Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irini Bulgurisová (* 1943)

• narozena 10. února 1943 v obci Maniaki (makedonsky Kolorica) v severním Řecku

• slovanská Makedonka v Řecku

• otec za občanské války v Řecku bojoval v řadách Demokratické armády Řecka (DSE)

• rodina v roce 1948 emigrovala z Řecka

• Irini Bulgurisová několik měsíců v dětském domově v albánském městě Elbasan, pak pět let v dětském domově ve městě Fehérvárcsurgó v Maďarsku

• osm let po ukončení občanské války se celá rodina konečně sešla ve Vrbně pod Pradědem

• v roce 1960 se provdala za Fotise Bulgurise

• v roce 2017 žila v Javorníku

Hořící dům obklíčený ozbrojenými muži, k němuž přibíhá zoufalá těhotná matka Evgenie Tcapas. I přes hrozbu zastřelení vbíhá mezi plameny, z nichž na poslední chvíli vytahuje svou nemohoucí tchyni a dvouletou dceru. I takové scény přinášela občanská válka v Řecku. Tím dvouletým dítětem byla právě Irini Bulgurisová, která vypráví tento příběh.

To neštěstí už neunesla

Irini Bulgurisová, rodným příjmením Tcapas, se narodila 10. února 1943 v obci Maniaki (makedonsky Kolorica) stojící v nádherné krajině poblíž jezera Kastoria v severním Řecku. Na svět přišla jako nejstarší ze tří dětí rodičů Evgenie a Vangelise Tcapasových. Její rodina patřila do etnika slovanských Makedonců žijících v Řecku, kteří mezi sebou mluvili různými dialekty makedonštiny.

Svého otce ale až do svých patnácti let v podstatě nepoznala. Narodila se v době, kdy Řecko okupovala vojska wehrmachtu. Otec se přidal k početným partyzánským jednotkám Řecké lidově osvobozenecké armády (ELAS), podřízené Komunistické straně Řecka. Tyto jednotky Němcům způsobovaly značné ztráty. Domů se otec nevrátil ani po vylodění Britů v Řecku a ústupu německé armády v druhé polovině roku 1944. Následně se totiž zhoršily už tak dost napjaté vztahy mezi komunisty a příslušníky pravé části politického spektra podporovaného Velkou Británií a později USA. V listopadu 1944 velitel britských sil generál Ronald Scobia vydal rozkaz k rozpuštění vojenských jednotek ELAS, v nichž se nacházelo kolem 50 tisíc mužů a žen. V Aténách tehdy vypukly protivládní masové demonstrace, při nichž zastřelili 28 lidí, což se dá považovat za počátek občanské války v Řecku. Následovaly bojové střety ELAS s britskými a vládními jednotkami, jež ukončila porážka ELAS. V únoru 1945 pak byla ve Varkize podepsána dohoda o složení zbraní. Jenže po vesnicích začaly řádit militantní pravicové skupiny, jimž za oběť padlo na dva tisíce osob. Jednou z nich se stal i nejmladší bratr otce, teprve sedmnáctiletý Apostol Tcapas. „Postřelili ho, že se nemohl hýbat. Jak ho pak našli, tak ho na místě ukamenovali. Takže zemřel na poli nemocný a ukamenovaný,“ vypráví jeho neteř Irini Bulgurisová.

Pohřeb Apostola Tcapase probíhal pod bedlivým dohledem ozbrojených mužů z těchto militantních skupin, protože chtěli dopadnout také otce pamětnice. Ten se pohřbu účastnil tajně v převleku za ženu. Smrt nejmladšího syna těžce nesla Irinina babička Cilka Tcapas. „Propadla zoufalství a nechtěla žít. Odevzdala se konci života, onemocněla a zůstala na lůžku a maminka se o ni starala,“ vypráví Irini Bulgurisová.

Protože i dědeček se musel kvůli své angažovanosti v komunistické straně často ukrývat, celá tíha hospodářství visela na matce v pokročilém stadiu těhotenství. Když nesla jednoho dne na pole jídlo pro námezdní dělníky, přiběhl za ní chlapec s tím, že její dům zapálili ozbrojení muži. Hledali totiž jejího manžela a mysleli si, že z hořícího domu vyběhne. Jenže se ukrýval v horách a plameny v domě uvěznily nemohoucí tchyni a teprve dvouletou dceru Irinu. „Když přiběhla, tak hořící dům byl obklíčený monarchofašisty. Máma trvala na tom, že nás z domu vytáhne, ale zakázali jí to. Očekávali, že tam bude tatínek, a jak z domu vyleze, že ho chytnou. Maminka jim řekla, ať ji zabijí, ale že si do domu pro dítě půjde. Naštěstí tam byl jeden Ital, který jim řekl, ať maminku pustí. Takže máma mě a babičku vytáhla a dům dohořel,“ vypráví Irina Bulgurisová a dodává, že krátce poté její babička Cilka zemřela. „Už toho na ni bylo moc,“ dodává.

