Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Burša (* 1961)

• narozen 7. srpna 1961 v Uherském Hradišti, vyrůstal v Březolupech

• absolvent automobilové průmyslové školy v Mladé Boleslavi

• pracoval jako technický kontrolor v automobilce Tatra v Kopřivnici

• v listopadu 1989 pomáhal organizovat sametovou revoluci v Kopřivnici

• patřil k zakládajícím členům Občanského fóra v Kopřivnici

• spoluorganizátorem generální stávky 27. listopadu 1989 v Kopřivnici

• po revoluci tajemníkem kopřivnického městského úřadu

• v nultých letech nastoupil jako policejní vyšetřovatel v Novém Jičíně

• v roce 2013 se přestěhoval do Hostašovic

Za vlády komunistů patřil do šedé zóny, která nespolupracovala s režimem, ale ani proti němu nebojovala. „Do roku 1989 jsem nevnímal, že je u nás nějaký disent. Nevěděl jsem, kdo je Václav Havel. Byl jsem přesvědčený, že systém je zralý k zániku hlavně z ekonomických důvodů, ve změnu jsem ale nevěřil. V listopadu jsem nad ničím nepřemýšlel a pomáhal s demontáží špatného režimu ze všech sil,“ říká Radomír Burša, jeden z nejaktivnějších organizátorů sametové revoluce v Kopřivnici.

Dětství s vůní benzinu

Radomír Burša se narodil 7. srpna 1961 v Uherském Hradišti. Vyrůstal v Březolupech, vesnici, která žila motocyklovými závody. Na tamní dráze se konalo mistrovství republiky v motokrosu. Odmalička ho zajímalo všechno, co jezdí. Také rodiče měli k motorismu blízko. Otec řídil autobus a matka pracovala v prodejně automobilů v tehdejším Gottwaldově.

„Dědeček mě naučil řídit auto v devíti letech. Otec mě ve dvanácti nechal jezdit po návsi a mou výsadou bylo zajíždění a vyjíždění z garáže. Zní to dost neuvěřitelně, ale dědeček mi v patnácti letech dovolil odřídit celou cestu z Brna až domů. Ve dvanácti letech jsem dostal motokáru, potom motorku Pionýr. Nemohl jsem se dočkat, až mi bude osmnáct a budu si moct udělat řidičák na auto,“ říká. Dokud nemohl oficiálně za volant auta, jezdil se dívat na automobilové závody, které také fotil.

Po základní škole vystudoval automobilovou průmyslovku v Mladé Boleslavi, která byla zaměřena na konstrukci a opravy osobních aut. O víkendech chodil na brigády do tamní automobilky, o prázdninách pracoval buď u otce v ČSAD, nebo u matky v gottwaldovském Agropodniku. Jako student průmyslovky měl výsadu, že si mohl udělat řidičský průkaz ještě před dovršením osmnácti let, takže v okamžiku, kdy dosáhl plnoletosti, už měl „papíry“. Okamžitě si vypůjčil od rodičů auto a vyrazil na první automobilový výlet do Prahy.

Po maturitě se přihlásil na techniku do Brna. Byl přijat, ale nakonec se rozhodl, že ke studiu nenastoupí. „Toužil jsem jezdit rychlostní automobilové soutěže. Chtěl jsem rychle vydělávat, abych mohl svůj sen uskutečnit, a to i za cenu dvou ztracených let na vojně.“

Mazáci potřebovali výraz utrpení a strachu

Vojna byla horší, než čekal. Povolávací rozkaz dostal do zabezpečovací roty při Vojenské politické akademii v Bratislavě. „Přijel jsem do Bratislavy s vlasy po ramena. Ještě před vstupem do kasáren jsem se naivně nechal ostříhat nakrátko. Stejně mě hned bez diskusí vyholili skoro na kůži. Hned začal teror. Nekonečné šůrování podlahy zubním kartáčkem, neustálý řev, šťouchance. Hrozná mazácká šikana.“

Protože byl silný a odolný, nepatřil k těm, kteří byli nejvíce týráni. „Přetrpěl jsem si své, ale pak mi dali pokoj. Naši mazáci potřebovali vidět výraz utrpení a velkého strachu, což se jim u mě nedostávalo. Vybíjeli se na těch nejslabších. Kromě toho dělali jiné odporné věci. Jeden mazák například přinesl do kasáren kočku, polil ji benzinem a zapálil. Všechno se to dělo s vědomím profesionálních vojáků. Bylo to naprosto zvrácené. S odstupem času si to vysvětluji degenerací a primitivismem lampasáků, kteří patřili k privilegované vrstvě komunistického systému.“

