Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Čapek (* 1949)

• narodil se 5. března 1949 ve Varnsdorfu

• vystudoval Střední průmyslovou školu strojní ve Varnsdorfu

• v srpnu 1968 šel na vojnu do Terezína

• odmítl podepsat přísahu

• v letech 1972 až 1977 studoval práva v Praze

• pracoval v právní poradně v Děčíně

• v roce 1980 odjel s rodinou na dovolenou do Jugoslávie

• ve Vídni požádal o politický azyl

• v prosinci 1980 odletěl s rodinou do Kanady

• účastnil se protikomunistických demonstrací

• byl členem Československé federální rady

• vzali mu československé občanství

• pracoval jako správce československého centra Masaryktown v Torontu

• v roce 1990 se vrátil do Československa

• zastupoval F. O. Kinského v restitučních sporech o rodový majetek

• v roce 2022 žil s manželkou v Hradci Králové

V létě roku 1980 přijel na hraniční přechod v Bratislavě plně naložený trabant. Bylo jedenáct hodin večer. „Pamatuji si to přesně, protože tam se lámal chleba,“ vyprávěl Jaroslav Čapek. Na sedadle spolujezdce seděla jeho manželka Olga, vzadu spal roční Jan a šestiletý Jakub. Pohraničníci si vzali jejich doklady a odešli. Nechali je čekat hodinu, přestože na hranici nebyl žádný provoz.

„Nevím proč, ale my jsme si za celou tu dobu, než za námi přišli, neřekli ani slovo,“ vzpomínal. A ticho je zachránilo. Po mnoha letech totiž zjistil, že pohraniční stráž odposlouchávala kabinu jejich automobilu. Jakoukoli poznámkou se mohli prozradit. Oni ale mlčeli, tak jim vrátili pasy a pustili je na maďarské území.

Do Mariboru na jugoslávsko-rakouské hranici dorazili s tranzitními vízy do Československa, kam se ovšem vrátit neplánovali. Přistoupil k nim pohraničník se samopalem a chtěl vidět jejich doklady. „Nahlížel do auta, podíval se na dvě děti, na ty moje kluky, pak ustoupil, mávnul rukou a pustil nás,“ popisoval pamětník dramatický okamžik. Dostali se do Rakouska a jeho zaplavil nádherný pocit. Popojeli ještě asi dva kilometry a zastavili. „Vylezli jsme z auta a byli jsme strašně šťastní,“ vyprávěl.  

Přijeli do uprchlického centra v Traiskirchenu, které sídlilo v bývalých policejních kasárnách. Hlásili se na vrátnici, kde seděl důstojník rakouské státní policie. Zeptal se jich: „Co chcete?“ Jaroslav Čapek se snažil shrnout své životní rozhodnutí emigrovat z Československa a náročnou cestu do sousední západní země do pár vět. Důstojník poslouchal, pak se na něho podíval a řekl: „To je všechno možné, ale co chcete?“ Pamětník nechápal, na co se ho důstojník ptá, když už mu vše vysvětlil. Pak mu došlo, že čeká na jednu větu, kterou záhy vyslovil: „Žádám o politický azyl.“

Maminka hledala práci v pohraničí

Jaroslav Čapek se narodil 5. března 1949 v severočeském Varnsdorfu. Tatínek Jaroslav Čapek pocházel z Jičína a ve Varnsdorfu byl totálně nasazen ve strojírenském podniku během druhé světové války. Po válce se nechal přemluvit, ať zůstane a pracuje na národním výboru. Nastal ale rok 1948, komunisté přišli s akcí „Úředníci do výroby“ a tatínek skončil v kamenolomu v Mnichově Hradišti. Maminka Gisela Wagnerová pocházela z Topolčan a do Varnsdorfu přišla v srpnu roku 1945 v rámci osídlování pohraničí. Pracovala ve velké továrně J. Kunert a synové, po znárodnění firma Elite Varnsdorf, kde se vyráběly punčochy. Pamětník měl sestru Milenu. Když mu bylo deset let, tatínek od nich odešel, založil si novou rodinu a usadil se na Malé Skále.