Rodina pak žila v provizorních podmínkách u příbuzných, kde o pár dní později zatkli stále ještě těhotnou maminku, dvouletou Irinu a dědečka, a s dalšími lidmi z Maniaki je odvedli v řetězech do věznice v blízkém městečku Kastoria. Několik dní je drželi v cele, než je propustili. Část zatčených ale prý odvezli do vězeňských komplexů na řeckých ostrovech. Krátce po propuštění se mamince 14. srpna 1945 narodila dcera, která dostala jméno po své zesnulé babičce.

Vesnici vypálili a lidé utekli

V roce 1946 znovu naplno vypukly bitvy mezi vojsky pravicově monarchistické vlády a vojsky Demokratické armády Řecka (DSE), jejichž základ tvořila komunistická ELAS. O rok později přešlo DSE k partyzánskému způsobu boje. Otec měl nejspíš v partyzánských složkách vysoké postavení, protože vláda na jeho dopadení vypsala vysokou odměnu. V jednotkách ELAS tehdy působily tisíce mužů a žen a podporovali je i obyvatelé Maniaki. Irini Bulgurisová vypráví, že postoj místních obyvatel částečně formoval její dědeček Andreas Tcapas, který měl v obci jako majetný hospodář vysoké postavení, a místní ho považovali za morální autoritu. „Hodně četl. Přečetl Marxe, Lenina, takže toužil po svobodě. Lidi ve vesnici dával tak trochu dohromady.“ Jenže právě kvůli podpoře partyzánů vesnici několikrát přepadly speciální jednotky vládních vojsk, aby nalezly ukryté partyzány. Během těchto zásahů prý několik obyvatel postříleli a část odvezli s sebou. Postupně také vypálili skoro všechny domy v obci.

Po několika měsících se matka s dědečkem a malou Irinou a Vasiliki vrátili do provizorně opraveného domu. Otec se v něm objevil jen několikrát na krátkou dobu, o čemž ale Irini neměla tušení. „Přicházel tajně v noci, tak jsme o něm ani nevěděli, a než jsme se probudili, byl zase pryč.“

V průběhu roku 1948 vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovala DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Ze strachu o své životy lidé z Maniaki utíkali přes hranice do Albánie. Někdy na konci podzimu roku 1948 odešla i matka s pětiletou Irinou, dvouletou Vasiliki a dědečkem. V obci poblíž městečka Nestorio se ještě krátce setkali s otcem a dál je pak s dalšími lidmi přes hranice převáděla partyzánská jednotka. „Byla velká zima. Šli jsme takovou zvířecí pěšinkou. Dole sráz, nad námi kamenné kopce. Pamatuji si, že jsme šli jeden za druhým. Dědeček nás se sestřičkou střídal na oslu. V jeden okamžik oslíkovi ujela noha, uklouzl, zřítil se do propasti a zabil. Naštěstí jsme na něm zrovna neseděli. Spadl s našim ošacením a nic nám nezůstalo a do Albánie jsme doputovali jen s tím, co jsme měli na sobě,“ vzpomíná Irini Bulgurisová na nebezpečnou cestu přes horský průsmyk pohoří Gramos.

Šest let bez maminky

Nemocné, vyčerpané a hladové děti potom v Albánii dle věku umístili do dětských domovů. Irině se během cesty zanítily uši a dodnes na jedno ucho neslyší. Ještě horší bylo, že ji oddělili od matky a mladší sestry, které pak v roce 1949 přepravili společně lodí do Polska. Následně je umístili do Vrbna pod Pradědem v Československu, kde už bydlelo několik rodin uprchlých z Řecka a kam později dorazil i dědeček. Pětiletá Irina tak na dlouhá léta přišla o maminku. Po několika měsících ji z dětského domova v albánském městě Elbasan přemístili do dětského domova ve městě Fehérvárcsurgó v krásném zámku Károlyi, kde zůstala následujících šest let. Lidově demokratické státy Evropy se totiž rozhodly utečencům pomoci. Celkem 27 tisíc evakuovaných dětí přijímaly na dobu, než skončí občanská válka v Řecku, a pak měly být poslány zpět. Nakonec tomu ale bylo jinak.

V Maďarsku se nejprve v sanatoriu vyléčila z tuberkulózy. V dětském domově bydlela společně asi s tři sta dětmi uprchlými z Řecka před občanskou válkou. Ve škole se učila maďarštinu, řečtinu a makedonštinu. Na život v dětském domově však vzpomíná velmi hezky. Obklopena kamarády pomalu zapomínala na své rodiče. „Měli jsme tam všechno. Dobré ubytování, stravu, hry, školu. My malé děti jsme nepociťovaly ztrátu rodičů. Byly jsme moc malé a za ta léta se u tak malých dětí citové pouto přetrhne a upadne v zapomnění,“ vysvětluje Irini Bulgurisová.

