Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bubeník (* 1934)

• narodil se 24. 4. 1934 v Dubňanech na Slovácku

• učil se zámečníkem, pak přešel na průmyslovku, později nastoupil na Institut tělesné výchovy a sportu

• v roce 1957 vstoupil do KSČ

• 1959 se oženil a postupně se mu narodili tři synové

• učil na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně

• v roce 1969 byl zvolen do normalizačního fakultního výboru KSČ

• následně byl po prověrkách z fakulty i ze strany vyloučen

• od té doby pracoval jako učitel na střední škole ekonomické, později na dráze

• švagr Milan Holeček v roce 1971 emigroval

• jeho syn Jan Bubeník se aktivně zapojil do průběhu Sametové revoluce

• v současnosti žije s manželkou Jitkou v Poděbradech

Josef Bubeník se narodil 24. dubna 1934 ve vesnici Dubňany ležící na moravském Slovácku jako jedno z devíti dětí (jedna jeho sestra brzy zemřela). Rodina žila v té době na pokraji chudoby, všichni měli jen nejnutnější oblečení a do školy chodil Josef Bubeník většinou bos, s botami kolem krku. „Byl to sice život plný bídy, ale my jsme si to neuvědomovali, protože tak žila spousta lidí.“

Za války trpěla rodina nouzí

V době II. světové války odvlekli Němci jeho otce na nucené práce do říše a matka měla problém všechny děti uživit. Nejhorším obdobím pro ně byl ale konec války, kdy přestaly z říše chodit peníze od otce. V té době se jim stala příhoda s pekařem Nohelem, kterému přišlo divné, že u něj přestali nakupovat: „Paní Bubeníková, jak to, že si už nechodíte ke mně pro chleba, vám už ten můj chleba nechutná? Maminka začala něco breptat a on jí povídá: ,Nic mi neříkejte, paní Bubeníková, váš muž je v reichu na nucených pracích a vy na chleba nemáte, tak koukejte, tady máte bochník chleba a ten dostanete každý den, přece nenecháme tu drobotinu umřít hlady.“

Škola a učení

Josef Bubeník měl ve škole podle svých slov „jen průměrný prospěch“, protože maminka měla co dělat, aby uživila rodinu a neměla čas kontrolovat, jak se věnuje škole. Proto se rozhodl jít do učení na zámečníka do Královopolské strojírny v Brně. Jeho otec sice měl za to, že by měl jít rovnou pracovat, ale „maminka prosadila, že se Jožka půjde učit“. Bylo to už po komunistickém převratu v roce 1948. Josef Bubeník na to dnes vzpomíná: „Lidé, kteří pocházeli z chudých poměrů jako já, měli všude spoustu výhod, takže jsem se tam snadno dostal.“ Vyučit se ale musel místo tří let už za dva roky, „Komunistická strana potřebovala mladé odborníky, takže jsme to museli zvládnout údernickým tempem“. A protože ho škola bavila a byl pilný, doporučili ho po jejím absolvování ke studiu na průmyslovce, i tu ale musel zvládnout v tempu o rok kratším.

Do učení nejdříve dojížděl, později se dostal na internát Královopolské strojírny a následně i do protekčního internátu – Domova vzorných učňů Jana Švermy: „Já jsem tam poprvé v životě jedl příborem, poprvé v životě jsem měl vlastní skříň a postel, jinak doma jsme často spali na jedné posteli dva, a i mé hygienické návyky byly takové, že jsem se měl v internátě co učit.“ Josef byl pod silným vlivem komunistické ideologie, protože pocházel z řad chudého vesnického proletariátu a jeho rodině se s nástupem nového režimu velmi zvýšila životní úroveň. Věřil v ideu komunismu a proto se i jako učeň snažil plnit normu na 120%.

Sport a studium

Josef Bubeník byl od mládí velký sportovec a jeho velkým vzorem byl Emil Zátopek. Sportu se věnoval i na internátu a někdy v té době ho kamarád Krbek uvedl do Sokola Brno 1. Postupně se začal specializovat na překážkový běh, dostal se do I. výkonnostní třídy a neměl daleko k postupu do reprezentace. Protože se chtěl sportu věnovat naplno i po absolvování průmyslovky, rozhodl se jít studovat Institut tělesné výchovy a sportu (dnešní Fakulta tělesné výchovy a sportu), kde prožil asi nejkrásnější období svého života: už ho tam neotravovaly technické předměty a vystudoval s červeným diplomem.

