Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bugel (* 1923  †︎ 2011)

• narozen 23. srpna 1923 v Kalništi na Slovensku

• v roce 1943 nastupuje základní vojenskou službu v Prešově, posluhuje veliteli, spojka na útvaru

• roku 1944 přesun do Popradu a Banské Bystrice, odkud je vyslán do hor k bunkrům s vojenským materiálem

• v srpnu 1944 se jako ostatní z útvaru přidává ke Slovenskému národnímu povstání, působí u letiště Tri Duby, naviguje baterkou sovětské paravýsadky

• zvolenské kasárny, u týlové služby, vydává civilistům během mobilizace výstroj a výzbroj

• vyslán na frontu, bitva o kopec Strečno, v jednotce, která ‚čistí‘ zákopy

• utíká z jednotek s devítičlennou skupinou vojáků mezi Bzovíkem a Krupinou nedaleko Banské Bystrice

• v civilu zadržen německou patrolou u Popradu, zatčen, utekl ze zajetí – spustil se nahý z půdy kasáren

• u Prešova potkává vojenskou jednotku, která se hlásí k domobraně, přidává se k ní a je znovu povolán do československé armády ke gen. Svobodovi

• zraněn u Liptovského Mikuláše, při dělostřelecké nepřátelské palbě mu spadla na ruku větev

• člen polní policie, na konci války odeslán do Jihlavy, střežil sběrný tábor pro Němce

• po roce 1945 nastupuje v Praze do Tatrovky jako dělník, hlásí se k sociálním demokratům

• v 60. letech 20. století vstupuje do československé armády jako voják z povolání, skladník mobilizačního skladu v Pardubicích na letišti

• zemřel v roce 2011 v Domově péče o válečné veterány v Praze

Jan Bugel se narodil 23. srpna 1923 v Kalništi na Slovensku. Jeho matka byla v domácnosti, otec pracoval jako cestář. V roce 1943 dostal povolávací rozkaz do slovenské armády. Považoval to za běžné a počítal s tím, bylo mu dvacet a vztahovala se na něj povinnost vojenské služby.

Slovensko jako autonomní satelit nacistického Německa se podílelo na nacistických vojenských operacích v Evropě.

Slováci působili po boku s nacisty v Polsku a následně nasadili rychlé a zajišťovací divize při tažení proti SSSR, ve kterém se vystřídalo téměř 75 tisíc slovenských vojáků. Docházelo často k dezercím – do konce března 1944 dezertovalo téměř 3200 mužů, což je skoro pět procent všech nasazených jednotek. Jan Bugel tvrdí, že Slováci dávali každý rok Němcům dvě divize plně k dispozici.

Být pucflekem

Jan Bugel se – jako většina vojáků – obával, že bude vyslán na frontu do Ruska nebo Itálie. Nastoupil k jednotce v Prešově, a protože o sobě prohlašoval, že je krejčím (nebyl však vyučen), byl přidělen do týlové služby k četě kuchařů. Stal se, jak říká, spojka útvaru. Pamětník vypráví, jak posluhoval rodině velitele divize Zverina a jeho žena a dcera mu rozkazovaly – věšel prádlo, vozil vodu (údajně léčivou z nějakého pramene), uklízel a podobně. Když byl velitel divize odvelen na frontu, vybral si ho za pomocníka jistý plukovník Badík. Jedná se o slovenského Němce od Kežmarku, který byl německou správou delegován, aby dohlížel na „loajální“ chod v armádě. Velitel Badík byl k Janu Bugelovi přátelský, pamětník vypráví, že od něj dostal dovolenou v době, kdy málokdo mohl ven z kasáren: „Druhý den si mě zavolal Badík a povídá: ‚Tak vojáku! Chceš na frontu, nebo na dovolenou?‘ Já mu na to povídám: ‚Pane podplukovníku, bude lepší, když půjdu na dovolenou.‘ ‚A kolik máte dovolené?‘ Já mu povídám: ‚Já jsem se na to díval, tak mám deset dnů.‘ ‚Máte to u sebe?‘ ‚Mám!‘ Tak jsem to vyndal, to byl takový sešit, kam se psala dovolená. A dokonce aj nějaké povídání, co můžeš a nemůžeš a tak dále. Šel jsem k výkoňákovi a říkám mu, že jdu na dovolenou. Povídá: ‚Hele, nevím, až se budeš vracet, jestli tu budu nebo ne…‘“

Do Itálie? Ne!

