Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Blanka Brůnová (* 1931)

• narodila se 14. března 1931 v Litomyšli

• vyrůstala v Chrudimi, kde prožila válku

• otce Jana Brůnu nacisté předčasně penzionovali a nemohl za války pracovat

• maminka za války pracovala v továrně na čepice a na statcích

• svědkyně poválečné pomsty na Němcích v Chrudimi

• v roce 1950 ji nechtěli přijmout na studia kvůli údajné nízké pracovní morálce na dělnické brigádě

• dostala se na odvolání na lékařskou fakultu v Olomouci

• počátkem 60. let se setkala s prof. Otto Wichterlem, se kterým spolupracovala na výzkumu kontaktních čoček

• zakládala první aplikační střediska kontaktních čoček

• založila bakalářské studium optiky a optometrie při 2. lékařské fakultě v Motole

• stála u zrodu kontaktologické společnosti

• v letech 1986–1998 byla přednostkou kliniky v Motole

• učila na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT oftalmologii

Blanka Brůnová se narodila 14. března 1931 v Litomyšli do rodiny Jana Brůny, který se po absolvování gymnázia a návratu z ruských legií v roce 1921 vydal na učitelskou dráhu. Maminka Anna, rozená Miškovská, pocházela z velkého statku na Mladoboleslavsku. Blanka měla o dva roky starší sestru Věru.

Německá okupace v Chrudimi

Pamětnice vzpomíná na 30. léta jako na období idylického dětství v harmonické rodině. Protože se zdálo, že obě dcery budou studovat, v roce 1937 se přestěhovali z Českých Heřmanic do Chrudimi, kde si nechali postavit dům a o dva roky později je zde také zastihla německá okupace. „S rodinou jsme se šli podívat do města, co se děje. Byla plískanice, ošklivo a u hotelu Bída jsme viděli vojáky v ponurých, olivově zelených pláštích. Seděli na sajdkárách, v přilbách, tvářili se tvrdě a obyvatelé Chrudimi si je zamračeně prohlíželi. Poprvé v životě na mě padla tíseň a deprese.“

Němci otce penzionovali

V roce okupace přesáhl Jan Brůna věk 44 let a to se ukázalo pro bývalého ruského legionáře jako velký problém. V té době pracoval jako učitel na měšťanské škole a Němci využili možnosti otce kvůli věku penzionovat. „Byla to pro Němce záminka, jak se někoho zbavit. Otec pak bral trapně směšnou penzi a až do konce války nesměl učit. Mohl ale vést kurzy němčiny pro skupiny zaměstnanců různých institucí.“

Potravinové lístky nestačily, rodina tedy jezdila do blízkých vesnic pro mléko, vejce a zeleninu. Brůnovi měli drobnou výhodu v tom, že maminka pocházela ze selského rodu, a tak si získala sympatie na nedalekých statcích, kde za výpomoc na polích dostávala výslužku.

„Němci zavedli ještě další zvláštnost. Ženy, které nepečovaly o malé děti, byly povinné pracovat. Maminka tedy v Chrudimi v továrně na čepice šila podšívky. Bylo mi jí líto a těšilo mě, že jí můžu pomoci doma na stroji podšívky šít,“ vzpomíná Blanka.

Školní hajlování

Brzy po okupaci na chrudimském gymnáziu, které Blanka navštěvovala, nacisté vyměnili ředitele a žáci museli na začátku vyučování zdravit učitele hajlováním. Vyučovacím jazykem pro zeměpis a matematiku se stala němčina. Později se musely české studentky v budově školy střídat s německými děvčaty, evakuovanými do Chrudimi z ohroženého německého území. „Byly ubytovány v hotelu Bída a taky to asi neměly lehké. Otce měly ve válce, jejich matky pracovaly, byly samy, v cizím prostředí. Snažily jsme se vycházet spolu slušně, ale nekamarádily jsme se. Obě strany jsme měly zjevně svou hrdost.“

Blanka Brůnová vzpomíná, jak ji překvapila jedna německá kantorka, kterou potkala na chodbě gymnázia v okamžiku, kdy jí spadl na zem penál. „Vůbec jsem tu reakci nečekala, ale ona se ohnula a ten penál mi podala a ještě se na mě při tom mile usmála. Bylo jasné, na čí je straně. Od té doby jsem ji s úsměvem zdravila a nehajlovala jsem. Byla jsem si jistá, že jí to vadit nebude.“

Prostřelený stůl a osvobozenecké nadšení

Jan Brůna se v době první světové války coby legionář naučil dobře rusky a z jazyka si udělal také učitelské zkoušky. Když se pak za druhé světové války vypínala elektřina a držely se takzvané černé hodinky, sešli se Brůnovi u stolu kolem svícnu a tatínek celou rodinu učil rusky.

