle podařilo všechna vysílací zařízení v hlasatelně znovu instalovat. A zajímavé bylo, že lidé si tehdy mysleli, že už k nám vjel tank, protože mezi námi a stěnou pošty, kde byl radiouzel, už dělníci udělali díru, kudy měla projet ještěrka, která přivážela nové technologické zařízení,“ tvrdí Milan Brunclík.

Zůstal ve studiu s Janem Skrbkem, pozdějším pedagogem Technické univerzity v Liberci, až do rána 21. srpna. Přišel za nimi předseda turnovského národního výboru Nalezenec s dotazem, zda dokážou vysílání rozjet i bez zaměstnanců, kteří tam ještě nedorazili. Uměli to a ještě díky paní Zikmundové, která v redakci pracovala, začali vysílat. „Hlavně jsme vyzývali lidi, aby neskupovali zboží v obchodech. Protože se jich do obchodů vrhly najednou stovky. Dělali si už ráno po sedmé osmé hodině zásoby,“ dodává pamětník.

Po tři dny ale okupanti v Turnově vůbec nebyli. Po hlavní silnici se sice hrnula vojenská obrněná vozidla, dokonce zbourala jeden sloup Na Pyrámu, ale ve městě nezastavila. A mezi lidmi se rozšířila fáma, že okupanti do Turnova nejedou proto, že město exemplárně vybombardují, nacházela se tam totiž početná československá vojenská posádka.“

Milan Brunclík a Jan Skrbek se snažili posluchače uklidnit, ale dlouho jim chyběly informace. Před turnovská kasárna nakonec 23. srpna 1968 přijela kolem desáté hodiny kolona polských obrněnců. Turnovští vojáci otevřeli bránu, tam měli raketomety, a velitel, plukovník Jareš, šel za polským plukovníkem a řekl: „Heleďte, kamarádi, jestli neodtáhnete do dvou hodin za město, tak vás roztřískáme třeba i s půlkou Turnova.“ Poláci nakonec odjeli do lesa nad Hruštici a už se ve městě nikde neukázali.

Velitelé Poláků se po nocích scházeli s československými veliteli. Domluvili se na tom, že jak se oni chovali rytířsky k nám, tak se naši vojáci budou chovat podobně, pokud by museli obsazovat Polsko. Až v listopadu 1968 přijeli Rusové a kasárna zabrali. Ne všichni polští vojáci se ale podle Milana Brunclíka chovali jako v Turnově. V nedalekém Jičíně se parta polských vojáků opila a jeden z nich na ulici zastřelil dva lidi.

Milan Brunclík se dostal v srpnu 1968 do Československého rozhlasu v Liberci, kde zažil vysílání Václava Havla, který spolu s hercem Janem Třískou informoval o průběhu okupace v Liberci. „O Václavu Havlovi se říkávalo, že je popleta a bázlivý člověk. Ale já jsem ho tam zažil, jak vypleskl živě a neochvějně špičkový komentář. Byl rozhlasový žurnalista do nepohody, když hřmělo. A zajímavost - v srpnu 1968 budovu v Alšově ulici v Liberci, odkud jsme vysílali, hlídali milicionáři a byli připraveni nás vysílačkou varovat, kdyby se blížili k rozhlasu ruští okupanti. Seděli jsme v kuřárně a Václav Havel říká: ‚Hele, kluci, kdyby jeli, tak Flekna pustí hymnu a my utečeme lesíčkem.‘“

Milanu Brunclíkovi se tehdy podařil cenný úlovek. Den po návratu Alexandra Dubčeka a ostatních, které Sověti unesli do Moskvy, natočil aktiv komunistů Libereckého kraje. „Tam vedoucí tajemník, myslím, že se jmenoval Pavelka, vyprávěl o tom, jak jim soudruh Smrkovský referoval o jejich zatčení a věznění v Sovětském svazu. Jak je vzali do helikoptéry nad vojska shromážděná někde na Ukrajině, a že jim Brežněv říkal: ‚Podívejte, nám je jedno, jestli tři čtyři milióny lidí pokosíme, ale my vás nikdy nepustíme.‘ To mám nahrané. A teď ten tajemník říkal: ‚No, my jsme se už spojili s některými z novinářů a ti slíbili, že už upustí od protisovětské propagandy a od prosazování Pražského jara. Že se to teď všechno změní a bude nutné liberalizovat vztah k ruské armádě.‘“

Milan Brunclík přinesl nahrávku do rozhlasového studia v Liberci a pustil ji Václavu Havlovi a Janu Třískovi. „Byli doslova zařezaní. Pak znechuceně odjeli. A pak jsem zjistil, že ti, co slíbili, že se polepší, byli titíž novináři, co tam s námi pracovali,“ dodává Milan Brunclík. Podle něj pak oba novináři odešli do rozhlasu v Ústí nad Labem a tam se z nich stali, jak zdůraznil, „velicí bolševici“.

