“Tam se nevyžaduje vůbec žádné biflování ničeho nazpaměť, nýbrž studium. A to neustálé, denní, v tom smyslu je to trochu jako střední škola – jaké jsou na vás kladené nároky, a že dostáváte od profesorů úkoly z hodiny na hodinu. Z přednášky na přednášku. Ale na samostatné studium: profesor vám dá seznam literatury, seznam soudních precedentů, co do příště musíte nastudovat. A přednášky vypadají tak, že to vlastně nejsou přednášky v našem pojetí, profesor tam nestojí a nepřednáší svoje názory a teorie a nečte samozřejmě vůbec, to by bylo úplně nemožné, aby profesor četl něco z knihy. Ne, on uvede tu přednášku nebo tu hodinu nějakým úvodem a normálně se diskutuje. A ten profesor dokonce vyvolává, protože vás chce poznat. Známkuje vás během toho semestru do svého notýsku. A vyžaduje od vás diskuzi, argumenty, tvůrčí myšlení. Analýzu toho, co jste nastudoval. A jste jako rovný s rovným.”
“Nakonec jsem tomuhle ne nátlaku, ale přesvědčování podlehl. Trochu jsem si říkal, už toho všeho bylo dost: perzekuce vyslovená za války, potom na fakultě určité diskriminace, s umístěním diskriminace, se závodní činností diskriminace a teď jako rozhodčí. Byl už to rok šedesát dva šedesát tři a nakonec i v našem městském sdružení advokátů a v naší poradně – vlastně to se musím vrátit k poměrům v advokacii, abych to osvětlil, co to znamenalo. I v tom advokátním sdružení pražském musela být stranická organizace. Ale advokáti snad na jednu nebo dvě výjimky tam nechtěli vstupovat. Ta organizace musela být a muselo být alespoň deset procent. To znamená nějakých dvacet dvacet pět lidí. Vy se tomu dneska budete smát, ale mezi námi advokáty to tak bylo. Jak jsem říkal, my jsme se všichni dobře znali a důvěřovali jsme si, tak to byl vlastně až takový los, na koho to padne, že to musí udělat. A vždycky byla, řekl bych, nouze. Takže v tom roce šedesát dva, kdy mě přesvědčovali na tom krasobruslení, vlastně i v té advokátní poradně to podporovali. Tak já jsem tu přihlášku podal, a jak jsem ve své knize napsal, bylo to vlastně takové selhání, považuju to dodnes za své selhání, omluvil jsem se za to. I když jsem nikdy to svoje členství v komunistické straně nevyužil jinak, než že tedy v rámci toho sportu jsem mohl vykonávat tu svoji činnost. Žádné funkce jsem nikdy neměl, ani ve straně, ani ve státních orgánech. Po roce devadesát, protože jsem měl čisté lustrační osvědčení – já jsem nikdy nespolupracoval s žádnou bezpečností, s žádnou státní policií –, tak mi byly nabízeny jako odborníkovi, který znal jazyky a byl jsem tu jediný, který byl absolvent práv na Harvardu, to jsme se ještě nezmínili, tak mi byly nabízeny různé funkce. Ale já jsem je všechny odmítl, protože jsem si vědom… nedělal jsem to jako jiní, že bych zatajoval své členství a dělal novou kariéru.”
“4. května, to byl pátek, den před vypuknutím Pražského povstání, jsme se dozvěděli, že přivážejí vězně z koncentračních táborů. A sice dolů, právě v těch Vršovicích u Koh-i-nooru, do školy, které se říkalo Fajglovka. Tak jsme tam s bratrem přes ty louky a pole běželi a viděli jsme, jak z aut nákladních vycházejí vězni, někteří byli ještě v těch pruhovaných mundúrech, někteří na nosítkách. Nějak jsme naivně doufali, že třeba tam budou i naši rodiče nebo alespoň jeden z nich. Ale to se bohužel nestalo. A stala se taková jiná událost: jak jsem tam stál, blízko mě stál nějaký německý důstojník a najednou něco zasvištělo, ten německý důstojník se skácel. Zřejmě ho někdo zastřelil. My jsme okamžitě v panice začali s bratrem utíkat zase přes ta pole zpátky domů. A to Pražské povstání jsme my a obyvatelé toho našeho domu, i toho sousedního, prožili ve sklepě na haldách uhlí. Dny i noci. Protože jak jsme byli o samotě, tak z těch německých kasáren Na Míčánkách před námi – mezi nimi a naším domem nic nebylo – ostřelovali ty domy do oken, a když někoho viděli vyjít nebo v oknech, tak stříleli. A takhle zahynul jeden z těch našich kamarádů, Vašek Dostál, který neopatrně na chvíli vyšel před domovní dveře a okamžitě ho zastřelili.”
