Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Čada (* 1940)

• narozen 3. července 1940 v Plzni

• v květnu 1945 zažil příchod amerických vojáků ve Štěnovicích a v Dobřanech

• roku 1958 vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni

• pracoval u Pozemních staveb Sokolov

• byl zaměstnán v Bábkovém divadle v Košicích

• do jara roku 1969 pracoval jako bachař v borské věznici

• poté nastoupil do loutkového Divadla Alfa

• roku 1972 se oženil se Sášou Vykydalovou

• vychovali spolu tři děti

• během sametové revoluce v roce 1989 vystupoval na demonstracích s hudebními čísly a vylepoval plakáty

• stál u zrodu místního Občanského fóra

• po odchodu do důchodu se věnuje vnoučatům a hudbě

Životní příběh Vladimíra Čady je jako klikatá cesta. Narodil se do muzikantské rodiny, přesto jej osud zavál k oboru, který mu nikdy k srdci nepřilnul. Zaměstnání, která ho odvedla od jeho největšího snu, bylo několik, nakonec se ale vrátil tam, kde bylo odjakživa jeho místo. Narodil se za války, kus života prožil v totalitním režimu, jako bachař byl v Borské věznici obklíčen sovětskými tanky, aby nakonec spolu se svým kamarádem z divadla přivítal s písní na rtech sametovou revoluci.

Vladimír Čada se narodil v Plzni 3. července 1940. Jeho dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Vojtěch Čada a babička Barbora Čadová, za svobodna Baumruková. „Zatímco ona pracovala v domácnosti, což byla profese velice důležitá, dědeček sloužil u klatovských dragounů a prodělal první světovou válku,“ uvádí své vyprávění Vladimír Čada. Jeho tatínek Jan se narodil roku 1913 v průběhu první světové války, kdy už jeho rodiče měli jednu dceru. Dědeček Vojtěch tak bojoval a jeho žena vychovávala děti. Po nějaký čas pracoval Vladimírův dědeček jako horník, vyučen byl však zedníkem. „Byl to poctivý řemeslník a pracant.“

Jitřenka nad Úhlavou, harmonika a nálety

Vladimír vyrůstal v Dobřanech, v rodišti svého tatínka. Maminka Anna, za svobodna Homolková, se narodila roku 1914 v Nýřanech. Jelikož otec od dětství trpěl záduchou, doporučili mu rodiče nějaké nenáročné zaměstnání. Stal se z něj tedy holič a kadeřník. V témže obchodě, kde provozoval své služby, se jednoho dne seznámil se svou budoucí ženou, která rovněž pracovala jako kadeřnice. Vzali se a po roce války se narodil Vladimír.

Když válka vypukla, rodiče se z Dobřan, kde se už necítili bezpečně, odstěhovali do Štěnovic. Nahoře u křížku si otevřeli holičství – kadeřnictví. Rodina tehdy bydlela u mlýnského náhonu v domě, který nesl poetický název Jitřenka nad Úhlavou. V tomto domě a jeho okolí prožil Vladimír své dětství. Domácími v Jitřence nad Úhlavou byli Kympergerovi, přičemž Vladimírův tatínek, který byl velice muzikální a jezdíval hrát po veselkách, učil jejich syna hrát na harmoniku. Jednoho dne však pan domácí se synem nepřišel..

„A za pár dní jsem uviděl černé spřežení, černý kočár, jak se na dvorku připravoval k pohřebnímu průvodu. Až později mi rodiče vyprávěli, co se stalo. Ti Kympergerovi totiž pracovali v Plzni ve Škodovce a jednou tam byl nálet -  zahoukala siréna a všichni spěchali do krytu. Jenže oni byli tou dobou ve městě, a tak se schovali do krytu v hotelu Continental. Byli tam jako jedni z prvních a za nimi se valili další. Potom prý blízko vchodu do hotelu padla bomba. Všichni začali couvat, a oni, jak tam byli až vzadu, tak byli těmi ostatními lidmi udušeni,“ vypráví Vladimír Čada jednu z příhod, které s sebou nesla válka.

Když byly nálety nad Štěnovicemi, tak i rodiče s malým Vladimírem utíkali do sklepa. „Brali s sebou jídlo a peřiny.“ Vladimír se jako malý chlapec pokaždé do sklepa těšil, jelikož tam rád ochutnával uhlí. Dodnes si vzpomíná na to, jak se v Jitřence jednoho dne naplno rozléhal zvuk rádia. Lidé prý na sebe křičeli, divoce běhali sem a tam… „A pak přišel děda – já jsem ležel v postýlce – a říká mi: ‚Válka skončila, chlapče!‘ A brečel u toho. Já ale nevěděl, co to ta válka je.“ Posléze to však pochopil.