 

Vypukly střety s normalizátory

V roce 1969 začínala v Československu postupná normalizace. A vstoupila i do Československého rozhlasu. Milan Brunclík vzpomíná: „Jedním z nejproslulejších bijců kapitalismu se tehdy stal Miroslav Mráz, který si říkal Xaver. Stal se ředitelem v Liberci a odsud připravoval pravidelnou ranní komunistickou agitační pětiminutovku. Bylo to tak strašné, že mu tohle vysílání sami komunisté zrušili. Paradoxem je, že odpoledne do téhož mikrofonu mluvil od ledna do března 1969 Václav Havel, který ve studiu natáčel svůj fenomenální pořad Čechy krásné, Čechy mé. A já jsem do toho dělal ruchy, které v pořadu hrály významnou roli.“

Milan Brunclík vzpomíná na to, jak byl Václav Havel vždy perfektně připravený a skvěle chápal rozhlasový tvar. Pořad režíroval skvělý Ladislav Rybišar a Václav Havel do režie umně zasahoval. 

V roce 1976 došlo k prvním střetům Milana Brunclíka s normalizátory. „Natáčel jsem zábavné pořady pro stanici Praha a literární pásma pro stanici Vltava. V Turnově jsem pak vyrobil dvouhodinový zábavní pořad, kde jsem měl i Vodňanského a Skoumala a také Vladimíra Komárka. A přijel na mě ideologický tajemník Kouřílek a začal na mě řvát. Tak jsem ho poslal cvičně do p... A ředitel rozhlasu Stanislav Jirásek sezval studiovou schůzi, já jsem nebyl členem KSČ, a na ni přijel i sám soudruh Tesař, krajský ‚pantáta‘. Před kolegy na mě řval: ‚Na kolena a odpros!‘ Já mu říkám: ‚Ty mi nebudeš tykat, a jdi tam taky! I s Brežněvem, Husákem a celou Třetí internacionálou!‘ A do čtyřiceti tří minut mě i s věcmi - některé tam zůstaly - vyhodili před studio. Bylo to 7. února 1976.“

Tím na osmnáct let skončila oficiální novinářská kariéra Milana Brunclíka. V undergroundu ale pracoval jako novinář dál.

 

Měli jít na Poláky

V roce 1981, v době, kdy v Polsku sílil vliv hnutí Solidarita, které se postavilo proti komunistické vládě, se na filmovém festivalu pracujících v Turnově odehrála šokující událost. Milan Brunclík vzpomíná: „Zrovna když se hrál dobrodružný film s Alainem Delonem a letní kino bylo plné, napochodovala tam parta podivných soudruhů, přikázali zastavit film a zapojit mikrofon. To jsem musel udělat já. A začali číst jména lidí, o kterých věděli, že jsou v kině, a nařídili jim, aby nastoupili do vétřések, co stály před kinem. Chlapi se divili, ale nakonec nastoupili. Odvezli je od rodin, manželek a dětí, které na představení byly. A později jsme se dozvěděli, že byli deset dní někde v lesích v Polsku. A obávali se, a to vím od kolegy z Kadaně, že jim dají ostré náboje. Přemýšleli, co udělají, když jim nařídí, aby stříleli.“

Jak zdůrazňuje Milan Brunclík, v Turnově nikdo z jeho známých nechtěl o této šokující události mluvit. „Víme jen, že nakonec nikdo z nich nemusel bojovat, že měli hlad a byli zavšivení, protože tam neexistovala žádná hygiena.“

Celá akce podle něj souvisela s výjimečným stavem v Polsku a s potlačením hnutí Solidarita, Čechoslováci zřejmě měli být připraveni zasáhnout.

