Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Brzoň (* 1935)

• narozen 16. března 1935 v Bernarticích u Čechtic

• v letech 1941-1950 obecná škola a měšťanská škola v Dolních Kralovicích

• vyučen zedníkem, pracoval u Pozemních staveb v Havlíčkově Brodě

• protikomunistický odbojář, shromažďoval zbraně

• 4. ledna 1954 zatčen v Ostravě Státní bezpečností

• 2. června 1954 odsouzen krajským soudem v Jihlavě na 18 let odnětí svobody

• coby vězeň pracoval jako zedník v mnoha pracovních táborech v okolí Horního Slavkova a Jáchymova

• propuštěn na amnestii v roce 1960

• po vojenské službě vykonával svou zednickou profesi do odchodu do invalidního důchodu

• v současnosti (rok 2019) žije v rodných Bernarticích

Pan Josef Brzoň se narodil v Bernarticích u Čechtic 16. března 1935 do rodiny Václava Brzoně a Františky roz. Smítkové. Dům, ve kterém se narodil, patřil spíše k menším hospodářstvím ve vsi. Otec byl malorolník, pracoval jako zedník a maminka se starala o domácnost. Pocházela z velkého statku Smítkových a její otec byl největší sedlák ve vsi. Druhý dědeček byl jako selský syn dragounem u vojska a později hospodařil na čtrnáctihektarovém statku. „Byli to moc hodní lidé, babička měla osm nebo devět dětí a všichni o ní vypravovali, jak byla hodná a co všechno v životě zkusila,“ vzpomíná její vnuk.

Otec Václav se vyučil zedníkem a lidé ho znali jako výborného řemeslníka. Kromě Josefa měli Brzoňovi ještě dva syny, Františka a Jiřího. Dětství prožíval tak, jako většina tehdejších dětí na vesnici. Pomáhal rodičům v hospodářství a často vykonával různé zemědělské práce. S ostatními chlapci se účastnil her a tou nejoblíbenější byly fotbalové zápasy s obyčejným tenisákem. Vlastnit fotbalový míč bylo tehdy vzácností.

Školní léta

V roce 1941, v době nacistické okupace, nastoupil Josef do místní obecné školy. „Vzpomínám na jednu věc, kterou nemohu řídícímu učiteli odpustit. Byl jsem levák a on mne učil a chtěl za každou cenu, abych psal pravou rukou. Pro mne to nebyla moc pěkná věc,“ vzpomíná a dodává, že ve škole prožil i hezké chvíle. K výročí úmrtí prezidenta Tomáše Gariqua Masaryka se učil básničku, na jejíž slova si vzpomíná dodnes. Až do svého stáří si uchoval lásku a respekt k našemu prvnímu prezidentovi a vypráví o něm vždy s dojetím. Důkazem jsou Masarykovy portréty, které má pan Brzoň umístěny v obývacím pokoji. Předělání na praváka se tehdejšímu řídícímu učiteli nepovedlo. Dodnes pan Brzoň zatlouká hřebíky levou rukou a stejně tak v této ruce drží i většinu nářadí. Měšťanskou školu vystudoval v Dolních Kralovicích, které v druhé polovině 70. let zmizely pod hladinou vodní nádrže vybudované na řece Želivce. V místech, kde tehdy seděl se svými spolužáky ve školních lavicích, se dnes prohánějí ryby a žije zde nejrůznější vodní fauna.

Ve stopách svého otce

Když se rozhodoval o svém budoucím povolání, byla jeho volba jasná. Stal se zedníkem stejně jako otec. „Celý život jsem měl tuto profesi hrozně rád,“ říká s dojetím a dodává, že se tomuto řemeslu učil na škole v Ledči nad Sázavou. „Pokud by mne tehdy nezatkli, určitě bych chodil na stavební průmyslovou školu.“ Když přešel na praxi k podniku Pozemní stavby v Havlíčkově Brodu, ještě netušil, jaký osud ho brzy potká. V té době již narůstal jeho odpor ke komunistickému zřízení a spolu se svými kamarády byl přesvědčen, že je třeba proti komunistům bojovat všemi prostředky. Na území tehdejšího Československa se formovaly odbojové skupiny, které měly za cíl shromažďovat zbraně a ve vhodném okamžiku proti nenáviděnému režimu udeřit. Na Ostravsku na Šenově tehdy probíhala gigantická komunistická výstavba, na kterou Josefa povolali. Jen nevěřícně kroutil hlavou, jak se tehdy za velkých mrazů po vzoru Sovětského svazu betonovalo: „Míchačky zamrzaly, a oni za každou cenu chtěli dokazovat, jak to ti komunisté dobře vedou. Za pár let jsme pak viděli v krámech, kde byly prázdné regály, jak to dobře vedli. Nebyl ani papír na záchod,“ říká.

