Radislav Bušek

„Přišlo další nařízení, že pro nás přijedou autobusy a náklaďáky a odvezou nás do Kluže na nádraží a že pojedeme vlakem do Čech. Tak z toho Rumunska jsme jeli přes Rumunsko, přes celou Jugoslávii, přes Rakousko do Vídně a z Vídně do Brna. A v Brně byla konečná a z toho Brna se každej rozjel po těch svých příbuzných a tak. No, a my jsme jeli do Motyčína, protože maminka tam měla sestru vdovu a dva kluky, tak jsme tam byli v dubnu, to už nevím přesně. Měsíc jsme cestovali takhle po tý Evropě.“

„Když dodělali ty Němci tam, ta pracovní četa, tak prostě odešli a nastoupili tam to hlídat četníci čeští a tatínkovi se povedlo to, že ho tam chytli, a nastal problém, protože to byli Češi. Ti ho udat nechtěli, ale báli se toho, že kdyby to táta řekl – protože to už bylo v době heydrichiády –, takže by zastřelili je, tak všichni riskovali to, že budou zticha, tak ho pustili. A ještě po válce, já nevím, možná, že tu někde ty dopisy… anebo jsem je viděl u toho bratra, kde se dohadujou a kde si děkujou. Jo, to si po válce psali potom ještě a děkovali jeden druhýmu, že to bylo takový dojemný, že to vydrželi, že nikoho z nich vlastně nezavřeli a nezastřelili.“