Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Buchalová (* 1930)

• narozena 23. července 1930 v Boskovicích v sousedství židovské čtvrti

• v roce 1942 viděla nucený odchod židovských obyvatel

• byla svědkem zatčení strýce Stanislava Zány gestapem

• poslední rok války musela pracovat v textilní továrně

• v roce 1949 absolvovala dvouletou veřejnou obchodní školu v Blansku a vdala se

• pracovala jako mzdová účetní v podniku Minerva a v nemocnici

• celý život je v kontaktu se spolužačkou Lizzy Schwarzerovou (Dysckievicz), která přežila holokaust

• zpívala v chrámovém sboru, souboru Janáček a hrála ochotnické divadlo

Byla svědkem nuceného odchodu židovských obyvatel, viděla, jak si gestapo odvádí strýce, který pomáhal partyzánům, a přesto zůstala pozitivní až do vysokého věku.

Alena Buchalová se narodila 23. července 1930 v Boskovicích jako jediné dítě rodičům Kristýně a Jaroslavu Konečným. Maminka byla vyučenou švadlenou a celý život pracovala doma. Tatínek byl zaměstnaný jako nástrojař v brněnské Zbrojovce a často z práce domů vozil zbraně na drobné opravy.

Dětem je jedno, kdo je kdo

Po vypuknutí druhé světové války byla ukrytá zbraň v tašce nebezpečná a celá rodina měla strach z možného odhalení. Podle vyprávění rodičů pamětnice otec zbraně později hodil do studny v blízkosti hradu. Začátek války, den 15. března 1939, kdy Československo obsadila německá armáda, popisuje pamětnice z pohledu devítiletého dítěte: „Bylo to v březnu, poletoval sníh a oni se pohybovali po celých Boskovicích a my jsme ještě Na Zahradách jezdili na saních. To si pamatuju, že jeden ten Němec se k nám posadil na ty saně, že se chtěl s náma svézt, a my jsme byli u vytržení, že jsme viděli vojáka.“

Rodina bydlela v místě, kde se říkalo Na Zahradách, které sousedilo s židovskou čtvrtí. Pamětnice popisuje soužití židovských dětí s těmi ostatními jako naprosto bezproblémové a dodává: „Židovská děcka nebo tady ze Zahrad, to bylo úplně jedno, byli jsme všichni jedna parta.“  Vzpomínala také na jednu úsměvnou historku, kdy v Boskovicích u Vážné studny pořádali židovští hasiči cvičení: „Jak byly ty Masné krámy, tam měli židovští hasiči schovanou stříkačku. Když jsme věděli, že židovští hasiči budou mít cvičení, tak jsme stáli u Vážné studny a čekali, co se bude dít. Pak nasadili hadici na studnu a začali pumpovat. No a teď ta hadice vyskočila a stříkala všude, my jsme byli všichni mokří.“

V Boskovicích žila před válkou početná židovská komunita, ale v březnu 1942 muselo více než 400 mužů, žen a dětí nastoupit do transportů. Většina byla zavražděna v koncentračních táborech a po válce se jich vrátilo jen velmi málo, uvádí se čtrnáct přeživších. Bohužel jejich odchodu pamětnice také přihlížela a celou smutnou situaci popisuje slovy: „Oni se scházeli u Vážné studny, to bylo hrozný. My jako malí jsme byli na tom asfaltu nahoře a dívali jsme se, jak se tam scházejí. Pak je odvezli nebo odešli na nádraží. Oni si tady nechávali věci nebo chtěli, aby jim to lidi schovali. Mysleli si, že se vrátí.“

Příbuzní v odboji

V dětství jezdila pamětnice na prázdniny za strýcem Stanislavem Zánou, který byl na Vysočině v Malém Tresném hajným. Celá jeho rodina pomáhala partyzánům, poskytovala jim zázemí, zásobovala je potravinami a nákladními auty z nedaleké grafitárny je převážela, kam bylo potřeba. Vzpomínala, jak jednou v noci procházela kolem kuchyně na záchod a přes skleněné dveře viděla kolem stolu několik cizích postav. Když se ráno ptala tetičky, kdo to byl, tak se tvářila, že o ničem neví, že se jí zřejmě něco zdálo. Bylo to samozřejmě nebezpečné, a čím méně o tom děti věděly, tím to bylo lepší. Při jednom prázdninovém pobytu ale byla pamětnice svědkem příjezdu gestapa a strýcova zatčení. Těsně předtím strýčkovi někdo volal, aby ho varoval, a proto stihl naházet zbraně do pytlů a někde na zahradě je ukrýt. „My jsme stáli v kuchyni u zdi, řvali jako paviáni, oni křičeli, kde má zbraně, a on, že žádné nemá, a pak ho sebrali a odvezli,“ popisuje událost pamětnice. Stanislav Zána byl vězněn v koncentračním táboře, vrátil se, ale nebyl zdravotně v pořádku a nakonec se oběsil.