Jan Bugel se někdy v létě roku 1944 dostává do vojenských kasáren v Banské Bystrici, kde se vojenský materiál – vybavení kasáren, výstroj a výzbroj – překotně nakládá na náklaďáky, zbraně a střelivo na koňské povozy a odváží se do hor do bunkru, kde se údajně vše uskladňuje. Jan Bugel jede do bunkru právě s jednou takovou zásilkou zbraní a střeliva: „To bylo v srpnu 1944. ‚Touto polní cestou půjdete do lesa. Přijdete k velkému bunkru a tam se ohlásíte a to, co vezete, tam složíte.‘ Dal mi to do obálky, zapečetil a šmytec, já to dal do kapsy a hotovo. Přijeli jsme o půlnoci. Byli tam akorát dva vojáci. ‚Stát!‘ Tak jsme stáli. ‚Heslo!‘ Já povídám: ‚Jaké heslo?‘ Vozka mi říká: ‚To bude asi zřejmě to, co ti říkali dole v Banské Bystrici.‘ Já povídám: ‚Mor ho!‘ Bylo to ono. ‚Tak pojďte dál.‘ No, složili jsme. To byly veškeré sklady vyvezený z Banské Bystrice do toho bunkru. Tam to hlídali důstojníci, ne vojáci, ale důstojníci, to byli oficíři, všechno ze zálohy,“ vzpomíná Jan Bugel, který tvrdí, že v bunkru „normálního“ vojáka nepotkal, všude samí oficíři ze zálohy. Za dva dny se konal nástup, kde vojákům oznámili, že půjdou – všichni, jak tu stojí – do Itálie na frontu: „Jenomže tam vystoupili dva četaři. Měli ruské bubínkové samopaly na krku a říkají: ‚Nikam nepůjdeme! My všichni chceme na východní frontu!‘ A v noci toho 29. srpna 1944 bylo vyhlášené Slovenské národní povstání.“

Služba na letišti Tri Duby

Bugel prý moc na výběr neměl, byl přidělen velitelem do zvolenské posádky ke službě na letišti Tri Duby. Dostal baterku, se kterou v noci postával u přistávací plochy a blikal na letouny. Z nich na pomoc Slovenskému národnímu povstání vyskakovaly desítky parašutistů ze SSSR. Často prý vojáci končili na stromech a jednotka, ve které Bugel sloužil, je sundávala.

Po čtyřech dnech, kdy spal jen několik hodin přes den, aby pak mohl v noci signalizovat, byl odeslán zpět k posádce do kasáren. (Není zřejmé, zda do Zvolena nebo Banské Bystrice, pravděpodobnější je Zvolen.) Pracoval v týlové službě na výdejně výstroje a výzbroje. Během SNP se tisíce mužů ze zálohy hlásily ke službě a právě jejich výstroj a výzbroj měl ve skladu na starosti Bugel, který si pro sebe při této příležitosti schoval sniperskou pušku, kterou později užíval prý více jako pozorovatelnu než jako účinnou zbraň.

Když nesáhnu já, tak sáhne on

„Střílel jste proti člověku?“ zeptal jsem se Bugela: „No, tak takhle. Učil jsem se střílet!“ Posléze přiznává: „No střílel. Musel! Když je nepřítel, vidíte ho z dálky, já jsem měl sniperku, tak jsem se podíval, co je to zač. No a když jsem viděl, že za ním jdou další, tak nic jiného člověku nezbývá, než sáhnout na kohoutek, protože když nesáhnu já, tak sáhne on.“ Pamětník přeskakuje o několik měsíců dál ke konci války a vypráví, jak zastřelil jednoho polského Němce. Bylo to v době, kdy sloužil u jednotek polní policie: „Prostě je útok. A tak se čistěj zákopy. Přijdete tam a říká vám voják: ‚Nestřílej, já jsem Polák! Nestřílej, já jsem Polák!‘ Já povídám: ‚Když jsi Polák, tak co tu děláš? Máš být v Polsku! A ne v Československé republice!‘ Prásk, prásk a hotovo. Co jiného. Kdyby on byl v mé situaci, tak to udělá také tak. To se nečeká, to se vyřizují účty hned. Když se zapomene, tak je hned všechno špatně. Tam nikdo nikoho nelituje, to naberete – jak bych vám to vysvětlil – takový šminc, že je vám to jedno,“ vypráví Bugel, který vzpomíná na elán v jednotce.

