Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bubeník (* 1945)

• narozen 29. června 1945 v Uherském Ostrohu

• rodiče Marie, roz. Červenáková, a Josef Bubeník měli hospodářství

• roku 1950 emigroval za hranice maminčin bratr Josef Červenák

• druhý matčin bratr, Antonín Červenák, byl v souvislosti s emigrací Josefa vězněn a týrán, vrátil se jako nesvéprávný

• Bubeníkovi odmítali vstoupit několik let do JZD, nakonec pod pohrůžkou vystěhování otec podepsal

• vyučil se zedníkem při JZD, zednické povolání vykonával celý život

• roku 1968 první sňatek s Marií, roz. Paluříkovou, narodila se dcera Alena (1968), manželství brzy skončilo

• roku 1971 se pokusil se sestrou Marií emigrovat v průběhu zájezdu do Jugoslávie, roku 1972 odsouzen na osm měsíců s podmínkou na dva roky

• roku 1981 druhý sňatek s Milenou, roz. Ivanovou, vychovali syna Pavla (1982) a Mileninu dceru Magdalenu

• roku 1985 se zúčastnil pouti na Velehrad a roku 1989 svatořečení Anežky České v Římě

• v roce 2024 žil v Uherském Ostrohu

Jako kluk absolvoval Petr s maminkou v 50. letech návštěvu strýce Antonína, hospitalizovaného na psychiatrii v Kroměříži. Ocitl se zde po několika letech komunistického vězení, kam byl umístěn v souvislosti s emigrací bratra Josefa Červenáka. Ze zdravého člověka se stal psychicky i fyzicky zlomený muž. Rodině maminčiny sestry – Ludvíkovým, kteří bydleli v Ostrohu naproti Bubeníkovým, komunisté nejprve zapálili stodolu a o něco později je vystěhovali z domu i rodné obce na deset let – nechtěli vstoupit do družstva. Tlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) čelil několik let i otec Petra Bubeníka, podlehl jako jeden z posledních v okolí, když rodině hrozilo vystěhování do pohraničí.

Hospodářství komunisté likvidovali vždy po sklizni

Petr Bubeník přišel na svět 29. června 1945 v Uherském Ostrohu do sedlácké rodiny Marie, rozené Červenákové, a Josefa Bubeníka jako druhé ze čtyř dětí. Maminka pocházela z Ostrožské Nové Vsi, měla dva bratry, Josefa a Antonína. Josef vystudoval vysokou školu. Rodina však už dalšího potomka na studiích živit nemohla, a tak se maminka místo učitelky, kterou toužila být, stala selkou. Otec byl z Uherského Ostrohu, kde rodina žila v usedlosti s číslem popisným osm. Rodiče byli věřící, zejména maminka. Život v hospodářství se točil kolem práce od svítání do setmění, na děti nebylo příliš času. Obdělávali asi 15 hektarů půdy. Maminka byla členkou lidové strany, otec strany agrární. Po válce nebyla agrární strana obnovena a ke Komunistické straně Československa (KSČ), která roku 1946 vyhrála první poválečné volby, otec žádné sympatie nechoval. Roku 1948 se KSČ dostala k moci, život rodiny se měl brzy změnit.

Záhy začalo probíhat znárodňování a kolektivizace, lidé na vesnicích byli nuceni vstupovat do nově zakládaných jednotných zemědělských družstev. Lidé ze Slovácka, většinou silně věřící, s pevným vztahem k půdě, kterou obdělávali, na komunistickou rétoriku neslyšeli. Docházelo ke konfliktům mezi sedláky, bránícími svůj majetek, a soudruhy, kteří chodili přesvědčovat do rodin ke vstupu do JZD. Otec nebyl sám, kdo vstup do JZD odmítal, naproti Bubeníkům bydlela babiččina sestra s manželem Karlem Ludvíkem – ten posloužil komunistům jako odstrašující příklad. Když odmítl vstup do JZD, nejprve mu zapálili stodolu plnou obilí i s mlátičkou. Tehdy mu pomohli sousedé, kteří se s ním rozdělili o svou úrodu. Později jej vyštvali i s rodinou do pohraniční obce Rapšach, do svého domu se nesměl vrátit deset let. „Vždycky sedláky likvidovali, až bylo všechno sklizené – v půli listopadu nebo na jeho konci, až měli všechno doma. Ke strýci došli předseda národního výboru Hudeček, Josef, to byl tajemník, a Franěk, důstojník, a ještě dva policajti – a všecek dobytek jim sebrali,“ vzpomíná Petr Bubeník. Otec odmítal vstoupit dlouho. Sdělili mu pak, že má poslední možnost své rozhodnutí změnit, nakonec se nátlaku podvolil. „V padesátém sedmém roce už zlikvidovali všechny. Došel k nám učitel Vítek, co učil na zemědělské škole ve Starém Městě, a říká: ‘Jdu naposledy, Josefe. Jestli nepůjdeš, tak půjdeš do Rapšachu.‘“

