Jan Bubeník

„Mně to [účast v politice] určitě dalo expozici k chytrým, vlivným lidem skoro celého světa. Potkal jsem jich spoustu, s některými mám doteď vztah. Myslím si, že jsem měl štěstí, že jsem měl od takhle mladého věku možnost bavit se s kompetentními, chytrými lidmi s integritou, dostat nějaké vzory do svého života a mít chuť a ambici se jim jednou vyrovnat a jít jednou po jejich šlépějích. Když člověk potká někoho, jak je Václav Havel nebo Nelson Mandela, lidi, kteří hájili lidská práva třeba v Americe nebo jinde na světě – v Zimbabwe, v Jižní Africe–, tak prostě vidí, že ta svoboda vždycky něco stojí a že jsou lidé, kteří měli tu odvahu jít o krok dál než jejich spoluobčané, nést za to zodpovědnost, být třeba zavření, nemít možnost vykonávat profesi, která je bavila, nemít rodinu – tedy že svoboda má vždycky nějaké náklady pro lidi, kteří se ji snaží hájit, ale že to furt stojí za to. Já považuju za ohromné štěstí a velký dar, že jsem měl možnost poznat různé prezidenty, ale i lidi, kteří celý život neměli žádnou funkci a obětovali kus svého života pro nějaké hodnoty, kterým věřili.“

„Já jsem tenkrát cítil, že ten svět asi nemůže být černobílejší než byl. Přesvědčení o tom, že my jsme v právu a že bychom si zasloužili svobodnější a lepší společnost, než kterou organizovali ti komunisti, a hlad lidí v republice po normálnějším, svobodnějším a férovějším životě a po nějaké lepší společnosti, bylo to, co mě vedlo k tomu strach překonávat nebo na něj nemyslet a zaměstnat se natolik věcmi pro to, abychom vyhráli, že k případným perzekucím potom už nedojde.“

„Když jsem asi po dvou – třech dnech volal domů rodičům, kterým jsem chtěl jenom říct, že jsem v pořádku, tak mi máma říkala: ‚ Hele, ty jsi tam určitě zapletenej – my jsme slyšeli někde na Hlasu Ameriky, že je tam nějaká stávka nebo něco takového. Ty jsi v tom určitě zapojenej, že jo?‘ Já jsem říkal: ‚No, jsem.‘ Ona říká: ‚Já ti nařizuju, abys všeho nechal a odjel domů. Nebuď blbej jako ten tvůj táta!‘ Táta v 68. se odmítl zapojit do podpisů různých dokumentů a pak ho vyhodili z vysoké školy. Já jsem říkal: ‚Mámo, já nemůžu přijet, to se omlouvám, já tady musím zůstat.‘ A ona říká: ‚Josef, pojď sem, řekni mu něco, ať okamžitě přijede.‘ Táta vzal ten telefon a říkel: ‚Kdybys byl tady, tak ti dám takovou facku, ale já jsem na tebe tak pyšnej!‘ A to pro mě bylo takové to ultimátní požehnání od člověka, který za to, že projevil nějakou svou integritu a názor, nesl po zbytek svého života nějaké následky a strašně ho trápilo to, že nemohl učit mladé, chytré lidi. Tohleto jsem potřeboval, abych do toho šel s otevřeným čelem nehrál na neprohru, ale hrál na výhru.“

„Každá revoluce působí další nespravedlivosti v tom smyslu, že lidé třeba jako moji rodiče po 30 nebo 50 letech profesního života odešli do důchodu s malou penzí socialistického učitele – a tenkrát se uvolnily ceny. Takže tihle lidé dostali nabančeno ještě jednou. A řada lidí jako komunističtí estébáci nebo funkcionáři odcházeli s penzí, která byla třikrát tak velká, než měli lidé, kteří pracovali v dole nebo jako učitelé či lékaři. Takže ten systém nebo ta změna byla daleko výhodnější pro tu nastupující generaci, jako jsme byli my nebo lidi mladší, kde rovnost příležitostí byla daleko vetší než pro tu generaci našich rodičů, ve které řada těch lidí, kteří rozuměli, jak se vyznat v tlačenici, jak funguje ekonomika, a rozuměli trochu financím, mohla využít té příležitosti, a řada lidí, kteří celý život poctivě pracovali, neměla takové vzdělání a informace, aby pro ně ta změna ještě znamenala nějakou příležitost – mimo to, že se mohli jet podívat do Vídně nebo do Londýna.“

