Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor Štěpán Bunzák (* 1919  †︎ 2004)

• narodil se 19. 8. 1919 v obci Mežhorje na Podkarpatské Rusi

• 1937 - 1939 absolvoval vojenskou základní službu u horského pěšího pluku 4 v Jelšavě

• po maďarské okupaci emigroval v říjnu 1939 do SSSR

• v SSSR vstoupil do čs. vojenské jednotky (únor 1943)

• jako příslušník 1. čs. brigády se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov, Dukelský průsmyk i Liptovský Mikuláš

• postupně velel četě, rotě i praporu

• v říjnu 1943 se stal rotmistrem

• v prosinci 1944 se stal důstojníkem (podporučíkem)

• po druhé světové válce sloužil nejprve jako příslušník OBZ na velitelství 1. oblasti v Praze

• od dubna 1946 ve funkci velitele čety u ŠDZ pěchoty v Karlových Varech

• v březnu 1947 byl přijat za vojáka z povolání v hodnosti kapitána

• v říjnu 1947 se stal velitelem roty u Pěšího praporu 80 v Praze

• v březnu 1951 nastoupil jako posluchač do kurzu velitelů pluků pořádaného u Pěchotního učiliště v Bruntále

• po jeho ukončení převzal v říjnu téhož roku velení 18. pěšího pluku v Tachově

• v září 1952 se stal velitelem výsadkové brigády v Prešově, v jejímž čele setrval do července 1953

• ustanoven velitelem plzeňské 11. pěší divize

• v únoru 1954 se stal plukovníkem

• v srpnu 1957 nastoupil do přípravné školy pro studium v zahraničí při VA KG v Praze

• v listopadu téhož roku odjel studovat na NVA K. J. Vorošilova do Moskvy

• v září 1959 se vrátil

• převzal velení 13. tankové divize v Mladé

• v září 1960 byl jmenován do hodnosti generálmajora

• v prosinci 1963 přešel na MNO, kde zastával funkci zástupce velitele silničního vojska při Hlavním týlu ČSLA

• po vytvoření Silničního sboru působil od srpna 1966 ve stejné funkci na jeho velitelství v Olomouci

• v červenci 1967 byl odvolán a nacházel se v kádrové dispozici u náčelníka GŠ ČSLA

• v prosinci uvedeného roku odjel do Bulharska, kde působil jako vojenský přidělenec při Velvyslanectví ČSSR v Sofii

• v březnu 1970 došlo k jeho odvolání

• opět se ocitl v kádrové dispozici, tentokrát u náčelníka SBP – zástupce MNO

• v únoru 1971 byl ustanoven do funkce zástupce velitele 1. armády v Příbrami, kterou zastával do června 1973

• následovala třetí kádrová dispozice a po měsíci nástup do funkce velitele posádky Praha (v lednu 1975 přejmenována na „správce posádky – náčelník posádkové správy Praha“)

• do zálohy genmjr. Štěpán Bunzák odešel v prosinci 1983

Štěpán Bunzák se narodil 19. 8. 1919 v obci Mežhorje (Volové) na Podkarpatské Rusi. Pochází z chudé rodiny řeckokatolického vyznání, měl dvanáct sourozenců. Otec byl hajným a jeho přítelem byl spisovatel Jaromír Tomeček. Ten působil v místě jejich bydliště jako notář a měl na starosti také přidělování práce v obci. Tak také rodině pomáhal. O pracovní příležitosti byla totiž velká nouze. Štěpán Bunzák absolvoval v Mežhorje základní školu a měšťanku.

V roce 1937 nastoupil Štěpán Bunzák základní vojenskou službu. Byl přijat do horského pluku, ve kterém sloužili jen fyzicky zdatní chlapci. Byli vycvičeni pro boj v horách a začali se připravovat na válku.

„Mám hezkou vzpomínku, protože jsem narukoval v roce 1937, 1. října, k horskýmu pěšímu pluku 4 a ty horský pluky byly tehdy v Československý republice pluky číslo jedna. Brali jenom zdravé chlapce, kteří snášeli veškeré těžkosti. Neměli jsme v horských plukách žádnou techniku, jenom koně a výcvik jsme prováděli většinou v horách, proto se taky jmenovaly horský pěší pluky. Měli jsme v Československé republice jenom čtyři.“

Podle svědecké výpovědi Štěpána Bunzáka bylo cílem výcviku v horských plucích následující: „Abysme především zvládali těžký terén. Měli jsme koně a všechno, veškerou výstroj a výzbroj, museli ti koníčci zvládnout. Měli na sobě sedla, my jsme jim naložili všechno, i zbraně i střelivo, a prováděli jsme horský výcvik, boj v horách.“ Hlavně měli chránit hranice. „Protože politická situace už byla dost složitá, tak jsme se připravovali na válku. Ano, tehdy už byl Hitler, fašismus, takže jsme se připravovali bránit naši překrásnou vlast.“

V této době kamarádil s Bohoušem Rouherem. V roce 1939 zakončil základní vojenskou službu, během níž dosáhl hodnosti četaře.

