Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Luděk Bukač (* 1935  †︎ 2019)

• narozen 4. srpna 1935 v Ústí nad Labem

• s hokejem začal v LTC Praha

• později přestoupil do I. ČLTK Praha

• v roce 1959 přestoupil do Sparty Praha

• v období 1961-1963 hrál za armádní mužstvo Dukla Jihlava

• na Mistrovství světa 1961 ve Švýcarsku získal s československou reprezentací stříbrnou medaili

• vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

• v roce 1961 se stal členem KSČ, ze strany vystoupil po invazi v srpnu 1968

• v roce 1965 absolvoval stáž v Kanadě a o rok později v SSSR

• mezi lety 1967 a 1980 trénoval Spartu Praha, VSŽ Košice a Motor České Budějovice

• jako trenér vyhrál Mistrovství světa v hokeji v roce 1985 a 1996

• od roku 1991 vedl se synem akademii Bukač Hockey

• v roce 2007 byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace

• zemřel 20. dubna 2019

Luděk Bukač se narodil 4. srpna 1935 v Ústí nad Labem. Čtyřčlenná rodina se brzy nato přestěhovala do Prahy-Podolí, kde pamětník začal s bruslením na „podolském Hafende“, místním přístavu. Otec pracoval jako manažer ve firmě s psacími a počítacími stroji, matka byla v domácnosti. Malý Luděk vyrůstal s o rok starším bratrem Zbyňkem, se kterým trávil čas venku sportem. Na začátku roku 1945 se rodina rozrostla o sestru.

 

Obezřetnost za války

Napětí v předprotektorátním období si Luděk Bukač matně pamatuje. Po obsazení Československa se ze sousední podolské nemocnice stal lazaret SS, a tak se pamětník často na ulici potkával s německými vojáky ozbrojenými samopaly. „Obezřetnost nebo takový ten pocit, že to není normální, samozřejmě vznikal už od dětství,“ vzpomíná. Konec druhé světové války má spojený se vznikem Revolučních gard, které byly složené z dobrovolníků a podílely se na násilném odsunu Němců. Jejich součástí byl i soused Bukačových, povoláním taxikář. „Během několika měsíců zmizel ze života. Nikdo nikdy nezjistil, jakým způsobem.“

 

Hokej měl demokratický a intelektuální základ

Pamětníkovým prvním hokejovým klubem byl LTC Praha, kde začal hrát mezi lety 1946 a 1947. Do klubu jej přijal otec Vladimíra Zábrodského a Mike „Matej“ Buckna, v Kanadě narozený Slovák. „Dřív se talent nehledal, ten musel být vidět a trenéři uměli totéž, co uměli dobří hráči, to znamená vnímat. Všimnout si, co je v tom hráči ukryto,“ popisuje tehdejší kritéria. Za LTC, tedy Lawn Tennis Club Praha, hrálo mnoho chudých hráčů a měli stejné podmínky i práva jako majetnější.

Luděk vnímal, že hokej měl tehdy demokratický a intelektuální základ. Když se zamýšlí nad převratem v roce 1948, zmiňuje, že se v hokeji začali angažovat jiní lidé: „Předtím, za první republiky, to byly vysoké školy, páni profesoři, velmi kultivovaní lidé,“ popisuje. „A najednou sem vnikli mladí kluci, komunisti, kteří všechno věděli. Teorii uděláme, dobydeme jednotný trénink. Vznikla taková povrchní věda.“

S odstupem Luděk Bukač reflektuje, že posun od demokracie k totalitě jeho sport nijak nebrzdil – uvažuje tedy nad tím, že přípravy musely být zahájeny hned po skončení druhé světové války. Dodává, že i jeho otec, který předtím pracoval u soukromníka a zažil období svobodného podnikání, byl ideou socialismu zasažen.

 

Hokejista a soustružník

Jako žák přestoupil Luděk Bukač do konkurenčního I. ČLTK Praha. Naplánoval si, že půjde na gymnázium, ale musel odtud po sekundě odejít a šel se učit „černému řemeslu“ do továrny kamarádova otce. Když ČLTK přešlo pod kontrolu Motorletu Praha, přešel do jejich továrny a vyučil se univerzálním soustružníkem kovu. Už tehdy byl ambiciózní, byl vychován k určování si vlastních cílů. Není tedy divu, že ve studiích pokračoval. Dodělal si maturitu na průmyslové škole technické a spolu s kamarádem se přihlásil na strojařinu na ČVUT. „Vlivem každodenního tréninku jsem velice brzy zjistil, že to nebude můj obor.“ Přihlásil se tedy na nově vzniklou Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kterou dokončil v roce 1961.