Útěk přes sovětskou okupační zónu

S příchodem komunistů k moci se měnila i situace na hranicích. Už v únoru roku 1948 zrušilo ministerstvo vnitra platnost všech dosud vydaných cestovních pasů. Ve stejném roce byl přijat zákon zahrnující nepovolené překročení státních hranic do kategorie trestných činů. Roku 1950 emigroval matčin bratr Josef Červenák, tehdy ředitel břeclavské obchodní akademie. Lákali jej ke vstupu do strany, odmítl, začal plánovat emigraci. Na útěk se připravoval, za hranice nakonec v roce 1950 přeplaval. Pro svůj záměr si vybral řeku Moravu a hranice s Rakouskem. Trénoval a otužoval se, řeku chtěl překročit v zimě. Příbuzný z Nové Vsi, krejčí, mu ušil speciální oblek s vnitřními kapsami, do kterých zašil cigarety, čokoládu a peníze. Další příbuzná, stařenka Bubeníková, mu přivezla zbraň, kterou manžel její dcery Anny, Karel Ludvík, přechovával už z válečných dob. To kdyby bylo potřeba bránit se pohraničníkům. V době útěku byl Josef Červenák už několik let rozvedený, v Československu zanechal syna Karla. Osudného dne na břehu řeky nechal pohraničníkům šaty, přeplaval Moravu, ocitl se za hranicemi s Rakouskem a vyrazil na cestu. Překročení hranic v těchto místech znamenalo riziko – část Rakouska se nacházela v sovětské okupační zóně a hrozilo tedy, že prchající budou po překročení hranice zadrženi a vráceni zpět do Československa. Když dorazil na blízké nádraží, dal se do řeči s několika dívkami. Díky svému vzdělání uměl několik jazyků včetně němčiny, což mu zásadně pomohlo i s pozdější adaptací v zahraničí. Dívky poznaly, že jde o uprchlíka, za čokoládu mu zakoupily jízdenku do Vídně a poradily mu, kudy nastoupit do vlaku, aby nebyl přistižen sovětskými hlídkami.

Ve Vídni se přihlásil Američanům, po krátkém zadržení, kdy byl vyslýchán, se mohl po městě pohybovat svobodně. Vyhledal tehdy pobočku CIC, kde věnoval veškeré úspory na boj proti komunismu. Poté odjel vlakem do Lince, z vlaku vystoupil o něco dříve, aby se nestřetl se sovětskými hlídkami. Pak už zbývalo jen dostat se do uprchlického tábora v Salzburgu, kde potkal rodáky z Uherského Ostrohu a okolí, uprchlé z Československa o něco dříve. Mezi nimi i Františka Bogataje, zpravodajského důstojníka druhého zahraničního odboje, velitele výsadku Carbon, který po únoru 1948 opět působil v exilu (v říjnu 1948 ilegálně přešel hranice do západního Německa, kde se zapojil do protikomunistické činnosti) a na Uherskohradišťsku zformoval síť spolupracovníků podporující vysílané kurýry. V roce 1954 se usadil v Americe, pracoval v bance. Se strýcem Josefem jako kluci jezdívali společně vlakem do školy do Uherského Hradiště. Strýc se v Salzburgu rozhodl, že bude proti komunistům bojovat aktivně. Přihlásil se k cizinecké legii, odjel do Innsbrucku, francouzského pásma, započal i výcvik. Potkal zde však svého bývalého studenta, který o něm řekl, že je komunista, strýce pak poslali zpět.

