ak. malíř Ivan Bukovský

„Moje babička z matčiny strany, alespoň jak to vyplynulo z občasných poznámek mojí matky, byla ještě za první republiky komunistickou poslankyní, a tak došlo k takovym zajímavym věcem, že pozdější, poměrně nechvalně známý ministr Kopecký ji jako malou holku choval na klíně. Takže ona se s nim poměrně dobře znala. A on se stal tátovym nadřízenym po válce, protože tatínek potom pracoval v Tiskovym odboru Ministerstva informací a osvěty v tzv. TOMI a ministr Kopecký byl tedy jeho nejvyšším nadřízeným. A když tatínkovi řekli, že ‚Otíčku, my víme, že seš dobrej soudruh, ale jako Žid tady prostě nemůžeš pracovat‘, tak maminka, alespoň podle vyprávění, běžela za Kopeckym, že mu vyškrábe voči a taky mu vynadala. Ona ho považovala v podstatě jako za strejdu, nebo něco takovýho. Pamatovala si ho ještě z dětství. Ale to je jenom takovej další drobnej detail. Já toho v podstatě mnoho z historie, ze starší historie mojich rodičů, mnoho nevim, protože oni o těch věcech dost neradi hovořili, takže já jsem si teprv později začal z některých střípků a náhodných poznámek, které jsem si zapamatoval, dávat některý věci dohromady.“

„A táta byl v souvislosti s tim probíhajícím vyšetřováním, který předcházelo tomu procesu, taky vyšetřován. Prostě, najednou na tři dny zmizel a nebyl. A po třech dnech se vrátil, naprosto vyčerpanej: ‚Marianno, udělej mi silný kafe a já jdu spát.‘ A dlouho potom z něho vylezly zajímavý věci. K tomu je nutno dodat, to je možná taky jeden z důvodů, proč byl vyslýchanej, že jeden z bratrů Slánských, a teď nevim, jestli to byl Rudolf nebo Richard, byl našim svědkem na svatbě. Takže právě proto na něj byla zaostřena trošičku ta pozornost, navíc ještě ten Hermann Field do toho, takže samozřejmě byl vyšetřovanej. A táta mi, to už jsem byl starší, už sem byl schopnej to chápat, vyprávěl takovou zajímavost. Že se ho samozřejmě ptali, jak s tim Fieldem mluvil, protože zjistili, že sice umí jakžtakž slušně německy, ale angličtinu neovládá. A Field uměl jenom anglicky. A táta, protřelý koncentráčník, věděl, že na otázky při vyšetřování se odpovídá tak, jak byly položený. Ani slovo víc. A tak prostě řekl, že s tím Fieldem hovořil prostřednictvím tlumočníka. Naštěstí se ho nezeptali, kdo byl ten tlumočník, poněvadž to by musel říct, že to byla moje matka, a já bych byl pravděpodobně v útlém věku sirotkem. Ale jak říkám, naštěstí táta věděl, jak odpovídat, a tak z toho vyvázl pouze těmi třemi dny vyšetřování. Ale myslím si, že už tehdy byl nahlodaný ten jeho světonázor, ten světonázor snad ještě ne, ale ty nositelé toho světonázoru. Protože v druhý polovině 60. let, když už sme vedli moudrý hovory, protože já jsem začínal rozum brát, tak mi řekl: ‚Vopovaž se do tý partaje někdy vstoupit, to nejsou žádný komunisti, to je banda zločinců.‘ A mám takovej pocit, protože zemřel v 70. roce, že to, co se odehrálo v osmašedesátym roce v srpnu, že ho vlastně zabilo. Protože von byl nemocnej, samozřejmě, už byl postiženej zdravotně z koncentráku, ale furt se nějak držel, ale tohlecto ho zdravotně a vůbec psychicky zlikvidovalo, takže v říjnu 70. roku zemřel.“