„Pro mě jeden z těch formujících momentů byla schůze u svazáků na Praze 5, kdy jsem tam v podstatě říkal, co se stalo na Národní, pouštěl jsem tam tu kazetu (se zmláceným studentem) a najednou tam vešel šéf KSČ Prahy 5 a už od dveří tam něco pokřikoval. Já musím říct, že se mi tím reflexem a ze strachu z autorit, jak jsme byli naučení, sevřely půlky, ale jak jsem tam vášnivě a přesvědčivě povídal o tom, co se na Národní stalo a co chceme, tak jsem na něj křiknul, že tohle není jeho schůze a že až domluvím, tak mu dáme slovo. A on byl tak překvapený, že si tam sednul na zadek a ztichnul. A já, když jsem domluvil, tak jsem říkal, že jestli mu ti svazáci z Prahy 5, na jejichž půdě jsme, dají slovo, tak že teď jsem domluvil a jako demokrati bychom si měli vyměnit informace a názory. Tak si tam stoupnul a začal povídat, že my studenti studujeme za peníze dělníků – takové to rozdělit nás „pracující inteligenci“ versus „pracující“ – a že vlastně nikoho nezajímá nějaká stávka, že lidi chtějí mít klid na práci a být schopni svým dětem koupit pod stromeček rozinky a oříšky. Když ten komunista mluvil, tak ti lidé tam sklopili hlavy a zajeli dolů. A v tu chvíli se najednou vztyčil chlap v montérkách – na Praze 5 byla Tatrovka a ČKD – a říkal: ‚Já už vás nemůžu poslouchat, mně je úplně jedno, jestli budu mít oříšky nebo rozinky, já na to úplně peču, protože já chci, aby moje děti měly víc svobody a měly se líp než já.‘ A to musím říct, že pro mě byl takový zlomový moment, kdy jsem měl pocit, že jsem někomu pomohl. Já jsem se sám docela bál a nebyl jsem si vůbec jistý, jak to celé dopadne, a tenhle člověk úplně selským rozumem vlastně řekl, že císař je nahatý. A to pro mě byl moment, kdy jsme si navzájem začali dodávat odvahu nazývat věci pravými jmény. A viděl jsem, jak po tomto všichni ti lidé ty hlavy zase zvedli, začali po sobě koukat a jak ta odvaha k té svobodě mezi námi začala běhat.“

„Myslím, že jsem měl více štěstí než rozumu, že jsem se z toho nepomátl. Protože tam byli různí lidé, kteří si k vám našli cestu a nabízeli vám různá desetiprocenta za to, ať jim pomůžete zprivatizovat podnik. Asi jsem byl úplně naivní, ale jsem rád, že jsem si tu naivitu tím rozhodnutím zachoval a že jsem z toho vystoupil – a tím pádem jsem ani nebyl v tom pokušení. Všiml jsem si ale, jak to spousta lidí neustálo a neukočírovalo. Někteří z disidentů se totiž z izolace disentu dostali do izolace ministrů a velkých papalášů – mnozí z nich na to nebyli vybaveni a zhavarovali, někteří trvale.“

„Najednou jsem koukal, že jsem v nějakém stávkovém výboru, a už bylo jasné, že když druhý den nepůjdeme do školy a svoláme všechny do největší auly v Motole, tak já tam budu číst naše požadavky. A pravda je, že mi problesklo hlavou, že si tak asi zavírám ta vrátka. Posléze jsem se dozvěděl – to bylo myslím typické pro socialismus a to schizofrenní uvažování – že snad více než polovina kolegů, kteří v tu chvíli na tu školu chodili, si nechala od svých rodičů nebo příbuzných napsat neschopenku – kdyby náhodou.“