Poznání nesmrtelnosti podnikání za socialismu

Na vojně se oženil, a když šel do civilu, měl už skoro půlroční dceru. Kvůli bytu se nechal zaměstnat v kopřivnické Tatře, která měla tenkrát více než deset tisíc zaměstnanců. Nastoupil jako automechanik v oddělení vývoje. Ve fabrice začal kriticky vnímat, jak funguje socialistické hospodářství. „Říkal jsem tomu nesmrtelnost podnikání za socialismu. Nezapomenu, jak nás jednou mistr káral kvůli tomu, že jsme si o pět minut prodloužili přestávku. Řekl jsem mu tenkrát, že si mákneme a všechno doženeme. Úplně vážně prohlásil, že těch pět minut nikdy nedoženeme, protože tady přece všichni neustále pracují na sto procent.“

Kolem sebe přitom pamětník viděl obrovské plýtvání. Když přišel s technologií na opravu dílů, které se podle něj nesmyslně vyhazovaly, neuspěl. Šlo o funkční čerpadla, která končila ve šrotu kvůli formálně prošlé záruční lhůtě mazací hmoty. Občas se mu ale takzvané zlepšovací návrhy, které většinou odstraňovaly chyby druhých, prosadit podařilo.

Mládežnický kolektiv Nátlak

„Jednou za mnou přišel kolega, abychom založili mládežnický kolektiv. Řekl jsem mu, ať mi s tím vleze na záda. Byl ale neodbytný a tvrdil, že nám to pomůže zpeněžit zlepšovací návrhy a vylepšit si kádrový posudek. Nakonec jsem souhlasil s podmínkou, že náš mládežnický kolektiv se bude jmenovat Nátlak. Pracovali jsme v oddělení technické kontroly a název jsem zdůvodnil tím, že tlačíme na kvalitu výrobků. Nakonec žádný mládežnický kolektiv nevznikl. Ředitel závodu Nátlak nepovolil, protože v našem socialistickém zřízení prý je jakýkoliv nátlak nepřípustný.“

Motoristická vášeň ho neopouštěla a v polovině osmdesátých let si závodění konečně vyzkoušel. S malým týmem objížděl oblastní soutěže, ale po dvou letech toho hlavně z finančních důvodů nechal. „Nenašel jsem sponzora. Kdybych pokračoval, zruinoval bych rodinu,“ vysvětluje.

Stejně jako jeho rodiče, ani pamětník nevstoupil do KSČ. Nechal se ale zlákat do občanského výboru. „Vzniklo to kvůli garáži, kterou jsem marně sháněl. Tajemník národního výboru mi řekl, že by jedno místo měl, ale že by potřeboval, abych se stal předsedou občanského výboru na našem neutěšeném sídlišti Korej. I v zájmu vlastní rodiny jsem organizoval úklidové brigády, bojoval jsem proti nočním výtržnostem a prosazoval na národním výboru opravy našich domů. Když jsem ale jednou něco zkritizoval, tamní místopředsedkyně mi vyčinila, že jsem si dovolil moc,“ vypráví. Krátce byl jako nestraník i poslancem městského národního výboru.

První kopřivnická manifestace

Po 17. listopadu 1989, kdy komunistická policie brutálně potlačila pokojné studentské shromáždění na Národní třídě a v Praze začaly masové protirežimní demonstrace, se bez váhání přidal k revolucionářům. „Měl jsem radost, že se něco děje. Myslím, že to bylo 22. listopadu, kdy jsem se dozvěděl, že svazáci chystají velkou schůzi v M-klubu, tak jsem tam šel. Účastnilo se jí i vedení Tatry a tématem bylo dění v Praze. Zaznívaly protichůdné informace a docházelo k výměnám názorů. Důležité bylo, že se pak velká část diváků přesunula na první manifestaci na náměstí. Dodnes je záhadou, kdo ji tenkrát svolal,“ říká.

Na náměstí přišlo kolem osmi set lidí. „Byl to nekoordinovaný hučící dav. Měl jsem trošku obavy, aby se to nějak nezvrhlo. V centru shromáždění byla malá skupinka lidí, která se snažila informovat o aktuálním dění. Neměli mikrofon, slyšela je sotva třetina davu. Za sochou ženy se srpem se krčili funkcionáři národního výboru. Prodral jsem se k mluvčím, které jsem tenkrát vůbec neznal, a snažil se také něco říct. Někomu se nakonec podařilo rozhlásit, že další manifestace, již ozvučená, bude následujícího dne,“ vypráví.

V týmu revolucionářů

Dav se rozešel a zůstali jen vyčerpaní mluvčí. Bylo to Petr Boháč, Lubomír Sazovský, Libor Gajdušek a další. Společně s Radomírem utvořili základ akčního týmu a jádro budoucího Občanského fóra. „Pamatuji si, jak na nás tenkrát dolehlo, že jsme lidi pozvali na další den, slíbili ozvučené náměstí a nějaký program. Přesunuli jsme se do M-klubu, vymysleli strategii pro další den a rozdělili si úkoly. Já jsem byl vyslán na národní výbor požádat o oficiální povolení manifestace, což jsem nedostal. Jirka Novák slíbil sehnat aparaturu. Největší problém bylo zajistit informace. V tu chvíli jsme nevěděli, co budeme lidem říkat,“ vzpomíná.