Když v květnu 1945 přijeli na tancích Rusové, vojenské štáby tatínka využívaly jako německo-ruského tlumočníka. I Blanka už na tom byla s ruštinou poměrně dobře a na konci května při velké uvítací akademii v Chrudimi přednesla v ruštině báseň Taťánin dopis Oněginovi. Dnes se nad tím shovívavě usmívá.

„Všichni jsme za války Rusy bezmezně obdivovali. Tajně se poslouchal Londýn i Moskva. Věděli jsme, jak to měli těžké při bitvě o Stalingrad. Věděli jsme, co Němci dovedou, o koncentračních táborech, neznali jsme ještě tu hrůzu celou, ale věděli jsme, že jsou lidé zavíraní, pozůstalým chodily úmrtní listy, zažili jsme stanné právo, jmenné seznamy popravovaných, bylo to deprimující, týkalo se to řady našich známých. Proto jsme v Rusech viděli spásu.“

Nadšení trochu polevilo, když si v kuchyni Brůnových zřídili ruští důstojníci velitelství. „Z toho jsme neměli radost, bylo to naše první setkání s jejich dost odlišnou kulturou. Někteří vojáci si ani neuměli pustit vodu z kohoutku. Ubytovali se i u rodiny mé spolužačky. Líbila se nějakému ruskému vojákovi, a tak jim na důkaz své náklonnosti prostřelil jídelní stůl. Ale nadšení z osvobození tohle všechno přehlušilo.“

Takovou pomstu si snad nezasloužili

Po šesti letech války patnáctiletou Blankou nejvíce otřásl zážitek z prvních květnových dnů, když mnozí Češi využili možnost pomsty vůči nacistům, ale mnohdy i nevinným Němcům. „Městem šel průvod lidí, v jehož čele jsem spatřila dva zkrvavené lidi. Byl to německý důstojník, který se držel za ruku se svou ženou. Šli důstojně, i když měli na sobě elegantní, teď rozervané šaty, a byli celí od krve. Cítila jsem ohromnou tíseň, které jsem se nemohla ještě dlouho zbavit. Říkala jsem si, jak můžou takhle jednat s lidmi, když si na ně může veřejně kdokoli plivnout. Vedli je ke kostelu, kde je u zdi nakonec zastřelili.“

Vzpomíná také na paradoxy, kdy z Vysočiny do města přijelo auto nadšených partyzánů, jimž velel muž, který se později ukázal jako podvodník.

Nejdříve brigáda v dolech, pak přijímačky na VŠ

Blanka Brůnová maturovala s vyznamenáním v roce 1950 a těšila se na studium medicíny, k němuž měla všechny předpoklady. V té době každá fakulta organizovala nejméně měsíční brigády, aby poznali, zda jsou zájemci o studium dostatečnou zárukou socialistické budoucnosti. Vedoucími tam byli ti nejuvědomělejší svazáci z fakulty.

Blanka absolvovala dělnickou brigádu na dole Ležáky v Mostě, kde podbíječkou podbíjela pražce a dělala vše, co bylo třeba. Ačkoliv odpracovala plán na 150 procent, což měla uvedeno v brigádnické legitimaci, a vydělala si neuvěřitelných dvacet tisíc korun a k tomu příděl uhlí na celý rok (pro srovnání – její tatínek bral ve škole na sklonku své kariéry 2700 korun), na vysokou školu ji nepřijali. Údajně pro „nízkou pracovní morálku na uhelné brigádě“.