Ve Zvolenu si nechal posádku nastoupit generál Golián (pamětník na jiném místě nahrávky tvrdí, že k nim mluvil generál Ferdinand Čatloš, ministr národní obrany, mj. později vyslýchaný Karlem Vašem). Velitel před vojáky prohlásil následující: „Úkol je jednoduchý – vyhnat německé fašisty z republiky a dávat při tom na sebe pozor!“ Vojákům prý rozdali legitimace potvrzující jejich účast na povstání. A jednotky pěšky vyrazily na frontu.

Jan Bugel poznamenává, že vojáci chodili neustále pěšky, což je prý „královská zbraň“. Potom, co se ve zvolenských kasárnách vylidnilo, několik desítek zbylých vojáků sestavilo jednotku, která se s velitelem pěšky přesouvala do Černého Baloga a na Podbrezovou. Jejich medik sehnal od civilistů povoz, na který sbírali raněné a ty pak odváželi do týla do sběrných nemocničních lágrů.

V bitvě o kamenitý kopec Strečno

Frontu člověk slyšel na desítky kilometrů. Každý útok provázela dvacetiminutová dělostřelecká příprava nebo zastřelování zbraní. Nejhorší spoušť způsobovaly kaťuše. Jan Bugel vypráví, že tuto zbraň obsluhovali zásadně jen ruští důstojníci.

Nejhorší byly bitvy o kamenitý kopec nedaleko Žiliny – Strečno. Do kopce se jednotky hrabaly proti dobře zakopaným Němcům. Vojáci vpředu se drápali přes kamenité svahy tak, že za nimi museli ostatní uskakovat. V předních liniích šli podle Bugela „kluci“, kteří něco provedli, hlavně prý Rumuni. Snadno se poznali, pušky nosili zavěšené namísto koženého popruhu na šňůře. Stávalo se, že Rumuni se v boji najednou otočili a začali střílet do slovenských jednotek. Lidé v těchto bitvách utíkali, říká Jan Bugel, který postupoval v týlu s jednotkou, která „čistila bunkry“. Procházeli zákopy a stříleli nepřátelské vojáky. Vypráví znovu o polském Němci, který na něho křičel, ať nestřílí. Prý to takto bylo poprvé a naposledy. Jindy to bylo z větší vzdálenosti.

Po útoku jedli suchary, což bylo jednou za dva dny. Trvalo, než se rozprchlé jednotky dokázaly dát zase dohromady, mrtvé bylo nutné odklidit. Řešili problémy se zajatci. Prý jich ale moc nebylo.

Jak vypadal útok? „Špatně, strach jsem měl jako každý. Ale byla tam potřeba disciplína. Němci měli zkušenosti z Ruska, my jsme se zaučovali ve výcvikových střediscích na filmu, a to je něco jiného než ve skutečnosti. Němci to prostě uměli, měli disciplínu,“ říká Bugel, který měl možnost vidět, jak to vypadá, když jednotka velitele na slovo poslouchá. Sniperkou sledoval, jak jednotka Ukrajinců vedená Němcem kráčí přímo do pasti, musela přebrodit říčku, přes kterou byl široko daleko jediný most, a ten Slováci podminovali. Němec vydal rozkaz, že se všichni musí brodit, každý z vojáků ho poslechl a v řadě všichni bez remcání prošli vodou. Bugel říká, že jiná jednotka s nezkušeným velitelem by si samozřejmě vybrala most. 

Kopec Strečno se dobýval dvakrát, Slováci ho nedokázali udržet.

Nahatí vězni

Fronta se rozpadala, Slovenské národní povstání nemělo dostatečnou podporu z východní fronty, Němci postupně dobývali povstalecká území, vojáci prchali do hor, lesů, mnozí z nich se snažili ukrýt v zemljankách, srubech, u civilistů.