Tatínkovi rodiče bývali živnostníci a vlastnili v Jičíně řeznictví. Jaroslav Čapek je zažil, když už bydleli v Liberci, kam za nimi často jezdil vlakem. Při návštěvách maminčiny rodiny na Slovensku mu dědeček vyprávěl příběhy z období, kdy bojoval v první světové válce v Itálii.

Nosil vojákům na hranici vodu

Pamětník žil s rodiči a sestrou ve Varnsdorfu pár set metrů od státní hranice. Jednou jako malý kluk honil psa, který utekl ze zahrady, a doběhl až do německého města Großschönau. Pamatoval si vojáky, kteří budovali hraniční oplocení. „Nosil jsem jim v konvích vodu, když bylo vedro. Maminka mi nalila půlku konve, abych ji unesl,“ vybavil si. Vojáky jako malý kluk obdivoval, chodil se večer dívat, jak se seřazují a pak za nimi pochodoval. Následoval výprask od maminky, která o něho měla strach.

Do základní školy nastoupil ve Varnsdorfu i s řadou německých dětí, jejichž rodiče neskončili po válce v odsunu.. „Byli dost odstrkováni, Češi z jejich okolí jim dávali najevo, že jsou Němci,“ uvědomil si, až když na ně v dospělosti myslel. Pamětník se později s rodiči přestěhoval na jiné místo Varnsdorfu a změnil i školu. Nastoupil do třídy k synovi místního šlechtice Heřmanovi z Bubna a Litic, se kterým se skamarádil. V paměti mu utkvěla vzpomínka, kdy se tento kamarád pod písemnou práci podepsal celým jménem. „Učitelka na něho spustila křik, co si to dovoluje, psát z Bubna a Litic. Urážela ho, křičela a my děti jsme se bály,“ vyprávěl.

Za rabování v domech dostal odznak Mladý budovatel

Volný čas trávil venku s kamarády. Často lezli do opuštěných chátrajících domů po původních německých obyvatelích. „Honili jsme se tam, blbli, rozbíjeli okna, nikdo nám nic neřekl,“ vzpomínal. Ve škole je vedli k tomu, aby pro republiku sbírali papír nebo barevné kovy. „Já jsem za odvedený sběr, který jsem třeba vydrancoval z těch domů, vytrhal jsem tam i trubky, dostal stužku a později odznak Mladý budovatel,“ vyprávěl.

Po škole pak také chodil hrát fotbal v oddílu Slovan a později se závodně věnoval volejbalu. Doma pomáhal se dřívím a dalšími činnostmi, když na něho a sestru zůstala maminka sama. Aby děti uživila, brala si domů práci navíc a opravovala vady na punčochách.

Nakupoval u smutné řeznice

Z padesátých let si zapamatoval jméno Milady Horákové, o které se doma často mluvilo, souvislosti jako dítě ale nechápal. Více si uvědomoval proces s místními řezníky, které uvěznili na dlouhá léta. „Všude rozhlásili, že ti mizerní chlapi chtěli otrávit horské studny, ze kterých bral Varnsdorf vodu,“ vysvětloval.

On chodil do masny, kde prodávala manželka jednoho z uvězněných řezníků. Vždycky vypadala smutně a on jako chlapec věřil, že je chtěl její muž opravdu všechny otrávit. Ze stejné doby si pamatoval spoustu front, které vystál. Při čekání poslouchal hovory kolem a vždycky se musel usmát, když slyšel češtinu německých sousedek.

Ve škole ho bavil dějepis a zeměpis, z praktických důvodů ale pokračoval na sStřední průmyslové škole strojní ve Varnsdorfu. V šedesátých letech se už zajímal o politiku a veřejné dění, četl noviny a kupoval si Literární listy. V roce 1968 maturoval a odjel si užít poslední prázdniny do hor na Slovensko. Po návratu doma našel povolávací rozkaz. Nikdy ho nenapadlo se vojně vyhýbat a opovrhoval kluky, kteří se všemožně snažili sehnat modrou knížku.

