Václavka Caithamlová

* 1947

  • „Já ještě se musím přiznat k něčemu, což mě teda velice mrzelo: že ten můj manžel, kterého jsem si teda vzala, tak byl ve straně a byl to ten člověk, kterej byl s tou ‚lidskou tváří‘. Ten to všechno s námi prožíval, čekal tu nadějnou změnu. I když naši byli proti tomu a já s odstupem času jsem je chápala a říkala jsem si, že jsem je strašně musela zklamat. Ale v té době jsme to viděli, i moji bratři, že to jinak nepůjde, že prostě tohle musejí být ti noví lidi, že to bez té strany prostě nepůjde asi. To jsme si nedovedli představit jako v devětaosmdesátém, že by to skončilo takhle – tak to jsme si nedovedli představit. Ale toho mého manžela to potom semlelo pořádně. A bohužel to všechno špatně dopadlo. Dal se potom na alkohol. A potom se z něj stal úplně jiný člověk. Nikdy nechtěl říct, proč a co. Myslím si, že v tom bylo něco, k čemu ho nutili přes tu stranu a on to nechtěl teda.“

  • „Taťku zavřeli v listopadu 1956. A to bylo tak, že oni se scházeli vždycky u kostela, každou neděli, tři tihleti kamarádi. Nějaký pan Mrázek, pan Pejšek a taťka. A ten pan Pejšek byl takový, že sháněl různé věci a měl takové konexe. A ten sliboval taťkovi, že mu sežene nějaký elektromotor a takové věci. No a tak prostě spolu takhle diskutovali, někdy k němu zašli, k tomu panu Pejškovi, protože on bydlel naproti kostela, anebo diskutovali před tím kostelem. A našli se lidi, kteří to udali, že oni tam něco jako kujou, že prostě je to protilidové a protispolečenské chování. A nahlásili je a pro taťku si přijeli a všechny tři teda sebrali. To taky tenkrát, to si pamatuju, že přišli taky dva, v takových kožených dlouhých kabátech – jako gestapáci, to když pak člověk viděl v tom filmu, tak to přesně takhle oni vypadali. No a všechno tam zpřeházeli, prádlo vyházeli, z kredence vyházeli věci, v ložnici, prostě všechno, v policích… všechno tam rozházeli, přeházeli. A přinesli nějaký leták, který… taťka říkal, že tam vůbec jako nebyl, že ho tam podstrčili. Takže nějaký leták. Takže že půjde s nima teda, že si ho odvedou. Takže ho odvedli, potom ho asi za týden pustili a pak za další týden ho znovu sebrali. A těm všem třem dali tenhleten paragraf pobuřování a protistátní činnosti a takové věci. A byl tam do asi poloviny dubna 1957, kdy mamka se pořád odvolávala, tamti taky se odvolávali, bylo to potom u vyššího soudu a tam uznali, že… byl odsouzen na osm měsíců, a tam uznali u toho vyššího soudu, že to není až takový přestupek, a tak ho odsoudili na jeden měsíc, a to vlastně už si odseděl, protože tam byl ještě delší dobu.“

  • „Oni plánovali vojenský převrat. Měli to naplánované na březen 1949. Bylo tam zapojeno asi 300 lidí, on byl tam v tom vedení. Jenže byli prozrazeni a všichni nebo skoro všichni byli pozatýkáni. A tenhle strejka Míla – to byl strejka Míla – tak ten měl dostat provaz, byl odsouzen k smrti. Potom nějak na žádosti a na nějaké tam prostě… Tam byly různé takové, že můžou dát nějaké milosti. Tam bylo určeno zřejmě nějakými sovětskými poradci, kolik těch rozsudků smrti se vykoná. Takže on byl omilostněn a dostal dvacet pět let těžkého žaláře. Takže to byl druhý syn. A ten tam byl tedy od toho roku 1949, byl ve věznicích, byl na Borech, byl na Mírově, byl v Leopoldově, kde prostě to bylo nejhorší. Tam byl nejtěžší žalář a tam vážil asi 34 kilo, když byl v tom nejhorším stavu. Ale přežil to. Potom byl na Bytízu, tam právě u Příbrami, a tam odtud se dostal domů v roce 1960, to byla velká amnestie, když se republika stala socialistickou, takže byla udělaná velká amnestie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.07.2023

    (audio)
    délka: 01:40:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na třídním boji se nedá stavět

Václavka na maturitní fotografii
Václavka na maturitní fotografii
zdroj: Archiv pamětnice

Narodila se 24. ledna 1947 ve vesnici Bor u Sedlčan jako nejstarší ze čtyř dětí sedláka Jaroslava Pešty. K rodovému statku patřilo třiadvacet hektarů polí, rodina chovala osm krav, dva koně, prasata a drůbež. Po komunistickém puči Peštovi nesouhlasili s kolektivizací. Strýc Bohumil, Jaroslavův starší bratr, byl v roce 1949 zatčen za přípravu chystaného vojenského převratu, jenž měl komunisty svrhnout. Původní trest smrti mu byl zmírněn na pětadvacet let těžkého žaláře, z nichž si jedenáct odseděl. Jaroslavův statek byl zatím postupně kolektivizován. Peštovi nakonec směli na statku zůstat, byť jim už nepatřil, ale pracovali na něm jako zaměstnanci družstva. V listopadu 1956 byl otec pamětnice se dvěma přáteli zatčen a za údajné pobuřování a protistátní činnost odsouzen k osmi měsícům vězení. Po matčině odvolání mu byl trest zmírněn a v dubnu 1957 byl propuštěn. Patnáctiletá Václavka v roce 1962 nedostala doporučení ke studiu na gymnáziu a našla si práci ve skladu dřevařských závodů. O rok později se díky pomoci vstřícného ředitele dostala na Střední ekonomickou školu v Sedlčanech, kde v roce 1967 maturovala. V červnu následujícího roku se vdala a s manželem se odstěhovali do Ohrazenice u Jinců v okrese Příbram. Manžel byl členem komunistické strany a věřil v reformy Pražského jara, a sovětská invaze ho proto velmi zdeptala. Změnil se a později se rozvedli. Václavka zůstala sama se třemi dětmi, přesto v roce 1979 absolvovala pedagogickou fakultu. Od roku 1975 učila dějepis a ruštinu: nejprve na základní škole v Jincích a později v Příbrami. V roce 1989 na příbramské škole zakládala Občanské fórum. Po sametové revoluci rodina restituovala statek v Boru a její nejmladší bratr Vláďa na něm začal hospodařit. Dnes tam vede úspěšnou farmu jeho stejnojmenný syn. Václavka Caithamlová žije v Příbrami.