Jan Bugel dezertoval z jednotek s osmi kumpány, stalo se to mezi Bzovíkem a Krupinou nedaleko Banské Bystrice. Usoudili, že jako malá skupina – družstvo – mají větší šanci než četa. Kam šli? „Všichni jsme chtěli dom,“ vypráví dojatě Jan Bugel. Skupina vojáků dorazila do vesnice, kde se jich ujal jeden místní sedlák, svlékli uniformu, oblékli civil, Bugel snad za chleba vyměnil svoji pistoli i uniformu s Láďou Pavlovičem, prý osmnáctiletým chlapcem, a i ostatní se zbavili zbraní. Od místních dostali písemné potvrzení, že jsou rodáky z jejich obce, dokument měl sloužit pro případnou německou kontrolu. A v noci pokračovali směrem na východ domů. Po desítkách kilometrů, někde za Popradem, si přes den unavení lehli na louku u lesa, kde o ně doslova zakopla německá desetičlenná patrola, všechny zajala a odvedla do kasáren v Sabinově, které dočasně fungovaly jako sběrná věznice pro povstalce. Pan Bugel poznamenává, opíraje se o berle, že putovali opět pěšky, podíváme-li se do mapy, zjistíme, že vězni pochodovali podle svědectví pamětníka neuvěřitelných 80 kilometrů. Sabinovská věznice praskala ve švech a poslední místa se nacházela v prašné půdě, kam umístili Jana Bugela.

 Na této půdě se setkává a spřátelí s člověkem, na kterého prý nemůže zapomenout a s nímž si prý zpočátku nerozuměl ani slovo. Byl to Jugoslávec, který ukrýval v ponožce větší obnos peněz. Janu Bugelovi nabídl, že pokud se jim podaří utéci, tak se na něj může spolehnout, že nakoupí za bankovky jídlo. Jugoslávský spoluvězeň, jak říká Bugel, byl chytřejší než všichni ostatní, měl plán. Obstaral odkudsi lano a neustále posedával u malého půdního okénka a cosi bedlivě sledoval.

Jedné noci se pak vězni na půdě svlékli donaha, to aby necinkla jediná přezka. Oblečení spustili lanem přes okénko dolů a sešplhali. Jugoslávec velel, měl přesný přehled o tom, jak se německé stráže střídají a kudy vede jejich obvyklá obhlídka, vše vypozoroval z půdy. Nazí uprchlíci prchali přes plot a nikdo neváhal, jaký směr zvolit – východ.

Tentokrát prý moudře pochodovali jen v noci, zdržovali se na hřbitovech, Bugel tvrdí, že byly uklizené a liduprázdné a Němce by nenapadlo jít kontrolovat tato místa, jídlo obstarávali za peníze Jugoslávce. 

Zřejmě třetí den cesty, někde u Prešova, spatřili skupinku vojáků, která zamířila k vězňům. Ukázalo se, že jsou to Slováci, kteří se prohlásili za domobranu a nabídli skupince vězňů, aby se přidala. Souhlasili a všichni odešli do nedalekých vojenských ubikací, v noci vězni utekli, nejspíše domů, Bugel zůstal.

Únor 1945 a jeho zafačovaná ruka

Blížil se konec války, Němci ustupovali a mnozí slovenští vojáci, partyzáni se pokoušeli přidat se k postupujícím osvobozujícím jednotkám na východní frontě pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. K Bugelovi se v únoru 1945 dostal povolávací rozkaz pro všechny muže schopné boje, aby se dostavili k odvodu. Bugel se tedy vypravil do Popradu k již druhému odvodu ve svém životě. Opět tvrdil, že je krejčím, tentokrát byl přidělen k pěším jednotkám, samopalníkům. Vzpomíná, že všichni byli plni elánu. Bugel byl nasazen do bojů u Liptovského Mikuláše, kde byl zraněn. Během dělostřelecké palby mu přistála na paži větev, byl v týlu ošetřen, proti bolesti posloužila láhev vodky. Se zafačovanou rukou nastoupil už za čtyři dny do týlových jednotek k polní policii. Říká, že se u policie potkal s vojákem, který sloužil ve zvláštním oddíle defenzivního oddělení obranného zpravodajství, kterému velel Karel Vaš: „ S Vašem jsem se nesetkal. O obranném zpravodajství jsem neslyšel. O zvláštním oddíle jsem slyšel, to jo. U polní policie, jeden z těch kluků to vypravoval, že tam sloužil. Ale neubližovalo se lidem, kteří něco neprovedli. A teď se to říká. Takhle, já jsem nikdy nepolitikoval, o politiku jsem se nezajímal, až po válce. Pracoval jsem na Pohořelci, našel jsem si děvče, ta mi zařídila, že jsem šel do Tatrovky dělat, brousil jsem překližky, vrtal stupačky. A tam mi řekli, to je továrna sociální demokracie, tak jsem říkal, tak mi to dejte, já to podepíšu, od té doby jsem sociální demokrat,“ předbíhá Jan Bugel.

