„Bydleli jsme na Pasekách a měli malé hospodářství. Za druhé světové války u nás přebývali dva partyzáni v podkrovní světničce. Až jedenkrát se stalo, že jeden z nich přišel moc potlučený na schůzku. Partyzáni se ptali, co se mu přihodilo. Zapíral, že se naboural, zapíral pořád. Nakonec ho prošacovali a zjistili, že má u sebe papír se jmény všech z organizace. Jednoho dne si na něho počkali a zastřelili ho, když šel k nám. Pochovali ho nad Březnicí do lesa.“
„Gestapo mělo lidi, tak začalo zatýkat. Stalo se to v prosinci 1942. Mysleli, že na Vánoce budou všichni doma. Tak hned po dvanácté hodině nebo k jedné hodině vybrali jednu rodinu ve Zlíně a pak se vydali na Březnicu. Přišli k nám a sousedům přes kopec. My v tu dobu zrovna šli do kostela na jitřní. První šla stařenka s bratrem a sestrou, té bylo deset a bratrovi sedm roků. Za nimi šel tatínek a já jsem šla poslední, že je dohoním. Maminka zůstala doma s tříměsíční Libuškou. Byla krásně jasná noc a bylo vidět daleko. Jak přišla stařenka na kopeček, uviděla mnoho lidí. Vrátila se, varovala tatínka a ten stihnul utéct do lesa. Já jsem se s nima potkala, když jsem zavírala branku. Tak jsem si říkala, co se to děje, tolik lidí? Povalili mě, utíkali a už tloukli na maminku, aby jim otevřela. Mezitím se vrátila stařenka s děckama a museli jsme jít všichni do chalupy. Tam bylo zatím boží dopuštění, všechno přeházené hore nohama, maminku bili, aby se něco dozvěděli. Když nic nenašli, tak obě dvě ženské, maminku i stařenku, odvezli s sebou na gestapo do Zlína. My jsme zůstaly doma, děcka a malá, tříměsíční Libuška. Postarali se o nás sousedé. Sousedka měla také malé dítě, tak ji přišla nakojit.“
„Pak už to mělo spád. Přijely náklaďáky s vojákama z Holešova. Zastavili na dědině a vydali se k lesu. Když přišli do lesa, zjistili, že je bunkr obsazený. Před vchodem stály lyže a z komína se kouřilo. Obstoupili ho, vyzvali partyzány, aby vyšli ven. Strhla se přestřelka, jedni se bránili, stříleli, tak je postříleli. Byli tam tři zabití a jeden raněný. Tatínek vyšel ven nezraněn. Vojáci vyhodili bunkr do povětří. Pak se vydali k Bohuslavicím pěšky. Posbírali mrtvé a vyšli z lesa. Nějaký rolník z Bohuslavic tam rozvážel na saních hnůj. Přikázali mu, aby se obrátil a jel s nimi na Březnici. Naložili mrtvé a tatínek šel za nimi svázaný.“
"Určitě, že byl strach. Protože, to víte, jak první voják vyšel z lesa, tož náš strýc ho šel přivítat. Teta na něho křičí: ,Nechoď tam, vždyť to jsou Němci.´ Němci nešli do lesa, Němci se báli lesa. A on povídal prý: ,Prosím tě, myslíš, že to nepoznám?´ Tak si šel s ním připít. Objali se a připil si s ním."
"Dvakrát jsme měli znárodněný veškerý majetek, jedenkrát za Němců a podruhé v osmačtyřicátém roku. Tak jenom chci připomenout takovou historku, že, jak jsme museli dát krávy do kravína, tak ta jedna se nám vrátila zpátky domů."
"Já myslím, že to je stejný, válka je válka. A je to škoda, protože krásné domy vystavěné a všechno shořelo. Všecko dole, všecko. Všecko zbořené. Je to škoda. Je to škoda, kterou lidi pracně nadělali a je to zničené."
Marie Buchtová, rozená Durajová, se narodila v Březnici ve zlínském okrese 22. ledna 1931. Rodina od počátku druhé světové války spolupracovala s odbojem a ukrývala partyzány. Na 1. svátek vánoční roku 1942 začalo zatýkání gestapa, které odvedlo maminku Marii a babičku Reginu, otci se podařilo uprchnout. Po další vlně zatýkání a výslechů obklíčili 29. ledna 1943 němečtí vojáci bunkr odbojářů, živého zajali jen Ladislava Duraje a jednoho partyzána. Rodiče pamětnice a její babička stanuli před soudem v roce 1944. Otce popravili 22. června 1944 v Breslau ve Slezsku (dnešní Vratislav v Polsku), obě ženy dostaly několik měsíců vězení. Marie Buchtová pracovala od roku 1947 u Bati. V roce 1949 se vdala a o rok později se jí narodil syn. Vyučila se prodavačkou a až do důchodu pracovala s manželem v obchodě v Březnici. Zemřela 11. března 2024.