„Zhroutil se mi svět. Moje teta mi na to řekla strašnou věc, která mě vyburcovala. Řekla, abych si z toho nic nedělala, když nebudu doktorka. Prý můžu být paní doktorová. To mě tak rozčílilo, že jsem se začala bránit.“

Na odvolání ji přijali, Blanka nakonec zvolila lékařskou fakultu v Olomouci.

„Věděla jsem, kdo zařídil, aby mě napoprvé nevzali. Jedna závistivá vedoucí z brigády, která příliš nepracovala a sama si vydělala jen 3000 korun. Celou dobu jsem jí ležela v žaludku. Po své promoci jsem váhala, zda jí nemám jít poděkovat – dělala kariéru vojenské lékařky. Umožnila mi vlastně poznat řadu skvělých lidí, se kterými se přátelím celý život…“

Kariéra vědecké pracovnice

Prof. MUDr. Blanka Brůnová, DrSc., dokončila lékařskou fakultu v roce 1956 a v průběhu let se etablovala v oboru oftalmologie. Počátkem 60. let se poprvé setkala s profesorem Otto Wichterlem, který ji nadchl pro výzkum kontaktních čoček. U velkého počtu pacientů si vedla přesné záznamy o parametrech rohovky, výsledky předávala profesoru Wichterlemu, aby vyráběné čočky vyhovovaly co největšímu počtu pacientů.

Vedle své klinické práce, kde ji těšila hlavně oční chirurgie, dětská oftalmologie a problematika aplikace kontaktních čoček. 

Zakládala první aplikační střediska kontaktních čoček. Vedla kurzy oftalmologů v aplikaci našich kontaktních čoček v zahraničí (Německo, Polsko, Italie, Španělsko, Kuba, tehdejší Sovětský svaz). V rámci 2. lékařské fakulty v Motole založila bakalářské studium optiky a optometrie. Spoluzaložila také kontaktologickou společnost.

V letech 1986–1998 působila jako přednostka kliniky Motole. Ještě v době natáčení rozhovoru, ve svých úctyhodných 86 letech, stále učí na fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT oftalmologii a občas dochází do ambulance Střediska aplikace kontaktních čoček v Mostecké ulici. Které založila v roce 1965.

Prehistorická aplikace kontaktních čoček

„V roce 1967 byl u nás první mezinárodní kongres o kontaktních čočkách naší výroby. Nabídla jsem zájemcům, že se mohou jít podívat na to, jak se kontaktní čočky aplikují. Pozvala jsem je do prvního aplikačního střediska v Mostecké ulice v Praze. Přišel tam Číňan, Kanaďan, Američan a další tři cizinci. Měla jsem tam skutečného klienta, kterého jsem exaktně vyšetřila, a pak jsem pinzetkou vyjmula z jedné lahvičky, která byla označena pouze dioptrickou mohutností, několik různě zakřivených čoček, vybrala na dlaň, podívala se proti světlu, která je pro klienta svým zakřivením vhodná, a aplikovala jsem mu ji do oka. On přečetl celou tabulku testovacích písmen, šťastný, že vidí bez brýlí. Pozvaní vědečtí pracovníci z ciziny, kteří se na to dívali, tomu nevěřili. Mysleli si, že pacient je můj známý nebo že to bylo fingované. Kanaďan tedy požádal, abych vyšetřila jeho a aplikovala mu čočky. Nebyl problém. Vyšetřila jsem ho, aplikovala a… teprve potom s úžasem uvěřil, že to nebyla náhoda ani kamufláž. Z pozdějšího hlediska jsem pochopila jejich původní nedůvěru, byli zvyklí na tvrdé čočky, kde byly přesně udány jejich parametry. Náš prvotní způsob byl něco mezi uměním a magií…“

Kontaktní čočky čekalo zdokonalování

Profesor Otto Wichterle a doktorka Blanka Brůnová ovšem věděli, že tento primitivní způsob aplikace, kdy vhodné zakřivení čočky pro pacienta určovali pouhým pohledem, je nedostatečný a neudržitelný. Bylo třeba vyvinout dokonalejší technologii výroby hydrofilních čoček, které by eliminovaly jejich nedostatky a usnadnili aplikaci. Právě v tom pomohla doktorka Blanka Brůnová profesoru Ottu Wichterlemu, když mu dodávala data z aplikačního střediska, které založila v roce 1965.