Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sofie Cakirpaloglu (* 1939  †︎ 1939)

• narodila se 16. listopadu 1939 v řecké Thiriopetře

• její otec Jordanis Cakirpaloglu bojoval jako partyzán v řecké občanské válce

• v roce 1947 byla spolu s dalšími sourozenci odvezena do Jugoslávie

• po měsíci přicestovala se sourozenci do Maďarska

• sedm let prožila v dětském domově v Maďarsku

• v roce 1954 se shledala s matkou v Československu

• v 18 letech se na přání rodiny provdala za řeckého emigranta

• celý život pracovala jako tkadlena

Sofie Cakirpaloglu se narodila 16. listopadu 1939 v obci Thiriopetra v severním Řecku. Jako malá byla spolu s dalšími sourozenci odvezena uprostřed noci do cizí země, aniž by její rodiče věděli kam. Rozklad rodiny, ztráta kořenů a celoživotní pocit cizince, to jsou slova, jimiž by se dal příběh Sofie Cakirpaloglu ve zkratce charakterizovat.

 

Tatínek nikdy nebyl doma, pořád někde bojoval

V témže roce, kdy se Sofie narodila, začala druhá světová válka, která se nevyhnula ani řeckému poloostrovu. Německé vojenské síly dobyly v dubnu roku 1941 Athény. Došlo k násilné instalaci loutkové vlády. Tehdejší řecký král Jiří II. Řecký emigroval do Egypta, kde založil exilovou vládu. Většina Řeků však ani jednu z vlád neuznávala, a tak se v zemi postupně začaly formovat skupiny domácího odporu. Během roku 1943 již nejsilnější partyzánská skupina, ozbrojená větev komunistické strany, tzv. Řecká lidově demokratická armáda (ELAS), čítala okolo pětadvaceti tisíc mužů ve zbrani a stala se tak nejsilnější odbojovou skupinou v zemi. Sofiin otec, dle jejího vyprávění, k této skupině také patřil. „Moje maminka byla v domácnosti a tatínek, ten byl povoláním partyzán. Doma skoro nikdy nebyl, pořád někde bojoval,“ říká Sofie Cakirpaloglu.

 

Světová válka postupně přešla v občanskou

Z druhoválečných let si Sofie vybavuje akorát časté nálety spojeneckých letadel, kdy celé rodiny trávily dlouhé hodiny v podzemních krytech. Někdy na konci války začala Sofie chodit na základní školu. „V zimě jsme museli každý do školy přinést z domova jedno poleno, aby bylo čím topit,“ vypravuje pamětnice.

Zatímco se svět zotavoval z prožitých hrůz, v Řecku již v roce 1946 propukla občanská válka, kdy na jedné straně stála konzervativní část společnosti proti revoluční frakci, jež byla za podpory komunistických režimů Albánie, Jugoslávie a Bulharska vedena řeckou komunistickou stranou. Již ke konci roku 1946 čítala tato armáda kolem šestnácti tisíc partyzánů, kteří v tu dobu operovali po celé zemi. Jedním z nich byl i Sofiin otec Jordanis Cakirpaloglu.

 

Vzbudili nás uprostřed noci a odvezli do cizí země

Psal se rok 1947. Válka v zemi nabírala na síle a pro mnoho obyčejných lidí již nebylo doma bezpečno. Komunističtí partyzáni se rozhodli, že zorganizují hromadný odsun dětí a dopraví je do Jugoslávie a odtud do dalších zemí Východního bloku. Sofii a její dva sourozence, Tondu a Elišku, vzbudili uprostřed noci. S matkou se mohli rozloučit jen v rychlosti. Další dva sourozenci, nejstarší Pavel, který měl tehdy sedmnáct let, a nejmladší roční Janis zůstali doma.

