Nina Burláková

* 1938

  • „Protože Ukrajinci odjakživa nechtěli žít pod ruskou vládou, tak se vždycky bouřili. Proto se trošku přidali k Němcům a udělali takový pakt. To je známé. Jenomže když Němci přišli, tak byli zlí. Byli opravdu moc zlí. Vraždili, a nejenom že zabíjeli normálně, ale vraždili strašným způsobem. Tři baráky za námi byl katolický kostel a byla tam studna. Po válce, když se lidi vraceli a čistili si studny, tak ta studna byla plná lidí – naházených, zabitých, zavražděných hrozným způsobem, to vám nebudu říkat. To nebylo pěkný.“

  • „Po válce, když se dohodly všechny národy v Evropě, že se Němci, Češi, Ukrajinci, že se všichni vrátí zpátky do svých vlastí, tak u nás jsme se rozhodli, že se taky vrátíme. Kdo nechtěl, tak nemusel, kdo chtěl odtamtud, tak se vrátil. Ta cesta byla dlouhá, přes tři neděle jsme jeli. Jeli jsme takovými dobytčáky. Víte, co to je? To jsou ty zavřené vagóny, co se v nich přepravuje dobytek. Tak v tom jsme tři, skoro čtyři neděle žili. My jsme ale byli poslední, tak jsme jeli nejrychleji. Dříve se jelo šest až sedm týdnů. Protože po válce nebyly lokomotivy a všechno bylo rozbité, tak jsme jeli vždycky v noci. Měli jsme s sebou ochranu – ruské vojáky. Nejdřív jsme se ale museli do těch vagónů dostat. V každém tom vagónu bylo čtyři až pět rodin. Nemohli jsme si toho vzít moc – většinou jen oblečení, nějaké peřiny, ale nábytek těžko, měli jsme jen truhlu, do které jsme dali pár kousků nádobí. Uprostřed vagónu stála plotýnka a tam se daly uvařit brambory.“

  • „Začala válka dvaadvacátého června 1941. Ten den si pamatuju strašně moc. Nevěděla jsem, že to byl ten den, to mi pak řekla maminka později. Spala jsem, byly mi tři a něco let, a někdy odpoledne ve dvě v půl třetí mě maminka vzbudila. Byl strašný rámus a rachot. My jsme to měli sto kilometrů do Brestu. Přes Brest začali Němci válku na Rusko. Letadla lítala až k nám. Nikdo nevěděl, co se děje. Najednou letadla odpoledne shazovala bomby. Všichni utíkali do polí. Tam jsou velké prostory v Rusku. My jsme měli nejbližší les, já nevím přesně, mezi pátým a desátým kilometrem. Tam jsme byli asi čtrnáct dnů. Muži tam vykopali zemljanky a v nich jsme žili. Když jsme leželi, tak jak se země chvěla a otřásala pod těmi bombami, tak až tam takových kilometrů se sypala hlína. To tak šustilo, že se nedalo spát.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 17.01.2022

    (audio)
    délka: 47:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Možná, že můj život mohl být lepší, ale já děkuju osudu za to, jak jsem ho prožila

Nina Burláková (konec 70. let)
Nina Burláková (konec 70. let)
zdroj: Archiv pamětnice

Nina Burláková se narodila 3. dubna roku 1938 v obci Volkov ve Volyňské oblasti na území dnešní Ukrajiny. Její matka byla původem Češka, zatímco otec Ukrajinec. Ve Volkově v roce 1941 Nina zažila začátek invaze německých jednotek do Sovětského svazu. Nina s rodinou a dalšími obyvateli Volkova se opakovaně skrývali v zemljankách v nedalekých lesích. V prvních měsících války zemřel v boji její otec Viktor. V tu dobu němečtí vojáci obsadili část domu, ve kterém Nina žila. Rodina tak mohla využívat jen několik místností. Vojáci jim vybili téměř všechna hospodářská zvířata. Nina vzpomíná, že po skončení konfliktu zůstala v okolí spoušť – vypálené domy, zničená pole a studna plná mrtvol. V roce 1947 se Nina se svou matkou, sestrou a otčímem vydala na třítýdenní cestu do Československa. Po příjezdu Nina dokončila první třídu a v roce 1948 nastoupila rovnou do čtvrtého ročníku. V roce 1953 začala studovat tříletý obor pro výuku v mateřských školách na Pedagogické škole v Litoměřicích. Později pracovala v Jílovém u Děčína, v Ludvíkovicích a pět let zastávala funkci ředitelky v mateřské škole v Děčíně. Po svatbě se přestěhovala do Ústí nad Labem, kde ji také zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. V roce 2022 žila v Ústí nad Labem.