Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Néstor Campanería Ángel (* 1943)

• Narodil se 12. března 1943 v Havaně do rodiny se sedmi dětmi, vyrostl v prostředí cukrovarů, ve kterých pracoval jeho otec

• Jeho starší bratr Virgilio, student práv, začal kritizovat režim Fidela Castra, byl vězněn v zařízení La Cabaña a 17. dubna 1961 byl popraven

• Néstor byl pronásledován kvůli své účasti na protirežimních aktivitách a několik měsíců se musel skrývat

• Po nezdaru plánovaného povstání v pohoří Sierra Escambray se rozhodl požádat o azyl na kolumbijském velvyslanectví a opustit Kubu

• Z velvyslanectví mohl vycestovat do Kolumbie, kde poznal svou budoucí manželku

• Přestěhoval se se ženou do USA, zpočátku se účastnil výcviku s úmyslem bojovat proti vádě Fidela Castra

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

Néstor Campanería Ángel nació en La Habana en 1943. Sus padres tuvieron siete hijos de los cuales él es el menor y, en la actualidad, el único que sobrevive. Su padre, ingeniero civil, trabajó primero en ferrocarriles y posteriormente se dedicó a la administración de centrales azucareras. Fue precisamente en las proximidades de una de estas fábricas, en la provincia de Matanzas, donde creció Néstor. “Crecimos en una familia muy unida hasta el triunfo de la Revolución cubana”.

El activismo temprano de los hermanos Campanería 

En el momento triunfal de la Revolución, Néstor tenía dieciséis años; su hermano mayor, Virgilio, estaba estudiando Derecho en la Universidad de La Habana; y los demás hermanos ya se habían graduado de diferentes profesiones. “Mi hermano Virgilio fue el primero en la familia que se disgustó de la Revolución comunista. Esto era principalmente debido a que, como estudiante de Derecho, decía que la pena de muerte que el Gobierno comunista de los Castros había instalado era ilegítima, ya que la Constitución de la República en 1902 había abolido la pena de muerte, pues en la época de la dominación española la pena de muerte se había usado mucho para reprimir y amedrentar al pueblo cubano”. Entonces, Virgilio empezó a hablar públicamente en contra del régimen y, ya en el año 1959, toda la familia Campanería sospechaba el rumbo comunista de la revolución. Posteriormente, Virgilio fundó junto con sus compañeros la organización Salvar a Cuba, con el propósito de explicarles a los demás estudiantes el camino que estaba tomando la dictadura. “Yo, como estudiante, me dediqué más que nada a repartir propaganda, periódicos etc., que pudieran abrirles los ojos a las personas que todavía confiaban en los comunistas”.

A finales de marzo de 1961, Virgilio y sus dos compañeros fueron detenidos por el Servicio Secreto. Néstor, por otro lado, tuvo que abandonar su casa e irse a la clandestinidad, ya que supuestamente lo estaban buscando también. A pesar de haber planificado acciones de rescate, estas fracasaron y los tres muchachos terminaron en la prisión de La Cabaña. Asimismo, los intentos de sacarlos de allí tampoco tuvieron éxito. Después de los interrogatorios, los tres muchachos fueron juzgados. Virgilio y Alberto Tapia fueron condenados a la pena de muerte y Tomás Fernández acabó con treinta años de prisión. “Desde aquel momento, yo no pude ir más a mi casa, estuve separado de mi familia. Fui de casa en casa, era desesperante no tener noticias de lo que estaba pasando. Se sabía que se estaba planeando una invasión, pero nosotros no sabíamos cuándo y por dónde se iba a llevar”. Durante estos meses, a Néstor le resultaba difícil encontrar lugares para quedarse, ya que muchos de sus amigos tenían miedo de una posible persecución. Sin embargo, hubo quienes se arriesgaron y gracias a ellos pudo sobrevivir este período. En aquel entonces se llevó a cabo también un intento de alzamiento en Sierra Maestra. “Había una resistencia amplia en toda Cuba. El clandestinaje en Cuba era muy activo hasta el momento en que llegó la bahía de Cochinos, cuando hasta casi medio millón de personas fueron hechas prisioneras”. No obstante, este intento de alzar las armas contra Fidel Castro tampoco resultó debido a fallas de organización. En aquellos tiempos se notaba una gran tensión en toda la isla y ello se debía a la invasión que se estaba planificando a bahía de Cochinos.