Zatčen

Přišel 4. leden 1954, mrazivý zimní den, kdy si na Ostravsko pro Josefa přijeli příslušníci Státní bezpečnosti až z Jihlavy. Po zatčení ho drželi dlouhou dobu v poutech. Pak ho naložili do auta a vyrazili směr Jihlava. „Jako kdyby se spikla příroda. Cestou jsme zapadli do závějí na silnici a oni mne proklínali. Říkali mi, že by mne nejraději zabili, že kvůli mně museli vyjet do takového počasí,“ vzpomíná na dramatické chvíle, které provázely jeho zatčení. Přivezli ho do jihlavského vězení, které bylo podle jeho vzpomínek doslova peklem. “Ne že by mne tam někdo bil, ale ten systém, který tam existoval, byl hrozný. Na cele na stropě svítily v noci dva nebo tři reflektory. Muselo se ležet naznak, s rukama na dece. Tři noci jsem nespal a běda, pokud bych se chtěl otočit na bok. Byly tam plechové dveře a dozorce do nich kopl, že to byla rána jako z kanonu,“ vzpomíná pamětník na těžké chvíle, které tehdy prožíval. Na cele byl francouzský záchod a k zemi přišroubovaná židle, na které musel vždy sedět s rukama na kolenou čelem otočený ke dveřím. K výslechům ho vodili s nasazenými koženými klapkami na očích. To aby se ve věznici nedokázal orientovat. „Dozorce precizně ty klapky nasazoval a pasoval tak, aby vám ten žlábek seděl na nose, abyste nic nemohl pozorovat, když vás vedl. Mezi dozorci byli i sadisti, kteří se bavili tím, že ho vzali za rukáv, a když měl vejít se zakrytýma očima do cely, schválně ho navedli tak, aby čelem narazil do zdi. Dozorce pak zařval posměšně: ‚Kam čumíš, ty hajzle!‘ Na tom se pásli, v tom si libovali,“ vzpomíná pamětník. Často byl obviňován dozorci, že si po obědě myje ešus, což bylo zakázáno. Marně se je snažil přesvědčit, že ešus vytíral pečlivě prstem, aby ani kousek jídla nepřišel nazmar. „Drobky, které mi z chleba spadly na zem, jsem nasliněným prstem sbíral ze země a nalepoval jsem je zpátky ke chlebu. Dodnes, když jdu krájet chleba, tak si jdu umýt ruce, protože chleba, ten kdyby nebyl...,“ říká s dojetím pan Brzoň. Snad největším náporem na psychiku bylo slyšet naříkat vyšetřovaná děvčata. Některé zatčené dívky byly v té době ještě nezletilé. Obludnost komunistického režimu reprezentovaného vesměs primitivy se tehdy projevovala naplno.

Důvod a rozsudek

„Nezapírám, že jsme shromažďovali zbraně a nikdy se za to nebudu stydět,“ říká. Ukazuje mi fotografii z vyšetřovacího spisu, na které je zachyceno, jaké zbraně u něho tehdy Státní bezpečnost objevila. Velkým vzorem pro celou odbojovou skupinu byli bratři Mašínové, kteří se z komunistického ráje dokázali prostřílet na Západ. „Tihle dva hoši s jejich činy by zde nikdy nebyli, kdyby zde nebyl tento komunistický režim, kdyby tu tehdy byla dodržována nejzákladnější lidská práva. Kdyby tehdy člověk mohl vzít pas, dát si ho do náprsní kapsy a nemuset jít přes šumavské hvozdy, ale přes hraniční přechod. Kdyby tu nebyl ten režim darebáků, tak by tu nebyli ti, co si chtěli cestu na Západ prostřílet,“ říká s velikým důrazem pamětník. Vzápětí dodává, že současní komunisté by do parlamentu měli chodit tajně v kanálech, aby je lidé nemohli utlouci za to, co tehdy způsobili. „Ty koncentráky, kterými jsem jenom já prošel...,“ říká s velkým rozhořčením.

