Ludvík Čambala (* 1923  †︎ 2008)

Ludvík ČAMBALA, poručík v. v.

(narozen 6. 10. 1923)

 

Majestát smrti musel respektovat každý

 

„Vydali jsme se do blízké vesnice, která byla úplně vybombardovaná. Bylo tam pekařství a vedle zlatnictví. Před pekařstvím ležel mrtvý voják a tiskl k sobě bagetu a vedle něho ležel další mrtvý a kolem něho rozsypané zlaté šperky. Ale ani jeden z našich vojáků si žádné to zlato nevzal, aby neporušili majestát smrti. Pak jsme došli k mostu, který byl celý zatarasený mrtvolami, které jsme museli odklidit. Tady jsem se poprvé rozbrečel. Tak to bylo hrozné.“

 

+ narozen v roce 1923 na Slovensku

+ v roce 1940 emigroval s cílem vstoupit do čs. zahraniční armády

+ ve Francii vstoupil s kamarádem do legií

+ zažil celý ústup a pád Francie

+ prodělal spojařský, výsadkářský a tankový výcvik v Anglii

+ na podzim 1944 se opět vylodil ve Francii, účastnil se obléhání Dunkerque

+ demobilizoval v říjnu 1945

+ po válce pracoval mj. jako spojař u americké armády

+ zemřel 24. října 2008

 

Odcházeli jsme tajně, rodiče nic nevěděli

 

Narodil jsem se ve Skalici na Slovensku. Můj otec byl kovář, ale už v roce 1925 odešel do USA za svými sourozenci. Když mi bylo 16 a půl roku, s kamarádem Jardou Klemešem jsme odešli do československé zahraniční armády. Domluvili jsme se poté, co Němci rozdělili republiku. Jedenáctého února 1940 jsme odešli směrem na Budapešť, kde byl francouzský konzulát a kde už byli českoslovenští důstojníci, kteří přijímali utečence hlásící se do československé armády. Odcházeli jsme tajně, rodiče nic nevěděli – napsali jsme jim až z Bělehradu. Dozvěděli jsme se, že musíme vstoupit do legie, a tak jsme se vydali směrem do Francie.

 

Tam jsme se dostali po dvou a půl měsících přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Libanon a lodí přes Alžír. Prošli jsme zdravotní prohlídkou a očkováním v jižní Francii, v květnu jsme se dostali do bojové jednotky. V Agde jsme se setkali s kapitánem Kopečným, kterého jsme znali již z dřívějška. Ten dal mně a Jardovi Klemešovi každému 100 franků. My jsme si nešli koupit pastu nebo tak, ale zašli jsme do hospůdky s červenou lucernou: „No, byli jsme takoví dva sopláci, tak jsme pohořeli. A bez peněz i užitku jsme šli do tábora.“ Po krátkém a nedostatečném výcviku jsme s 2. pěším plukem Jana Satorie odjeli vlakem na frontu.

 

Na cestu jen pět nábojů

 

Velkým problémem byly zbraně. Já měl pušku s bodákem z roku 1887, a když jsem si ji dal k tělu, tak byla větší než já. Navíc jsme na cestu dostali jen pět nábojů. První ztráty jsme měli už u Coulommiers, kam jsme se přesunuli hned po výcviku. Neustále jsme měli nedostatek střeliva, a když nějaké přišlo, bylo z velké části na nic. Vlakem jsme se přesunuli k Marně a prodělali jsme ústup v těžkých bojových podmínkách a pod stálými nálety. Bylo  to v době, kdy Francie kapitulovala a nám zbývalo ještě 600 km k břehům Středozemního moře. Museli jsme se cestou dostat do Nortonu, kde probíhala demarkační čára, abychom mohli dosáhnout jižních přístavů a být evakuováni z Francie. Naše zajetí by znamenalo úplný zánik.

 

Četa odešla, ale mě tam zapomněli

 

Ustupovali jsme cestou necestou. Vojáci byli tak unavení, že za pochodu padali. Tak jsme se zastavili na jedné farmě. Každý si našel něco k jídlu a pak jsme spali. Pak se zavelel odchod. Jednou celá četa odešla, ale mě zapomněli spícího na statku. Vzbudila mě až projíždějící motorka. Našel jsem někde kolo a vydal jsem se hledat svou četu. Asi po dvou dnech jsem je našel u rybníku.

