Marie Čálková

„Šli jsme se podívat z okna a najednou koukáme, že tam stojí dlouhej nákladní vlak, že se otvírají dveře a že jsou plný vagony vězňů ve strakatých kalhotech. Tak říká: ,Ježíš, to stěhujou koncentráky!´ A oni tam zastavili. Pak už jeli na hlavní nádraží, ale tohle byly Bubny, Holešovice. My jsme mysleli, že tam jenom budou stát, ale ony se začaly otvírat dveře. Němci, co je hlídali s flintami, je nechali vyskakovat z vagonů. Jako mně to připadalo tenkrát, že je nechali vyvětrat, nebo co tam s nimi zamýšleli. To jsme nevěděly. Nevěděla to ani ona [vedoucí z práce], ani já. Já bych si to byla nedovolila, ale ona byla taková kurážná, ona se nebála říct mu [řediteli] svůj názor nebo tak. Ona, když to viděla, tak říkala: ,Pojďte se podívat, jestli tady jsou nějaký tašky.´ A z toho špajzu to začala vytahovat. To byla její akce, její nápad, já bych si to nedovolila tenkrát. Když ona se do toho dala, tak to jsem jí pomáhala. Braly jsme, co jsme našly, nějaký tašky, pytle, aby to stálo za to. Vlastně jsme jeho [ředitelův] špajz, co se nám vešlo do těch tašek, tak jsme tam daly a nesly jsme jim to k plotu. Dál jsme nemohly, ale oni mohli až k plotu, oni přeskakovali ty koleje a utíkali k plotu a my jsme jim přes ty laťky předávaly [jídlo]. Ty jejich dozorci je nechali – oni tam měli svůj dozor, tam měli vojáky s flintami, který je hlídali, ale nechali je, aby si to mohli vzít.“