Václavka Caithamlová

„Taťku zavřeli v listopadu 1956. A to bylo tak, že oni se scházeli vždycky u kostela, každou neděli, tři tihleti kamarádi. Nějaký pan Mrázek, pan Pejšek a taťka. A ten pan Pejšek byl takový, že sháněl různé věci a měl takové konexe. A ten sliboval taťkovi, že mu sežene nějaký elektromotor a takové věci. No a tak prostě spolu takhle diskutovali, někdy k němu zašli, k tomu panu Pejškovi, protože on bydlel naproti kostela, anebo diskutovali před tím kostelem. A našli se lidi, kteří to udali, že oni tam něco jako kujou, že prostě je to protilidové a protispolečenské chování. A nahlásili je a pro taťku si přijeli a všechny tři teda sebrali. To taky tenkrát, to si pamatuju, že přišli taky dva, v takových kožených dlouhých kabátech – jako gestapáci, to když pak člověk viděl v tom filmu, tak to přesně takhle oni vypadali. No a všechno tam zpřeházeli, prádlo vyházeli, z kredence vyházeli věci, v ložnici, prostě všechno, v policích… všechno tam rozházeli, přeházeli. A přinesli nějaký leták, který… taťka říkal, že tam vůbec jako nebyl, že ho tam podstrčili. Takže nějaký leták. Takže že půjde s nima teda, že si ho odvedou. Takže ho odvedli, potom ho asi za týden pustili a pak za další týden ho znovu sebrali. A těm všem třem dali tenhleten paragraf pobuřování a protistátní činnosti a takové věci. A byl tam do asi poloviny dubna 1957, kdy mamka se pořád odvolávala, tamti taky se odvolávali, bylo to potom u vyššího soudu a tam uznali, že… byl odsouzen na osm měsíců, a tam uznali u toho vyššího soudu, že to není až takový přestupek, a tak ho odsoudili na jeden měsíc, a to vlastně už si odseděl, protože tam byl ještě delší dobu.“

„Oni plánovali vojenský převrat. Měli to naplánované na březen 1949. Bylo tam zapojeno asi 300 lidí, on byl tam v tom vedení. Jenže byli prozrazeni a všichni nebo skoro všichni byli pozatýkáni. A tenhle strejka Míla – to byl strejka Míla – tak ten měl dostat provaz, byl odsouzen k smrti. Potom nějak na žádosti a na nějaké tam prostě… Tam byly různé takové, že můžou dát nějaké milosti. Tam bylo určeno zřejmě nějakými sovětskými poradci, kolik těch rozsudků smrti se vykoná. Takže on byl omilostněn a dostal dvacet pět let těžkého žaláře. Takže to byl druhý syn. A ten tam byl tedy od toho roku 1949, byl ve věznicích, byl na Borech, byl na Mírově, byl v Leopoldově, kde prostě to bylo nejhorší. Tam byl nejtěžší žalář a tam vážil asi 34 kilo, když byl v tom nejhorším stavu. Ale přežil to. Potom byl na Bytízu, tam právě u Příbrami, a tam odtud se dostal domů v roce 1960, to byla velká amnestie, když se republika stala socialistickou, takže byla udělaná velká amnestie.“