V Motorletu si pamětník zahrál i svůj první zápas v nejvyšší soutěži. S dorostem totiž vyhráli Mistrovství republiky 1953 a to ho katapultovalo do áčka, kde se ocitl mezi hráči národního mužstva. Ve stejném roce došlo k devastační měnové reformě, pamětníkovi ale vše překrýval hokej. A navíc, klub mu poskytoval mnohé výhody: „Měl jsem stipendium, jezdili jsme na zájezdy. Finanční otázku jsem jako patnácti, šestnáctiletý hráč vůbec nepociťoval. Dokonce jsem si mohl koupit i věci, které jsou dnes považovány za luxusní.“

 

Rok bez zápasů ve Spartě a akademie

Zájem o Luďka Bukače projevila pražská Sparta, s jeho přestupem to ale nebylo vůbec jednoduché, protože Motorlet jej nechtěl za žádnou cenu pustit. „Věděl jsem, že se nechovám férově. Motorlet pro mě udělal ohromně moc. Měl jsem stipendium a mnoho výhod. Funkcionáři to těžce nesli, brali mě jako vlastní dítě.“ Přes tlak ze strany klubu své rozhodnutí nezměnil: „Chtěl jsem jednou hrát špičkový hokej a nezbývalo mi, než si ten přestup odsedět. Dostal jsem roční karenční lhůtu a nemohl jsem hrát.“ 

Měl však štěstí ve dvou věcech. Zaprvé, vedení Sparty v čele s Vladimírem Zábrodským ho nechalo plně trénovat a dali mu stejné finanční podmínky jako ostatním hráčům. A také zápasovou stopkou získal více prostoru ke studiu prvního ročníku fakulty. Ta byla na přelomu 50. a 60. let sestavena z ideologicky vybraných pedagogů. Hokej však Luďkovi dovoloval stát mimo komunistický systém a jeho zvyklosti. Se Spartou jezdili do západního Německa, Švédska i do SSSR. Nejenže mohli vidět na vlastní oči rozdílnou životní úroveň, ale také si něco přivydělali „kšeftařením“.

Luďka studium naplňovalo a na své alma mater to dotáhl na doktorát. „Bylo mi nabídnuto, abych na fakultě tělesné výchovy zůstal, s jednoznačnou podmínkou, že se musím stát členem strany,“ a tak i učinil. „Jinak nebylo o čem mluvit.“

 

Svatba a poražená sborná

Na začátku 60. let se Luděk Bukač oženil s právničkou Emílií a v roce 1967 se jim narodil syn. Na jaře 1961 získal pozvánku do československé reprezentace a zúčastnil se Mistrovství světa ve Švýcarsku. Naši zde poprvé porazili Sovětský svaz a ani v dalších zápasech nenašli přemožitele. Vlivem skóre z toho nakonec byla stříbrná medaile. Pro československou reperezentaci zdecimovanou předtím mocenskými zásahy 50. let to byl ohromný úspěch.

Zápasy se sovětskou sbornou, jak se reprezentaci SSSR říkalo, byly po únoru 1948 vždy vyhrocené: „Povědomí národa bylo, že si nás podmanili. Tohle byla taková vnitřní vzpoura. Vzpoura těch, kteří mlčeli, odpor se projevoval na ledě. Ale ten odpor nebyl často tak veliký, abychom je porazili. Porazili jsme je, když ten motiv byl maximalizovaný, třeba po vpádu v roce 1968 dvakrát na Mistrovství světa ve Švédsku.“

 

Vojákem v Jihlavě

V roce 1961 Luděk Bukač rovněž započal svoji vojenskou službu v armádním celku Dukla Jihlava. Zažil zde dle svých slov nejlepší hráčské roky. Díky studiu šel do armádního klubu jako hotový hráč a skvělé sportovní podmínky mu dovolily soustředit se jen na hokej. Dostal nečekanou nabídku, zda by nechtěl vypomáhat na jihlavském pedagogickém institutu. Role za katedrou se mu líbila.