Rozsudek

„Sedm lidí z naší skupiny dostalo celkem trest 144 let kriminálu. Jmenujme tyto statečné odbojáře: František Šimek z Bernartic č.p. 28, trest dvacet jedna roků, Josef Brzoň z Bernartic č.p. 75 osmnáct roků, Jaroslav Machovský z Prahy dvacet čtyři roků, Josef Kadleček z Bernartic č.p. 44 patnáct roků, František Peroutka z Bernartic č.p. 42 šestnáct roků, Bohumil Brzoň z Bernartic č.p. 43 patnáct roků, Jan Smítka z Bernartic č.p. 25 patnáct roků, Jaroslav Houf z Čechtic č.p. 120 dvacet tři roků a Jaroslav Zych z Vepřové č.p. 40 dva roky. Nejstaršímu z nich bylo 27 let, Josef byl ve svých necelých devatenácti letech nejmladším ze skupiny. „Nikdo nedostal méně než patnáct let a tři z nás měli být popraveni. Měl jsem štěstí, prokurátor po mne nežádal nejvyšší trest pouze proto, že jsem byl dělnického původu a že jsem byl ještě mladistvý,“ vzpomíná na chvíle při vyhlášení rozsudku. Jeho trest byl velice přísný. Od krajského soudu v Jihlavě dostal osmnáct let vězení nepodmíněně. Představa, že se z vězení dostane ve 37 letech byla deprimující. Následoval převoz do Ústředního rozřazovacího tábora u Ostrova nad Ohří a přidělení do pracovního tábora. Většinou se jednalo o doly a šachty, do kterých ale nefáral a kde po celou dobu svého věznění vykonával zednické práce. Vědomí toho, že je v dobré společnosti vězněných inženýrů, profesorů, generálů, kněží a různých intelektuálů, mu dodávalo sílu a vůli přežít. S podobnými osobnostmi se později setkával po svém propuštění i u tzv. Černých baronů. 

Nelidské podmínky v táborech

Vězeňské pracovní tábory měly jedno společné: hrubé zacházení ze strany dozorců a špatné hygienické podmínky, mezi které patřil i častý výskyt štěnic na celách. Dále vysoká nemocnost vězňů, ke které přispívala chudá a nekvalitní strava. „U Lokte nad Ohří byl odporný hnusný tábor č. 12. Tam jsem byl ale jen chvíli. Posunovali s námi, jak potřebovali. Následoval tábor na dole Svatopluk, tábor L a tzv. věž smrti, kam se vozil čistý smolinec, kde s ním museli muklové pracovat holýma rukama,“ vzpomíná. Dalším místem, kterým tehdy Josef Brzoň prošel, byl tábor C u Karlových Varů. Všude, kde se vyskytoval, pracoval jako zedník, což pro něho bylo velké štěstí. V Praze na jedné ze staveb, kde se vězni využívali jako laciné pracovní síly, byl svědkem útěku spoluvězně Běhounka. „Ten si připravil dlouhou fošnu, a jelikož tam byly nízké dřevěné ploty a dozorci hlídali nízko na dřevěných bednách, nemohli po něm tudíž střílet. Fošnu hodil na první oplocení, rozeběhl se, přeběhl dřevěný plot a byl mezi Pražákama na svobodě. Někde u Benešova ho však chytli a znovu zavřeli,“ vzpomíná pamětník. Po mnoha desetiletích se stále zamýšlí nad tím, že se stal v roce 1956 s největší pravděpodobností terčem provokace ze strany dozorce. Ten se mu představil jako Vladimír Adam, začal mu nosit jídlo, cigarety a informace o tzv. maďarských krvavých událostech. „Já jsem mu ale nevěřil a jednoho dne jsem mu při vhodné příležitosti vytrhl pistoli, namířil jsem na něho, že ho půjdu ohlásit dozorci. Křičel, abych neblbnul, že se na něho mohu zeptat v jeho rodné vesnici. Po propuštění jsem ho pak hledal, psal do té vesnice, ale nikdo ho neznal,“ hovoří pamětník o této záhadné události.   