Jak to bylo s partyzány

Dcera Stanislava Zány Helena (později provdaná Vlčková) byla starší sestřenicí pamětnice a zachránila život sovětskému partyzánovi Romanu Chludovi. Někdy v osmdesátých letech vyšel o jejím činu článek v novinách doprovázený oznámením, že obdržela v Moskvě spolu se svým bratrem Stanislavem medaili za odvahu. Několik dní se o těžce zraněného partyzána starala doma, ale nakonec se s ním musela ukrýt v prázdné hrobce v nedalekém Víru. Kdo to byl Roman Chlud a jak ke svému zranění přišel, tomu se podrobně věnuje spisovatel Hynek Jurman alias Bořivoj Nebojsa v knize Jak to bylo s partyzány v kapitole Zastřelení továrníka Ehma. Vyvrací zde zažitou představu o hrdinských činech partyzánů. Členové partyzánské skupiny Jermak Roman Chlud a Nikolaj Čursin posilněni alkoholem šli zneškodnit továrníka Ehma do jeho vily v obci Vír. Celá akce skončila tragicky, tady je citace z knihy: „Roman Chlud vrhl proti oknu ruční granát, ale netrefil! Granát se odrazil, explodoval na zemi a zasáhl Chluda i Čursina. Čursin chytil zásah do břicha a zůstal na místě mrtev. Samotný Roman Chlud byl zasažen čtyřiceti střepinami.“

Díky velké obětavosti místních občanů, včetně Heleny Zánové, se dožil konce války, oženil se, měl dvě dcery, žil na Volyni ve městě Kovalu a pravidelně navštěvoval oslavy konce války. Několik takových zbytečných akcí partyzánů z konce války stálo mnoho životů obětavých lidí nejen na Vysočině.

Ve čtrnácti letech u pásu

Po skončení obecné školy nastoupila pamětnice v Boskovicích do školy měšťanské a poslední, čtvrtý ročník musela i s dalšími spolužáky pracovat v bývalé textilní továrně na výrobě kabátů pro bombardované Německo. Byl to už poslední rok války a u tří pásů pracovalo denně několik desítek sotva patnáctiletých dětí. Pamětnice vzpomíná, jak zaměstnanci dělali drobné sabotáže, když se například snažili vyhazovat pojistky, přehazovali látky, aby výroba šla co možná nejpomaleji, nebo se rozdělili a každý výrobní pás zpíval jinou písničku. Až později si uvědomili určité nebezpečí. „Pak jsme o tom uvažovali, že kdyby se nám ti Němci chtěli pomstít, tak mohli i třeba našim rodičům něco udělat,“ popisuje pamětnice a hned dodává: „Byli to většinou už starší úředníci, jeden byl i bez nohy, ale později jsme se dozvěděli, že je odvedli někam k Šebetovu, kde je naši lidi údajně postříleli.“

Konec války prožívala pamětnice v Boskovicích na náměstí, kde se lidé radovali z osvobození. Všude byli vojáci a z vozů, které Němci narychlo opustili, se obyvatelé města snažili získat všechno, co se mohlo hodit.   

Škola a dvě židovské spolužačky

Po válce chtěla jít studovat na učitelský ústav, ale tam dostávali přednost jiní, a tak se jí podařilo na poslední chvíli udělat zkoušky na dvouletou veřejnou obchodní školu do Blanska. V ročníku se sešli spolužáci různého věku, protože během války bylo studium omezené. A tak se stalo, že se seznámila se dvěma staršími děvčaty z Boskovic, obě byly Židovky a obě se vrátily z koncentračních táborů.