Místo studií gulag

„Vstup Maďarů na Podkarpatskou Rus jsem moc odsuzoval a měl jsem k Maďarům, k fašistům, moc nepřátelský postoj, nemohl jsem je cítit, byl jsem schopen hned bojovat proti nim, ale k válce s nima nedošlo, tak jsem ilegálně utekl jako voják do Sovětského svazu.“

V polovině září 1939 se rozhodl utéct do Sovětského svazu, kde očekával vřelé přijetí a příležitost pracovat a studovat. Na útěk se vydal se šesti kamarády. Mezi nimi byli Petr a Ivan Šubrt, Vasil Mohorita a Rymut. Aby vyloučili polapení Maďary, vyhledali Stepana Bala, který převáděl lidi přes hranice. Tomu za převod zaplatili poměrně vysokou částku. Hned po přechodu však byli zadrženi sovětskými vojáky.

„Moc dobře si na to vzpomínám a nikdy v životě na to nemohu zapomenout, a to proto, že jsem si představoval, že ilegálně uteču do Sovětského svazu a že v Sovětském svazu nám vytvoří podmínky pro život, že budeme pracovat a budeme tam slušně žít. Bohužel se tak nestalo, protože po ilegálním překročení hranic mě sovětská NKVD chytla pod bodák, zastavili mě. Když jsem přešel Karpaty, byly tam krásný hory, potoky, řeky, ryby vidím dodnes, jak plavou krásně, příroda byla opravdu velmi bohatá, krásná… Ale hned při překročení hranic nás sovětští vojáci, pohraničníci, vzali pod bodák… A heslo, kterým nás upozornili, už to bylo velmi špatné. Hned nám řekli, že nás upozorňují, že jestli uděláme krok vpravo, krok vlevo nebo je nebudeme poslouchat, že po nás budou střílet. Tak nás vzali pod bodák a zavřeli nás do gulagu.“

Byli odvedeni do sběrného tábora do města Skolje. Štěpána Bunzáka odsoudili ke třem letům vězení. „Zavolali mě, to byl komunistický režim, zavolali mě a enkávédista v hodnosti podplukovníka mi přečetl: ‚Podle paragrafu,‘ to v životě nezapomenu, ‚podle paragrafu 82 za ilegální přechod hranic vás odsuzujeme na tři roky do gulagu.‘“

Štěpán Bunzák byl převezen do Charkova a Vizumi. Prošel gulagy od Kotlasu po Vorkutu. Pracoval hlavně při budování železnice, kde panoval tvrdý život. „Tak jsme pracovali a nelžu vám, když jsem ráno vstal, abych otevřel prsty, protože jsem vozil celý den kolečko, tak jsem ty ruce musel namočit, aby ty prsty trochu v tý vodě povolily a já ty prsty mohl takhle narovnat a to kolečko abych zase mohl vzít do ruky.“

Množství jídla, které dostal, záviselo na vykonané práci. „Tolik jsme dostali jídla, jak jsme splnili normu. Všechno byla norma, kolik denně vyvezete koleček zeminy na trať a tak dále. Nejvíc jste dostal 600 gramů chleba, 60 deka černýho, a když jste nesplnil normu, tak jste dostal 500. A když jste vůbec na práci nešel nebo nechtěl jít nebo něco, tak jste dostal 30 deka černýho chleba. Kaši jsme dostali ráno, kaši v poledne jsme neznali, protože jsme museli dělat. A večer jsme dostali kaši.“

U Liptovského Mikuláše pro mne skončila válka…

V roce 1942 byl propuštěn a převezen do Buzuluku, kde se formovaly československé jednotky. V Buzuluku našel kamarády ze základní vojenské služby, a to i ty, s nimiž utíkal za hranice. Hned mu proto byla přiznána hodnost četaře, aniž by ji ověřovali přes Londýn. Začal cvičit četu děvčat, ale asi to trochu přeháněl, protože děvčata byla velmi unavená. A tak ho z této práce odvolali. V armádě si také našel děvče, Aničku Tuchovou. Ta se chtěla hned vdávat, což se mu moc nelíbilo, a tak se rozešli. Anička si pak ještě za války vzala jiného vojáka.

V únoru 1943 vstoupil do čs. vojenské jednotky. Jako příslušník 1. čs. brigády se zúčastnil bojů o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov, Dukelský průsmyk i Liptovský Mikuláš a postupně velel četě, rotě i praporu. Rotmistrem se stal v říjnu 1943 a důstojníkem (podporučíkem) v prosinci 1944.