 

Hned jak jsem dorazil, jsme vyrazili k Montigny sur Seine a odtud do Gien, kde zrovna Němci bombardovali nádraží, a vedle nás tekla řeka vína, které vytékalo z vagonů. Když odlétli, tak jsme se vydali do blízké vesnice, která byla úplně vybombardovaná. Bylo tam pekařství a vedle zlatnictví. Před pekařstvím ležel mrtvý voják a tiskl k sobě bagetu a vedle něho ležel další mrtvý a kolem něho rozsypané zlaté šperky. Ale ani jeden z našich vojáků si žádné to zlato nevzal, aby neporušili majestát smrti. Pak jsme došli k mostu, který byl celý zatarasený mrtvolami, které jsme museli odklidit. Tady jsem se poprvé rozbrečel. Tak to bylo hrozné. Když jsme došli k Loiře, začaly opět boje.

 

My volali: „Vive la France“

 

Když Němci překročili Loiru, museli jsme opět ustupovat až do Nortonu. Během pěti dní jsme museli zdolat šestisetkilometrovou vzdálenost. Odtud jsme měli vlakem dojet do Narbonnu, ale nemohli jsme najít strojvedoucího lokomotivy. Tak se přihlásil jeden voják, který celou soupravu odvezl až do Narbonnu, kde nás už čekal generál Faucher. Z Narbonnu jsme jeli do přístavu, kde jsme odevzdali zbraně. Byl zde i generál Ingr, který dohlížel na to, aby se na lodě plující do Anglie dostali všichni vojáci. Po nalodění vojáků se takticky vzdálil, aby na loď mohly nastoupit i manželky vojáků. Na palubu jsme propašovali i zbraně. Když jsme odplouvali, tak na břehu stál generál Faucher a my volali: „Vive la France.“  Přes Gibraltar jsme pluli v konvoji jednadvaceti lodí do Anglie. V Anglii byl i voják člověk, a to má na morálku vojáka velký účinek. Zacházeli s námi úplně jinak než Francouzi. Ve Francii jsme měli žold jen 3,5 franků za týden. Byly zde navíc obrovské rozdíly mezi platem vojáka a platem důstojníka, který byl 1200 franků měsíčně.

 

Kvůli přízvuku nesmíš do protektorátu

 

Z parku Cholmondeley jsme se přesunuli do střední Anglie, kde byla vybudována 1. čs. samostatná kombinovaná brigáda. Prodělal jsem výcvik spojařů. Pak přišla možnost být vysazen v Československu a pomáhat udržovat spojení s domácím odbojem. Tak jsem prodělal parašutistický výcvik. Můj kamarád Jarda Klemeš byl nakonec skutečně vysazen se skupinou Platinum v roce 1945, ale mně řekli, že mám slovenský přízvuk a mohl bych být odhalen, tak jsem zůstal v Anglii a prodělal motokurz a výcvik na tankistu. Pak jsme odešli do Bridlingtonu, kde jsme čekali na přesun do Francie. Vylodili jsme se 1. 9. 1944. Byl jsem zařazen do velitelské tankové čety jako radista nabíječ. Poté jsme se přesouvali k Falaise, kde proběhla rozhodující bitva mezi Němci a Anglií. Odtud jsme se přesunuli k přístavu Dunkerque.

 

Byl jsem jmenován velitelem tanku a 5. listopadu jsem jel s tankem velitele praporu. Najel však na miny a při obhlídce byl lehce raněn. Nebyly však k dispozici odtahovací prostředky, takže jsme měli příkaz tank opustit. Podařilo se mi zastavit jeden vracející se tank, kam jsem na zádech zanesl jednoho těžce raněného. Dva bývalé zajatce, kteří se následně přihlásili do naší armády, jsem poslal ještě předtím pryč, protože po případném zajetí Němci by jim hrozila smrt.

 

Domů jsem si jen hodil věci a jel jsem do Prahy

 

Po konci války, který nás zastihl ve Francii, jsme přes Lille, Aachen a Kolín přijeli do vlasti. Po slavnostní přehlídce 31. 5. nastal hromadný odchod do civilu. Mě ale jako mladého demobilizovat nenechali a v armádě jsem vykonával ještě řadu funkcí až do října 1945. Když jsem se poprvé vrátil domů, máma byla moc ráda. Když jsem jel domů podruhé, jen jsem si tam hodil věci a jel jsem do Prahy za Jardou a bydleli jsme spolu.

 

Chtěl jsem odmala být letcem, tak jsem se šel nahlásit na Ruzyni. Přihlásil jsem se do kurzu zabezpečovacích zařízení. Přijali mě. Potom jsem byl přidělen ke spojařům americké armády. Pak jsem zamířil do Prahy, Mariánských Lázní, Jistebníku a od roku 1955 jsem v Brně. Celou dobu od roku 1948 jsem měl na stole přihlášku do strany. Nikdy jsem nevstoupil a sám jsem za to nikdy nepykal, ale moje děti kvůli tomu a kvůli tomu, že chodily na náboženství, nebyly přijaty na školy. Válka je vůl a je to ta nejhorší věc, která existuje…