Jednou z nich byla Lizzy Schwarzerová, jejíž rodiče i starší sestra Kitty byli zavražděni v koncentračním táboře v Osvětimi. Sestra Kitty se mohla zachránit díky nabídce rodiny Oherových, která stihla odjet do Palestiny. Kitty chodila s jejich synem, ale rodičům se nezdálo vhodné, aby s nimi odjela, když ještě nebyli sezdaní.

Lizzy o svých zážitcích z koncentračních táborů nerada mluvila, vzpomínala třeba na ponížení, když musely ženy v přítomnosti dozorců žádat o hygienické potřeby. V zimě při jedné společné cestě rozbitým vlakem do školy nabídla pamětnici velký kabát na zahřátí se slovy: „Já vím, co je to zima.“ V roce 1947 odjela za svou jedinou příbuznou do Londýna, vdala se a narodily se jí dvě dcery. Několikrát se vzájemně s pamětnicí navštívily a jsou v neustálém kontaktu. V roce 2022 oslavila Lizzy v Londýně pětadevadesát let.  

Druhou spolužačkou byla Gertruda Grünwaldová; narodila se do smíšeného manželství, a tak se dostala spolu s otcem až do pozdějších transportů a dočkala se v Terezíně osvobození. Po skončení školy už spolu neměly žádný bližší kontakt. Příběh její rodiny byl pro Paměť národa zpracován při natáčení její dcery Blanky Dvořáčkové.

Stejnou školu o několik let dříve absolvoval i budoucí manžel pamětnice Přemysl Buchal, v roce 1949 se vzali a narodil se jim syn Přemysl (1952). Po ukončení školy pracovala jako mzdová účetní v podniku Minerva Boskovice a tutéž práci dělala od roku 1959 v nově otevřené nemocnici.

Ty seš sviňa baba

Přestože se podle svých slov o politiku nezajímala, její pravidelné návštěvy bohoslužeb v katolickém kostele neušly pozornosti nadřízených. Jeden z horlivých komunistů se jí zeptal: „A ty musíš chodit do toho kostela?“ Ona pohotově odpověděla: „Tak udělejte varhany v sokolovně a já budu chodit tam, mně se líbí chrámová hudba.“ –„Ty seš sviňa baba, ty máš štěstí, že umíš dělat,“ odpověděl jí straník. Manžel jako bývalý sociální demokrat vstoupil do KSČ, ona se vymluvila na těhotenství a pak už jí to nikdo nenabízel. V té době někteří věřící jezdili do kostelů v okolí, aby nebyli na očích a neměli problémy třeba v zaměstnání. K tomu pamětnice jasně poznamenala: „Co ze sebe budu dělat vola? Co se mně může stát? Budu dělat škrabáka tam nebo tam.“

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy pamětnici volala sestřenice Helena, která za války spolu se svými bratry a otcem pomáhala partyzánům. Do telefonu brečela a říkala: „Kluci brečí, řvou na sebe, hází po sobě metálama, za co bojovali, proč to všecko bylo?“

Zpěv a divadlo

Následující období tzv. normalizace prožívala pamětnice se svou rodinou a hlavně se věnovala svým velkým koníčkům, hudbě a divadlu. Celkem dvaasedmdesát let chodila zpívat do kostelního sboru, do boskovického pěveckého souboru Janáček dlouhých dvaašedesát let a od svých devatenácti byla členkou místního ochotnického divadla. Nejraději vzpomíná na vděčnost posluchačů, na několik zahraničních cest se souborem Janáček, na zážitky s divadlem nebo na společné chvíle strávené na boskovické faře. V mládí byla členkou Sokola a později ráda vystupovala i na spartakiádách.

V roce 1989 sledovala dění během revoluce v televizi a také zakončila pracovní etapu svého života a odešla do důchodu. Mohla si tak už bezstarostně užívat chvíle se svou rodinou i přáteli při hudbě a divadlu.

Podle svých slov si Alena Buchalová nejvíc váží toho, že dokázala s úctou až do jejich smrti pečovat o svou maminku, manželovu maminku a nakonec se i dlouhé roky starala o svého muže, který byl po mrtvici odkázaný na její služby. Sama překonala těžké onemocnění a vitalitu v jejích letech bychom jí mohli závidět. „Jsem šťastná, že se umím modlit, víra člověku pomáhá,“ dodává pamětnice na závěr.