Za to, že Solidaritu podporoval, ho několikrát zadrželi, dva i tři dny strávil ve vazbě. Státní bezpečnost ho vyslýchala v Turnově na nádraží, kde měla svou úřadovnu. Používal nápovědu disidentů - nic nepodepisovat a neodsouhlasit. „Zajímalo je, jak jsem spojený se Svobodnou Evropou, což jsem sice byl, ale neřekl jsem jim to. Chtěli, abych donášel na jiné. Nic jsem jim neřekl. Nikdy nesepisovali protokol, stejně bych jim nic nepodepsal.“

V lednu 1984 dostal výstrahu, kde ho StB varovala, aby přestal s protistátní činností, jinak neunikne zatčení. A že nesmí nic zveřejňovat o své perzekuci. „Říkal jsem si: ‚Jo, hoši, vy uznáváte mou perzekuci!‘ Vím, že Československý rozhlas měl v Praze svou StB skupinu přímo v budově na Vinohradské 12 a tihle na mě přijeli. Já jsem byl tehdy opravdu v kontaktu s Karlem Jezdinským. Posílal jsem mu do Svobodné Evropy příspěvky. A dodnes mám po Karlovi Jezdinském magnetofon.“

 

Černý obchod se Sověty kvetl

Milan Brunclík vzpomíná na to, jak Turnované během normalizace čile obchodovali se sovětskými vojáky v kasárnách. Šmelilo se podle něj s televizemi, magnetofony a jinou elektronikou. V jejich obchodech se dal sehnat tehdy nedostatkový toaletní papír a kvalitní maso.

„Jednomu příteli z turnovského Vesce se stalo, že jednou u nich zazvonil důstojník, a jeho pucflek, jak ze Švejka, měl v náruči dítě, a jestli ho nechtějí koupit. Tehdejší místostarosta Turnova Josef Kunetka mi říkal, že v roce 1990, kdy Sověti opustili kasárna, viděl místnosti, kde se české soudružky družily s Rusáky. Před odchodem sovětských vojáků rovněž viděl, jak si různí lidé z Turnova chodili do kasáren pro pokyny. A v ulicích města potkával v civilu některé příslušníky KGB.“ KGB, v překladu Výbor státní bezpečnosti, byla obávaná sovětská tajná policie.

 

Fáma o jaderných zbraních strašila Turnov

Podle místních lidí měli Sověti ve vojenském areálu jaderné zbraně. Někdo to považoval za fámu, Milan Brunclík si to ale nemyslel. A tvrdí, že nejhorší okamžik v jeho životě nebylo, když ho režim stíhal jako disidenta, ale až doba po sametové revoluci.

V letech 2000 až 2002 ho policie trestně stíhala za to, že jako šéf místní televize odvysílal údajně poplašnou zprávu o výbuchu jaderné bomby v Turnově za totality. „Přitom já jsem v pořadu uvedl, že 5. května 1983 ve 20:03 hodin došlo v Turnově při velké bouřce k ohromnému výbuchu, byla to děsivá rána, a nad veseckou základnou do noci stoupaly vysoké plameny a šel kouř. Jezdily tam ruské sanitky a houkaly. A za dva týdny nad Turnovem létaly velké helikoptéry, které měly trychtýře a něco vysávaly z atmosféry. Úplně stejné létaly nad Černobylem o tři roky později. A to mí odpůrci zneužili a tvrdili, že jsem v reportáži řekl, že u nás byla jaderná základna a došlo k jadernému výbuchu.“

Milan Brunclík si myslí, že jestliže vyšel Turnov při výzkumu v roce 1992 jako území vysoce zasažené radioaktivním spadem, může to být následek právě tohoto výbuchu. „Protože mohla vybuchnout a asi vybuchla nálož v raketě v raketovém silu. A že sama nálož obsahuje dost radioaktivních látek! A navíc raketa má radary, které obsahují radioaktivní prostředky. Takže tohle to mohlo způsobit. A teď si představte, že ti různí dobráčci, bývalí estébáci, mimochodem vyšetřování se mnou vedl jeden z nejagilnějších estébáků v Semilech, tak oni vůbec popírali existenci toho výbuchu!“ 

Tehdy, jak dál vypráví Milan Brunclík, musely podniky odevzdat všechny dozimetry, které měla k dispozici civilní obrana. „A já byl dva roky popotahován, probíhaly různé schůze, kde se žádalo mé odsouzení, uvěznění, vše jsem si tehdy nahrával! V roce 2002 se konal soud a tam přišla starší paní, nová státní zástupkyně, jmenovaná týden před přelíčením. Tehdy vyhodili bývalého státního zástupce, jednoho z nejhnusnějších, co se týká jeho chování, vůči mně byl jak úplně utržený ze řetězu. A ta nová státní zástupkyně povstala a řekla, že bere obžalobu zpět, že pan Brunclík se zachoval nejen jako špičkový žurnalista, ale i jako příkladný občan.“ 

Milan Brunclík následně poukazuje na to, že v roce 2015 kazatel Čejka přivezl kazatele ze Švýcarska, jenž byl v době výbuchu vysokým důstojníkem na vojenské základně v Turnově. Ten potvrdil existenci jaderné základny v turnovském Vesecku i výbuch. Podle něj byla základna určena k útoku na tehdejší Německou spolkovou republiku.