Bitvy u Sokolova se účastnil jako pěšák. Na samotný boj si Štěpán Bunzák moc nepamatuje. Vzpomíná si ale na noční přesuny vojska. Přesunovali se zásadně v noci, aby je nepřítel neměl možnost sledovat. Zde byl Štěpán Bunzák povýšen na podporučíka. Další boje o Kyjev byly velmi vydařené. Obyvatelé Kyjeva je nadšeně vítali. Děvčata je objímala a líbala. Boje o Bílou Cerkev hodnotí Štěpán Bunzák jako velmi náročné. Sám tam byl lehce raněn. Schoval se do zákopu a střela jej zasáhla do lopatky. Po ošetření pokračoval v dalších bojích. Prodělal karpatsko-dukelskou operaci a později byl na Slovensku velmi vážně raněn do nohy. U Liptovského Mikuláše tak pro něj skončila válka. Léčil se v nemocnici v Tatrách. Vzpomíná, jak se tam také přijel podívat na raněné Eduard Beneš. Ten den vojákům zadarmo nalévali v hospodě a Štěpán Bunzák se strašně opil.

Pohnutý osud měl také jeho bratr Josef. Ten byl těžce raněn a lékaři si už mysleli, že je mrtev. Už ho pohřbívali, ale v tom se pohnul. Jedna ze sestřiček si toho všimla, a tak jej vytáhli z hrobu a dále léčili. Byl sice invalida, ale žil. Zapsali ho však jako mrtvého, a tak jej nadále za mrtvého prohlašovali, i když se po něm ptala rodina.

Ne každá armáda je stejná

Velmi dobré vztahy měl Štěpán Bunzák s židovskými vojáky. Byli to jeho nejlepší přátelé. Naopak dost negativní vztah měl k Sovětům, hlavně k Malinovského armádě. Ta byla prý složena ze samých zločinců.

Německo hodnotí jako velmi těžkého nepřítele. Němci prý byli vynikající vojáci a měli obrovskou materiální podporu. Sám Bunzák pracoval také jako rozvědčík, zpravodajec a vodil proto zajatce k výslechu. Měl kontrolovat, zda němečtí vojáci nevypovídali rozdílně Sovětům a našim. Choval se prý k nim velmi slušně.

Po druhé světové válce (dodatek)

Po skončení druhé světové války a osvobození Československa sloužil nejprve jako příslušník OBZ na velitelství 1. oblasti v Praze. V roce 1945 se také oženil. Rodina se často stěhovala. Od dubna 1946 působil ve funkci velitele čety u ŠDZ pěchoty v Karlových Varech. V březnu 1947 byl přijat za vojáka z povolání v hodnosti kapitána a v říjnu 1947 se stal velitelem roty u Pěšího praporu 80 v Praze. V březnu 1951 nastoupil jako posluchač do kurzu pro velitele pluků, pořádaného u Pěchotního učiliště v Bruntále. Po jeho ukončení převzal v říjnu téhož roku velení 18. pěšího pluku v Tachově. V září 1952 se stal velitelem výsadkové brigády v Prešově, v jejímž čele setrval do července 1953. Následně došlo k jeho ustanovení velitelem plzeňské 11. pěší divize. V únoru 1954 se stal plukovníkem. V srpnu 1957 nastoupil do přípravné školy pro studium v zahraničí při VA KG v Praze a v listopadu téhož roku odjel studovat na NVA K. J. Vorošilova do Moskvy. Ze studií se vrátil v září 1959 a převzal velení 13. tankové divize v Mladé. V září 1960 byl jmenován do hodnosti generálmajora. V prosinci 1963 přešel na MNO, na kterém zastával funkci zástupce velitele silničního vojska při Hlavním týlu ČSLA. Po vytvoření Silničního sboru působil od srpna 1966 ve stejné funkci na jeho velitelství v Olomouci. V červenci 1967 byl odvolán a nacházel se v kádrové dispozici u náčelníka GŠ ČSLA. V prosinci uvedeného roku odjel do Bulharska, kde působil jako vojenský přidělenec při Velvyslanectví ČSSR v Sofii. K jeho odvolání došlo v březnu 1970 a následně se opět ocitl v kádrové dispozici, tentokrát u náčelníka SBP – zástupce MNO. V únoru 1971 byl jmenován do funkce zástupce velitele 1. armády v Příbrami, kterou zastával do června 1973. Následovala v pořadí již třetí kádrová dispozice a po měsíci nástup do funkce velitele posádky Praha, která byla v lednu 1975 přejmenována na „správce posádky – náčelník posádkové správy Praha“. Do zálohy genmjr. Štěpán Bunzák odešel na sklonku prosince 1983.