El fusilamiento de Virgilio Campanería 

En la madrugada del 18 de abril de 1961, cuando Néstor se encontraba refugiado en casa de una familia y se hacía el intento de desembarco en la bahía de Cochinos, su hermano Virgilio, Alberto Tapia y otros seis compañeros suyos fueron fusilados en la prisión de La Cabaña. Posteriormente, la familia se enteró de que, en vez del cuerpo de Virgilio, en el ataúd se encontraban solo tres piedras. El fusilamiento de su hermano mayor impactó mucho a Néstor, puesto que Virgilio era el más próximo de todos sus hermanos. En la madrugada del fusilamiento, recuerda que se despertó asustado con un mal presentimiento. Puso la radio y justo en el momento estaban anunciando los nombres de los fusilados. “No sabía si salir corriendo, si dar grito… Fue una cosa… mi hermano era el más allegado a mí, cinco años mayor que yo, habíamos compartido mucho juntos, habíamos estudiado juntos en la Havana Militar Academy. Para mí era un símbolo, era un ejemplo, era un guía, un líder, un consejero, y en aquel momento no sabía qué hacer”. Después del asesinato de Virgilio, la familia se empezó a desintegrar y la vida más nunca volvió a ser lo que era. “La familia quedó dividida, partiendo unos para un lugar y otros para otro”.

Néstor continuó en la clandestinidad hasta aproximadamente mediados de mayo, cuando su madre le pidió a uno de sus compañeros que lo convenciera de refugiarse en una embajada. “Era muy poco lo que podíamos hacer después de la bahía de Cochinos”. La cantidad de fusilamientos se incrementó mucho en toda Cuba. “El miedo, el terror, el pánico era palpable en toda la sociedad”. Néstor abandonó la casa donde se refugiaba y se asiló en una casa que era propiedad de la Embajada de Colombia. “Cuando el Gobierno empieza a apropiarse de las propiedades de personas que dejan el país, mucha gente adinerada le donaba la casa a un país, en este caso Colombia, para que usara esa casa como embajada o consulado, con la esperanza de que si el régimen caía recuperarían su casa”. Allí estuvo tres meses junto con otras ochenta personas y, durante ese tiempo, pudo ver en una sola ocasión a sus padres y a dos de sus hermanos. Toda su familia sufría mucha persecución, los paraban en las calles, los llevaban a interrogatorios y los vigilaban. Durante su estadía en la embajada Néstor esperaba la llegada de un salvoconducto y este, finalmente, se dio. Néstor se despidió de su padre y se fue a Colombia. “Lo vi en el aeropuerto de La Habana. Fue algo muy triste, me hubiera gustado darle un abrazo, un beso, y lo único que podía era darle la mano. Me dijo: ‚no hagas nunca algo de lo cual nos podamos abochornar‘. Esas fueron las últimas palabras que oí yo de sus labios”.

Bajo la protección de Colombia y EE. UU. 

El Gobierno colombiano les alquiló un edificio grande a todos los cubanos que habían ido a asilarse. “Cada uno tenía su función en esta casa, uno limpiaba, otro cocinaba… En este refugio se asilaron muchos cubanos y allí vivimos mucho tiempo. La generosidad de los colombianos nunca la podré olvidar”. Durante este período, Néstor conoció a quien sería su futura esposa, una muchacha colombiana que vivía en una casa al lado de donde él se quedaba. “Su madre se convirtió en mi madre de exilio. Era una viejita pequeña, arrugada y se convirtió en la Teresa de Calcuta de los cubanos que estábamos en el refugio. Si necesitábamos medicamentos, ella nos los conseguía. El trato de los colombianos para nosotros fue algo maravilloso”.

Estando en Colombia, Néstor consiguió la visa de residencia en Estados Unidos. “Tenía mis dudas sobre qué hacer, si ir al Ejército, si seguir trabajando para el Directorio Estudiantil o si debería regresar a Colombia y allí casarme”. Al final, se fue a Colombia y se casó, pero luego se fue con su esposa a Estados Unidos. “Trabajaba en lo que podía, recogía frutas, trabajé en la construcción poniendo líneas de ferrocarril, pero seguía siempre con mi intención de hacer algo por Cuba”. Participó en varias reuniones del exilio y recibió entrenamiento. No obstante, debido al nerviosismo que todo eso le provocaba a su esposa, Néstor, al cabo de un tiempo, abandonó todo para trabajar y dedicarse exclusivamente a su familia. Recuerda que los primeros años en Estados Unidos no fueron fáciles, el choque cultural era considerable y hasta hoy en día no se comunica perfectamente en inglés. Lleva 58 años casado con su mujer, tiene tres hijos y cuatro nietos. “No es mucho lo que yo puedo hacer para Cuba, pero lo que no quiero es que el sacrificio de mi hermano, de mi mejor amigo, el sacrificio de mis compañeros que ya no están con nosotros sea olvidado. Ese es mi deseo”.

