Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emma Budová (* 1933)

• narozena 30. ledna 1933 do česko-německé rodiny

• vyrůstala ve velmi chudých poměrech, rodina se často stěhovala

• dva sourozenci – sestra Elsa a bratr Gustav

• otec půl roku ve vyšetřovací vazbě v Dachau za pomlouvání Adolfa Hitlera

• bratr sloužil za války ve wehrmachtu

• většina rodiny po válce odsunuta, Bergmannovi mohli zůstat

• dvakrát absolvovala první třídu, vychodila pět tříd obecné školy

• zaměstnána v přádelně v Aši, vdala se, měla dvě děti

• bratr se po návratu z východní fronty odstěhoval do Regensburgu, několikrát tajně překročil hranice

• dnes žije pamětnice v Německu

Cesta z Aše a zase zpět

Emma Budová, rozená Bergmannová, se narodila 30. ledna 1933 v Aši do národnostně smíšené rodiny. Maminka byla Češka a tatínek Němec. Měla o rok a půl mladší sestru Elsu a o jedenáct let staršího bratra Gustava. Rodina se přestěhovala do Hazlova. „Takový starý barák. Tam nebyl vodovod ani světla. WC bylo venku. Potom jsme jeli do Podhradí. Rodiče pracovali v mlékárně. Nechtěli už tam pracovat, tak jsme se přestěhovali zpět do Aše.“

Druhá světová válka

S válkou se paní Budové pojí několik událostí. Předně to byly nálety, kvůli kterým se ukrývali neustále ve sklepě. Tatínek to neměl rád. Někdo ho ale udal za pomluvy říšského vůdce Adolfa Hitlera. Byl uvězněn půl roku v Dachau ve vyšetřovací vazbě. Maminka zůstala s dětmi sama. Pamětnice si vzpomíná na návrat tatínka z vazby: „On přišel domů. Zhubl. Dostával špatné jídlo.“ Když se po půl roce vrátil k rodině, přestěhovali se do Hazlova, kde pamětnice začala chodit do první třídy. Po konci druhého pololetí si rodina našla nový domov opět v Aši. Rodiče v Aši pracovali v přádelně. Ani tam toho moc neměli. „Nic jsme neměli, žádnou koupelnu. Vanu na koupání jsme vytahovali každou sobotu do kuchyně. Ani topení.“ Pamatuje si ale na panenky a domeček pro ně, který měla se sestrou. Obě začaly v Aši chodit do první třídy, i když pro Emmu to bylo už podruhé: „Neuměla jsem počítat. Já jsem chodila se sestrou, tak jsem opisovala od ní. Ta uměla trochu lepší počítat.“ Jako děti spolu všude chodily a hrály si. Jezdily spolu na kole, chodily spolu do kina. Sestra se později přestěhovala do Šumperku. Na začátku války narukoval její bratr Gustav do německé armády, i když nechtěl. Tak jako všichni občané říšskoněmecké národnosti musel i on narukovat. Věděl, že kdyby nešel, skončil by ve vězení. Bojoval na ruské frontě. Emma Budová si vzpomíná, že jim z Ruska poslal čokoládu, občas dostal dovolenou, takže přijel za rodinou. V Aši se za války nežilo lehce, ale když bylo potřeba, lidé si pomáhali. Obvyklé jídlo byly brambory: „Brambory a máslo na to. To byly tenkrát dobrý brambory. Můj táta uměl vařit... My jsme dostali ty karty, ale máma moc maso nekupovala. Ona to prodala nebo vyměnila za chleba. Moc masa jsme nejedli, akorát v neděli.“

Osvobození

Na americké vojáky, kteří osvobodili Aš, vzpomíná pamětnice velmi ráda: „Američani byli dobrý. Oni nám dali sušenky a žvýkačky. Oni bydleli kousek od nás. Tam rozdávali kafe a müsli kaše. Ty byly dobrý. Jenom máma stála jedenkrát venku, ona chtěla jít do obchodu na druhou stranu, a oni mysleli, že má revolver. Mysleli, že chce zastřelit ty vojáky, ale ona koukala, jestli je obchod otevřený a může jít něco koupit.“

Po válce

Po konci války přicházeli Češi zpět do Sudet, tím pádem i do Aše. Rodina Emmy Budové nebyla odsunuta na rozdíl od jiných německých rodin. Nějaký čas měli kočku po jedné z těch rodin. „Jedna přišla, jak ti Němci šli pryč. Ta byla taková dobrá. Ona nám nosila živý myši do postele... soused měl králíky. On byl rád, že ta kočka tam byla. Krásná kočka. Ti Němci museli všechno tady nechat, když museli pryč.“ Do prázdných baráků přišli noví sousedi. „Ti Češi, když přišli, oni věděli, že jsme Němci, chtěli nás bít, ty holky. Chtěli nám kříž na záda kreslit. My jsme se bály jít ven. Potom jsme šly, když byla tma, sáňkovat. Já jsem měla dvanáct roků a Elsa deset. My jsme neuměly nic česky.“ Skutečnost, že její spolužáci mluví česky, byla pro ni překvapení, protože až do této chvíle pro ni čeština byla spojená s vnitrozemím a s Prahou. Do konce války se v Aši mluvilo pouze německy nebo německým dialektem. Školu ukončila Emma po pátém ročníku.

Ve 14 letech začala pracovat v přádelně. Sestra Elsa jí pomáhala i nadále s překladem, protože Emma ještě dlouho neuměla pořádně česky. Bratr se rok po válce odstěhoval do Regensburgu za prací. S bratrem se od té doby téměř neviděli. „My jsme byli jedenkrát u něho v Regensburgu. A on nám poslal vždycky fotky a my taky jsme poslali fotky.“ „Jedenkrát přišel načerno přes hranice. Jel přes Čechy a oni to viděli, co tam bydleli, a hlásili to... Potom šel zase přes hranice domů v noci, aby ho neviděli.“

Vdala se za Slováka. Vzpomíná si, že ze začátku ani jeden z nich neuměl pořádně česky, ale časem se naučili. Dnes žije Emma Budová v Německu a část její rodiny v Čechách.