Rozkaz bránit se nikdy nepřišel

Do vojenského přijímače nastoupil v Terezíně 2. srpna 1968. Začal výcvik, který byl po fyzické stránce velmi náročný, a pak přišel 21. srpen a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. „Někdy po třetí hodině mě vzbudil rachot a to se valily tanky a obrněná technika přes Terezín ku Praze,“ vzpomínal.

Co způsobilo rachot, zjistil ovšem až o dvě hodiny později. Při nástupu na nádvoří podplukovník Vandrovec oznámil, že Československo bylo přepadeno a že se večer jejich jednotka pokusí probít do Krušných hor. Několik dalších jednotek tam odjelo už před pár dny. „Měli jsme se připravit na večer, tak jsme psali domů dopisy. Počítali jsme, že to s námi špatně dopadne,“ vyprávěl.

Ven z kasáren nesměli. Radisté, kteří nastoupili na vojnu o rok dříve, začali rušit sovětské a východoněmecké spojení. „Poslali k nám gazík, že jestli budeme pokračovat, tak nás budou bombardovat,“ vybavil si. Nad kasárnami létala letadla vojsk Varšavské smlouvy. Jejich velitel jim oznámil, že čekají na rozkaz prezidenta republiky, než začne jejich pokus probít se z obklíčení. „Ten rozkaz dodnes nepřišel,“ konstatoval pamětník. Zažil tehdy s ostatními vojáky velké zklamání. „Byl to zářez do naší duše,“ popsal své pocity.

Přísahu nepodepíšu

Po dokončení přijímače měla následovat vojenská přísaha. Jenže její text obsahoval kromě věrnosti českému a slovenskému národu i závazek spolupracovat s vojsky Varšavské smlouvy. To se vojákům v jednotce nelíbilo a odmítli přísahu podepsat. Nastal velký poprask a nátlak ze strany vyššího vedení. Většina vojáků se nechala přesvědčit a podepsala. „Sedm nás to nepodepsalo a mezi nimi jsem byl i já. Pak zlomili ještě asi dva, ale přesto nás pět zůstalo a řekli jsme, že ne,“ vyprávěl. Nevěděl, jak to velitelé zařídili, ale k podpisu jim dali nové znění přísahy, se kterým souhlasili.

Poté ho poslali do Martina na vyšší dělostřelecké učiliště, kde se učil vypočítávat dráhu raket. Na vojně se setkal se syny živnostníků a sedláků, a když si vyslechl jejich osudy, uzrálo v něm rozhodnutí vystudovat práva a stát se advokátem. Jak později zjistil, jeho představa o spravedlnosti a fungování československé justice byla naivní a mylná.

Už jim nemůžu dělat „zeď“

V roce 1972 se dostal na práva v Praze, která dokončil v roce 1977. Během studia se seznámil s budoucí manželkou Olgou, koupili starý dům v Jiřetíně pod Jedlovou a začali ho opravovat. Vzali se, narodili se jim dva synové, starší Jakub a mladší Jan. Pracoval jako koncipient v děčínské právní poradně, později na pracovišti v Rumburku.

Rozhodnutí emigrovat v něm zrálo deset let a československá justice ho v něm jen utvrzovala. Několikrát byl v soudní síni svědkem rozsudku, při kterém si říkal: „Jardo, tohle už nemůžeš podporovat. Ty už jim nemůžeš dělat zeď!“

Měl pocit, že v roli obhájce jen dává celému procesu legitimitu. „Jenže když justice nebrala na obhajobu ohled, bylo to k ničemu, bylo to jen divadlo,“ podotkl. Poslední kapkou pro něho byl proces, ve kterém hájil člověka, kterého chytili v noci na pěšině z Varnsdorfu do Rumburku, která vede podél státní hranice, a obvinili ho z pokusu o ilegální opuštění republiky. On se jen chtěl dostat do Rumburku a neměl peníze na dopravu. „Neobhájil jsem ho, zavřeli ho,“ řekl.

