Marie Byron

* 1950

  • „My jsme potom začali pašovat knihy do Česka, pod vlivem Františka, že on vždycky řekl, no Mary, když přijedeš, tak nevoz nějaký blbosti, ale přivez Solženicyna. Já jsem měla děcka, třeba v kočárku a plenky atd. To se pašovaly ostrý věci, to dělalo hodně lidí.“

  • „Dost drasticky jsme přecházeli, já jsem byla vyslaná, abych jim našla cestu přes kopečky, doslova a do písmene. My jsme jeli vlakem až na hranice Jugoslávie, měli strach, jestli je náhodou nechytnou, oni si domluvili jednodenní výlet, aby se na to hned nepřišlo, to byl ten poslední den opravdu, než se měli vracet. Dojeli jsme na hranice, oni ze sebe dělali milence, ona byla těhotná, takže se nějak drželi za ruce nebo seděli na lavičce v parku, já jsem se snažila najít cestu do Udine do Itálie. Jenže jak špatně vidím, tak jsem tam viděla nějaký světla, tak výborně, to bude Itálie, jenomže to byl přechod, takže jsem se musela rychle vracet, když začali moc štěkat psi. Potom byla řeka, tak jsem se musela zeslíct úplně do naha, abych nebyla mokrá, snažila jsem se zjistit, jak je ta řeka hluboká. Chudina Alena, která porodila v lednu, ta už byla hodně těhotná, to už bylo moc hluboký, tak to jsem taky vzdala. Nakonec opravdu přes dost velkej kopec jsem se dostala na italskou stranu, tak jsem se vrátila. Oni už celí nervózní čekali, co se děje. Tak se nám to podařilo, oni, chudáci, měli jeden kufr a ten byl plný fotografií, nic jiného. Proplétali jsme se těmi lesy a přišli jsme do Itálie, ona chudinka zcela vyčerpaná. První vlak, který měl jet na Řím, měl jet asi ve čtyři hodiny ráno, naštěstí už měli otevřenou čekárnu, já jsem tam šla s Alenkou si sednout a Vladimír se někde procházel. Představte si, teď přišli karabiniéři a doklady. Co tenkrát v Itálii dělali, oni by ty lidi dali nazpátek do Jugoslávie, už by se přišlo na to, že chtěli utéct a bylo by zle. Doklady a vlak měl jet asi za čtvrt hodiny, jak je zdržet? Tak já ten svůj anglický pas a ona vedle mě seděla, úplně vyřízená, těhotná. To byli dva mladí chlapci a oni začali flirtovat, mně bylo pětadvacet, jde o čas, jde o čas, flirtuj, vykládej … Oni se snažili anglicky, já trošku italsky, tak byla sranda, jenomže oni pořád chtěli pas tady té. Prosím vás, já se o ni starám, podívejte se, chudinku, někdo ji zneužil. Ona měla jablko a věděla, o co jde, že opravdu tam jde o minuty, než přijede vlak. Ona, jak to jablko jedla, tak si je vzala z pusy a tomu karabiniérovi to nabídla, byla absolutně ideální, kdyby to byla herečka, tak to neudělá líp, tam padaly sliny z toho jablka, oni utíkali pryč a tak jsme se zachránili.“