Z Rakouska se chtěl Josef Červenák dostat do Ameriky, kde měl rodinu. Maminčini strýcové z otcovy strany – Josef, Antonín a František, odjeli do Ameriky už počátkem první světové války, aby nemuseli narukovat. František se oženil v Argentině, kde se živil jako zámečník, Josef s Antonínem zůstali v Michiganu. Antonín pracoval s manželkou u cukrovarnické společnosti, později koupil farmu ve městě Flint, kde hospodařili. Amerika však zrovna v době Josefova útěku za hranice uprchlíky nepřijímala. Nakonec se rozhodl odjet do Austrálie. Cestoval na lodi, kde se nechal zaměstnat v prádelně. Na pevninu vystoupil s pracovním doporučením v ruce. První práci dostal v Adelaide, v cínových dolech. Díky svému vzdělání zhotovoval plastické mapy a nemusel pracovat manuálně. Roku 1954 odjel hledat do Evropy nevěstu. Vypravil se lodí se zastávkou na Cejlonu, kde své budoucí ženě, ačkoli ji ještě neznal, zakoupil čtyři diamanty. Svou vyvolenou nakonec našel nedaleko Baden-Badenu. Gertruda, původem sudetská Němka, žila před válkou v Brně. Josef a Gertruda Červenákovi odjeli znovu do Austrálie, strýc pracoval u dráhy. Nakonec se jim splnil i sen o životě v Americe, kde Josef nejprve vypomáhal na farmě Antonína Červenáka, později se usadili v San Franciscu, kde si našel práci u Bethlehem Steel Corporation a vypracoval se na pozici zástupce ředitele. Dařilo se jim dobře, strýc investoval do nemovitostí, staral se o několik domů. S rodinou se znovu shledal až po dlouhých 19 letech v roce 1969, kdy přicestoval do ČSSR. Po celou dobu ze zahraničí podporoval svého syna Karla, s druhou manželkou děti neměli.

Soused házel úspory do řeky, měnová reforma je znehodnotila

Petr Bubeník zatím v roce 1951 nastoupil do školy v Uherském Ostrohu. Na učení kvůli práci v hospodářství moc času nebylo, úkoly tak dělal většinou až ve škole. Když zrovna nemusel pomáhat, užíval si s kluky ze sousedství divokého, vesnického dětství. Roku 1953 přišla měnová reforma. Bubeníkových se nedotkla, neměli žádné větší úspory – co vydělali, šlo znovu do hospodářství. Jiní na tom byli hůř. Petr Bubeník si pamatuje místního skláře, který z mostu u Moravy vyhazoval bankovky do řeky. Úspory mohli lidé měnit pouze v omezeném množství a v nevýhodném kurzu. Poctivě vydělané peníze mu tak byly – stejně jako mnoha dalším – k ničemu.

Na emigraci strýce Josefa doplatil v 50. letech další z maminčiných sourozenců, strýc Antonín Červenák. Byl vězněn čtyři a půl roku. Následky mučení neunesl, dostal se do Státního ústavu pro duševně choré v Kroměříži, kam ho jel Petr s maminkou navštívit. „Potom ho jezdila ošetřovat doktorka domů, do Nové Vsi, říkala, že má vyražený bubínek,“ vzpomíná. Po propuštění se strýc už nikdy nevzpamatoval. Blouznil, vracely se mu hrůzné vzpomínky z komunistického vězení. Z psychiatrie se vrátil do Ostrožské Nové Vsi jako nesvéprávný.

Bratr uprchlého Františka Bogataje, Josef, byl roku 1951 souzen za zapojení do protikomunistického odboje. V Uherském Hradišti dostal doživotní trest za velezradu, který si odpykával v Leopoldově, nakonec jej propustili roku 1963 díky rozhodnutí prezidenta. Vrátil se do Ostrohu, kde ho pak Petr Bubeník občas potkával. O svých zážitcích z vězení nemluvil.