 

Ráj v komunistickém obklíčení byl u drůbežářů

Milan Brunclík v době normalizace sháněl tři čtvrtě roku práci. Protože byl tehdy nedostatek právníků, nastoupil jako podnikový právník nejdříve do národního podniku Potraviny v Turnově, pak přešel do Restaurací a jídelen a v roce 1983 do Drůbežářských závodů v Příšovicích. Tento podnik označuje jako ráj v komunistickém obklíčení. Mohl se v něm totiž věnovat konstrukci bezdrátové zabezpečovací signalizace. Pustil se do ní poté, co jako podnikový právník řešil pojistnou událost a miliónové škody v jednom ze závodů v České Kamenici-Jánské. Vyšetřování ukázalo, že zabezpečovací systém v podniku dobře nefungoval. Kamarád Mirko Jizerský, bývalý pilot RAF, ho vyzval, že když má kromě právnického i elektrotechnické vzdělání, ať vymyslí lepší zabezpečovací a požární signalizaci.

Brunclíkův bezdrátový systém signalizace pak sloužil nejen v Drůbežářských závodech v Příšovicích, ale například i na hradě Karlštejn, kde hlídal dílo mistra Theodorika. Pamětník vytvořil skupinu AVRO, ze které se stala legendární značka. Podnik postavil novou výrobní halu a tisícové série se exportovaly až do Mongolska. Malosériově se ve firmě začaly vyrábět i profesionální střihové videomagnetofony. „V listopadu 1989 mě jmenovali ředitelem založeného podniku AVRO, do té doby ho vedl kolega, který byl na tom kádrově líp. Tuhle práci jsem musel zvládnout vedle funkce podnikového právníka,“ dodává s tím, že tohle období může označit jako pracovně nejvytíženější ve své kariéře.

 

Spoluzakládal Občanské fórum 

O tom, co se stalo na Národní třídě v Praze, věděli někteří Turnované z vysílání Svobodné Evropy. „Dva dny se tam ale nic nedělo,“ konstatuje Milan Brunclík. „Až v pondělí jeli dva naši zástupci do Prahy, Dáda Weissová a Ivan Kunetka, s informací, že zakládáme v Turnově Občanské fórum. Údajně jsme byli první mimopražští, kteří ho založili.“

Milan Brunclík byl v Turnově mluvčím Občanského fóra (OF). Od 20. listopadu začal znovu vysílat v turnovském rozhlase po drátě. A vyzval jménem OF komunisty, ať odstoupí. Předvolali si ho na městský národní výbor v Turnově.

„Vzal jsem si kameru, chtěl jsem to natočit, ale předseda národního výboru, soudruh Vlna, si to nepřál. Byl jsem vždycky takový blbec, slušný člověk, který takové přání respektuje, tak jsem to nakonec nenatočil. Předseda tehdy vytáhl revolver, mlátil s ním do stolu a říkal, že on nemůže jen tak odstoupit. Prostě že musí nejdřív odevzdat revolver sovětskému velvyslanci. Mimochodem, v roce 1968 sloužil jako důstojník turnovské posádky. Říkám mu: ‚My jsme revoluce, ale bohužel sametová, kdybychom byli někde v Chile, tak vás postavíme ke zdi a odstřelíme. Ale my vás jen prosíme, abyste šel z dobrého fleku jinam.‘ A on se rozbrečel a položil revolver i funkci. A s ním i ostatní na radnici. A bylo vymalováno.“

Jak dál vypráví Milan Brunclík, komunisté předávali moc postupně. Do dubna 1990 se dovolilo nové vedení turnovské radnice, předsedou se stal bývalý předseda Klubu angažovaných nestraníků v roce 1968 Václav Šolc, za OF se na radnici dostal Josef Kunetka. „Mě rehabilitovali, mám na to dekret. Povolali mě zpět do Československého rozhlasu,“ upozorňuje pamětník.