Jan Bugel popisuje, co všechno polní policie na konci války zajišťovala: ‚čistila‘ zákopy, odváděla zajatce (do sběrných táborů, ale byla s nimi potíž, prý hodně utíkali), zatýkala prchající Němce, prohledávala úkryty ve městech, kde nacházeli Němce, kteří se na Slovensku například oženili a nechtěli rodinu opustit. Bugel vzpomíná, že s jednotkou došel na okraj nějakého města, kde na ně čekal místní chlapík, který jim popsal přesně, kde je pět Němců. Prý stáli namačkáni beze zbraní, ale statečně v uniformě ve sklepě, byli zatčeni a odvlečení do sběrných táborů.

Divoký konec války a kdože znásilňoval

Jan Bugel říká, že v jednotkách panovala přátelská atmosféra, každý byl s každým kamarád: „Nikdo nechtěl umřít. My jsme se hlídali navzájem, jeden druhého, v boji jsme se už nehlídali, to nešlo. Jedli jsme, co nám donesli vesničané, ale ti se báli. Když nás bylo málo pohromadě, tak přišli a něco donesli.“ Zeptal jsem Jana Bugela, co by řekl k tomu, jak se zacházelo s ženami, říká se, že se hodně znásilňovalo… „Jó, to neznám. U nás to nebylo. My jsme na to neměli čas. Já jsem vám říkal: Davaj vperjod. Za rodinu, za Stalina!“ říká nepřesvědčivě Jan Bugel. Namítám, že jsem měl na mysli spíše sovětské vojáky, že především o nich se říká, že hodně znásilňovali. „O sovětských vojácích. Voják je každý stejný! Jestli sovětskej, českej, německej nebo anglickej, to je stejný.“ „Sovětští vojáci prý hodně znásilňovali,“ oponoval jsem. „Každý jsme nějakej,“ odpovídá Jan Bugel a dává za příklad rodinu jeho známého. Tři děti, všechny měly stejnou výchovu, dvě jsou vzorné a příkladné, třetí dítě se utrhlo a rodiče se za něj musí stydět.

Prý ale věděl, že Sověti znásilňují

Vypráví, že s „kurvami“ (není zřejmé, zda pamětník mluví o prostitutkách nebo myslí dívku, se kterou měl jeho přítel pohlavní styk) měl problém jeden jeho spoluvoják, dostal nějakou pohlavní nemoc a musel na ošetřovnu a pak už se s ním pan Bugel nepotkal. Vzpomíná také na jednu krásnou třináctiletou dívku – dceru Němky, místní učitelky – která moc stála o to, aby s matkou mohly zůstat v Československu. Bugel historku nedokončí, není přesně rozumět, proč o ní v této souvislosti mluví. Vypravuje, že potřebovala psaní (doporučení, proč by jim mělo být dovoleno, aby tu zůstaly). Němka i s dcerou nakonec zůstat mohly, dostaly potvrzení od revolučního národního výboru, pět lidí jim to prý muselo schválit.

Jan Bugel věděl, že Sověti znásilňují, vypravuje jednu příhodu, která se stala po konci války. S jednotkou polní policie byl odeslán do Jihlavy hlídat Němce ve sběrném táboře. Bugel byl velitelem jedné části tohoto tábora. Lágr byl rozdělen na oddíly pro děti s matkou, dívky a muže od 19 let, slečny byly zvlášť, jednou za ním přiběhla hlídka, že se skupina Rusů dobývá k Němkám. Bugel prý na ně vyběhl s pistolí a hrozil jim, že zastřelí každého, kdo přeleze oplocení. Vojáci odtáhli. Zanedlouho hlídka znovu přiběhla a Bugel musel zakročit znovu, tentokrát zastavil dva Rusy, kteří si nedali říct, hlásil je pak jejich veliteli, ale nic z toho nebylo. 

