Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Michal Čakrt (* 1948)

• narozen v říjnu 1948 v Havlíčkově Brodě

• matka Gertruda Sekaninová-Čakrtová, politička a později disidentka

• v roce 1957 otec obviněn z účasti na špionáži, spáchal sebevraždu

• 1957 – matka nuceně přešla z ministerstva zahraničí na ministerstvo školství, později zvolena poslankyní

• 1964–1968 – střední průmyslová škola, maturita

• červenec 1968 – červen 1969 – původně dovolená, pak stáž v USA

• 1969–1976 – studium sociologie a politické ekonomie na FF UK v Praze

• 1976–1977 – základní vojenská služba

• leden 1977 – matka podepsala Chartu 77, spolupráce s disentem

• rodina kvůli matce sledována StB

• 1977–1989 – práce sociologa ve výzkumných ústavech

• po 1989 poradenská firma, management práce, koučování

• autor několika odborných knih – management práce a lidských zdrojů

Michal Čakrt se narodil v říjnu 1948 v Havlíčkově Brodě, ale vyrůstal v Praze. Jeho matkou byla známá komunistická politička a později aktivní disidentka Gertruda Sekaninová-Čakrtová (1908–1986). Kvůli svému židovskému původu prošla za války ghettem Terezín, vyhlazovacím táborem v Osvětimi, několika pracovními tábory a na konci války utekla z pochodu smrti. Od roku 1945 pracovala jako náměstkyně ministra zahraničí Vladimíra Clementise. Po jeho zatčení v roce 1951 a zapojení do procesu s Rudolfem Slánským byla také vyšetřována, ale nikoli odsouzena a na ministerstvu zůstala až do roku 1957. Podle pamětníka žila rodina až do roku 1957 v komfortu, který vyplýval z matčina postavení: bydleli v prominentní čtvrti na pražské Hanspaulce, matka měla k dispozici osobního řidiče a z titulu své funkce často cestovala. Možná i proto se jí podařilo vyhnout se čistkám po politických procesech padesátých let.

Rodinné vzestupy, pády a tragédie

V roce 1957 byl otec obviněn z účasti na špionáži a finančních machinacích v procesu s Janem Čakrtem, jeho bratrancem. Pamětníkův otec Kazimír Čakrt se s obviněním nevyrovnal a spáchal sebevraždu. Matka poté musela opustit místo na ministerstvu zahraničí a přestoupila na ministerstvo školství, kde následně pracovala až do roku 1969. V roce 1963, když bylo Michalu Čakrtovi patnáct let, se vrátila do politiky jako poslankyně Národního shromáždění. Tehdy už byla v rodině politika konverzačním tématem a pamětník matku doprovázel na některé volební schůze. Patřila k takzvanému reformnímu křídlu Komunistické strany Československa, čímž také Michal Čakrt vysvětluje důvody, které ji k tomuto postoji vedly: „Přibližně v té době matka, která trávila mnoho času v zahraničí a doposud se zabývala víc situací mezinárodní, začala hlouběji chápat krizi ve straně a nutnost změn.“  

Po maturitě na strojní průmyslové škole odjel v červenci 1968 na původně krátkou, několikatýdenní dovolenou do USA. Tam ho v srpnu zastihla okupace. Matka mu vzkazovala z Evropy – sama prožívala dny okupace s přáteli ve Vídni – aby se s návratem neunáhlil. Na základě událostí v Československu a nejisté budoucnosti nabídla americká strana československým studentům stipendia a pracovní povolení, takže pamětník se rozhodl pokračovat ve studiu a čekat, jak se události vyvinou. Do Prahy se vrátil po ročním pobytu v USA v létě roku 1969.

Z prominentní političky chartistkou

Na podzim roku 1968 byla Gertruda Sekaninová-Čakrtová vyloučena z KSČ i z Národního shromáždění, protože se vyslovila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území a žádala zahájení jednání o jejím odvolání. V roce 1969 odešla do důchodu. Žila však velmi společenským životem a živě se zajímala o politickou situaci. Postupně směřovala k práci v disentu, což v roce 1977 vyústilo v její podpis prohlášení Charty 77. Roky 1976–1977 strávil Michal Čakrt jako voják základní služby, během níž pracoval jako učitel vojínů, kteří na vojnu často přicházeli pologramotní a bez základních sociálních návyků.

Po návratu z vojny se postupně seznamoval s novou situací. Díky matce byl občas přítomen schůzkám disentu, především Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), mezi jehož zakládající členy Gertruda Sekaninová-Čakrtová od roku 1978 patřila. Anonymně také přispíval do dokumentů Charty 77, kde se jako sociolog věnoval tématu bydlení. Po vojně měl Michal Čakrt nastoupit do Výzkumného ústavu dopravního inženýrství, kde pracoval už předtím. Kvůli matčinu podpisu Charty měl být na příkaz StB ještě ve zkušební době vyhozen. Díky svému šéfovi, předsedovi závodní buňky KSČ, který se ho jako odborníka zastal, však v ústavu přežíval na pravidelně prodlužované menší úvazky. V roce 1983 přešel do Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky. O práci v ústavu říká: „Byla tam taková sbírka kádrových bankrotářů, ale výborná tvořivá atmosféra.“

V ústavu Michal Čakrt získal první zkušenosti s managementem, jemuž se profesně věnuje dodnes. Po roce 1989 se zaměřil na nové manažerské přístupy, o kterých vyučuje a přednáší i v současné době. Absolvoval několik studijních a pracovních pobytů na různých univerzitách po celém světě a napsal řadu odborných článků a několik monografií.