 

Odchod sovětských vojsk začal už v lednu 1990

Sovětská vojska, příslušníci 185. raketové brigády Střední skupiny vojsk Sovětské armády, odešla z Turnova do 31. května 1990. „Bylo jich u nás osm tisíc, odcházeli už od ledna. Zůstalo nám po nich krásné, úplně nové kino. Ostatní, co po Sovětech zbylo, byly ruiny. Kasárna prošla rekonstrukcí, jejich proměnu mám dobře zdokumentovanou ve filmech. Mimochodem sila na Vesecku, kde to v roce 1983 bouchlo, dělníci zasypali za pár let po odchodu Sovětské armády při výstavbě silničního obchvatu.“ 

Milan Brunclík uvádí, že po odchodu sovětských vojsk se našly faktury, podle kterých město zaplatilo pro sovětskou posádku devatenáct rakví právě v době, kdy na jejich základně nastal výbuch. „Když se to vyšetřovalo, tak Rusové řekli opravdovou pitominu. Že rakve byly určené pro slavnostní vyřazení hrdinů pluku padlých ve Velké vlastenecké válce. Existují svědectví některých odvážných zdravotníků, že krátce po výbuchu začali do turnovské nemocnice vozit lidi bez rukou a bez nohou. Najednou přijeli Sověti a okamžitě je odvezli, takže zřejmě tihle lidé cestou umřeli.“

 

Vyšvihl se do funkce šéfa televize

Milan Brunclík vedl začátkem devadesátých let královéhradecké televizní studio Intes. Vzniklo podle něj pro případ, kdyby se rozhlas spojil s televizí. Televize vysílala na třetím programu Československé televize OK3. Většina reportáží redaktoři a kameramani točili ve studiu v Turnově, vybudovaném v tehdejší učňovské škole. V Liberci v Pražské ulici založil Milan Brunclík navíc Studio Ještěd. „Rok a půl jsme vozili nahrané kazety s odbavovacím magnetofonem na vysílač Ještěd. ‚Dvanáctsettrojkami‘ se jezdilo i v zimě na náledí a vysílalo se. Později se zřídila přímo na Ještěd modulační trasa,“ vypráví pamětník.

Milan Brunclík začal rovněž budovat televizní studio v Mladé Boleslavi. „Do toho nakonec vstoupila společnost Kabel Plus, která umístila do Mladé Boleslavi své centrální televizní studio, měl jsem tam svůj majetek a potom jsem o vše přišel. A musel jsem začít znovu.“

Pamětník provozoval televizi i v Turnově. Jelikož v polovině devadesátých let nebyl dostatek televizních licencí, vymyslel bezlicenční vysílání v satelitním pásmu z pozemské pozice z paneláku nad městem. Lidé pak přijímali vysílání pomocí satelitu. „Od Rady pro televizní vysílání jsem dostal pokutu ve výši jednoho milionu korun za vysílání nepovoleným systémem. Podařilo se mi ji ale jako právníkovi po roce bojů odvrátit,“ upozorňuje.

Milan Brunclík připomíná, že jeho televizi RTT čili Regionální televizi Turnov sledoval v následujících letech skoro každý obyvatel ve městě a v okolních obcích, jako jsou například Příšovice. „Signál šel do kabelových systémů a do domácností. Každý týden navíc létala kazeta do australského Sydney, transport zajišťovali turnovští rodáci,“ prozrazuje pamětník.

Vymyslel také karuselové neboli smyčkové vysílání. „V letech 1990 až 1994 existovala jen Československá televize a v jednu v noci vysílání vypnula. Do rána byl na obrazovce monoskop. My jsme celých čtyřiadvacet hodin vysílali takzvanou smyčku. Vyráběli jsme dvě vysílací verze týdně v délce třiceti minut, sledovanost byla velká a styl vysílání převzalo dvacet měst. Dodnes tímto způsobem vysílají televize ve Svitavech a Litomyšli.“

Rád vzpomíná na pořady o legendárním mecenáši Turnovska Bohuslavu Janu Horáčkovi, který přestavěl kasárna na školu a postavil nový domov důchodců v Karlovicích. „Nejdříve se mnou nechtěl točit a nijak se zviditelňovat. Nakonec mi pomohl Jiří Dienstbier, který ho přesvědčil na nějakém fotbalovém zápasu v Rovensku, kde dělal slavnostní výkop. A dokonce se později rozhovorů sám domáhal,“ dodává s úsměvem Milan Brunclík.