Chci utéct, ale nevím jak

Jaroslav Čapek s manželkou Olgou se rozhodli emigrovat, nevěděli ovšem jak, neměli informace. Nakonec si pořídili zájezd do Jugoslávie s vlastní dopravou a potom chtěli přejít přes hory do Itálie. „Koupil jsem si trabanta, protože na víc jsem neměl,“ vyprávěl. Zažádal si o devizový příslib, který na podruhé v roce 1980 dostal. „Věděl jsem, že nesmím udělat chybu, když chci utéct,“ říkal. Neprodal nic z majetku a dokonce nakoupil dřevo na příští rok, které začal řezat. O své dovolené v Jugoslávii všude mluvil. Předstíral, že ztratil doklady, a nechal si udělat nové.

V Jugoslávii na dovolené si moře moc neužil. Většinu času seděl na břehu a přemýšlel, jak se dostanou do Itálie. Naplánoval i to, které zavazadlo kdo ponese. „Já jsem měl mít malého syna na zádech a nést tašku.“ Jednou k němu na pláži přistoupil jiný Čech a povídá: „Jardo, ty chceš utéct, viď?“ Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal, ale automaticky odpověděl: „Ano, ale bohužel nevím, jak to udělat.“ Poradil mu, aby si zajeli na rakouské velvyslanectví a koupili si tranzitní víza do Československa, což udělali. Na velvyslanectví měli opět štěstí. Další Češi je upozornili, aby si drželi doklady pořád v ruce, protože někdy se tam objeví příslušník StB a doklady položené u přepážky vezme.

Stal se politickým uprchlíkem

V rakouském Traiskirchenu je odvedli do společné noclehárny, kde spali uprchlíci z nejrůznějších zemí. Nakonec strávili jednu noc v jednoduchém samostatném pokoji a ráno je i s dalšími rodinami odvezli do ubytování v penzionu v horách, kde žili několik měsíců. „Měl jsem průkaz politického uprchlíka, tak jsem mohl pracovat,“ vyprávěl. Pracoval na stavbách nebo ve strojírenské továrně, kde se vyráběly plynové bomby, což bylo fyzicky velmi náročné. Když poslali manželčiným rodičům pohled z hor, místo pošťáka jim ho doručili příslušníci StB. Šířili o něm různé fámy, například že na hranicích opustil rodinu.

Jaroslav Čapek po zkušenostech z vojny, kdy se neustále trénovaly střety mezi západem a východem, věřil, že k válce opravdu dojde. Proto chtěl s rodinou odjet co nejdál a jako svůj budoucí domov si zvolili Kanadu, přestože mu známí vyřídili na univerzitě ve Vídni uznání jeho právnického diplomu. Především díky kvalifikaci jeho manželky, textilní techničky, dostali povolení usadit se v Kanadě a 10. prosince 1980 přistáli v Montrealu. „Tak jsme se ocitli v Kanadě a začal náš kanadský život,“ poznamenal.

Věřil, že Sovětský svaz zaútočí na západ

Poslali je do Winnipegu, kde už žila česká komunita a nacházela se tam textilní továrna. Přivítaly je mrazy kolem mínus třiceti stupňů. Po pár nocích v hotelu zariskovali a vydali se vlakem do průmyslového Edmontonu, kde jim přidělili byt a oni si začali hledat práci. Pamětníka nejdříve zaměstnali krajané, kteří měli zámečnickou dílnu, později se mu podařilo najít práci u kanadské dráhy. Jezdili s drezínou a opravovali koleje. Jednou se podruhé narodil, když se střetli s protijedoucím nákladním vlakem. „Skočili jsme do příkopu a rána jak hrom, jak to vymrštilo drezínu,“ popisoval. Později ho přijali do konstrukčního oddělení, kde zakreslovali plánovanou trať z Winnipegu do Vancouveru.

Krajané a další slovanští exulanti jim radili s praktickými věcmi jako kde nakupovat nebo na kterou farmu si jezdit pro maso. Pamětník se dostal k především polským politickým organizacím a začal se účastnit různých demonstrací proti komunismu. Stal se členem Československé federální rady, jejíž vůdčí osobností byl Jiří Kotas. „Byla to skupina lidí různých profesí, především nová emigrace kolem roku 1980, která se snažila burcovat naše lidi, že nám hrozí anexe Sovětským svazem, to byla nosná idea,“ vysvětloval. Vydávali časopis Československá cesta. On sám zaslal několik výtisků známým do Československa.