Kamarád Jaroslav Houf a amnestie

Když byla příležitost, bavil se se spoluvězni o aktuální politické situaci a o všem možném. Z té doby vzpomíná na svého kamaráda Jaroslava Houfa odsouzeného na dvacet tři let: „Ten jako otrlý nepřítel socialismu z nás dostal nejvyšší trest. Byl to také vyučený zedník a nejraději se kontaktoval s profesory a inženýry, kteří uměli počítat tahy motorů, raket a letadel. Sám pak s tesařskou tužkou na prkně také počítal.“ Pobyt v táboře, kde panoval přísný režim, mu alespoň částečně zpříjemňovaly dopisy od přátel, které občas dostával. Návštěvy rodiny byly povoleny pouze v případě, že vězeň nebyl kázeňsky trestán, což byl problém v případě pana Brzoně, který měl, jak sám říká, přes čtyřicet disciplinárních trestů. V květnu 1960 byl z vězení propuštěn na amnestii. Odseděl si tedy dlouhých šest a půl roku. Po návratu domů ho čekalo překvapení v podobě povolávacího rozkazu. „První Černí baroni počátkem 50. let byli sedláci, fabrikanti, kněží a ti byli moc týraní. My už jsme na tom byli po amnestii o mnoho lépe. Bylo to tam bezvadné,“ líčí pamětník. U vojenské technické složky pracoval opět jako zedník, tentokrát na vojenských stavbách a dokonce na stavbě jedné tajné podzemní továrny. Po těch mnoha desetiletích si však přesná místa a lokality nepamatuje. 

Profesní život spojený se zedničinou

Po absolvování vojenské služby nastoupil jako zedník do Komunálních staveb v Dolních Kralovicích. Blížil se rok 1968 a nastaly pokusy o reformu socialismu. „Sledovali jsme tehdy ty události a tušili jsme, jaký to asi vezme konec. Tady jsme ale ruská vojska neviděli,“ říká pan Brzoň o situaci v okolí Bernartic. Před srpnovými událostmi byl iniciátorem dopisu, který odeslali bernartičtí občané na podporu politiky Alexandra Dubčeka a reformních komunistů. Veškerá podpora občanů však byla tehdy marná, zvítězila hrubá vojenská síla. Po srpnových událostech nastala doba tzv. normalizace. Začaly se realizovat velké stavby socialismu, jakými byla např. přehrada na řece Želivce, či výstavba dálnice D1 z Prahy do Brna. Zde byl zaměstnán a opět využil naplno svou zednickou profesi.

V roce 1989 měl přijít zákaz KSČ

„Pan Havel měl určité úlevy a nebyl za komunistů zavírán na dlouhé roky. Moc jsem jemu a tomu všemu nedůvěřoval, když jsem viděl, jací lidé to po převratu praktikovali,“ tvrdí pamětník. Příchod listopadu 1989 a následné události však přivítal. Těžce nese, že komunistická strana nebyla po převratu zakázána a že jí nebyl konfiskován majetek. To je podle něho fatální chyba, která se před třiceti lety stala a která nás přivedla do mnoha problémů, se kterými se dnes potýkáme.

I když je k současné, zejména české, politice velice skeptický, přesto se domnívá, že svět spěje k lepšímu. Že se lidé z hrůz 20. století ponaučili a že již nedovolí, aby se něco podobného opakovalo. „Nepřítel sice nezmizel, ale je tu svobodný tisk, média a novináři. Znovu nastolit totalitní režim by bylo velice těžké.“

Josef Brzoň je ženatý od roku 1965, má dva syny a se svou ženou Libuší roz. Zelenkovovou žije v místě, kde se před 84 lety narodil. Vyzdvihuje svůj vztah k práci a zejména ke své zednické profesi. „Zedničina, to není jenom o tom házet kusy malty a strčit tam cihlu. Musí být vidět, že to dělal machr,“ říká a na závěr svého vyprávění dodává: „Všechno, co jsem dělal, dělal jsem rád.“