  • „To bylo počátkem září (rok 1968), byla jsem nedaleko Hyde Parku, tak si říkám, lidi budou ležet a vyhřívat se na sluníčku a nějaké peníze se jim vykutálí. Taky to tak bylo, že jsem občas něco našla, pár halířů a mohla jsem si koupit housku nebo jablko. A našla jsem tam stříbrný zapalovač Dunhill, velice drahá značka a člověk z Česka, stříbro, těžký, tak jsem měla velký problém, jestli jít s tím do klenotnictví a potom říkám ne ne, to není možný, tak jsem musela najít policistu, který by mě dovedl na policejní stanici, kde bych to odevzdala. Představte si, já jsem to odevzdala, já jsem neměla stálou adresu, tak jsem se snažila vysvětlit, že jsem utečenec. Přijďte za měsíc, buď si pro to ten člověk přijde, pokud ne, tak to bude vaše nebo dostanete něco za odměnu. Za měsíc jsem tam přišla a tenkrát jsem dostávala tři libry na týden od té paní a tam bylo deset liber v obálce a telefonní číslo, že ten člověk mně chce poděkovat. Já jsem neuměla anglicky, budu někomu telefonovat, to sotva. Představte si, to je opravdu takový životní zážitek, kdyby to člověk četl v knize, tak řeknu, ta má fantazii. Teď víc než 50 let, jsem ve Skotsku v nějaké kavárně a protože tam bylo moc plno, tak tam přišel nějaký člověk, prosím vás, nebude vám vadit, že si přisednu, absolutně ne. Měla jsem návštěvu z Česka, oni si tam šli něco prohlížet a za hodinu měla ta prohlídka končit a že zavolají na mobil. My jsme si začali vykládat a on byl sečtělej a operu miloval, tak jsme si krásně padli do oka. No a potom zvoní telefon, že moji přátelé už jsou hotoví. On vstal ten člověk a říká, víte, já si vás, jako národa velice vážím. No, to mám radost, kvůli čemu? A myslela jsem, že řekne třeba Janáček … Já jsem měl takovou zvláštní zkušenost, že něco, co pro mě bylo strašně důležité se mi dostalo znovu do rukou, protože nějaká mladá dívka to, co jsem ztratil, dala na policii. Já jsem se tak na něho podívala a říkám, nebyl to náhodou zapalovač a nenechal jste tam 10 liber? On tam stál, jako kdyby do něho uhodil hrom, představte si, po tolika letech… A tak mě objal a plakal, ten člověk plakal, to byl neuvěřitelný zážitek. Po tolika letech my se potkáme kdesi ve Skotsku a on poslední větu, co mně říká, já si vážím Čechů, mě to strašně dojalo, vy jste ani neměla adresu. No ale víte, jak mně to strašně pomohlo? Těch deset liber v tu dobu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Boskovice, 28.02.2023

    (audio)
    délka: 02:09:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Boskovice, 28.02.2024

    (audio)
    délka: 32:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mary, nevoz blbosti, dovez raději Solženicyna

Marie Byron u 1. svatého přijímání, rok 1958
Marie Byron u 1. svatého přijímání, rok 1958
zdroj: archiv pamětnice

Marie Byron se narodila 4. listopadu 1950 ve Velkých Opatovicích jako nejmladší dítě rodičům Marii a Františkovi Líznovým. Vyrůstala s dvěma staršími bratry, Vladimírem (1940), kterému o mnoho let později za dramatických okolností pomohla k emigraci, a Františkem (1941–2021), známým jezuitským knězem, politickým vězněm, poutníkem, který se staral o lidi na okraji společnosti. Rodiče byli za své politické a náboženské názory pronásledovaní, otce komunisté v 50. letech rok věznili v TNP (Tábor nucených prací). V roce 1968 vycestovala na pozvání do Skotska, kde po invazi vojsk VS (Varšavská smlouva) rok zůstala. Při krátkém návratu do vlasti se v roce 1969 vdala za Angličana Johna Westlake a spolu odjeli natrvalo do Anglie, kde se jim narodilo celkem 10 dětí. Při častých návštěvách Československa ilegálně převážela zakázanou literaturu, díky čemuž se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Po roce 1990 se u ní ve Skotsku vystřídalo mnoho mladých lidí z České republiky, kterým domluvila různé brigády, hlídání dětí a stala se pro ně svým laskavým přístupem oporou a zázemím v cizí zemi. V roce 1995 se rozvedla, dostala se tím do tíživé situace a bez finanční podpory se musela postarat o sedm svých nezaopatřených dětí. V roce 2000 se podruhé vdala za Richarda Byrona (1944 – 2010) a v současné době (2024) žije ve skotském městě Buckie u Elginu.