Pionýrům jsme strhávali šátky

S odmítáním rodičů vstoupit do JZD začal následky pociťovat i Petr. Ve škole se mu posmívali spolužáci, jejichž rodiče byli příznivci KSČ, nazývali ho kulakem. S dalšími podobně postiženými si na ně pak počkali v kině a dali jim co proto. Otec vzdoroval vstupu do družstva několik let, byl posledním, kdo podepsal. Pro družstvo pak musel pracovat, stejně tak Petrův bratr, kterého zaměstnali jako traktoristu. Protože měl otec vystudovanou hospodářskou školu, působil zpočátku ve funkci vedoucího skupináře. Odmítal však chodit do práce o víkendech, z funkce byl sesazen a nakonec poklízel u býků. Po dokončení základní školy se Petr v letech 1959 až 1962 vyučil při JZD zedníkem v OSP Veselí. Do školy dojížděl do Uherského Hradiště. Vzpomíná si, že jako patnáctiletí strhávali s kamarády u nádraží šátky procházejícím pionýrům. Po vyučení ho čekal nástup na vojnu. Mezitím pracoval jako zedník v JZD a přivydělával si různými fuškami. V té době si koupil první motorku. Vojnu absolvoval v letech 1964–1966. Nejprve v Milovicích, poté u koní na vojenském statku Josefov, kde pobýval samostatně, bez stálého dozoru nadřízených.

Po návratu z vojny si na plese v Nové Vsi našel první vážnou známost. Lidka byla sedmnáctileté děvče z Vlčnova, scházeli se spolu asi půl roku. Petrova starší sestra Marta si ale nepřála, aby se Lidka na statek přistěhovala. Když se to doneslo její mamince do Vlčnova, bylo po známosti. Po nějaké době potkal svou první ženu, Marii Paluříkovou. Brali se 11. května 1968. Žili pak u jejích rodičů v Kunovicích, což nedělalo dobrotu. Pár měsíců po svatbě, 21. srpna 1968, se Kunovicemi rozeznělo hlášení místního rozhlasu po drátě se zprávou o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Petr odjel na Pionýru do práce v Uherském Ostrohu, kde okupanty vítal učitel Oujezdský, zarytý komunista. Obyvatelé ale jeho nadšení nesdíleli, traktory družstevníků byly brzy popsány protisovětskými nápisy. Lidé směrem k tankům hrozili pěstmi. V září téhož roku se manželům narodila dcera Alena, manželství však nebylo šťastné a počátkem roku 1969 se Petr Bubeník vrátil k rodičům do Uherského Ostrohu, kde byl zaměstnán jako zedník v místním JZD.

Se strýcem se rodina shledala po devatenácti letech

V 70. letech jezdil Petr Bubeník pravidelně na zájezdy, pořádané družstvem. Roku 1969, v době vítězství československých hokejistů na mistrovství světa, byli zrovna v západním Německu. Cestou v autobuse si jeden z kamarádů, František Stužka, pročítal učebnici angličtiny, ze zájezdu už se vrátit nehodlal. Nakonec se mu emigrace zdařila a žil v Kanadě. Když se zbytek zájezdu vracel autobusem zpátky přes Prahu, viděli rozbité výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí, které spustily vlnu následných represí. (Po několika dnech se začala objevovat tvrzení, že šlo o projev kontrarevoluce, mnohem později se objevily informace, že šlo o provokaci režimu, který využil situace.)

Petr Bubeník vzpomíná, že v rádiu v té době poslouchal pouze Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, kde občas slýchal otcova dobrého přítele Aloise Rozehnala, právníka, toho času v emigraci. (Většinou komentoval dělnické hnutí.) V květnu roku 1969 se rodina znovu shledala se strýcem Josefem, který přijel na návštěvu z Ameriky, Petr ho čekal v Praze s jeho synem Karlem. Poté odjeli do Uherského Ostrohu, kde proběhlo dojemné setkání se zbytkem rodiny a některými přáteli.

