„To bylo ovlivněno tak, že musel třídní profesor napsat hodnocení podle bodů, které byly stanoveny komunistickou stranou. Z jaké pochází rodiny, jak se vyrovnal s církevním přesvědčením, má-li někoho v zahraničí. No prostě bylo tam těch bodů napsáno spoustu. Alespoň pro mě to byl krkolomný úděl, jak to napsat poctivě, ale abych nikomu neublížila. Musela jsem plnit ty body a co jsem mohla, ale nemusela napsat, tak jsem nepsala.“
„Osnovy byly pro můj předmět: Stalin všemu rozuměl, Stalin do všeho mluvil, přehánělo se to a dost se zasahovalo do pravdivosti vývojových teorií, do pravdivosti zeměpisného rozložení, národnostního složení. Prostě faktografické jevy byly potlačovány. A byli jsme nuceni dělat písemné přípravy a podtrhávat, jak vyzvedáváme linii komunistické strany ve výuce. Bylo to hodně složité. Chtěli mít všechno podtržené, všechno zaznamenané. A v devětašedesátém roce po takovém tom politickém uvolnění dva moji bývalí maturanti odešli na teologickou fakultu. Já jsem byla nejméně třikrát volána na okresní výbor strany, to ještě jako členka strany, jak učím biologii, když moji studenti potom jdou na teologickou fakultu.“
„Edita Linkeová byla jedna z těch, která neodjela. Skoro do konce školního roku s námi chodila do školy. Asi 20. června mi špitla, jestli bych k nim mohla po vyučování přijít. Zeptala jsem se, jestli má narozeniny. ‚Narozeniny nemám, ale chtěla bych se s tebou a dvěma tvými kamarádkami setkat u dobré zmrzliny.‘ Moje kamarádky seděly vedle mě v lavici. Řekla jsem, že to řeknu mamince, naobědvám se a jistě přijdu. Tak jsme se všechny tři domluvily a k Editce jsme přišli. V životě jsem v tak nádherné vile nebyla. Edita nás z haly pozvala na terasu. Z terasy jsem viděla, že je v zahradě bazén. No něco úžasného. Editina maminka nám dala zmrzlinu se šlehačkou na stůl. A já jsem se znovu ptala Editky, jestli má dnes narozeniny, když se takhle slaví. A Editka se rozplakala a její maminka nám řekla, že za čtyři hodiny opouštějí republiku. Editka mezitím odběhla do svého pokoje. Za chvíli se vrátila a v ruce měla malé zlaté prstýnky s českým granátem a každé nám dala na památku jeden ten zlatý prstýnek. My už jsme tu zmrzlinu ani nemohly dojíst. Byla sice moc dobrá, ale tekly nám do ní slzy, protože to bylo něco strašného, loučit se s kamarádkou, která odjíždí – neví kam a tady musí nechat celý majetek.“
„Byla jsem svědkem, jak hnali Němce. Dolů po Kotlářské ulici na Planýrku. Dneska je tam velké Boby centrum. Vím, že jsem tam šla, ale rodičům jsem musela slíbit, že se během čtvrt hodiny vrátím. Jen abych si něco uložila do mysli. Tak já jsem po té Kotlářské došla na Novou ulici, to je takových 150 metrů dolů a 150 nahoru a víc jsem k tomu neviděla. Ale můj bratr, ten je jednu noc hlídal v lágru. To bylo asi z toho 30. na 31. května a ten potom vyprávěl, jak se tam chovali gardisti k Němcům. Zahlédl tam německou sestřenici mé maminky s jejím otcem, kterému tam pažbou rozbili hlavu. Bratr už to tam nemohl vydržet a kluci mu říkali: ,Ale Ivo, ty tady musíš zůstat. Protože kdybys snad začal něco vykládat, tak odstřelí i tebe, protože tě budou považovat za ochránce Němců.' Bratr řekl: ,Já jsem jenom chtěl zachránit spravedlnost. Ale to se nedalo.'“
„Můj otec chodil do kanceláře až na osm hodin, takže jsme snídali všichni společně a pak jsme se rozešli. Já do jedné školy, bratr do druhé. A vždycky se musely poslouchat zprávy. U snídaně byl klid, aby otec mohl poslouchat, co je nového. Pořád ta znělka z Vltavy. Pražská... ,A zachovejte klid, prosím. Německá armáda překročila naše hranice. Směřuje tam a tam. Zachovejte klid, prosím.' A zase ta znělka. Vím, že maminka plakala. Já jsem to ještě tak nechápala a bratr vůbec ne. Otec byl hodně smutný a říkal: ,To bude hrůza, co nás teď všechno čeká.' Odešel spíš do kanceláře než já do školy. Tu moji cestu už zdobily dlouhé německé vlajky. Oni měli ty dlouhé prapory. Visely z pátého patra až do prvního a uprostřed hakenkreuz. A přišla jsem do školy, první hodinu byla matematika. Profesorka Janáčková, Pražačka, velká sokolka, a začala matematiku tím, abychom povstali, a kdo umí, ať se pomodlí za vlast.“
