Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Cajthamlová (* 1965)

• narozena 14. února 1965 v Praze

• roku 1984 odmaturovala na střední pedagogické škole

• v roce 1988 podepsala Chartu 77

• účastnila se protirežimních demonstrací v Praze

• 17. listopadu 1989 zažila zásah proti demonstrantům na Národní třídě

• z následků policejního masakru se několik dnů léčila

• pracovala ve školství

• v roce 2020 žila v Praze

Monika Cajthamlová, za svobodna Kafková, se narodila 14. února 1965 v Praze. Vyrůstala s o dva roky mladší sestrou Martinou. Otec Jan, povoláním veterinární lékař, měl na starosti oblast okolo Kladna. V zemědělských družstvech a státních statcích pečoval o chovaná zvířata. Matka Jitka učila na základní škole češtinu a tělocvik. Ani jeden z rodičů nebyl ve svém zaměstnání šťastný. Kafkovi ožívali hlavně o víkendech, které trávili na chatě v osadě Vidlák, poblíž Kutné Hory.

Matka mizející mezi vojenskými náklaďáky

Rodina bydlela v centu Prahy, na nábřeží Bedřicha Engelse (po roce 1989 přejmenovaném na Rašínovo). Monika navštěvovala základní školu v Resslově ulici. Chodila do Jisker i do Pionýra. Fádní schůzky brala jako nutnost, bavila se s kamarády a o náplň se nezajímala. Naproti škole, u chrámu sv. Cyrila a Metoděje, držela v pionýrském šátku povinně stráž na počest parašutistům, kteří zde v roce 1942 zahynuli. Tehdy jí nikdo nevysvětlil, jak důležitý čin tito muži vykonali. Nevěděla, že si projevovanou úctu zasloužili.

V raném dětství pamětnice politické situaci nerozuměla. Když jejich foxteriér na povel: „Brežněv!“ začal ostře štěkat, nechápala, čemu se dospělí smějí. Zvláštnosti totalitního režimu začala odhalovat kolem věku deseti let. Porozuměla, že ne všechno, co se říká doma, může opakovat ve škole. Zhruba ve dvanácti letech se od rodičů dozvěděla pravdu o srpnových událostech v roce 1968. Během jejich vyprávění si vybavila ranou dětskou vzpomínku. Těsně po okupaci v srpnu se matka s tehdy tříletou Monikou a roční Martinou odjela z Prahy schovat na chatu. Zde chodily nakupovat do vedlejší vesnice. Po hlavní silnici, již cestou křížily, projížděla hustá kolona armádních vozů. Jitka se bála přejít se dvěma malými dětmi a nechala raději dcery čekat u stromu. Pohled na matku mizející mezi vojenskými náklaďáky zůstal Monice v paměti.

V osmé třídě se Monika neúspěšně hlásila na střední pedagogickou školu. Zůstala v devítce a po roce přijímací zkoušky opakovala. Napodruhé již uspěla, asi i díky protekci, kterou rodiče tentokrát zajistili. Vstoupit do Svazu socialistické mládeže na střední škole pamětnice odmítla. Její rozhodnutí kupodivu nemělo žádné následky, podržela ji třídní učitelka Marta Mrázová. Komunistická propaganda se ve vyučování promítala do povinné četby i témat, jimž se věnovaly učebnice češtiny či ruštiny, tehdy povinného a mnohdy jediného vyučovaného cizího jazyka. Studenti si, rovněž z donucení, dopisovali se svými protějšky ze Sovětského svazu. Prvního května se všichni bez výjimky museli přidat do prvomájového průvodu. Monika se dostavila na Letenskou pláň a po prezenci se s přáteli snažili co nejrychleji zmizet domů.

