Marie Čálková

* 1927

  • „Šli jsme se podívat z okna a najednou koukáme, že tam stojí dlouhej nákladní vlak, že se otvírají dveře a že jsou plný vagony vězňů ve strakatých kalhotech. Tak říká: ,Ježíš, to stěhujou koncentráky!´ A oni tam zastavili. Pak už jeli na hlavní nádraží, ale tohle byly Bubny, Holešovice. My jsme mysleli, že tam jenom budou stát, ale ony se začaly otvírat dveře. Němci, co je hlídali s flintami, je nechali vyskakovat z vagonů. Jako mně to připadalo tenkrát, že je nechali vyvětrat, nebo co tam s nimi zamýšleli. To jsme nevěděly. Nevěděla to ani ona [vedoucí z práce], ani já. Já bych si to byla nedovolila, ale ona byla taková kurážná, ona se nebála říct mu [řediteli] svůj názor nebo tak. Ona, když to viděla, tak říkala: ,Pojďte se podívat, jestli tady jsou nějaký tašky.´ A z toho špajzu to začala vytahovat. To byla její akce, její nápad, já bych si to nedovolila tenkrát. Když ona se do toho dala, tak to jsem jí pomáhala. Braly jsme, co jsme našly, nějaký tašky, pytle, aby to stálo za to. Vlastně jsme jeho [ředitelův] špajz, co se nám vešlo do těch tašek, tak jsme tam daly a nesly jsme jim to k plotu. Dál jsme nemohly, ale oni mohli až k plotu, oni přeskakovali ty koleje a utíkali k plotu a my jsme jim přes ty laťky předávaly [jídlo]. Ty jejich dozorci je nechali – oni tam měli svůj dozor, tam měli vojáky s flintami, který je hlídali, ale nechali je, aby si to mohli vzít.“

  • „Tam jsem byla v totálním nasazení a tam jsme dělali manuální práci. Ta firma – vedoucí byl inženýr Franz Huff, to byl českej Němec, kterej vyrostl v Praze, uměl česky jako německy, i když se mnou česky nemluvil. Ta paní, co mě tam uvedla, co uměla česky, to jsme se dodatečně dověděli, že to byla za první republiky jeho milenka. A on, aby nemusel na frontu, tak si vymyslel tuhle firmu. Ta spočívala v tom, že jak se všechno dělalo pro válku a pro válečný továrny a českej průmysl neexistoval, neexistoval, tak on zařídil, že pro válečný továrny se dodávaly takový, říkali jsme tomu pertinax. Byla to taková umělá hmota a z toho lisovaly lisovny po Praze takový kolečka a do těch koleček zase nějakým způsobem vlisovali kovový osičky. A my jsme tyhlety kolečka sváželi po Praze z těch lisoven do Veletržního paláce. Tam jsme dostali přidělený, říkali jsme tomu mikrometry. A ty podkovičky kovový byly přesně zaměřený a my jsme tím mikrometrem zkoušeli zoubky, jestli jsou všechny stejně velký, jestli tam je nějakej ulomenej.“

  • „Já jsem se ráno vzbudila a viděla jsem, jak po silnici jezdí motorky, to už byl nájezd těch Němců s lodičkama, měli ty plechový sajdkáry. Jeden řídil tu motorku a jeden seděl v tý lodičce, měli tam položený flinty na motorce a pádili směrem na Budějovice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 4, 24.11.2023

    (audio)
    délka: 02:48:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 17.05.2024

    (audio)
    délka: 01:50:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 25.07.2024

    (audio)
    délka: 02:13:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 31.07.2024

    (audio)
    délka: 01:07:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můj život mi připadal obyčejný

Marie Čálková, 40. léta 20. století
Marie Čálková, 40. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětnice

Marie Čálková, rozená Bártová, později Šnoblová, se narodila 25. prosince 1927 v Praze Marii Bártové. Svého biologického otce nikdy nepoznala. Dětství prožila v Bystřici u Benešova u prarodičů. Tam zažila počátek německé okupace. Roku 1939 se s matkou, otčímem a nevlastní sestrou přestěhovala do pražských Vysočan. Od roku 1941 žila rodina ve sladovně v Podbabě, kde otec pracoval. V letech 1942–1944 studovala dvouletou obchodní školu na Žižkově. Od roku 1944 byla totálně nasazena v Holešovicích v německé firmě na součástky zbraní. Na jaře roku 1945 se svou vedoucí dávala na nádraží Bubny potraviny vězňům z koncentračního tábora Litoměřice. Během pražského povstání byla asi čtyři dny Němci vězněna ve sklepě sladovny. Po osvobození se s rodinou odstěhovala na Ústecko do Chabařovic. Roku 1950 se provdala za Františka Čálka, vychovali jednoho syna. V následujících letech působila jako zootechnička nebo ekonomka, později jako vedoucí místní pošty. V roce 2024 žila v Praze.