„První velký nálet byl v listopadu 1944. Byl to kobercový nálet na Brno a byla to hrůza. Moment – v roce 1944 byl ten velký nálet a předtím ještě nějaký. Jeden nálet jsem prožila v Brně ve veřejném krytu a tehdy byl, myslím, zbombardovaný Obilný trh a Údolní. To bylo velice nepříjemné v tom krytu, ale daleko horší pro mě byl ten podzimní, v roce 1944. Ten mě zachytil cestou do kopce do Černých Polí a já jsem poprvé v životě viděla, jak padaly ty pumy. To bylo jak tužky, kdyby padaly. Byla to nepředstavitelná hrůza. Teď jste slyšel ty výbuchy a další a další letadla. To byly ty svazky, jak letěly. Potom, když se 14 dní bojovalo o Brno, tak třetí dům od domu, kde jsme bydleli, dostal plný zásah. My jsme byli ve sklepě a nás to v tom sklepě vyhodilo málem až do stropu. Pak ty boje o Brno. Ta fronta se přesunula hned na sever, na jih. Byly to těžké dny, těch 14 dnů bojů o Brno, když jste zažil v tom Brně.“
„Seděla za mnou v lavici. Seděli jsme po třech a ona mi říká: ,Darčo, ve dvě hodiny přijď k nám a vezmi s sebou ještě Jarku a Líbu.' Tak jsem řekla, že přijdu, ale že nevím přesně, kde bydlí. Tak mně to popsala. Rychle jsem se doma naobědvala, mamince řekla, kam půjdu, poněvadž to jsem vždycky musela, říct svůj program. U domu už na mě čekala Jarka Brodská, Líba přijela tramvají. Po té ulici jsme šly pomaličku do kopečku a hledaly. Jedna vila, druhá vila, třetí vila, až jsme našly takovou úžasnou vilu. V takové jsem v životě nebyla. Editka nás tam čekala. Viděla jsem, jak tam byl dort a zmrzlina se šlehačkou. Říkám: ,Editko, ty máš dneska narozeniny? My ti ani nic neneseme.' Ona řekla: ,Ne, já nemám narozeniny.' A vtom přišla i paní Linkeová. Editka nám řekla, že i s maminkou za hodinu odjíždějí pryč. Takže ta zmrzlina nám ani nechutnala. Šlehačku, kterou jsem předtím dva roky neviděla, jsem taky nemohla jíst, protože jsme se všechny v slzách loučily a Editka nám ještě dala každé na památku malý zlatý prstýnek s rubínem. V životě už jsem o ní neslyšela.“
„Moji rodiče byli hluboce věřící. Takže to byla křesťanská výchova a tu uložili hluboko do mého srdce a s tím jsem měla dlouho problémy. Věděla jsem s manželem, v jaké době žijeme. Nemohla jsem komplikovat dětem život, takže se člověk naučil kroužit. Ptal jste se mě, co mě nejvíc mrzelo. Tak já bych k tomu ještě přidala to. My s manželem jsme po sametové revoluci, když už jsme v klidu odpočívali třeba na chalupě na zahradě, říkali: 'Není každý Havel.' Havel neměl děti. Neměl povinnosti. Mohl jít přímou čarou. Někdo šel přímou čarou do emigrace. A ten, kdo zůstal, řeknu to škaredě, spolupracoval, kolaboroval nebo otáčel se. Milovala jsem své zaměstnání a to bych okamžitě skončila, kdybych zásadně trvala na svém vnitřním přesvědčení o ledasčem. Pozdě bycha honit, říká staré české přísloví. Já toho nelituji. Takový byl život, taková byla doba a ten život nešel přímou čarou. Ten byl jako na vlnách. A to byl také důvod, proč jsem své vzpomínky ne na lidi, ale na dobu, jak se měnila, chtěla přiblížit mým vnukům. Protože mladá generace se z těch učebnic nedoví, jaká byla doba.“
Daruše Burdová, dívčím příjmením Kolářová, se narodila 31. prosince 1923 v Brně, kde také prožila válečná léta. Stala se tam svědkem příjezdu vojsk wehrmachtu 15. března 1939, heydrichiády, stanného práva, bombardování i osvobození města a krátce po válce zase divokého odsunu Němců. Po znovuotevření vysokých škol vystudovala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity. Po studiu nastoupila jako středoškolská pedagožka a tuto profesi vykonávala až do penze. Vzpomíná, že často musela učit věci, které se spíše než k předmětu vázaly ke komunistické ideologii. V roce 2012 vydala knihu Všechno se mění, vzpomínky zůstávají. V době natáčení v roce 2018 bydlela Daruše Burdová v Olomouci.