Vyšel ven voják, tekla mu z hlavy krev, zapálil si cigaretu

Vladimír Čada rád vzpomíná na americké vojáky, kteří se ve Štěnovicích objevili ráno 7. května. Obyvatelé Štěnovic nadšeně vítali tanky a vojenská auta s příslušníky americké armády. Jednalo se o část konvoje 9. pěšího pluku 2. pěší divize od Klatov. „Pamatuji si, jak jeepem vrazili do kamenné ohrady, která byla kolem našeho domu. Vyšel ven voják, tekla mu z hlavy krev, zapálil si cigaretu a pak se tam s někým dohadoval, ale nevím jak, protože tam anglicky nikdo neuměl,“ říká Vladimír Čada. Tu zeď pak jeho dědeček opravil.

Hned na to se rodiče rozhodli, že se přestěhují zpátky do Dobřan. Když tak učinili, ještě tam byli američtí vojáci. „Dávali nám čokoládu a děda mě spolu s dalšími malými kluky posílal ven, abychom sbírali vajgly. Američtí vojáci totiž odhazovali napůl nedokouřené cigarety. Děda si ten tabák vyndával a dělal si z toho dutinky. A kouřil americký tabák, který byl velice kvalitní.“

Život ve dvou realitách

V Dobřanech se rodiče s Vladimírem usadili v jednom z bytů a pracovali ve svém obchodě, kterým bylo opět kadeřnictví – holičství. Vladimír začal roku 1946 chodit do školy. V té době cítil, jak poválečná euforie uvadá. Ve druhé nebo třetí třídě jim učitel ruského jazyka vyprávěl, že také je osvobodila Rudá armáda. Děti si však velice dobře americké vojáky pamatovaly. „Ano, byli tady, ale ty kapitalisty neodehnali,“ vtloukal jim tehdy do hlavy ruštinář.

„Komunisté zanedlouho tatínkovi znárodnili obchod. Pracoval v něm dál, ale už nebyl jeho, odváděl různé příspěvky a daně. A já jsem cítil, že ta doba má dvě roviny, jednu oficiózní, kterou jsme slyšeli z médií a oficiálních projevů a kde se jásalo nad tím, jak jsme šťastní a jak budujeme ten reálný socialismus, a na druhé straně byla jiná realita, kdy se všichni báli, o co zase přijdou,“ vypráví Vladimír Čada.

Bylo mu tehdy jasné, že dvě reality se mu do jeho mysli nevejdou a že se bude muset přiklonit pouze k jedné z nich. Začal se tedy přiklánět k té skutečné, neoficiální realitě. „Zjistil jsem totiž, že mám takového koníčka – nazývat věci pravými jmény, ať to stojí, co to stojí.“ To se však osvědčilo až později a jak sám říká, ve škole zatím jen lapal po dechu.

Směr stavební průmyslovka

Školu ukončil s vyznamenáním. Na školní léta plná alotrií vzpomíná rád, i když prý měl tendence být trochu odstrkován. „Někteří spolužáci si na mně rádi vylili svou převahu, a já se neuměl a nechtěl jsem se prát.“ Doma už se začalo přemýšlet nad tím, kudy se chlapcova cesta bude ubírat dál. „Děda je zedník, ty se učíš dobře, tak půjdeš na stavárnu,“ vymysleli nakonec rodiče spolu s prarodiči. A tak Vladimír v letech 1954– 1958 docházel na Střední průmyslovou školu stavební na Chodském náměstí v Plzni.

„Zajímaly nás spíš holky než učení, takže jsem tu průmyslovku prolezl s odřenýma ušima,“ vzpomíná Vladimír Čada. Jelikož už nepatřil k lepším žákům, nemohl si vybírat, kam nastoupí do podniku. Dostal tedy umístěnku tam, kde to bylo nejvíce potřeba, tudíž do Sokolova, což nebylo právě nejblíž. Tam bydlel na podnikové ubytovně u Pozemních staveb Sokolov. „Pracoval jsem tam na jedné stavbě, abych se naučil, jak to tam chodí.“

Najednou jsem cítil, že to je něco, co bych chtěl dělat

Vladimír však cítil, že mu tento obor nepřirostl k srdci a že se tak ani nikdy nestane. Měl z domova jiné představy o svém povolání, a to i proto, že jeho tatínek byl ve volném čase muzikantem. Maminka zase ráda zpívala a hrála ochotnické divadlo. Do Divadelního spolku Vladislava Vančury, kde působila, se na ni chodil dívat i Vladimír. „Najednou jsem cítil, že to je něco, co bych chtěl dělat. A když jsem byl větší, tak mě maminka dosadila do sboru. Tenkrát jsme mimo jiné hráli Sto dukátů za Juana, což byl tehdy velmi známý titul,“ vzpomíná Vladimír Čada.