Informace a prohlášení stávkujících studentů a Občanského fóra dostávali z Prahy, kam také pro materiály jezdili. „Moje auto najelo v době od 23. listopadu do 22. prosince mezi Kopřivnicí a Prahou pět a půl tisíce kilometrů.“ Manifestace na náměstí pokračovaly denně až do celostátní generální stávky v pondělí 27. listopadu.

„Přípravy byly hektické, počítali jsme s obrovským množstvím lidí. Když už jsme měli všechno vymyšlené, někomu došlo, že tisíce lidí, které jsme očekávali z Tatry, nemají kudy na náměstí přijít, že vrátnice na takový nápor nestačí. Rozhodli jsme se proto, že stávka bude na dvou místech. Jedna v areálu fabriky, druhá ve městě,“ popisuje. V noci před stávkou si někdo z týmu uvědomil, že postrádají programové prohlášení Občanského fóra, které se mělo na manifestaci přečíst. „Byla klika, že jeden kolega to měl nahrané na kazetě, ze které nám to dvě holky na poslední chvíli přepsaly.“

Vedení Tatry nechtělo pustit otěže

Brzy ráno 27. listopadu šel společně s Petrem Boháčem na jednání ke generálnímu řediteli automobilky Jiřímu Tichavskému. Kromě něj na ně čekali i ředitelé všech sedmi závodů a předseda podnikového výboru KSČ. Bylo jim už jasné, že zastrašování zaměstnanců moc nepomohlo a stávce nezabrání, ale snažili se ji aspoň oslabit. „Generální ředitel nás nutil, abychom na sebe vzali odpovědnost za případné úrazy a zdravotní problémy, které mohou při srocení tisíců lidí nastat. To jsme odmítli. Také chtěl, aby stávka nebyla v jednom prostoru, ale na každém závodě samostatně. To jsme také nepřipustili už proto, že jsme ani neměli tolik řečníků.“

Několik tisíc lidí v poledne zcela zaplnilo nádvoří automobilky. Lidé viseli i na sloupech a požárních žebřících. Nebylo kam šlápnout. Radomír na poslední chvíli zarazil vystoupení generálního ředitele, kterému někdo z kolegů slíbil, že může mít úvodní slovo. „To byl totální nesmysl. Stávku jsme organizovali my. Oni ji nechtěli. Ředitel Tichavský byl navíc vynikající rétor a měl jsem obavy, co by mohl lidem nakukat. Řekl jsem, že ředitel bude mluvit jedině přes mou mrtvolu. Někdy v průběhu programu nakonec, myslím, slovo dostal, ale nikdo ho už nechtěl poslouchat. Za ty roky se ho naposlouchali až dost.“

Vzpomíná, že těsně před začátkem programu nastal na přeplněném dvoře rizikový okamžik. Někdo přišel s informací, která se okamžitě rozšířila, že přijeli studenti z Prahy, a vrátný je nechce pustit dovnitř. „Někdo vykřikl: ‚Tak si pro ně jdeme!‘ Dav se už začal vlnit. Měl jsem z toho husí kůži. Naštěstí studenty v tom okamžiku vrátní pustili.“

Když jsem viděl v televizi tanky, propadl jsem panice

Generální stávka se povedla v Tatře i na náměstí. Hesla „Konec vlády jedné strany“ a „Svobodné volby“ se nesla celou Kopřivnicí. Poté nastala pro kopřivnické Občanské fórum další náročná fáze, kdy zajišťovalo kooptace poslanců, výměnu vedení národního výboru, fabriky a dalších úřadů a institucí. Poté připravovalo svobodné volby.

S odstupem třiceti let vzpomínal Radomír na převrat v Kopřivnici jako na období maximálního vypětí. „Vrhl jsem se do toho s plným nasazením. Kolikrát jsem spal jen hodinu. Přiznávám, že jsem měl strach, že se to může ještě zvrtnout. Pamatuji si, jak jsem na okamžik propadl panice, když jsem vysílený přišel domů a slyšel z televize, že se po Národní třídě valí tanky. Než mi došlo, že jde o záznam z roku 1968, říkal jsem si, že musíme celá rodina okamžitě utéct ze země. Úplně klidný jsem byl až po zvolení Václava Havla prezidentem.“

Po revoluci pracoval Radomír Burša deset let jako tajemník městského úřadu. Nejprve v Kopřivnici, poté v Hranicích na Moravě a v Lipníku nad Bečvou. V nultých letech nastoupil k Policii České republiky v Novém Jičíně jako vyšetřovatel. Roku 2013 se přestěhoval do Hostašovic.