*** Český příběh ***

Néstor Campanería Ángel se narodil v roce 1943 v Havaně. Jeho rodiče měli celkem sedm dětí, z nichž byl Néstor nejmladší a dnes je jediný žijící. Otec pracoval nejprve na kubánských železnicích a později jako správce cukrovarů. A právě v blízkosti jednoho z nich, v provincii Matanzas, vyrostl Néstor. „Rodina držela při sobě až do Kubánské revoluce.“ 

Brzký aktivismus bratří Campaneríů

V tu dobu mu bylo 16 let. Jeho starší bratr Virgilio studoval práva na Havanské univerzitě a ostatní sourozenci se věnovali nejrůznějším profesím. „Můj bratr Virgilio byl v rodině první, kdo začal kritizovat komunistickou revoluci. Bylo to především z toho důvodu, že studoval právo a tvrdil, že vláda neměla legitimitu k tomu, aby uzákonila trest smrti. Ústava z roku 1902 totiž trest smrti zakázala, protože byl dříve - za španělské nadvlády - hojně využívaný k zastrašování kubánského lidu.“ Tehdy začal Virgilio veřejně vystupovat proti režimu a celá rodina tušila brzké komunistické směřování revoluce. Poté Virgilio založil spolu se svými přáteli organizaci Salvar a Cuba (Zachraňme Kubu), aby vysvětloval ostatním studentům totalitní směr, kterým se revoluce ubírala. „Já jsem jakožto student nemohl dělat mnoho, tak jsem se věnoval roznášení propagandistických materiálů, novin a tak dále, aby ti lidé, kteří komunistické vládě důvěřovali, otevřeli oči.“

Na konci března roku 1961 byl jeho bratr Virgilio společně se svými dvěma kolegy zadržen Státní bezpečností a Néstor musel opustit bydliště a žít v utajení, protože ho podle všeho hledali také. Ačkoliv byly naplánované operace k osvobození bratra, nic z toho se nepodařilo a tři mladíci nakonec skončili ve věznici La Cabaña. Ani další pokusy osvobodit je se nezdařily a po výsleších byli všichni tři souzeni. Virgilio a Alberto Tapia byli odsouzeni k trestu smrti a Tomás Fernández vyvázl s třiceti roky vězení. „Pak už jsem se nemohl vrátit domů a žil jsem oddělený od rodiny. Potuloval jsem se od domu k domu, bylo velmi vyčerpávající nemít žádné zprávy. Vědělo se, že se chystá invaze, ale kdy a kde se měla uskutečnit, to jsme nevěděli.“ Během těchto měsíců bylo pro Néstora obtížné stále hledat nová útočiště, jelikož jeho přátelé měli strach z pronásledování. Zmiňuje však, že někteří se odvážili podstoupit riziko a díky tomu mohl toto období přežít. Ve stejné době se plánovalo povstání v pohoří Sierra Maestra. „Po celé Kubě existovalo silné opoziční hnutí. Lidé byli velmi aktivní v protirežimních aktivitách až do chvíle, kdy došlo k pokusu o vylodění v Zátoce sviní. Poté bylo zatčeno na 500 000 osob.“ Avšak i povstání v Sierra Maestra bylo nakonec neúspěšné kvůli chybám v organizaci. Během těchto dnů bylo cítit velké napětí, jež souviselo s připravovanou invazí v Zátoce sviní.

