Nina Burláková

„Po válce, když se dohodly všechny národy v Evropě, že se Němci, Češi, Ukrajinci, že se všichni vrátí zpátky do svých vlastí, tak u nás jsme se rozhodli, že se taky vrátíme. Kdo nechtěl, tak nemusel, kdo chtěl odtamtud, tak se vrátil. Ta cesta byla dlouhá, přes tři neděle jsme jeli. Jeli jsme takovými dobytčáky. Víte, co to je? To jsou ty zavřené vagóny, co se v nich přepravuje dobytek. Tak v tom jsme tři, skoro čtyři neděle žili. My jsme ale byli poslední, tak jsme jeli nejrychleji. Dříve se jelo šest až sedm týdnů. Protože po válce nebyly lokomotivy a všechno bylo rozbité, tak jsme jeli vždycky v noci. Měli jsme s sebou ochranu – ruské vojáky. Nejdřív jsme se ale museli do těch vagónů dostat. V každém tom vagónu bylo čtyři až pět rodin. Nemohli jsme si toho vzít moc – většinou jen oblečení, nějaké peřiny, ale nábytek těžko, měli jsme jen truhlu, do které jsme dali pár kousků nádobí. Uprostřed vagónu stála plotýnka a tam se daly uvařit brambory.“

„Začala válka dvaadvacátého června 1941. Ten den si pamatuju strašně moc. Nevěděla jsem, že to byl ten den, to mi pak řekla maminka později. Spala jsem, byly mi tři a něco let, a někdy odpoledne ve dvě v půl třetí mě maminka vzbudila. Byl strašný rámus a rachot. My jsme to měli sto kilometrů do Brestu. Přes Brest začali Němci válku na Rusko. Letadla lítala až k nám. Nikdo nevěděl, co se děje. Najednou letadla odpoledne shazovala bomby. Všichni utíkali do polí. Tam jsou velké prostory v Rusku. My jsme měli nejbližší les, já nevím přesně, mezi pátým a desátým kilometrem. Tam jsme byli asi čtrnáct dnů. Muži tam vykopali zemljanky a v nich jsme žili. Když jsme leželi, tak jak se země chvěla a otřásala pod těmi bombami, tak až tam takových kilometrů se sypala hlína. To tak šustilo, že se nedalo spát.“