Spolupracoval s Ústředním domem pionýrů dětí a mládeže JF jako vedoucí kroužku vodní turistiky a jezdil s nimi na putovní poradny pro pionýrské tábory. Politické procesy v 50. letech nevnímal – jednak byl v té době ideologicky zpracováván v Královopolské strojírně a jednak ho k citlivosti na takové věci nikdo nevychovával: skutečně věřil, že lidé, kteří byli tehdy obviňováni, že nesplňovali dodávky, jsou „špatní lidé“. Rozpor v tom, co KSČ učí a co její vrcholní funkcionáři dělají, si začal uvědomovat během studia na pražské vysoké škole. Třeba když se seznámil s medičkou, jejíž chlapec chtěl také studovat medicínu, ale nemohl, protože se narodil v živnostnické rodině a byl označen za buržoazní element. Zároveň si začal také všímat toho, že centrálně řízené hospodářství nefunguje a vede jen k velkému rozkrádání. Navíc viděl, že o důležitých věcech rozhodují lidé, kteří jim nerozumějí a mají jen komunistickou legitimaci. Nápravu viděl jedině v tom, že se na důležitá místa dostanou odborníci.

Vstup do KSČ

Protože na ITV patřil k nejlepším studentům, byl v roce 1957 doporučen ke vstupu do KSČ.: Napřed své spolužáky – vojáky, kteří s nabídkou přišli, sice „poslal do háje“, ale když mu o několik dní později řekli, že se do strany musí dostat lidé s čistým štítem, kteří tam přečíslí lumpy a darebáky, přesvědčilo ho to a do strany vstoupil. V roce 1959 promoval s vyznamenáním a brzy nato nastoupil spolu se svým kamarádem Miloňem Müllerem na vojenskou službu do sportovní roty Rudé hvězdy (jednotky ministerstva vnitra).

Zaměstnání, rodina

Po vojně dostal umístěnku na místo okresního tělovýchovného metodika do Teplic, ale rozhodl se raději pokračovat jako vysokoškolský učitel v Ústí nad Labem. Práce se mu tam líbila: byl dost často se studenty v přírodě na různých kurzech a v zimě trávil i několik měsíců na horách. Později dostal na starost kurzy branné výchovy, z nichž se snažil udělat něco užitečného. Trénoval své studenty k větší odolnosti a ukazoval jim, co všechno by je mohlo potkat při evakuaci nebo válečném konfliktu.

Svou budoucí ženu Jitku poprvé oslovil na Strahovském stadionu, předtím ji ale potkával na různých sportovních soutěžích. Jak se ale později dozvěděl, ona si na něj už delší dobu myslela. Okouzlila ho i její maminka: výborná tenistka Vlasta Holečková. Vzali se den po jeho promoci. S Jitkou navázal krásný a romantický vztah, celý život prožili v lásce. V roce 1960 se jim narodil první syn Martin, který měl vstup na svět ztížený nervovou chorobou, jíž trpěl, ale podařilo se ho zachránit. Další dvě těhotenství dopadla bohužel tragicky. Synové Jan a Jiří se narodili až v letech 1968 a 1969. 

Zvolení do stranického výboru

Jejich fakultní stranická skupina na katedře tělesné výchovy byla na konci šedesátých let „velice živým diskusním klubem“, jehož vůdčí postavou, neformálním ideologem a „apoštolem“ byl atlet Vladimír Sokol. Ve volbách do fakultního výboru KSČ, kterému se později říkalo obrodný, byla v roce 1968 zvolena Bubeníkova kolegyně Jitka Hálková, která ale rezignovala poté, co se psycholog doc. Vadim Ščepichin nechal slyšet, že tělocvikáři mají jenom svaly a žádný mozek. Na stranické skupině se proto hledal náhradník a volba padla na Josefa Bubeníka. Ten sice odmítl s tím, že se připravuje na doktorát, a navíc jeho žena čeká druhé dítě v rizikovém těhotenství, ale přesto byl nakonec do výboru zvolen. Nikdy však do něj nenastoupil.

Období po invazi sovětských vojsk 21. srpna 1968 bylo pro Josefa Bubeníka asi nejdramatičtějším v celém životě: hlavně proto, že byl znovu navržen do fakultního výboru – teď už ale normalizačního. Protože doktorát už měl hotový a dítě se mu narodilo, nemohl už se na nic vymlouvat. Probíral to i doma a žena a její matka mu říkaly: „Nelez tam, to nebude nic dobrého.“ Tchán a švagr ho zase pobízeli: „Vlez tam a zkus tam něco změnit.“ Ve výboru se ihned začalo mluvit o tom, jak fakulta zhodnotí obrodné – nyní kontrarevoluční – období a kdo bude muset fakultu opustit. Josef Bubeník se rozhodl podat vlastní pozměňovací návrh ke stanovisku výboru, v němž navrhoval snížit všechny tresty (vyloučení, důtka s výstrahou, důtka) o jeden stupeň. Jeho návrh samozřejmě neprošel.