Až po letech se maminka přes Červený kříž dověděla, kde se Irini nachází, a začala si s ní dopisovat a posílala jí své fotografie. „Byla jsem hrdá, že mám krásnou maminku, ale když jsem měla v jedenácti letech přijet do Československa za maminkou, tak jsem nechtěla a protestovala jsem. Chtěla jsem zůstat mezi svými kamarády a kamarádkami v dětském domově,“ vzpomíná pamětnice, jak po šesti letech nechtěla opustit domov a odjet za ženou, jež pro ni byla neznámá.

V roce 1954 v doprovodu vyrazila vlakem do Československa. „S krokodýlíma slzama jsem vyjela. Kudy jsme jeli, nevím, ale pamatuji si samé hory a já jsem z Maďarska milovala nížiny, kde jsme běhali a hráli si,“ dodává. Maminka mezitím v domě připravila velkou hostinu a pozvala své makedonské sousedky, aby dceru řádně přivítaly. „Všichni plakali. Já jsem tu radost tak nevnímala,“ vzpomíná Irini Bulgurisová se slzami v očích na setkání s maminkou.

Zanedlouho poté přiběhla i sestra Vasiliki, kterou Irini naposledy viděla v jejích dvou letech. „Dívala se na mě nevraživě jako na někoho cizího, koho nechce. Byla moc malinká, co jsem ji naposledy viděla, a nikdy už mě nepřijala. Asi se jí někde v srdci zakouslo vědomí, že se musí s někým dělit a že je ten někdo cizí.“

Sešli se, ale znovu se rozdělili

Irini pak nastoupila do základní školy ve Vrbně pod Pradědem. Jenže neuměla česky, a tak ji první ročník neklasifikovali. Vzpomíná, že začátky byly těžké a pomohl jí až zájem spolužáků a také učitelky a knihovnice Marie Houšková, která ji ve svém volném čase doučovala.

Doma ale stále chyběl otec. Po porážce DSE přešel přes hranice do Albánie, kde žil několik dalších let. Údajně se za propagaci makedonských svátků dostal do tamního vězení. Nikdy o tom ovšem nevyprávěl, a tak má pamětnice jen kusé informace. „Byl v těžké věznici. V zimě po kolena ve vodě a kolem beton a tma.“ Za rodinou tak přijel až v prosinci roku 1957. „Těšila jsem se na něho, až ho jednou uvidím, ale když přijel, tak jsem měla patnáct let a už jsem se styděla,“ dodává Irini Bulgurisová. Rodiče jí nedovolili opustit domov a studovat, takže půl roku poté nastoupila jako švadlena v místním Moravolenu. Ve Vrbně pod Pradědem se pak rodičům v roce 1958 narodil syn, jemuž dali jméno Apostol, dle otcova padlého bratra.

V necelých osmnácti letech se Irini v roce 1960 provdala za Fotise Bulgurise, který pocházel z obce Chiliodendro (makedonsky Želin) a jehož dramatický útěk z Řecka je také zaznamenán na Paměti národa. Manželé pak spolu žili v městečku Javorník na severovýchodním úpatí Rychlebských hor.

Irini Bulgurisová poté dálkově vystudovala mistrovskou zemědělskou školu v Horních Heřmanicích a pak pracovala na různých postech v JZD Javorník. Do jejího života nicméně výrazně zasáhla ještě jedna událost. V srpnu 1968 do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. V řecké komunitě v Československu se rozhořel boj, zda vpád schválit či odsoudit. Irini Bulgurisová již neví, na kterou stranu se postavil otec, ale neshody se rozhodl vyřešit odchodem z Československa. Těsně před narozením Irinina prvorozeného syna Dimitra rodiče na začátku roku 1971 odjeli do Bulharska. „Když jsem byla v těhotenství v nemocnici, tak mi to tehdy řekla maminka. Nemohla jsem to přijmout a domlouvala jí, že když jsme se konečně dali dohromady, tak od nás zase odejdou. Maminka říkala, že s tím nemůže nic dělat, protože tatínek jí vyhrožoval, že když nepůjde, že si vezme syna a odejde s ním. Otec byl pořád jako voják, takže se choval vojensky.“

Rodiče s bratrem Apostolem potom žili v bulharském městě Pazardžik. „Zpočátku tam maminka šla umřít, protože přišla do cizího prostředí a odloučila se od dcer a od vnuků, takže těžce onemocněla. Dlouho jsme od nich neměli zprávy, jak dojeli,“ vzpomíná Irini Bulgurisová a dodává, že rodiče v Bulharsku zůstali a dodnes tam žije její bratr Apostol.

V roce 1979 se manželům Bulgurisovým narodil druhý syn Petr a v roce 2017 žili stále společně v Javorníku. O návratu do Řecka neuvažovali, protože za svůj domov považovali právě toto městečko. Do své rodné obce se Irini poprvé vrátila až v roce 1993. To už ji ale jen stěží poznala. Naprostá většina původních domů již nestála, protože po občanské válce byla prakticky celá obec znovu postavena a po útěku místních obyvatel se do ní nastěhovali Arumani nazývaní také Valaši. Etnická skupina Románů pocházející z horských regionů nejen Řecka, ale i okolních zemí.