Mistrovství světa 1962 se kvůli bojkotu socialistických zemí Československo nezúčastnilo. Mužstvo čekalo do poslední chvíle na výsledek ze Sovětského svazu, ten zněl negativně, a tak se do amerického Denveru nejelo. Druhou medaili z mistrovství světa získal pamětník o rok později - ve Švédsku se reprezentaci podařilo získat bronz.

Po absolvování vojenské služby se Luděk Bukač vrátil do Sparty. Pražský klub měl tehdy síť důležitých kontaktů: fanouškem byl guvernér státní banky i syn prezidenta. Tyto kontakty pomohly pamětníkovi v získání pasu pro prestižní stáž.

 

Stáže na Západě i Východě

Luděk Bukač toužil svůj sport poznávat nejez z ledu a fakultního zázemí. Díky kontaktu na kanadského vedoucího mužstva si v roce 1965 zajistil pozvání do Kanady. Sám ve své naivitě neočekával žádný problém s výjezdem, a tak si koupil letenku a v klubu ohlásil, že bude chybět. Neměl „jen“ pas, vízum a souhlas své fakulty. Proces se zasekl na ministerstvu školství, kde jej zchladila úřednice větou, že u jeho jména nemá uvedené žádné svolení. S představou, že je se stáží konec, se vrátil tuto novinku oznámit tajemníkovi Sparty. Ten se však zasmál a doporučil mu situaci probrat s předsedou Sparta klubu, Antonínem Novotným mladším, synem tehdejšího prezidenta. Ten zvedl telefon a Bukač jel.

Poznat kanadský hokej zblízka představovalo pro pamětníka zcela zásadní zkušenost na jeho hokejové cestě. Po návratu zpracovával pro ministerstvo chronologickou zprávu a následně byl z Československého svazu tělesné výchovy a sportu vyzván, aby sepsal podrobnou zprávu i pro trenéry. Tu musel slovo od slova přednést šedesáti z nich. Následovalo pozvání na stáž do Sovětského svazu. Ta tedy nevznikla na základě pamětníkovy motivace, ale jako snaha Sovětů vyzvídat, co se o kanadském hokeji dozvěděl. Vedlejším účinkem byl pohled dovnitř sovětské hokejové mašiny, Luděk Bukač tak získal velmi vzácný přehled o hokeji obou tehdy dominujících hokejových mocností.

 

Jedete s námi!

Jednoho dne pamětník cvičil na fakultě, když si pro něj přišli příslušníci StB. Dva agenti po něm chtěli, aby s nimi ihned odjel, on však oponoval, že v trenýrkách a tričku nikam nepojede. Nakonec s ním šel jeden do šatny, aby se mohl převléknout a poté jej odvezli do sídla StB v Bartolomějské ulici. „Nejdřív jsem tam hodinu nebo dvě seděl sám. No a pak se na mě střídali tři, čtyři. Jedni byli hodní, jedni byli zlí, jedni křičeli. A chtěli spolupráci. Tenkrát jsem přišel domů asi ve dvě hodiny v noci a odvezli mě v jedenáct,“ vypráví pamětník a dodává, že si uvědomil taktiku Stb, jak vyslýchané potupit. „U výslechu o mně věděli všechno. Nebylo tam nic nepravdivého. Všechno soukromé. Když potom došlo na lámání chleba a viděli, že jsem se vzbouřil, tak o mně věděli všechno.“ Vysvětloval jim, ať si pro spolupráci seženou někoho jiného, že on je hráč hokeje. „Nakonec když jsem šel domů, považoval jsem to za hrdinství, že jsem s nimi doslova vyrazil dveře. Řekl jsem, že toto nebudu dělat, absolutně neexistuje. Že přestanu hrát hokej.“

To, že spolupráci s StB Luděk Bukač odmítl, potvrzuje i taktický svazek, který o něm StB vedla. Ze jmenné evidence dalších dvou svazků uložených v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že byl pamětník veden jako důvěrník. Podle rozhodnutí Ústavního soudu však kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti „důvěrník“ nepatří mezi formu vědomé spolupráce s komunistickou tajnou policií. Luděk Bukač tedy o své spolupráci nemusel vědět. Tyto svazky však byly zničeny v 60. a 80. letech, a tak se dnes už více nedozvíme.