Prověrková komise a vyhazov ze strany i z práce

Přišly pohovory a Josef Bubeník se dostal před prověrkovou komisi. Položili mu dvě otázky, první byla: Kdo byl na vaší fakultě největším pravicovým oportunistou? „To znamenalo buď uchovat si zdravou kůži a bonzovat, obětovat někoho a sebe zachránit.“ A to pamětník neudělal. Druhá otázka zněla: Jaký máte názor na vstup spojeneckých vojsk do země? Josef Bubeník na ni odpověděl, že se vstupem zásadně nesouhlasí. Další události na sebe nedaly dlouho čekat. Josef Bubeník byl jako člen fakultního výboru KSČ pověřen vedením schůze, na které se rozhodovalo o tom, kdo bude vyloučen a kdo ne. „Když jsem přišel k předsednickému stolu, říkal jsem, kolik pro, kolik proti, kolik se zdrželo hlasování, a předsedkyně se zeptala: ,A jak jsi hlasoval ty, Josefe?‘ “ Pamětník odpověděl, že hlasoval proti vyloučení a věděl, že spadla klec. To, že musel následně opustit fakultu i stranu, mu nikdo z rodiny nevyčítal. „My jsme se bez řečí shodli v tom, že budeme žít intenzivní rodinný život, a ten jsme taky žili. Kariéru jsem pustil k vodě a žil jsem rodinným životem a zjistil jsem, že to je něco daleko vyššího než kariéra.“ Odchodovou agonii si podle svých slov prodloužil tím, že musel v té době jít ještě na operaci páteře. Když se uzdravil, ředitel Střední ekonomické školy v Ústí nad Labem dr. Žižkovský mu nabídl, aby u nich učil tělocvik.

„Tak vám to Z-A-K-A-Z-U-J-U!“

Na konci jednoho lyžařského kurzu ruštinářka složila několik vtipných veršíků, které si dělaly legraci i z pana ředitele. Ten to neunesl a zeptal se Josefa Bubeníka: „Vám se to líbí?“ Ten chvilku přemýšlel, ale nakonec popravdě odpověděl: „Je to ohromně vtipný a bude to mít úspěch.“ Ředitel zbrunátněl a zařval: „Když vám to nestačí naznačit, tak vám to Z-A-K-A-Z-U-J-U!“ Protože Josef Bubeník nebyl schopen „takovým blbcům lézt servilně do zadku“, měl ve škole stále horší a horší postavení. Ředitel ho šikanoval, a nakonec mu napařil i pracovní důtku, proti níž se Josef Bubeník rozhodl ohradit u soudu. Jelikož se ředitel dopustil několika procesních chyb a u soudu se choval neuvěřitelně nafoukaně, mladá soudkyně důtku zrušila. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství: ředitel začal Josefa Bubeníka nutit učit odborné předměty, kterým vůbec nerozuměl. Přihlásil se proto ke studiu techniky administrativy, která se dala dálkově vystudovat na Státním ústavu těsnopisném – ředitel mu ale zakázal jít ke zkoušce. Josef Bubeník na ni proto šel ve své pracovní neschopnosti a zdárně ji absolvoval – ředitel se tvářil jako že nic a s novým školním rokem mu naložil další nové předměty: účetnictví a práci se složitou výpočetní technikou. Navíc Josefu Bubeníkovi zakázal sídlit v kabinetu tělesné výchovy a nařídil mu přestěhovat se do sborovny, kde se kouřilo. To bylo pro Josefa Bubeníka se špatnými hlasivkami dost rizikové prostředí, letní prašná chmelová brigáda tomu nepřidala, a když se z ní vracel do Prahy, byl tak zkroušený, že málem skočil pod auto. To auto ale patřilo primářovi z Oddělení pracovního lékařství, který mu pomohl a diagnostikoval mu nemoc z povolání, takže ho ředitel nemohl vyhodit z pracovních důvodů.

Práce u dráhy

Josef Bubeník si poté našel práci jako vozový skladník u dráhy, protože zjistil, že ucházet se se svým kádrovým posudkem o práci vychovatele nemá smysl. Práce u dráhy byla dost volná, takže měl čas si číst a psát. Času pro sebe měl sice dost, ale protože byl vždy dva dny v práci a dva dny doma, neměl moc času na rodinu. Sehnal si proto místo na traťové strojní stanici v Ústí nad Labem. Dostal funkci referenta pro bezpečnost práce a referenta pro školení na kádrovém oddělení. V té době také začali s rodinou jezdit na podnikovou rekreační chatu do Bedřichova, kde svým sportovním nadšením postupně nakazili i ostatní, kteří si také koupili běžky, a společně vyráželi na různé jizerské závody.