“Náš byt byl velice malý. Malinká kuchyň, myslím, že mohla mít tak šestnáct metrů, a malinký pokoj kolem dvaceti metrů. Tam nebylo vůbec místa, tam byly čtyři postele v tom pokoji, abychom se tam vyspali, a skříně dvě. A v kuchyni velká kamna na uhlí, kredenc, kuchyňský starý stůl a židle – a to bylo všechno. Takže i pro nás pro čtyři to bylo poměrně malé. A teď v tom roce čtyřicet dva došlo k tomu, že ti maminčini příbuzní židovští přišli z Jablonce, museli se hlásit v Praze do transportů, tam v těch Holešovicích, kde je dnes Parkhotel, tam bylo nějaké nástupiště. Tak nás tam spalo třeba i šest sedm lidí, z toho čtyři pět dospělých. Vím, že jsme spali i na zemi. Taky taková vzpomínka, která mi nevymizí, je, jak maminka v tyto dny, kdy se příbuzní chystali do těch transportů, vlastně celé dny a celé noci šila a šila. Měla takovou tu šlapací singrovku – byla švadlena – šicí stroj, protože nevěděli, jak to v těch táborech bude chodit. To se moc nevědělo. Tak jim šila na tom stroji všem vždycky vatované vesty prošívané a vatované válenky, aby v těch táborech – vědělo se, že jdou do Terezína a tedy do ghetta –, aby alespoň měli nějaké teplé oblečení. To opravdu ten stroj běžel dnem i nocí.”
Advokacie se považovala za „buržoazní přežitek“, který v komunismu nebude zapotřebí
Gerhardt Karel Bubník se narodil 23. července 1935 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny. Jeho židovskou maminku Elišku po většinu války chránilo manželství s tatínkem Oskarem, do transportů do terezínského ghetta však postupně odcházeli matčini příbuzní. Nikdo z nich válku nepřežil. Když se v roce 1944 nacisté zaměřili i na smíšená manželství, byl internován nejprve otec rodiny – prošel pracovními tábory Klein Stein a Osterode pro nežidovské manžele Židovek. Maminka dostala povolávací rozkaz do Terezína v lednu 1945, po její deportaci zůstali devítiletý Karel a jeho o šestnáct měsíců starší bratr Robert doma sami. Přežít jim pomohla matčina přítelkyně německé národnosti Marie Waldenová, tu ale povstalecké gardy odvedly během Pražského povstání. Po konci války se oba rodiče vrátili, otec však ve velmi zuboženém stavu. Karel Bubník po válce vystudoval anglické gymnázium a v roce 1958 absolvoval práva. V té době už také reprezentoval Československo v krasobruslení, aktivní kariéru ukončil kvůli zákazu cestovat na Západ. Poté působil jako rozhodčí. Aby mohl rozhodovat i na nejvyšší mezinárodní úrovni, vstoupil nakonec v roce 1962 do komunistické strany. Pracoval v advokátní poradně, v roce 1968 odjel do USA k ročnímu studiu na Harvard Law School, koncem roku 1969 se rozhodl vrátit do Československa. Za normalizace zastupoval občany proti státu, hájil například emigranty usilující o legalizaci pobytu v zahraničí. Kvůli styku s cizinci se ho počátkem 70. let pokoušela získat ke spolupráci Státní bezpečnost, spolupráci ale jednoznačně odmítl. Po sametové revoluci s kolegou založil soukromou advokátní kancelář a dál působil i jako dobrovolný sportovní funkcionář. V roce 2007 mu Mezinárodní olympijský výbor udělil Olympijský řád, o dva roky později Cenu za boj proti dopingu. V roce 2016 byl uveden do Právnické síně slávy. V roce 2017 vydal knihu svých vzpomínek Život mezi paragrafy. Karel Bubník žije v Praze a nemalé prostředky věnuje na charitu.