Ve škole se sice nijak hudebně neprojevoval, ale ve sboru se do své role okamžitě vžil. Od rodičů také jako chlapec dostal malou klávesovou harmoniku, z učení na ni ale sešlo. „Ukázalo se, že tatínek na to nemá dobrou nervovou soustavu a že já jsem na to málo učenlivý.“ Harmonika tak ležela pár let pod postelí. „Po čase jsem si chtěl zkusit zahrát jednu písničku, sáhl jsem pod postel, tu harmoniku jsem vytáhl a začal jsem hrát. Pak jsem zkoušel zahrát další hlasy, a vtom mě to začalo bavit,“ vypráví Vladimír Čada. Později dostal velkou knoflíkovou harmoniku, stejný typ, jako měl tehdy tatínek, a jeho vášeň se rozjela naplno. Než si však mohl splnit svůj sen, musel ještě ujít kus cesty.

Vojna jako vysvobození

Když pracoval u Pozemních staveb Sokolov, byl poslán na stavbu šesti bytových jednotek v Čiré u Kraslic. Jednalo se o státní statek. Ti lidé, co tam měli pracovat, neměli kde bydlet, a tak tam vznikly dva tříbytové domky. A Vladimíra tam poslali jako mistra. V rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci tam tehdy pracovali samí Bulhaři. „Měli sílu, ale dělali jen to, co jim vydělávalo. Takže i po těch dvou měsících bylo na těch barácích práce jako na kostele. Ti, co mě tam poslali, tedy zjistili, že to nebyl dobrý nápad.“

Poslali tam zkušenějšího mistra a Vladimíra přeřadili na podnikové ředitelství v Karlových Varech. Od roku 1959 tu pracoval v kanceláři jako pomocný přípravář stavební výroby. „Zní to honosně, ale nic podřadnějšího už se tam dělat nedalo.“ Ani tam však Vladimír nebyl spokojený a okolí vnímalo, že pro práci nemá nadšení.

Jak sám říká, vysvobodilo ho až to, když v roce 1960 narukoval na vojnu, a to k jednotkám Technických praporů v Zákupech u České Lípy. Kasárna tehdy bývala na starém zámku. Tam měl Vladimír to štěstí, že se setkal s Milanem Drotárem, mladíkem ze Slovenska, který přišel na vojnu už jako profesionální herec. Vladimír se mu svěřil, že by strašně rád chtěl k divadlu. Milan před vojnou hrál v Krajovém divadle ve Spišské Nové Vsi a na vojně Vladimíra zasvěcoval do divadelního umění. Také si spolu zahráli v rámci Armádní soutěže tvořivosti. Když měli jít do civilu, vypukla v důsledku stavby Berlínské zdi v létě roku 1961 druhá berlínská krize, čímž se zápas dvou velmocenských bloků na německé půdě dostal do nové fáze. Srpnové dny toho roku se v řadě zemí nesly ve znamení příprav na možný ozbrojený konflikt, a tak i Vladimír spolu s dalšími zůstal na vojně o tři měsíce déle.[1]

Po vojně dostal od svého slovenského kamaráda dopis, ve kterém stálo, že má za ním přijet do Spišské Nové Vsi, že tam z něj udělá herce. A to se také stalo. Začínal jako osvětlovač a po nějaké době přesídlil do uměleckého souboru. Naneštěstí však v roce 1963 začala celostátní reorganizace divadelní sítě, kdy se zrušila všechna menší divadla, včetně tohoto. Další Vladimírovou štací se tak stalo Bábkové divadlo v Košicích. Vydržel tam dvě a půl sezóny, ale jelikož si stále připadal jako zelenáč a bál se výpovědi, raději odešel sám.

Rok 1968 mi vytřel zrak

Přes známého se dostal k práci bachaře v borské věznici, kde setrval až do jara roku 1969. Začínal přitom u strážní služby, poté pracoval v kanceláři. Politickou situaci vnímal spíše okrajově. „Byl jsem takový shovívavý, nevýrazně proti. Ale ten rok 1968 mi vytřel zrak. O pražském jaru, v době rozvolňování, tam toho na ty bachaře spoustu prasklo, jeden dokonce chtěl spáchat sebevraždu, ale přežil to.“

Tito lidé okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy uvítali. „Vždyť už bylo načase! Vždyť by si tady každý za chvíli dělal, co by chtěl,“ říkali. „A měli to za sebou. No ale já jsem to měl před sebou. Druhý den ráno přijeli Rusáci v tanku, otevřela se brána, soudruh náčelník je přivítal, šli spolu do kanceláře a tam jednali. A dopadlo to tak, že my jsme v tom kriminále zůstali zavření spolu s těmi mukly,“ vypráví Vladimír Čada.