Chtěla jsem žít v té svobodě, kterou jsem si vydobyla

Roku 1981 zemřela maminka Jitka Kafková. Otec Jan manželčinu smrt těžce nesl a problémy řešil alkoholem. Nezletilá Monika se sestrou Martinou musely rychle dospět. Po maturitě nastoupila pamětnice na místo učitelky v mateřské škole. Od poloviny osmdesátých let 20. století se pamětnice přátelila s lidmi z disentu. Sestra Martina navázala vztah s Alexandrem Vondrou, který se nastěhoval k nim do bytu. Domov pamětnice se rázem ocitl ve středu zájmu Státní bezpečnosti (StB).

Tajní policisté hlídkovali v autech před vchodem. Kafkovi věděli, že byt je s největší pravděpodobností také odposloucháván. Podezření se potvrdilo, když pak v devadesátých letech prováděli rekonstrukci a ve zdech našli řadu štěnic. Nejednou vzbudili estébáci Moniku před sedmou hodinou ranní, aby provedli domovní prohlídku. Pět tajných policistů se následně po dobu několika hodin prohrabávalo jejich osobními věcmi. Jednou, na výročí založení republiky 28. října, vezli Moniku z Prahy na domovní prohlídku na jejich chatu u Kutné Hory. V rádiu tenkrát hráli státní hymnu, ona seděla v autě se třemi tajnými a celá situace jí připadala absurdní.

„My jsme si mysleli, že to takhle bude pořád. Já jsem byla opravdu mladá, já jsem ještě nepřemýšlela, kdy a za jakých okolností budu chtít mít děti. Jestli jim budu muset lhát, jestli je budu muset nějak chránit, nějakou příslušností k něčemu, či podobně. Nemusela jsem přemýšlet, jaká bude budoucnost. Já jsem chtěla žít v té svobodě, kterou jsem si vydobyla. Alespoň z té neslevit. Číst si knížky, samizdaty, všechno, co se sem dostalo přes hranice. Pro mě to byla svoboda. Zprávy ze zahraničí. Povídat si se zajímavými lidmi, kteří se sem dostali. Třeba Adam Michnik nebo Václav Havel. To bylo pro mě naprosto fascinující. Byla jsem tam, kde jsem být chtěla. Nevěděla jsem, jestli můžu chtít víc a jestli se to změní. Chtěla jsem dávat najevo, že nechci to, co panuje, ten establishment, který všechno ovládal. Byla jsem ráda, že jsem našla odvahu překročit Rubikon. Prostě to podepsat,“ přiblížila nám pamětnice, co ji přimělo připojit se otevřeně ke kritikům režimu.

Chartu 77 podepsala v roce 1988. Ihned ji za to vyhodili ze zaměstnání. Monika se snažila najít jakoukoli práci. Delší nezaměstnanost totiž komunistické úřady nazývaly příživnictvím a hrozily za ni nepodmíněné tresty. Dělala pečovatelku, družinářku a uklízečku.

Táta mi řekl, že je na nás hrdý

Otec Jan statečně snášel situaci, do které se kvůli odbojnému chování svých potomků dostal. I jeho obtěžovala StB. Dcerám jejich konání nerozmlouval. „Tátu navštívili i v práci a vyslýchali ho. On pak řekl, že je na nás hrdý. To si pamatuji a mám ho za to ráda,“ vyprávěla nám Monika při nahrávání.

Jediný výslech na služebně Státní bezpečnosti zažila pamětnice v den konání čtvrtého fóra Charty 77 dne 14. května 1988 v Praze na Bílé hoře. Estébáci tehdy každého účastníka nafilmovali na kameru, všechny donutili nastoupit do připravených žlutobílých avií s označením Veřejná bezpečnost a rozvezli je po služebnách v Praze. Zkušenější kolegové během transportu stihli Moniku poučit, jak se při výslechu správně chovat. Zpočátku byla nervózní, nevěděla, co ji čeká, a bála se, aby něco nevyzradila. Nakonec dokázala opakovat naučené odpovědi: „Nic nevím. Nic si nepamatuji.“ „Dneska můžu říct, že jsem ráda, že jsem měla tu zkušenost,“ hodnotila pamětnice výslech s odstupem třiceti let.

