„My jsme šli v trojstupu, a než se přišlo na ten most skoro úplně dole, byla taková mírná zatáčka doprava a v té zatáčce vlevo bylo pekařství a za ním hned zlatnictví. Když jsme šli kolem toho pekařství, tak tam byl mrtvý voják a v rukách držel bagetu (to je to dlouhé pečivo) a měl ji u sebe přitisklou. O jeden barák dál bylo zlatnictví a tam byl taky mrtvý voják a ten měl v přilbě nějaké zlato, a jak padnul, tak ty zlaté šperky byly po zemi rozsypané. My jsme šli kolem a ani jeden voják se nesehnul, aby si vzal nějaké to zlatíčko. Protože ten majestát smrti musel respektovat každý.“
"The soldiers were so tired already and unable to do anything that they must have been forced to retreat. As it was hot and we wore such heavy equipment some soldiers would walk and hold their butts split apart wide. Their skin was raw, you know how it is. And on each stop, everyone took his shoes off to treat his blisters and feet."
„Se mnou to tam (na statku) dopadlo tak, že četa odešla, a já jsem tam zůstal zapomenutý. Ležel jsem za stolem na lavici. Asi ve čtyři hodiny mě probudila projíždějící motorka. Probral jsem se, všude ticho. Šel jsem k vratům a viděl jsem zezadu, jak projela ta motorka. Bylo to, jako když k nám přišli v devětatřicátém Němci – byla to sajdkára, byli tam dva vojáci a chlap s kulometem. Já jsem měl potom štěstí, náhodou jsem tam našel kolo. Ještě předtím jsem ale našel vajíčka, která jsem rozbil, posolil a zbaštil. A jel jsem na západ.“
„Štábní kapitán Kopečný nám dal každému sto franků. A samozřejmě, my jsme si nešli koupit ani pastu na zuby, ani krém na boty, ale šli jsme do hospůdky s červenou lucernou. Říkalo se tomu ,za vodu‘. A to víte, takoví sopláci, jak jsme oba dopadli. Pohořeli jsme a bez peněz a bez užitku jsme se vraceli do kempu. A potom vždycky, když jsme měli roupy, jsme jeden druhému říkali: ,Tak co, nepůjdeme za vodu?‘ “
Ludvík Čambala se narodil ve Skalici na Slovensku do rodiny kováře. Jeho otec však již v roce 1925 odešel do USA. Pamětníkova studia odborné učňovské školy přerušilo rozdělení Československa. S kamarádem a spolužákem Jaroslavem Klemešem v únoru 1940 opustili zemi s cílem vstoupit do československé zahraniční armády. Přes Maďarsko, Balkán a severní Afriku se dostali do Francie, kde vstoupili do bojové jednotky. Ludvík Čambala zažil (bez řádného výcviku i výstroje) celý tisícikilometrový kvapný ústup před německou armádou poznamenaný neustálými nálety a hrozbou zajetí. Při jedné zastávce po vyčerpávajícím ústupu usnul a četa na něj zapomněla - musel je pak dohánět, přes všeobecný chaos a strach z Němců. Poslední lodí se dostal přes Gibraltar do Anglie, kam doplul v červenci. Prodělal spojařský výcvik a následně se přihlásil jako dobrovolník - výsadkář, který by pomohl udržovat kontakt s domácím odbojem. Pět mužů z desetičlenné skupiny bylo nakonec skutečně vysazeno, mezi nimi i Čambalův kamarád, on sám však kvůli svému přízvuku nikoli. Po tankovém výcviku byl na začátku září 1944 vyloděn ve Francii. Postupoval společně s frontou až k Dunkerque, kde byl po úspěšném útoku jmenován velitelem tanku. Zde byl až do konce války. Demobilizoval v říjnu 1945 a následně se sestěhoval se svým kamarádem Klemešem, se kterým opouštěl zemi, do Dejvic. Prošel telegrafickým kurzem a jako spojař pracoval u americké armády až do doby, než odešla. Oženil se a pracoval jako telegrafista, zaměřovač, letecký dispečer. Zemřel 24. října 2008 v Brně, kde žil od roku 1955.