Byli jsme proti režimu, ale ne tak, abychom z toho měli problémy

Vladimír si poněkud kuriózním způsobem přes seznamovací kancelář našel družku do života, Sášu Vykydalovou, se kterou se roku 1972 v Sušici oženil. V březnu se jim narodil syn Roman a po roce a půl se rodina rozrostla ještě o dceru Lenku a pak ještě o dceru Pavlu. Rodina byla dle slov pamětníka liberálně protikomunistického smýšlení. „Byli jsme proti režimu, ale ne tak, abychom z toho měli problémy. Když jsem byl dotazován, jestli bych vstoupil do komunistické strany, odmítl jsem,“ říká Vladimír Čada, pro něhož se další štací měla stát práce závozníka v Chebu. „Po okupaci jsem se totiž ve věznici vyjevil jako nespolehlivý protistátní živel,“ vysvětluje.

Týden před nástupem do nového zaměstnání však dostal telegram, že může nastoupit do plzeňského loutkového Divadla Alfa, se kterým byl v kontaktu. Psal se rok 1969 a Vladimír byl zpátky ve své branži. Na prknech, která znamenají svět, zazářil ve hře Moudré oživování mrtvého. Následovaly převážně hlavní role a status zelenáče byl tentam. „Zkoušeli jsme, kam můžeme zajít, ale vysloveně protirežimní hry jsme nehráli, to ani u loutkového divadla moc nejde. StB [Státní bezpečnost] po mně ale chtěla, abych mapoval situaci v divadle, špicla jsem jim ale dělat nehodlal.“ Co se týče divadelní kariéry, Vladimír zaznamenal velký úspěch s tzv. „divadlem u stolu“, a to se svou hereckou kolegyní Blankou Luňákovou. 

Sametová revoluce s písněmi Voskovce a Wericha

Když se blížil osudový rok 1989, Vladimír byl s divadelní společností na zájezdu v Písku. „Šli jsme z představení a Bob Holý, kolega, který byl politicky zdaleka aktivnější než ostatní, říkal: ‚Hele, volal mi kamarád, že se v Praze něco semlelo.‘ Pak jsme čekali, jelikož jsme neměli žádné podrobnosti, ale večer už toho byla plná televize. Takže jsme byli zvědaví, jak se to vyvine dál. To, že byl Bob Holý politicky angažovanější, se ukázalo v momentě, kdy nám řekl, co máme dělat.“

Po událostech na Národní třídě se Vladimír spolu s ostatními herci zapojil v Plzni do stávky. Herci nehráli, ale přesto byli v divadle více než kdy jindy. „Zůstali jsme v pohotovosti,“ říká. Vladimír Čada měl poté za úkol jezdit do různých míst v západních Čechách, kde spolu s dalšími herci zakládali Občanská fóra a dělali přednášky. V rámci sametové revoluce se účastnil několika demonstrací, při kterých na pódiu s kamarádem Bobem Holým zpívali písně Voskovce a Wericha. „Všechno to bylo takové překotné, ale dobrodružné. Byla to svým způsobem krásná doba,“ uzavírá své vyprávění Vladimír Čada.

 

[1] „Došlo k posunutí hlavního nástupního termínu odvedenců o jeden měsíc, tj. k 1. září 1961 namísto obvyklého 1. října, a přidržení vojáků druhého ročníku základní služby v další službě. S platností od 1. října byly také zrušeny dovolené a volna k opuštění posádky a mimořádné dovolené byly udělovány pouze na základě rozhodnutí velitelů pluků. V průběhu srpna a září bylo k doplnění na mírové počty a k zajištění výcviku nováčků a k zabezpečení spojeneckého cvičení povoláno na mimořádné cvičení téměř 40 000 záložáků. Ti začali být propouštěni až na počátku listopadu 1961. Až na několik desítek specialistů se ostatní vrátili domů nejpozději do 31. prosince a Silvestra tak mohli již slavit s přáteli a v kruhu rodinném.“ (http://www.vhu.cz/berlinska-krize-zasahla-i-do-zivota-statisicu-vojaku/)