Zastřelení Virgilia Campaneríy

Ráno 18. dubna 1961, když se Néstor nacházel v utajení u jedné rodiny a probíhal pokus o vylodění v Zátoce sviní, jeho bratr Virgilio, Alberto Tapia a dalších šest lidí byli popraveni ve věznici La Cabaña. Rodina se později dozvěděla, že v rakvi místo Virgiliových ostatků bylo pouze kamení. Bratrova poprava Néstora velmi zasáhla, Virgilio mu byl ze všech sourozenců nejbližší. V den, kdy ho popravili, se probudil brzy ráno vystrašený a se špatným pocitem. Zapnul rádio a právě v tu chvíli hlásili jména popravených osob. „Nevěděl jsem, zda se mám rozběhnout, zda mám začít křičet. Bylo to otřesné. Můj bratr mi byl ze všech sourozenců nejbližší, hodně jsme toho spolu zažili, studovali jsme na Havana Militar Academy. On pro mě byl vzor, průvodce, radil mi... a já najednou nevěděl, co dělat. Po popravě Virgilia se rodina začala rozpadat a nic už nebylo jako dřív. „Rodina se rozdělila, jedni odjeli tam, druzí zase jinam.“

Néstor se dál pohyboval v utajení přibližně do poloviny května, kdy jeho matka požádala jednoho z jeho spolupracovníků, aby ho přemluvil k azylu na nějakém velvyslanectví. „Po nezdaru vylodění v Zátoce sviní už nebylo moc co udělat.“ Množství poprav rapidně vzrostlo po celé Kubě. „Strach, teror a panika byly cítit všude.“ Néstor odešel z domu, kde se skrýval a byl mu poskytnut azyl v jedné z nemovitostí, které patřily kolumbijskému velvyslanectví. „Když začala vláda vyvlastňovat soukromý majetek, mnoho lidí darovalo svůj dům nějakému velvyslanectví, v tomto případě Kolumbii, aby ho využívalo například jako konzulát a doufali, že až režim padne, budou se do těchto domů moci vrátit.“ Néstor tam strávil několik měsíců spolu s dalšími 80 Kubánci a jednou se ještě mohl setkat se svými rodiči a dvěma sourozenci. Celá rodina byla obětí pronásledování, zastavovali je na ulici, odváželi je k výslechům a hlídali je. Na velvyslanectví čekal Néstor na možnost vycestovat, k čemuž nakonec došlo. Néstor si vzpomíná, že na ambasádě byla tehdy dokonce jedna infiltrovaná agentka Státní bezpečnosti. Rozloučil se tedy s otcem a odjel do Kolumbie. „Otce jsem viděl na havanském letišti. Bylo to velmi smutné, rád bych ho tehdy objal, políbil ho, ale mohl jsem mu pouze podat ruku. Řekl mi, abych nikdy nedělal nic, za co by se rodina musela stydět. To byla poslední slova, která jsem od něj slyšel.“

Pod ochranou Kolumbie a USA

Kolumbijská vláda zařídila pro kubánské emigranty azylový dům. „V domě měl každý své povinnosti, někdo uklízel, jiný zase vařil. Bylo tam mnoho Kubánců a žili jsme tam spolu dlouhou dobu. Nikdy nezapomenu na štědrost Kolumbijců.“ Během tohoto období Néstor poznal svou budoucí manželku, kolumbijskou dívku, která bydlela ve vedlejším domě. „Její matka se stala takovou mojí exilovou matkou. Byla to malá stařenka a pro nás, Kubánce, to byla jakási Matka Tereza. Když jsme potřebovali léky, sehnala nám je. To, jakým způsobem s námi Kolumbijci jednali, bylo něco nádherného.“

V Kolumbii dostal Néstor povolení k pobytu v USA. „Trochu jsem nevěděl, co dělat, zda jít do armády, zda dál pracovat pro Directorio Nacional Estudiantil nebo zda bych se měl vrátit do Kolumbie a oženit se.“ Nakonec se vrátil do Kolumbie a vzal si svou dívku, s níž se poté odstěhovali do Spojených států. „Pracoval jsem, kde se dalo. Chodil jsem na sklizně ovoce, pracoval jsem jako železniční dělník při stavbě železnic, ale stále jsem měl chuť dělat něco pro změnu na Kubě.“ Néstor se účastnil několika schůzí kubánského exilu a podstoupil vojenský výcvik. Jeho ženě se však tyto aktivity zdály nebezpečné, a tak jich po nějakém čase zanechal, aby se věnoval naplno práci a rodině. Vzpomíná, že ve Spojených státech amerických to během prvních let nebylo vůbec jednoduché. Kulturní šok byl značný a dodnes se perfektně nedomluví anglicky. Se svou ženou žije 58 let, mají tři děti a čtyři vnoučata. „Není toho moc, co můžu udělat pro Kubu. Byl bych ale rád, aby se nezapomnělo na mého bratra, na mého nejlepšího přítele a na to, jak se se svými kamarády obětoval pro Kubu. To je teď mé přání.“