Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bruzl (* 1936)

• narozen 1. července 1936 v obci Příseka

• jeho rod v Přísece hospodařil už od 17. století

• obdělávali 36 hektarů půdní výměry

• na podzim roku 1952 otec Tomáš Bruzl zadržen a odsouzen

• rodina nuceně vystěhována na státní statek do Brtnice

• hospodářství přešlo do užívání JZD

• otec vězněn v jáchymovských lágrech; amnestován na jaře 1953

• roku 1990 statek rodině navrácen v rámci restitucí

Tu lásku k půdě už mám v genech

Rod Josefa Bruzla žije v Přísece na Vysočině poblíž městečka Brtnice už od roku 1656. Josef je v pořadí jedenáctým hospodářem na rodinném statku. Tuto linii narušili v 50. letech komunisté, když Bruzlovým hospodářství zabavili a rodinu vyhnali pryč. „Kdybych mohl něco změnit, tak bych nejradši žil celou dobu doma, v domě, odkud pocházím... Tu lásku k půdě, lásku ke krajině, k té vesnici už mám asi v genech.“

Josef se narodil 1. července 1936 a spolu se sourozenci vyrůstal na rodinném hospodářství v Přísece. Své dětství líčí jako idylické. „Vzpomínám si, jak moje maminka zadělávala těsto na chléb, když jsem byl malý. Bylo to jako nějaký obřad.“ Rodina měla hodně práce na hospodářství, a tak se jejich život proměňoval spolu s ročním obdobím. „Každé roční období na vsi má své kouzlo. Nejraději asi vzpomínám na zimu.“

Čekali, až se všechno sklidí

Do obecné školy chodil Josef v Přísece, ale nejbližší měšťanka byla v blízké Brtnici, takže musel každý den chodit pět kilometrů do školy a odpoledne zase zpět. „V létě to bylo dobrý, ale v zimě, když napadl metr sněhu, tak to bylo náročné.“ Když přišel ze školy, tak musel Josef pomáhat doma, protože měli mnoho dobytka a prasat. Josef nejraději pracoval s koňmi. „Co jsem na ně jenom dosáhl, tak jsem se učil jezdit na koni.“

Josef se chtěl živit právě prací se zvířaty, a tak po absolvování měšťanky nastoupil na Střední zemědělskou školu do Jihlavy. Po roce však musel studium opustit, protože v roce 1952 byla jejich rodina označena za kulackou. „Je zajímavý, že čekali, až se všechno sklidí. Až se sklidí obilí, brambory, všechno.“ K Bruzlovým domů přijeli policisté 20. listopadu v sedm hodin ráno. „Přijeli k nám dva esenbáci. Zrovna naši snídali a oni přišli, že mají příkaz, aby tátu dovezli do jihlavské věznice.“

Všem šel příkladem

Josefův otec byl převezen do Jihlavy a za dva týdny na druhou stranu republiky do Jáchymova, kde musel těžit uran. Prožil si tam těžké roky, během kterých dostal zápal plic při pobytu na takzvané korekci. „Pak nemohl dýchat, tak ho doktor poslal nahoru, že už nemůže dělat v dole, tak byl v truhlárně.“

V roce 1953 po smrti sovětského vůdce Stalina a československého prezidenta Klementa Gottwalda byl Josefův otec propuštěn na amnestii. Ze zápalu plic už se nikdy pořádně nevyléčil a zůstal v invalidním důchodu. „Můj tatínek byl jenom sedlák, ale byl to strašně vzdělaný člověk, celý život něco studoval. Všem lidem šel příkladem a za to byl hrozně potrestanej.“

Nejradši bych dělal se zvířaty

Josef musel odejít ze školy, narukoval na vojnu a po návratu nastoupil ke státním statkům. „Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem si chtěl dostudovat průmyslovou školu, ale už mi to z toho státního statku nedovolili, že prej jsem z těch kulaků.“ Vyučil se tedy strojním zámečníkem v Motorpalu a později založil svou vlastní zámečnickou dílnu v Jihlavě. „Nejradši bych dělal se zvířatama, ale smířil jsem se s tím, že budu dělat se železem, dělal jsem to až do důchodu.“

Rodinný statek byl Bruzlovým zabaven a nastěhovali se do něj kanceláře JZD. Josef se oženil a s manželkou zpočátku bydleli u jejích rodičů. Postupně se jim však narodilo pět dcer, a tak od státních statků získali chalupu v Čížově. Josefovi rodiče byli nastěhováni do Jezdovic u Třešti, kde žili na samotě. „Tam jsme jezdili každý týden je trochu potěšit. Holky jsme vzaly sebou.“

Koukal jsem na to, jak náš dům chátrá

Josef si sám vybudoval rodinný domek v Brtnici, kam se později s rodinou přestěhoval. „Tam jsme bydleli až do té doby, než nám to tady vrátili. Tak jsem začal stavět zase. Bylo to tisíce hodin práce.“ V roce 1990 pamětníkovi vrátili v restitucích rodinné hospodářství. „Často jsem jezdil přes Příseku a vždycky jsem koukal, jak ten náš dům tady chátrá. Říkal jsem si, že kdyby to viděl můj dědeček nebo pradědeček, tak by to nepřežili.“

Tou dobou byl Josef nemocný, ale cítil povinnost se rodinného hospodářství ujmout, a to i proto, že to slíbil svému otci. „Tatínek už cítil, že dlouho nebude živej, a napsal kroniku, kde si přál, že snad děti se vrátí na rodnou půdu.“ Možná i kvůli vědomí této povinnosti Josef zdravotně zvládl velmi těžkou stavbu domu, který JZD za čtyřicet let v podstatě zničilo. „Já se divím, že jsem to vůbec vydržel. Pracoval jsem na tom od rána do večera. Udělali mi odhad škod a vyšlo to na tři miliony.“

To s vámi zamává

Dnes žije Josef s manželkou v rodném domě v Přísece. Aktivně se zajímá o historii svého rodu a sepsal rodinnou kroniku, ve které by byl rád, aby pokračovali i jeho potomci. „Jenom náš rod se v této vsi udržel, ostatní buď vymřeli nebo šli jinam. My jsme tu od roku 1656.“

Kromě kronik napsal i mnoho knih s pověstmi, povídkami nebo básněmi. Jednu báseň nazvanou Moje milá Vysočino napsal, když se vrátil po sametové revoluci na rodný statek. „Když jsem v roce 90 přišel na tenhle dvůr, tak jsem brečel jako malé dítě. Byl jsem tím tak dojat, že jsem napsal básničku... To bylo emotivní, když člověk přišel po čtyřiceti letech do míst, kam nesměl vstoupit, tak to s vámi zamává.“