Označení „důvěrník“ mohlo souviset s častými sportovními výjezdy Luďka Bukače do zahraničí. Bývalo běžné, že po příjezdu museli sportovci svým nadřízeným sdělovat, co se na zájezdech dělo. Jeho pozdější prestižní role trenéra Sparty a reprezentace jej snadno dostávala do styku s vysokými funkcionáři a vlivnými lidmi. Zmiňuje, že jednou mu od StB dotírající na jeho svěřence v reprezentaci pomohl sám Antonín Himl, předseda Československého svazu tělesné výchovy a sportu. „Lidi ve vysokých funkcích, které jsem poznal, ti nemohli mít čisté svědomí. Ti byli rádi, že je někdo vzal jako lidi,“ popisuje. Dle svých slov po svazcích po roce 1989 nepátral, věděl, že „vědí všechno“.

 

Přerod v trenéra

Svou hráčskou ligovou kariéru ukončil Luděk Bukač se 153 vstřelenými góly na kontě. V tehdy nebývale nízkém věku 32 let se stal trenérem Sparty. Za největší výzvu v nové roli považoval komunikaci s hráči. Na přelomu 60. a 70. let neexistovaly k tématu žádné podklady. S odstupem si uvědomuje, že přes vysokou míru nesvobody dokázal tehdy československý hokej vychovat elitní hráče. To, co je frustrovalo v životě, si mohli vybít na ledě: „Nesvoboda byla ohromně vysoká, ale na ledě jsem byl volný pták, který si může letět, kam chce.“

 

Tanky na cestě do Prahy

Srpen 1968 jej zastihl na cestě z Litvínova do Prahy, když se hokejisté Sparty vraceli ze soustředění mezi tanky vojsk Varšavské smlouvy. Paradoxně těsně předtím byl na dovolené ve Švédsku: „Nápad, abych emigroval, mě ani tehdy, ani během další kariéry neobtěžoval. Nelámal jsem si s tím hlavu. A to zřejmě proto, že jako hráč ve Spartě jste sehnal mnoho věcí. Ne všechno. Když jste měl konexe, známé, když jste věděl, komu se můžete svěřit, kde zaťukat. Veškeré problémy, které naše společnost měla, otázka devizového příslibu, pasu, výjezdu do zahraničí a mnoha dalších věcí nebyly problém.“ V reakci na vyhrocenou situaci v Praze vedení Sparty rychle sjednalo soustředění v západním Německu. Po návratu se Luděk Bukač zastavil na fakultě tělesné výchovy a vrátil svoji členskou legitimaci KSČ.

 

Trenérem reprezentace

Na Zimní olympijské hry v Lake Placid 1980 jel Luděk Bukač ještě jako asistent hlavního trenéra reprezentace Karla Guta. Po neúspěchu na olympiádě následovalo pět let, kdy národní mužstvo vedl spolu se Stanislavem Neveselým. Posbírali dvě stříbra a jeden bronz z mistrovství světa, stříbro z olympiády v Sarajevu a v roce 1985 je čekalo Mistrovství světa v Praze. Luděk Bukač vzpomíná, jak byl shora na trenéry vyvíjen tlak, aby na domácí půdě vybojovali zlato. „Předseda svazu Himl potřeboval úspěch. Zavolal si mě a dal mi to zřetelně najevo, že bez úspěchu jdu.“ Na váhu ultimáta ukazuje i fakt, že předchozích pět mistrovství vyhrál Sovětský svaz. I tak ale našli dost odvahy mluvit o zlatých ambicích už před zahájením turnaje. Kromě nadupané sborné na turnaji zářila i Kanada s tehdy devatenáctiletým Mariem Lemieuxem.

V základní části Čechoslováci podlehli jen Sovětům, ve finálové skupině je po dramatickém zápase vyřadili výhrou 2:1. V rozhodujícím utkání porazili Kanadu 5:3. „Dnes se to změnilo, vznikly celebrity, oslavování, neustálé hodnocení, soutěže. A my jsme to oslavili tím, že jsme toho docílili – ničím jiným,“ vzpomíná na svůj do té doby největší úspěch. „Pro mě osobně, pro sebeuspokojení, sebeuvědomění a sebevědomí strašně důležitý ročník.“

 

Sametová revoluce a privatizační šílenství

Pamětník se po vyhraném mistrovství světa přesunul na reprezentační lavičku Rakouska a Německa. Následoval listopad 1989 a sametová revoluce, čas euforie a uvolnění.