Trenérství

V průmyslovém Ústí nad Labem ale začaly mít jeho žena a děti zdravotní problémy a Josef Bubeník, který se snažil uplatnit v dobrovolné tělesné výchově, začal mít zase problémy politické. Chodil totiž trénovat děti do policejního oddílu Rudá hvězda, a když se tam rozkoukal, chtěl nějaké věci měnit: to se ale přestalo policistům líbit a jednoho dne mu řekli, že s ním nehodlají dále spolupracovat. Josef Bubeník tedy Rudou hvězdu opustil, ale nadále trénoval děti se svou tchyní a výbornou českou tenistkou Vlastou Holečkovou v oddíle Spartak v Ústí nad Labem. Ani ta ale neměla na růžích ustláno: někteří trenéři jí nejspíš začali závidět její dobré výsledky a následně ji obvinili, že se tenisem obohacuje.

Tajná nahrávka

Když si pak jednou Vlastu Holečkovou pozvali na kobereček, nenapadlo Josefa Bubeníka nic jiného, než aby si s sebou vzala magnetofon a vše nahrála: všechna absurdní obvinění, lži a agitační projevy. „Naivně jsme si mysleli, že to budeme moct někde použít.“ Když ale řekli, že mají nahrávku a že ji případně použijí, obvinili je, že to jsou metody CIA. Vlasta Holečková nakonec dostala doživotní zákaz trenérské činnosti a Josefu Bubeníkovi také zakázali v oddíle pracovat, i když říkal, že by to dělal i zadarmo.

Švagr Milan Holeček emigroval

Jejich kádrovému profilu nepomohl ani Bubeníkův švagr Milan Holeček, vynikající tenista a mistr republiky, který po jednom reprezentačním zájezdu emigroval. Po jednom bezvýznamném incidentu, který se týkal výjezdní doložky, nemohl půl roku do zahraničí a dostal i jiné tresty. V roce 1971 proto odletěl a už se nevrátil. Jeho rodiče to nesli velmi těžce a zaplatili za to zdravotními problémy. 

Přestěhování a nová práce

V roce 1984 dostal Josef Bubeník se svou ženou Jitkou poukaz na léčení hlasivek do Mariánských Lázní a narazili tam na inzerát, že v blízkém Rájově někdo prodává domek. Nakonec ho koupili. Josef Bubeník si našel práci na traťové distanci Cheb, zpočátku jako topič, po půl roce dostal funkci bezpečnostního technika a stal se referentem pro zlepšovací návrhy. Napřed mu to moc nešlo, ale později se stal nejlepším zlepšovatelem této traťové distance: rozhodl se totiž, že zlepšovací návrhy nebude podávat „na papíru od svačiny“, jak je dostával od strojníků, ale ke každému zlepšovacímu návrhu udělá vlastní technický výkres. Nadšení strojníci se s ním pak začali dělit o zlepšovací body a dávali mu i polovinu finanční odměny.

Rok 1989

Už na počátku roku 1989 tušil, že přijde politické uvolňování a že režim spěje k nějaké mravní obrodě, „ale v té rovnici by mohly chybět sovětské tanky, takže to má naději“, říkal si tehdy. V listopadu 1989 mu volal jeho syn Jan z Prahy, že byl na demonstraci na Národní třídě a jeho kolegu Borise Hruškoviče zmlátili tak, že ho musel odtáhnout na neurologii. Matka mu říkala: „Do ničeho se nepleť, víš, jak dopad táta!“ a Josef Bubeník si říkal: „Blbost. Ty sovětský tanky tady nejsou, to dopadne úplně jinak.“ A synovi řekl: „Honzo, jsem na tebe hrdý, že ses tam nachomýtnul a tomu Borisovi pomohl. A držím ti palce.“

Syn Jan Bubeník založil na Fakultě dětského lékařství UK stávkový výbor studentů, stal se jeho předsedou a spolu s dalšími představiteli studentského hnutí Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem pak řídili celé studentské hnutí. Josef Bubeník to vnímal jako obrovskou satisfakci a říkal si, že se vše konečně správně obrací a oběti, které musel on sám přinést, konečně dostávají nějaké opodstatnění. Jan Bubeník se potom stal nejmladším poslancem Federálního shromáždění a byl členem Komise 17. listopadu. Syn Martin se nejprve dostal jen do učení, ale pak se mu podařilo přestoupit na střední školu zemědělskou. Jelikož hrál velmi dobře basketbal, odstěhoval se do Prahy a přes sport se dostal na vysokou školu zemědělskou. Po revoluci nějakou dobu podnikal. Jiří vystudoval stavařinu a stal se úspěšným stavebním inženýrem, ale v roce 2018 tragicky zahynul.

Josef Bubeník se dodnes těší pevnému zdraví, navzdory různým ranám osudu nezatrpkl a žije se svou ženou Jitkou v Poděbradech.