V létě roku 1971 se Petr Bubeník se svou mladší sestrou Marií vypravili přes cestovní kancelář mládeže na zájezd do Jugoslávie. Marie se na zájezdu seznámila se dvěma mladými Italy. Jezdila s nimi na různé výlety, byli zde vlastním autem. Jeden z nich se jí dvořil, nabídl jí sňatek. Sdělil jí, že by ji vzal na výlet do Říma, odkud pocházel a kde by mohli sňatek uzavřít. Odjet měli den před odjezdem zájezdu zpět do Československa. Svěřila se Petrovi s tím, že by mohl jet s nimi, souhlasil. Odpoledne 4. července 1971 opustili s bratrem ubytování v Pule, pasy měl u sebe vedoucí zájezdu, a se sbalenými zavazadly odjeli s italskými přáteli do městečka Koper blízko jugoslávsko-italských hranic. Zde byli zadrženi, nejprve Marie, která se po návratu hájila tím, že chtěla pouze s přítelem Pinem na celnici zjistit, za jakých okolností by bylo možné se do Říma dostat. Když celníci viděli, že nemá pas, už ji nepustili. Pro Petra Bubeníka, který čekal v motelu s druhým Italem, přijeli vzápětí. Později vypovídal, že neměl v úmyslu hranice překročit, celou záležitost bral jako příležitost k projížďce a měl v úmyslu se do Československa vrátit. I Marie u soudu vypovídala ve smyslu, že v zahraničí nechtěla zůstat. V Jugoslávii byli zadrženi pro pohyb bez dokladů a strávili tu šest dní, následně je eskortovali přes Maďarsko do ČSSR, kde byli vyšetřováni a poté obviněni pro pokus trestného činu opuštění republiky. V lednu 1972 vynesl Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudek, kterým Petra Bubeníka odsoudil k osmi měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na dva roky, Marie obdržela dvanáctiměsíční trest, také s dvouletou podmínkou. Kromě toho Petru Bubeníkovi zablokovali na oddělení pasů a víz možnost výjezdu do kapitalistických států. V dubnu 1975 byl na osobu Petra Bubeníka zaveden Státní bezpečností signální svazek s reg. č. 19921, kde byl veden pod krycím jménem Palička. Svazek byl založen na základě podezření z pokusu trestného činu opuštění republiky. Rozpracování svazku bylo ukončeno roku 1978 s tím, že náznaky k přípravě opuštění republiky nebyly potvrzeny. Roku 1981 žádal Petr Bubeník o možnost vycestovat na zájezd do Dánska a Švédska, což mu režim neumožnil, jak vyplývá ze zprávy v Objektovém svazku reg. č. OBŽ-22570 BN* (tematika svazku „Vízoví cizinci, okres Uherské Hradiště“), téhož roku mu v rámci preventivních opatření odebrali pas.

Po revoluci dostali zpět zabranou půdu

Roku 1981 se podruhé oženil. S Milenou, rozenou Ivanovou, jej seznámila sestra Marta, pracovaly spolu v pobočce n.p. Svit ve Veselí nad Moravou. Milena vychovávala už dceru Magdalenu, v roce 1982 se manželům narodil syn Pavel. V roce 1985 se zúčastnil pouti na Velehrad, v průběhu které věřící vypískali ministra kultury Milana Klusáka při jeho projevu. Petr Bubeník se na pouť vypravil s dcerou Magdou o den dříve. Této události tedy nebyl přítomen, mezi lidmi se o ní ale vzrušeně mluvilo. Éra komunistického režimu se pomalu chýlila ke svému konci.

V říjnu roku 1989 se Petr Bubeník zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě, kterého byl účasten i kardinál Tomášek a papež Jan Pavel II. „Byli jsme na Svatopetrském náměstí, papež sestoupil dolů a šel vedle nás s kardinálem Tomáškem, zdravili jsme je. Byl tam velký sál, kde jsme zpívali svaté písničky a modlili se, to jsme tam byli jenom samí Češi. Svatořečení bylo v neděli, italská policie každého prohledala, jestli nemá nějakou zbraň,“ vzpomíná. Papeže pak viděl ještě jednou, při jeho návštěvě Velehradu po revoluci. Pomáhal zde s organizací.

Revoluční události roku 1989 prožíval Petr Bubeník zpovzdálí, stále pracoval v JZD, na demonstrace ani setkání na náměstích nejezdil. Roku 1993 byl propuštěn, pracoval pak dále jako zedník, podílel se i na opravách Velehradu. Syn Pavel se vyučil opravářem zemědělských strojů. Jakmile školu dokončil, požádali v restituci o převzetí půdy zabrané po roce 1948. Dostali ji zpět a začali se synem znovu hospodařit. Příbuzný Karel Ludvík a jeho rodina, která se musela na deset let vystěhovat z domova, ani strýc Antonín Červenák, mučený v 50. letech kvůli bratrově emigraci, nebyli za prožité útrapy nikdy odškodněni. Petr Bubeník žil v době natáčení, v roce 2024, se svou ženou Milenou v Uherském Ostrohu.