V letech 1988 až 1989 se Monika účastnila téměř všech protirežimních demonstrací v Praze. Během natáčení nám popsala své tehdejší pocity: „Prapodivné očekávání, co bude; obavy, útěk, výkřiky, vzrušení, když utekli.“ Při jednom z protestů během Palachova týdne v lednu 1989 ji ve Vodičkově ulici zasáhlo vodní dělo. „Když se auto s vodním dělem blížilo, tak jsme se postavili ke zdi. Aby nám neporanilo obličej, aby nám to nenateklo do uší, do očí a tak dále. A v té zimě jsme dostali plnou perdu. Připláclo nás to ke zdi. Je to zkušenost, je to zážitek. Nestalo se mi nic. A je to vlastně komické –proti mně, vlastně takové drobné ženské, míří vodní dělo... To už o něčem svědčí, o nějakém zoufalství z jejich strany,“ popisovala nám pamětnice svůj zážitek.

Ten pocit, že nemůžete dýchat

Povoleného studentského shromáždění na pražském Albertově se Monika nezúčastnila. Když pak večer 17. listopadu 1989 viděla pod okny bytu dav lidí směřující po nábřeží směrem k Národnímu divadlu, neváhala a přidala se. „Pak Národní uzavřeli. Začali nás ze dvou stran stlačovat. Dala jsem si před sebe ruce, aby se mi nesmačkával hrudník, abych mohla dýchat. Ten pocit, že nemůžete dýchat, ten byl opravdu velmi, velmi, velmi intenzivní. A byly tam holky, které plakaly a volaly o pomoc. Úplně cizí chlapi, kteří byli vyšší, větší, tak kolem těch plačících holek dělali takovou jako ochranu, dokud to udrželi, aby se ty holky mohly otočit a nadechnout. Pokud se nám podařilo podívat se do očí lidem, kteří tam proti nám zasahovali, tak to nebyl příjemný pohled. Já nevím, jestli oni taky měli strach a jestli tohle může udělat strach s člověkem, nebo jestli byli tak blbí, že si fakt mysleli, že někomu škodíme, nebo se tak báli, nebo jim něco píchli. Já fakt nevím, ale ty oči byly skelné a nenávistné.“ Monika musela stejně jako většina ostatních demonstrantů projít uličkou vytvořenou zasahujícími policisty. Schytala tvrdé rány do zad a několik nocí pak strávila v nemocnici.

Když se po pár dnech k protestům v metropoli přidávali i lidé mimo Prahu, komunističtí představitelé zasedli k jednání s Václavem Havlem a Československá televize začala o událostech pravdivě informovat, uvěřila pamětnice, že totalitní režim se opravdu hroutí. Pro Moniku nastalo období radosti. Poprvé se jela podívat na Západ, do Vídně. Z obrovské nabídky zboží se jí tehdy udělalo fyzicky špatně. Sváteční pocit z volného přechodu hranic jí vydržel dodnes. Jejich uzavření během koronavirové vlny na jaře 2020 v ní opět vyvolalo nepříjemný dojem. „To už vás nikdy neopustí, ten strach, že ty hranice zase zavřou,“ řekla nám během natáčení.

První svobodné volby v roce 1990 znamenaly pro Moniku radostnou  a sváteční událost. Třicet let poté se z výsledků hlasování již neradovala. Považovala za chybu, že ihned po sametové revoluci nedošlo k tvrdému morálnímu odsouzení komunistů a k jejich zákazu. Přála si, aby se celosvětově do politiky dostávali lidé, kteří se zajímají o své spoluobčany i o ekologické problémy.

Na počátku devadesátých let se pamětnice provdala za architekta Jakuba Cajthamla a narodily se jim dvě děti. Od revoluce pracovala ve školství, v posledních letech před nahráváním rozhovoru jako asistent pedagoga. V roce 2020 žila Monika Cajthamlová v Praze.

Poselství

„Nepřestávejte se vzdělávat, nepřestávejte číst, nepřestávejte mít naději. Radujte se ze života, je krásný,“ vzkázala pamětnice na konci rozhovoru mladým generacím.