Sofie, Tonda a Eliška nebyly jediné děti, které takto musely opustit domov. Na cestu do bezpečí se nuceně vydala většina dětí z Thiriopetry. Sofie Cakirpaloglu si vybavuje noční cestu takto: „Sestra jela na oslu, my s bratrem jsme šli vedle ní a drželi jí nohy. Celou dobu jsme se báli o život. Nevěděli jsme, co bude. S sebou jsme neměli nic, odvezli nás tak, jak jsme byli oblečení. K ránu už jsme byli někde, kde nás vykoupali a dali nám najíst.“

 

Z hladu jsme jedli kukuřičné a pšeničné klasy

V Jugoslávii prožili sourozenci celý měsíc. O děti se zde starali Jugoslávci a dvě Řekyně, které přišly z Thiriopetry. Sofie, Tonda a Eliška tu trpěli hladem. Dostávali jedno jídlo denně. Polévku ze špenátu pro všechny v jednom talíři a k tomu krajíc chleba rozlámaný na tři kusy. Byli tak vyhladovělí, že v okolí sbírali kukuřičné a pšeničné klasy, aby si trochu přilepšili. Po měsíci se vydali znovu na cestu. Převezli je do Maďarska, kde strávili sedm dlouhých let, během nichž nebyli v kontaktu se svojí rodinou a rodina naopak nevěděla, kde se nachází oni, a zdali vůbec žijí.

Sofie s Eliškou žily v Maďarsku v dětském domově. Tonda, který měl již v té době ukončenou základní školu, bydlel jinde v rámci svého učiliště, které později úspěšně absolvoval jako zámečník. Sofie spolu s dalšími dětmi nastoupila do školy. Bylo jí osm let.

Ve škole se řecké děti potýkaly s maďarštinou, ale jinak tu vše prý bylo celkově lepší než v Jugoslávii. Hlavně že měli dostatek jídla. Když v roce 1953 zemřel J. V. Stalin, děti ve škole plakaly. „Tak jsme byli naučení, že to je tatíček Stalin a měli jsme ho rádi. Neměli jsme tehdy rozum,“ dodává Sofie Cakirpaloglu.

Během Sofiina pobytu v Maďarsku projevilo o děti zájem mnoho rodin, které byly ochotné je adoptovat. „To já jsem nechtěla. Říkala jsem jim, že máme svoje rodiče a svoji rodinu. Ani sestru jsem takhle nenechala, ať ji adoptují,“ vypravuje pamětnice. Maďarskou základní školu Sofie nedokončila. V roce 1954 se Červenému kříži podařilo najít její maminku, která již mezitím žila v československém pohraničí. „Přijeli jsme do Česka a neuměli jsme ani slovo. Máma už byla podruhé vdaná a měla dvě nové děti. Táta zůstal partyzánem a nakonec odešel do Jugoslávie, kde se znovu oženil. Rodiče se takhle rozešli,“ uzavírá Sofie Cakirpaloglu.

 

Otec byl po letech jen cizím člověkem

Těsně po příjezdu do Československa a po setkání s rodinou musela Sofie odejít do Vítkova u Opavy, kde se měla naučit český jazyk. Když odtud po roce odcházela, bylo jí sedmnáct let. K matce se již nevrátila. Zkoušela bydlet u staršího bratra Pavla, který měl v tu dobu v Československu již ženu a malé dítě. To však nešlo dlouhodobě. „Neměla jsem kam jít. K mámě jsem nechtěla. Pak mě dali na sílu dohromady s jedním Řekem, co také přišel z Thiriopetry. Musela jsem si ho vzít,“ říká Sofie Cakirpaloglu.

Celý Sofiin život byl poznamenaný rozkladem rodiny, ztrátou kořenů, ale také vynuceným sňatkem. S manželem Kosiliadisem měli tři děti. Syna Nicose a dcery Partenu s Elenou. „Partena mi umřela,“ říká Sofie Cakirpaloglu a dodává k tomu: „S manželem to bylo strašné, rozvedli jsme se.“ Až do důchodu pracovala jako tkadlena. Se svým otcem se viděla pouze jednou, když za ním v roce 1964 jela do Jugoslávie. Byl to pro ni cizí člověk.