Jihlava kulturní

Jan Bugel vzpomíná, že pro ně Jihlava znamenala dřevěné vojenské baráky, kde se posádka ubytovala, byla pro ně tedy velmi příjemným místem. Prý zde byla i „kultura“: „Když jsme přijeli do Jihlavy, zase do takového dřevěného baráku. Výhoda tam byla, že prostě tam bylo WC. Už byla kultura. Nějak. Když jsme chodili po lese, tak tam nebyla kultura. Když se vám chtělo na velkou, tak jste se opřel o buk, posbíral listí a utřel si zadek. Protože nic jiného nebylo.“

Sběrný tábor byl postupně vyklizen a Němci byli transportováni do Děčína, kde byli, jak říká pamětník, „vagonováni“ do Německa. Každý Němec měl prý povolený balík o deseti kilech.

Odsun Němců, jehož svědkem se Jan Bugel stal, byl v některých místech doslova divoký, pamětník vzpomíná, že některé německé páry na ně lily vařící vodu, jindy na ně stříleli. „Za to byli odesláni k pánbíčkovi.“

Za komunismu bylo prý lépe, nebyli bezdomovci a byla práce

Po válce se Bugel přestěhoval do Prahy, našel si zaměstnání v Tatrovce a přihlásil se k sociálním demokratům. S režimem, který přicházel, a s novými poměry souhlasil, ovšem s výhradami. Na otázku, zda má pocit, že režim po roce 1989 je lepší nebo horší než za komunistů, odpovídá: „Horší! Za komunistů byli bezdomovci?! Změna byla zapotřebí, to je jasný. Ale ne takováhle! Čím větší funkcionář, tím větší zloděj!“

Během únorových událostí roku 1948 se účastnil demonstrace na Staroměstském náměstí (?), při níž slyšel Gottwalda hřímat slavný projev „Právě se vracím z hradu…“.

Bugel nebyl v milici, jeho snahou, jak říká, bylo hlavně uživit rodinu, vydělat peníze, zajistit své blízké. O politiku se nezajímal. Například proces s národně socialistickou poslankyní Miladou Horákovou sice zaznamenal v rádiu, ale jaksi věc nevnímal, dnes ví, že byla neprávem odstraněna. „No tak jsem to bral jako každej. Byla práce, byly peníze, nebyli bezdomovci, jako jsou teď, byli lidi chudí. Tak asi takhle, všichni skorem stejný. A dnes je vrchnost, střední a chudoba.“ Dodává: „Souhlasil jsem s ním, nebudu říkat, ale souhlasil jsem. Tak jako většina lidí. Nesmíte zapomenout, že když je člověk chudej a má se líp, tak souhlasí s tím, kde se máte dobře, ne s tím, kde se máte špatně, kde vás okrádají, to se mi stalo v devadesátých letech.“

Jan Bugel se v padesátých letech účastnil vojenského cvičení, kde byl jmenován velitelem čety. Musel se poctivě učit vojenskému řemeslu, aby na nástupech neděl před svými vojáky ostudu. Armáda se mu zalíbila, a proto když mu bylo 42 let, přijal nabídku okresní vojenské správy a podepsal vojenskou službu z povolání. Byl umístěn do Pardubic na letiště, kde do osmdesátých let, než odešel do důchodu, pracoval jako vedoucí mobilizačního skladu. Prý měl vždy naprosto vše v nejlepším pořádku, tvrdí.

Jaké je poselství Jana Bugela pro budoucí generace?

 „Poselství takové: Že by měli mít mladí lidé elán, stát za sebou. Ne prodat, co se dá. Vlastenectví jim chybí! Mladým lidem! Jak může být vlastenec, když je honba za penězi. Já vezmu příklad. V Liberci a pohraničí vůbec, je tomu dva roky, co prostě mladí lidé žádali, aby mohli do Německa z toho důvodu, že třeba jeho děda byl Němec, tak se vrátí tam. Ale narodil se v Česku! Tak jak může být takový člověk vlastencem!“ (Pamětník naráží na ekonomickou emigraci mladých lidí do Německa.) „Vlastenectví je – mít člověka rád, toho, odkud pochází. Nesmí ho podvádět, neměl by ho podvádět. Jednat s ním, když je na výši a vidí, že prostě ten člověk nemá, tak aby ho poučil, aby mu to řekl.“ 

Míra vlastenectví je pak podle Jana Bugela především věcí výchovy: „To v první řadě záleží na rodičích, na výchově doma. A v druhé řadě ve škole. Učitelé. Aby sami měli zájem, pak se jim to říká dobře. Jestli zájem nemají, zajímají se, jen kolik dostanou peněz, no tak to pak takhle vypadá.“

Natočil a zpracoval: Mikuláš Kroupa, mikulas.kroupa@centrum.cz