Tchyni vyslala StB do Kanady

StB věděla o pamětníkových politických aktivitách v emigraci. Prostřednictvím československého velvyslanectví ho vyzvali k návratu do republiky. „To víš, že jo, pomyslel jsem si, hned bych šel do kriminálu,“ popisoval svou reakci. V té době už věděl, že ho za nelegální opuštění země odsoudili na dva a půl roku. Do Kanady mezitím pustili pamětníkovu tchyni na návštěvu. „Měla úkol dotáhnout domů alespoň ženu a děti, když už ne nás všechny,“ říkal. Nevrátili se a pamětníkovi i jeho manželce poté sebrali československé občanství.

S rodinou se jim podařilo setkat až koncem osmdesátých let v Maďarsku. Manželka se syny se sešla se svými rodiči v Györu. Pamětník se viděl se svou matkou.

K osobě Jaroslava Čapka existuje v Archivu bezpečnostních složek několik svazků. Státní bezpečnost věděla o jeho úmyslu emigrovat a zajímala se o něho i v souvislosti s jeho činností v Kanadě. Zajímavé jsou některé nesrovnalosti mezi informacemi ze svazků a realitou. Ve svazku s názvem „Advokát“ se například uvádí, že pamětník vystoupil ve vysílání Deutsche Welle, kde kritizoval československý justiční systém. Jaroslav Čapek ale nikdy v této rozhlasové stanici nehovořil.

Posílali domů kopírky

Známí z politických organizací Jaroslava Čapka přemluvili, že by se měl odstěhovat do Toronta, kde je větší krajanská komunita. Koupil tedy dodávku, naložil všechno, co měli, a vydali se na několikadenní cestu. V Torontu pracoval jako správce československého centra Masaryktown, které pořádalo dětské tábory a další akce pro československé krajany. Později získal zaměstnání u právní firmy v oddělení nemovitostí a nakonec sám na volné noze kupoval, opravoval a prodával nemovitosti. Manželka pracovala v oddělení vnitřní pošty u velké právní firmy a později na ministerstvu. Synové chodili do školy.

Přišel listopad 1989 a sametová revoluce. Pamětník s rodinou sledovali dění doma a snažili se pomoct. „Začaly sbírky, začali jsme shánět tiskařské mašiny a kopírky pro Občanské fórum,“ vzpomínal. Když už bylo jasné, že nastal konec komunistického režimu, mohla do Kanady odcestovat pamětníkova maminka. Původně si mysleli, že už s nimi v Kanadě zůstane na důchod. On s manželkou se ale letěli podívat domů v únoru 1990 a rozhodli se, že se chtějí vrátit nastálo.

Znovu pracoval jako advokát

 Jaroslav Čapek se chtěl vrátit k práci advokáta a věděl, že musí být v Československu hned na začátku demokratického režimu. Kamarád ze studií slíbil, že jim sežene bydlení v Hradci Králové. Nejdřív poslali mladšího syna, potom staršího, aby začali navštěvovat školu.  V Kanadě totiž dbali na to, aby oba mluvili česky. V listopadu odcestovala manželka. „Já jsem balil věci do kontejneru a pak jsem to poslal lodí,“ vyprávěl, proč přijel jako poslední.

Začal pracovat jako advokát a uvědomil si, že česká justice je na všech úrovních plná soudců, kteří soudili i za komunismu. Zabýval se mimo jiné i restitucemi a zastupoval Františka Oldřicha Kinského, který se soudil s českým státem a chtěl získat zpět rodový majetek. V souvislosti s jeho případem zaplnil pamětník novinové titulky, když ho policie v roce 2004 nezákonně odposlouchávala. „Hledali cestu, jak to udělat, aby mu nemuseli dát, co mu patří,“ popsal politickou atmosféru v té době.

V roce 2022 žil Jaroslav Čapek se svou manželkou v Hradci Králové.