„Neuvědomil jsem si následky, co to může udělat. Komunismus byl totalitní režim a najednou jako čarovným proutkem naskočila bezbřehá svoboda,“ komentuje kriticky s odstupem proces změny. „Lidi zasáhlo privatizační šílenství. Najednou tu byla otázka okolo majetku, rozdělování. Mně učarovaly země, které umí se svobodou zacházet, jako Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko. A najednou jsem viděl, že se tu dějí věci, které nejsou normální.“

Připomíná také, s jakým respektem se dnes (přes všechny těžkosti té doby) díváme na první republiku. „Mám obavu, že až přijdou historici za deset, dvacet, sto let, že tím filtrem neprojdeme. Že nikdo nemůže utéct od toho, co udělal. Mně je jedno, jestli mě někdo zkritizuje, ale nemůžu utéct od výsledku – říct, že jsme nevyhráli dvakrát mistrovství světa, byli třikrát druzí a tak dále. Že jsem hrál čtrnáct let extraligu, za národní mužstvo. To je skutečnost a ta se taky někdy musí historicky ukázat.“

 

Tichá cesta hřmějícími útrobami stadionu

Těsně po rozdělení federace se Luděk Bukač stal opět trenérem reprezentace, tentokrát už České republiky. „Hokej byl tehdy věrným obrazem privatizačních zvyklostí,“ popisuje anarchii devadesátých let v jeho milovaném sportu. „Byla to otázka sázení na zápasy, vedení klubu, vedení mládeže a hokej byl prakticky rozbitý.“

Luďka Bukače se Slavomírem Lenerem a Zdeňkem Uhrem čekalo Mistrovství světa 1996 ve Vídni. Bylo potřeba naučit tým znovu vyhrávat, od roku 1985 byla naše reprezentace nejvýš třetí. Nároky měli fanoušci jen ty nejvyšší. Tehdejší rozložení sil ovlivnil i rozpad Sovětského svazu, na vrchol se tlačili Skandinávci.

Naši reprezentaci až do finále nikdo neporazil. Ve finále na ně čekala Kanada s hvězdami z NHL a stav byl dlouho vyrovnaný, 2:2. Když vtom, devatenáct vteřin před koncem, zakřičel komentátor České televize: „Góóóól! To snad není pravda! Dotkli jsme se hokejového nebe. Martin Procházka prostřelil Curtise Josepha.“ Po předání medailí následoval v přímém přenosu záběr, kdy se mužstvo v rozjařenosti vrací se zlatým pohárem do kabiny a mezi nimi i Luděk Bukač, naprosto v klidu, bez emocí.

 

Z našeho hokeje se ztrácí přirozenost

Následoval Světový pohár 1996, kde však tým doplněný hráči z NHL totálně propadl. Luděk Bukač brzy nato rezignoval. Věnoval se poté roli metodologické, psal články, vydával knihy a se synem založil akademii Bukač Hockey.

Ve chvíli, kdy nepůsobil na ledě, se snažil studovat nové antropologické objevy a neurovědu, aby revidoval poznání, které během své kariéry získal. Zásadně jej ovlivnil objev, že člověk je více emoční než rozumovou bytostí. Došel k myšlence, že se z našeho hokeje ztrácí přirozenost, kterou čeští a slovenští hráči vždycky měli. „Podívejte se na hokej a trenéry, tabuli v ruce a kreslí furt někoho. Mentorování, ty máš udělat tohle a tohle. A přitom naši nejlepší hráči se v minulosti - když to zvulgarizuji - vytvořili na ulici. Pochopili sami, jak se mají chovat na ledě.“

PhDr. Luděk Bukač patřil k lidem, kteří našemu hokeji dali nejvíce. Během své kariéry, která začala na ledě v Podolí během druhé světové války, dosáhl na titul mistra světa. Jako trenér dovedl reprezentaci k tomuto titulu za socialismu i demokracie. Výrazně přispěl do teorie a metodologie hokejové výchovy, v roce 2007 byl zařazen do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace, o rok později i do Síně slávy českého hokeje.

Při rekapitulaci svého života plného změn režimů říká: „Nejdůležitější zpětná vazba je, když si dokážete říct, že jste nebyl lump. Že jste žil poctivě a že jste tomu odolal. Těm návnadám, které tady byly – privatizační a předtím komunistické.“ Luděk Bukač zemřel 20. dubna roku 2019.